oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ústavní soud: Ke zjišťování názoru dítěte v případě sporu rodičů ohledně volby základní školy dítěte nastupujícího povinnou školní docházku

publikováno: 15.08.2018

K porušení práva na soudní ochranu jednoho z rodičů podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde také tím, že obecný soud při posuzování nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepřihlédne k právu dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být vyslyšeno v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

Nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 827/18 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka (dále též „matka“), která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, neboť byla toho názoru, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 33 odst. 1, čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

V předmětné věci rozhodl okresní soud tak, že soud nahrazuje souhlas otce s přijetím vedlejší účastnice 1) (dále též „nezletilá“) k základnímu vzdělání do ZŠ X (výrok I.); dále soud rozhodl, že návrh vedlejšího účastníka 2) (dále též „otec“) na nahrazení projevu vůle matky s přijetím nezletilé k základnímu vzdělání do ZŠ Y, se zamítá (výrok II.), dále bylo rozhodnuto, že návrh otce na snížení výživného se zamítá (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Proti rozsudku okresního soudu podal otec odvolání, o kterém rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu se mění ve výroku I. tak, že se zamítá návrh matky na nahrazení souhlasu otce s přijetím nezletilé k základnímu vzdělávání do ZŠ X, a ve výroku II. tak, že se nahrazuje souhlas matky s přijetím nezletilé k základnímu vzdělávání do ZŠ Y (výrok I.); výrokem II. pak krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím.

Krajský soud na rozdíl od okresního soudu shledal, že v posuzovaném případě při zohlednění zjištěných skutečností je v zájmu nezletilé, aby k základnímu vzdělávání byla přijata do ZŠ Y, byť fakticky od září 2017 zahájila povinnou školní docházku v ZŠ X. Tuto školu (ZŠ X) zvolila matka, a i přes nesouhlas otce škola nezletilou přijala. Naopak ZŠ Y, na kterou přihlásil nezletilou otec, řízení o přijetí nezletilé k základnímu vzdělávání z důvodu nesouhlasných stanovisek rodičů přerušila. Skutečnost, že již půl roku nezletilá navštěvuje ZŠ X, nemůže být jediným hlediskem pro zvolení této školy. Navíc tato situace je důsledkem pochybení obou rodičů, kteří nebyli schopni se dohodnout ve věci školní docházky nezletilé, přičemž ani jeden z nich věc neřešil včas. V důsledku tohoto pochybení obou rodičů je nyní nezletilá v situaci, kdy ji čeká změna školy. Krajský soud dále při posouzení nejlepšího zájmu nezletilé nepřisvědčil tvrzení matky, že do školy nastoupili i kamarádi nezletilé z mateřské školy. I když nezletilá navštěvovala mateřskou školu X, do 1. třídy ZŠ X s ní žádné z dětí z mateřské školy nenastoupilo. Volbu školy (ve prospěch matkou navržené školy) nemůže ovlivnit ani tvrzení matky, že nezletilá je, jak vyplývá ze znaleckého posudku vypracovaného v minulém řízení, velmi citlivá, je úzkostného založení, vyžaduje menší kolektiv. Ze závěrů matkou zmíněného znaleckého posudku totiž dle krajského soudu nevyplývá, že by nezletilá nebyla schopna adaptovat se na nové prostředí. V posudku uváděná vyšší pravděpodobnost stavů úzkosti a sklon k pocitům ohrožení v citově náročných situacích evidentně souvisely s rozpadem vztahu rodičů. S ohledem na zjištěný skutkový stav podle krajského soudu nelze ani bez dalšího předpokládat lepší uplatnění na stávající škole vybrané matkou oproti škole vybrané otcem. Krajský soud dále poukázal na to, že matkou zvolená soukromá škola neodpovídá poměrům rodičů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že krajský soud vycházel při svém rozhodování pouze ze skutkových zjištění okresního soudu, které vedly k diametrálně odlišnému právnímu závěru ohledně školy nezletilé, a neumožnil účastníkům se k možnému právnímu názoru odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně vyjádřit, čímž porušil ústavně zaručená práva účastníků zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, když s ohledem na jiný právní názor krajského soudu neměla možnost se k němu vyjádřit, případně i předložit nové důkazy. To však účastníkům nebylo v řízení před krajským soudem umožněno. Stěžovatelka dále tvrdila, že právem nezletilé, spadajícím pod ochranu soukromí, je také právo rozvíjet mezilidské vztahy se svými spolužáky (kamarády) a třídní učitelkou. Nezletilá začala v září 2017 navštěvovat soukromou základní školu ZŠ X, tato základní škola byla logickým pokračováním soukromé školky MŠ X, kterou navštěvovala tři roky. Škola a školka na sebe navazují, protože v obou zařízeních byla/je výuka vedena v českém i anglickém jazyce. Po celou dobu, kdy navštěvovala školku i školu, se nevyskytla situace, že by školné nebylo zaplaceno. Ve škole ZŠ Y, kterou preferuje otec, mají děti angličtinu pouze dvě hodiny týdně a nejedná se o spádovou školu. Otec má v obvodu pouze formálně vedené bydliště u svých rodičů, fakticky tam nebydlí. Na přihlášku do této školy uvedl nepravdivé informace o místě skutečného pobytu nezletilé. S ohledem na důsledky napadeného rozsudku je dle stěžovatelky nepochybné, že rozhodnutí krajského soudu je vůči nezletilé necitlivé a bylo jím porušeno její ústavní právo na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud uvedl, že ve své rozhodovací činnosti setrvale vychází z právního názoru, že je vázán toliko petitem, nikoliv však odůvodněním ústavní stížnosti [srov. např. nálezy ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 2396/13 (N 53/73 SbNU 69), ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/07 (N 14/48 SbNU 145), ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 290/05 (N 44/40 SbNU 363), ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.)]. Identifikuje-li v napadených rozhodnutích jiné než stěžovateli vytýkané vady zakládající porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebrání tato skutečnost jejich zrušení. Tak by tomu bylo i v tomto případě.

Ústavní soud konstatoval, že z textu napadeného rozhodnutí i z textu vyjádření účastníků řízení vyplynula stěžovatelkou výslovně nepovšimnutá, ale zcela zásadní skutečnost, kterou Ústavní soud následně ověřil i ve vyžádaném spisovém materiálu, totiž že názor nezletilé na možnou změnu základní školy nebyl v řízení před odvolacím soudem nijak zjišťován. Vzhledem k tomu, že nezletilé bylo v době vydání napadeného rozhodnutí sedm let, Ústavní soud byl nucen s ohledem na ústavní povinnost zajistit plnění mezinárodních závazků České republiky posoudit, zda měl a mohl být rovněž zjištěn její názor.

Ústavní soud poukázal na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen „Úmluva“), podle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

Dále Ústavní soud poukázal na čl. 12 odst. 1 Úmluvy, dle kterého zabezpečují její smluvní strany dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce, anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.

Ústavní soud rovněž odkázal na § 867 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ či „o. z.“), ve kterém se uvádí, že soud poskytne dítěti před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Není-li pak podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout, nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor či tento sdělit, pak dle § 867 odst. 2 o. z. soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. O dítěti starším dvanácti let se dle tohoto ustanovení má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.

Ústavní soud uvedl, že již mnohokrát rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možné jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), či ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199)].

Ústavní soud zdůraznil, že povinnost soudu zjistit si názor nezletilých neplatí absolutně. Je však třeba vycházet z toho, že práva nezletilých dle čl. 12 Úmluvy platí v jakémkoliv právním řízení, které se jich týká (srov. k tomu rozsudky ESLP ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. proti Chorvatsku, č. stížnosti 10161/13, § 181; ze dne 2. 2. 2016 ve věci N. TS. proti Gruzii, č. stížnosti 71776/12, § 72; ze dne 27. 7. 2010 ve věci Gineitiene proti Litvě, č. stížnosti 20739/05, § 47), čemuž ostatně plně odpovídá i formulace § 867 o. z.

Naopak neumožnění dítěti uplatnit toto právo, uvedl Ústavní soud, tak připadá v úvahu jen tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu, či není-li to fakticky možné, např. hrozí-li okamžité nebezpečí z prodlení, je příliš útlého věku (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 1. 2011 ve věci Płaza proti Polsku, č. stížnosti 18830/07, § 71) atd.

Ústavní soud k tomu poznamenal, že podle názoru Výboru pro práva dítěte, by tam, kde je to možné, měl být zjišťován názor dítěte přímo (srov. Obecný komentář k Úmluvě o právech dítěte č. 12, str. 12, bod 35). Byť nelze zjišťování názoru nezletilých prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí považovat za porušení práva dítěte být slyšeno a v každém případu je třeba individuálně posoudit, jaká forma je pro konkrétního nezletilého nejvhodnější, nejsou-li zde však žádné okolnosti, které by to vylučovaly, je třeba preferovat přímé vyslechnutí dotyčného nezletilého.

Výše uvedené podle názoru Ústavního soudu platí zvláště za situace, jako je nyní řešená, když se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od názoru orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který preferoval ponechání nezletilé v ZŠ X.

Ústavní soud uvedl, že si je vědom toho, že nezletilé bylo v době rozhodování sedm let, nicméně krajskému soudu nebyly známy žádné informace, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, pro něž by se mohl důvodně domnívat, že by nebyla objektivně schopna svůj názor v řízení sdělit. Naopak se v soudním spise nalézá několik dokumentů, ze kterých vyplývá, že nezletilá je schopna samostatně formulovat, při správně a odborně vedeném rozhovoru, své myšlenky (srov. zejména zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí z prošetřených poměrů a pohovoru s nezletilou a soudně znalecký posudek ve věci péče o nezletilou). Ústavní soud poukázal na to, že již v minulosti opakovaně zastal názor, že šestileté dítě je nepochybně schopné vyjádřit se k tomu, zda si přeje chodit do školy či nikoliv (srov. nálezy ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 1931/17, či ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3749/17, tato rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Per analogiam je pak bezpochyby i sedmileté dítě schopno vyjádřit svůj názor, zda se mu ve škole líbí, jaké tam má kamarády, jestli má kamarády i ve druhé škole, se kterými se již nyní případně připravuje na výuku (jak tvrdí v nynějším případu otec), jestli by mu změna vadila či by se naopak na změnu těšilo apod. Ústavnímu soudu je nadto také z jeho rozhodovací činnosti známo, že obecné soudy takovéto zjišťování názoru sedmiletého dítěte provádějí, přičemž jejich postup je Ústavním soudem shledáván jako ústavně konformní (srov. např. usnesení ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4075/17).

Ústavní soud konstatoval, že krajský soud na zjišťování názoru nezletilé rezignoval, přičemž naprosto opomenul také jakékoliv jiné možnosti, které se mu naskýtaly za účelem zjištění názoru nezletilé, a to i mimo nařízené soudní jednání, aby tímto výslechem byla nezletilá co nejméně stresována (např. vyslechnout nezletilou v kanceláři soudce, případně v jiném méně formálním prostředí, než je jednací síň, dostavit se osobně či vyslat asistenta soudce do bydliště či školy nezletilé apod.), a to přesto, že přinejmenším některé z těchto forem komunikace mohly zajistit ozřejmění názoru nezletilé. Krajský soud přitom neměl žádné indicie, že by posečkáním vydání jeho rozhodnutí hrozilo okamžité nebezpečí z prodlení.

Ústavní soud pak pro úplnost věci také připomněl, že dlouhodobě zastává názor, že „Respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. (…) Respektování takto pojatého rodinného života zahrnuje závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální rozvoj těchto vztahů“ [viz např. nález ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99 (N 32/17 SbNU 229)]. Ústavní soud proto podotkl, že právem nezletilé, spadajícím pod ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny, je také právo rozvíjet mezilidské vztahy se svými spolužáky (kamarády) a třídní učitelkou. Nezletilé útlého věku, navíc silně zatížené konfliktem rodičů, nelze bez dalšího ze dne na den zasáhnout – bez zjištění jejího názoru – do jejího života tak, že do jedné školy již chodit nebude a musí chodit do školy jiné, ačkoliv na jednu základní školu již chodí, dobře ji zvládá, přičemž by kvůli tomuto zásahu přišla o všechny spolužáky a známé, protože rodiče nejsou schopni dohody ohledně její péče.

Z výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že postupem krajského soudu primárně došlo k porušení základních ústavně zaručených práv vedlejší účastnice 1). Porušení jejích ústavně zaručených práv zúčastnit se řízení a sdělit své stanovisko podle čl. 9 odst. 2 Úmluvy a být vyslyšena v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy, jakož i právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo způsobilé porušit i právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. k tomu např. nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)]. Tato porušení základních ústavně zaručených práv nezletilé totiž představovala i zásadní interferenci s řádným průběhem dokazování. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud shledal porušení práva na soudní ochranu stěžovatelky.

Ústavní soud se dále jen v krátkosti vyjádřil k otázce majetkových poměrů rodičů, jelikož podle názoru krajského soudu matkou zvolená soukromá škola jim neodpovídá. Ústavní soud toliko konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního práva“ a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž tyto se bezpochyby budou v následujícím řízení touto novou skutkovou okolností dané věci zabývat.

Ústavní soud uzavřel, že krajský soud svým postupem porušil základní ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s ústavně zaručenými právy vedlejší účastnice 1) podle čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu zrušil.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.