oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ústavní soud: K rozhodování o zabrání věci podle trestního řádu

publikováno: 01.10.2018

Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty v trestním řízení představuje významný zásah do práv vlastníka této věci, a proto nemůže být rozhodování o použití tohoto institutu pouhou formalitou. Jestliže obecné soudy nedospěly k jednoznačnému závěru o původu předmětných finančních prostředků, tedy byly si vědomy toho, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že tyto prostředky byly nabyty za majetek získaný z trestné činnosti, a aniž by vyvrátily verzi jejich možného legálního původu, rozhodly o jejich zabrání, porušily tímto svým postupem § 102 trestního zákoníku a současně porušily základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 1849/17 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadených usnesení obecných soudů, neboť byla toho názoru, že jejich vydáním došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv dle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Napadená rozhodnutí byla vydána v rámci trestního řízení, v němž došlo k odsouzení osob, mj. společníků a jednatelů stěžovatelky, za spáchání přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ve formě spolupachatelství. Tohoto přečinu se předmětné osoby dle závěrů obecných soudů dopustily tím, že se podílely na provozování obchodu nabízejícího vše potřebné k pěstování konopí s vysokým obsahem THC (tzv. grow shop). Součástí rozsudku byly výroky o ochranných opatřeních zabrání věci. Zabráno bylo v souladu s § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zboží určené k prodeji a další vybavení náležící stěžovatelce.

Napadeným usnesením okresního soudu (dále jen „soud prvního stupně“) bylo podle § 102 tr. zákoníku stěžovatelce uloženo ochranné opatření zabrání věci spočívající v zabrání finanční hotovosti ve výši 56 200 Kč zajištěné při prohlídce jiných prostor, tj. prodejny stěžovatelky, a podle téhož ustanovení bylo uloženo zabrání veškerých finančních prostředků nacházejících se na specifikovaném bankovním účtu (dále jen „předmětné finanční prostředky“). Toto usnesení bylo vydáno samostatně vzhledem ke zrušení předchozích rozhodnutí Nejvyšším soudem v relevantním výroku proto, že stěžovatelce nebylo v předcházejícím řízení přiznáno procesní postavení zúčastněné osoby.

Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro uložení zabrání věci dle § 101 odst. 2 tr. zákoníku, neboť chyběla nepochybná jistota, že předmětné finanční prostředky jsou součástí výtěžku z trestné činnosti. Soud prvního stupně v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatelka provozovala i zákonu neodporující obchodní činnost v podobě prodeje potravin, přičemž výtěžek z tohoto prodeje a výtěžek z trestné činnosti nelze nijak oddělit. Soud prvního stupně však shledal důvod k zabrání předmětných finančních prostředků podle ust. § 102 tr. zákoníku, tj. jakožto náhradních hodnot za výnos z trestné činnosti.

Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí dovodil, že trestná činnost byla podstatně rozvinutější než obchod s potravinami a stěžovatelka ekonomicky bohatla, přičemž jednatelé stěžovatelky odsouzení za trestnou činnost specifikovanou výše v hlavním líčení hovořili o milionových obratech stěžovatelky, z čehož soud prvního stupně vyvodil, že i při relativně malých maržích by zisk za příslušné období musel být v řádech statisíců až milionů, proto soud prvního stupně považoval za správné, aby došlo k zabrání předmětných finančních prostředků jakožto alespoň částečného ekvivalentu za zisk pramenící z trestné činnosti. Za daných okolností bylo dle soudu prvního stupně nepodstatné, zda byl tento zisk spotřebován či reinvestován, a předmětné finanční prostředky jsou určitě zanedbatelné v porovnání s původním ziskem.

O stížnosti proti tomuto usnesení soudu prvního stupně rozhodl krajský soud (dále jen „stížnostní soud“) ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se stížnostní soud v zásadě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Stěžovatelka namítala, že chybnou aplikací podústavního práva, konkrétně § 102 tr. zákoníku, které soud prvního stupně interpretoval extenzivně, zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelka uvedla, že zabrané finanční prostředky nepocházejí z trestné činnosti, nejsou jejím výnosem a nemohly být zabrány ani podle § 102 tr. zákoníku. Uvedla, že zabrané finanční prostředky v hotovosti z prodejny stěžovatelky pocházejí z obchodní činnosti různého zaměření, prodeje potřeb pro pěstování rostlin a prodeje potravin. Jelikož stěžovatelka nevedla oddělené podklady pro každou výše uvedenou obchodní činnost samostatně, nelze souhlasit s postupem soudu prvního stupně, který zabral veškeré finanční prostředky, čímž dle stěžovatelky tato ztratila nárok na ochranu vlastnického práva.

Stěžovatelka poukázala na to, že je povinností orgánů činných v trestním řízení jednoznačně prokázat, že jde o finan­ční prostředky, které mohou být zabrány jako výnos z trestné činnosti. Ohledně zabraných prostředků na bankovním účtu stěžovatelka uvedla, že šlo z převážné části o prostředky poskytnuté pojišťovnou jako pojistné plnění vztahující se k havárii motorového vozidla stěžovatelky. Dle argumentace stěžovatelky tak nemůže jít o prostředky pocházející z trestné činnosti a nedopadá na ně § 102 tr. zákoníku. Stěžovatelka dále namítala, že stížnostní soud se dostatečně nevypořádal se všemi jejími námitkami, tedy usnesení je nutné považovat za nepřezkoumatelné.

Podle názoru Ústavního soudu spočívala podstata ústavní stížnosti v posouzení, zda bylo možné zabrat finanční prostředky náležící stěžovatelce dle § 102 tr. zákoníku a zda takovým postupem nevybočily obecné soudy z mantinelů ústavnosti.

V rámci obecných východisek Ústavní soud poukázal na § 102 tr. zákoníku účinného a platného k datu 19. 12. 2016, kde platilo: „Jestliže ten, komu náleží věc nebo jiná majetková hodnota, která by mohla být zabrána podle § 101 odst. 1 nebo 2, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její zabrání zmaří, anebo jestliže zmaří trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz podle § 70 odst. 4, popřípadě zmaří zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz podle § 104 odst. 2, může mu soud uložit zabrání náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty.“ Podle § 102 tr. zákoníku, poslední věty, může soud hodnotu věci, jejíž zabrání mohl soud uložit, stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

Ústavní soud uvedl, že ochranné opatření zabrání jiné majetkové hodnoty se ukládá, aniž by byl podstatný vztah osoby, které zabíraná věc náleží, k trestné činnosti, jejímž výnosem tato věc má být. Rozhodný je pouze vztah mezi zabíranou věcí a trestným činem [srov. nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1121/15 (N 92/81 SbNU 505), bod 15]. V každém jednotlivém případě by měla nicméně být zřejmá souvislost mezi trestním řízením a zabranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou.

Ústavní soud zdůraznil, že vždy je však nutné hodnotu věci nebo jinou majetkovou hodnotu, která by mohla být zabrána postupem podle § 101 tr. zákoníku, přesně specifikovat. Až následně je možné přistoupit k aplikaci § 102 tr. zákoníku [srov. nález ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 36/15 016 (N 109/81 SbNU 719), bod 24; či komentářovou literaturu: „Náhradní hodnota se vyjadřuje především v penězích, a proto se jí rozumí především peněžní ekvivalent věci nebo jiné majetkové hodnoty, a proto ji soud zpravidla stanoví peněžní částkou odpovídající hodnotě věci nebo jiné majetkové hodnoty, která by jinak přicházela v úvahu jako předmět propadnutí nebo zabrání. Dikce zákona však nevylučuje, aby soud určil jako propadlou náhradní hodnotu jinou věc nebo jinou majetkovou hodnotu, a to v odpovídající hodnotě původního předmětu propadnutí“ (viz P. Šámal a kol.: Trestní zákoník, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1213)].

Ústavní soud dovodil, že tedy nelze bez dalšího zabrat jakékoli finanční prostředky nalezené v pokladně či na účtu třetí osoby a v jakékoli výši bez bližšího upřesnění přistoupit k jejich zabrání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1121/15 nebo např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rummi proti Estonsku ze dne 15. l. 2015, č. stížnosti 63362/09, § 108).

Ústavní soud uvedl, že obecné soudy v řízení nemohou aplikovat svoji pravomoc uložení ochranného opatření podle § 102 tr. zákoníku jen a pouze z toho důvodu, že jim toto oprávnění vyplývá z formálního, resp. formalistického výkladu zákona (zde Ústavní soud považoval za vhodné poukázat na rozdíl mezi formálním a formalistickým: formální v právu musí sledovat materiální účel, není-li tomu tak, stává se formalistickým). Obecné soudy jsou však vždy povinny přesně doložit, z jakého důvodu přistupují k zabrání náhradní hodnoty dle § 102 tr. zákoníku a specifikovat v souladu se zásadou materiální pravdy věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, a doložit případně výši takového finančního zisku.

Ústavní soud připustil, že si je vědom obtížnosti takového požadavku na prokázání původu zabíraného majetku, a uzavřel, že nelze po obecných soudech spravedlivě požadovat, aby rozlišily majetek legálního původu a majetek mající svůj původ v trestné činnosti (ať bezprostředně, ať coby náhradní hodnota) zcela „na halíř“ přesně. Pokud by bylo prokázáno, že majetek přímo pocházející z trestné činnosti či majetek nabytý za ni bezpečně převyšoval předmětné finanční prostředky, nebylo by možné považovat postup soudu prvního stupně za nesprávný.

Ústavní soud poukázal na to, že takové zjištění však musí nejen vyplývat z provedeného dokazování, ale musí být i řádně odůvodněno. Nelze je nahradit pouhým odhadem soudu prvního stupně, že tomu tak určitě bylo (srov. k tomu přiměřeně např. rozsudky ESLP ve věci Phillips proti Spojenému království ze dne 5. 7. 2001, č. stížnosti 41087/98, § 44 a 53; či ve věci Silickiene proti Litvě ze dne 10. 4. 2012, č. stížnosti 20496/02, § 68). I pro tento postup se přitom plně uplatní obecné standardy dokazování v trestním řízení, určené zejména zásadou vyhledávací, zásadou materiální pravdy a zásadou volného hodnocení důkazů. Nepostačuje tedy pouhá pravděpodobnost, že byl určitý majetek nabyt za výnosy z trestné činnosti, nýbrž soud o tom musí být též vnitřně přesvědčen bez důvodných pochybností.

Ústavní soud dodal, že ostatně chronická obtížnost prokazování původu majetku, u nějž je dáno podezření, že by mohl pocházet z trestné činnosti, vedla k zavedení tzv. rozšířených konfiskací na základě čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, jenž byla do právního řádu České republiky implementována novelou trestního zákoníku a trestního řádu provedenou zákonem č. 55/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Ústavní soud konstatoval, že tak bylo zavedeno s účinností od 17. 3. 2017 nové ochranné opatření zabrání části majetku dle § 102a tr. zákoníku, které má umožnit snazší odčerpávání výnosů z trestné činnosti právě v případech, kdy nelze jednoznačně prokázat původ majetku, či jako v tomto případě přesně rozlišit, jaká jeho část byla nabyta legálně a jaká byla nabyta za výnosy z trestné činnosti. Podstatou tohoto ochranného opatření z hlediska trestního procesu je, že pro jeho uložení, zjednodušeně řečeno, postačuje, je-li zjištěn rozdíl mezi majetkem pachatele určitých trestných činů (včetně šíření toxikomanie), jimiž získal či se snažil získat majetkový prospěch, nabyl či převedl na jinou osobu, a legálními příjmy takového pachatele, a zároveň tento rozdíl není v rámci dokazování uspokojivě vysvětlen. V takovém případě lze majetek zabrat jakožto pocházející z trestné činnosti.

Ústavní soud uvedl, že toto zvláštní ochranné opatření však bylo vtěleno do trestního zákoníku právě proto, že dosavadní konstrukce ochranných opatření dle ust. § 101 a 102 tr. zákoníku byla považována za neúčinnou v případech, kdy se nedaří jednoznačně prokázat původ majetku či oddělit majetek pocházející z trestné činnosti či za takový majetek nabytý a majetek nabytý legálně. Právě potřeba tohoto nového ochranného opatření indikuje, že dle § 101 a 102 tr. zákoníku nebylo a není možné zabrat majetek, nebylo-li bez důvodných pochybností prokázáno, že se jedná o majetek pocházející z trestné činnosti či o majetek, jenž byl za takový majetek nabyt.

Ústavní soud při aplikaci obecných východisek na případ stěžovatelky dovodil, že z napadeného usnesení soudu by mělo vyplývat, jaký vztah a poměr má potenciální náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti a předmětné finanční prostředky zabrané postupem dle § 102 tr. zákoníku.

Ústavní soud poukázal na to, že soud prvního stupně však postupoval odlišně, když uložil zabrání finančních prostředků náležících do vlastnictví stěžovatelky jako subjektu odlišného od pachatelů trestné činnosti pouze na základě domněnky, že existuje reálné podezření, že by se mohlo jednat o finan­ční prostředky pocházející z trestné činnosti. Sám soud prvního stupně však v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí dodal, že nepochybná jistota v tomto ohledu absentuje. V postupu soudu prvního stupně tak podle Ústavního soudu chybí prokázání původu prostředků bez důvodných pochybností, když tento soud v podstatě rezignoval na snahu zabrat jen prostředky, jež byly nabyty za prostředky z trestné činnosti (tj. za výnosy).

Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatelka provozovala i jinou obchodní činnost, jejíž výnosy nelze obecně označit jako výnosy z trestné činnosti, čehož si byl soud prvního stupně dobře vědom. Je nepochybné, že odlišit takové finanční prostředky je z pohledu dokazování obtížné, nikoli však nemožné. Pokud by měl soud prvního stupně skutečně za to, že finanční prostředky měly být zabrány jako náhradní hodnota postupem podle § 102 tr. zákoníku, pak bylo podle názoru Ústavního soudu nezbytné, aby odůvodnil, proč podle jeho názoru byly podmínky takového postupu naplněny.

Ústavní soud poukázal na to, že ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že odůvodnění soudních rozhodnutí tvoří jednu z významných komponent práva na soudní ochranu a pojistku před svévolí v soudním rozhodování [srov. např. nálezy ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11 (N 131/66 SbNU 49), ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 494/15 (N 126/77 SbNU 927), ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1190/15 (N 104/77 SbNU 527), ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09 (N 46/60 SbNU 523), ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10 (N 47/60 SbNU 547), či ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14 (N 225/75 SbNU 521)].

Ústavní soud konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí v zásadě pouze uvedl, že majetek stěžovatelky z legální a z trestné činnosti nelze odlišit, že trestná činnost byla svým rozsahem podstatně větší než činnost legální a že stěžovatelka měla dle slov svých jednatelů milionové obraty. Taková úvaha se však neopírala ani o znalecký posudek či odborné vyjádření, ani o vlastní kalkulaci soudu prvního stupně, a jednalo se tedy podle Ústavního soudu toliko o blíže neupřesněný, a tím i nepřezkoumatelný odhad soudu prvního stupně. Ten tak vycházel toliko z blíže (ani řádově) nijak nevyčíslené dominance výnosů pocházejících z trestné činnosti oproti výnosům pocházejícím z legálního podnikání stěžovatelky a ze stěžovatelčiných údajně milionových obratů, aniž by jejich výši nějak blíže prověřoval a aniž by se zabýval např. náklady stěžovatelky, které se nutně musely projevit na konečném výsledku jejího hospodaření v okamžiku zajištění předmětných finančních prostředků.

Ústavní soud poukázal na to, že v průběhu původního trestního řízení přitom byla zajištěna řada účetních dokladů vztahujících se k činnosti stěžovatelky. Ústavní soud podotkl, že provoz tzv. grow shopu nebyl pachateli nijak zastírán (byť učinili určité kroky ohledně zastírání trestnosti propagace zne­užívání konopí), neboť ji vnímali jako své legitimní podnikání prováděné prostřednictvím činnosti stěžovatelky. Soud prvního stupně měl tedy mnohem lehčí situaci, než kdyby šlo o trestnou činnost prováděnou v utajení a realizující se plně tzv. „na černém trhu“ (např. sexuální vykořisťování, produkce a distribuce drog atd.), kdy je velmi obtížné určovat celkový objem výnosů z této trestné činnosti, neboť k ní zpravidla žádné oficiální účetnictví neexistuje.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo odůvodněno ústavně konformním způsobem. Podle jeho textu nelze nijak objektivně přezkoumat, zda byly předpoklady, z nichž soud prvního stupně při ukládání ochranného opatření zabrání věci vycházel, skutečně naplněny, a to ani rámcovým způsobem. Proti tomuto pochybení pak nezasáhl ani stížnostní soud. Tím došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a protože tímto postupem pozbyla stěžovatelka své vlastnické právo k předmětným finančním prostředkům, došlo rovněž k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Podle názoru Ústavního soudu představuje zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle trestního zákoníku významný zásah do práv vlastníka této věci, a z toho důvodu nemůže být rozhodování o použití tohoto institutu pouhou formalitou. Jestliže obecné soudy nedospěly k jednoznačnému závěru o původu předmětných finančních prostředků, tedy byly si vědomy, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že tyto prostředky byly nabyty za majetek získaný z trestné činnosti, a aniž by vyvrátily verzi jejich legálního původu prosazovanou stěžovatelkou, rozhodly o jejich zabrání, porušily tím ust. § 102 tr. zákoníku. Současně tím tak došlo i k porušení základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení zrušil.

Ústavní soud dodal, že v dalším řízení bude úkolem obecných soudů vynaložit potřebné úsilí za účelem zjištění původu předmětných finančních prostředků v souladu se všemi základními zásadami dokazování v trestním řízení, a rozhodnutí o jejich zabrání dle § 102 tr. zákoníku eventuálně učinit jen v takovém případě, že zjistí bez důvodných pochybností, že tyto prostředky byly nabyty za majetek získaný trestnou činností, případně pouze v tomu odpovídajícím rozsahu. 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.