oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ústavní soud: K otázce stanovení odměny advokáta

publikováno: 16.02.2018

Za úkony učiněné do 31. 12. 2012 je třeba přiznat odměnu podle ust. § 9odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, a nikoli podle odst. 1 citovaného ustanovení. Opačný postup představuje porušení práva dotčeného účastníka řízení na spravedlivý proces.

Nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se domáhala zrušení výroků o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem v napadeném rozsudku krajského soudu, neboť byla toho názoru, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu, vedeného u okresního soudu, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník jako žalobce se žalobou podanou u okresního soudu proti stěžovatelce jako žalované domáhal určení, že je vlastníkem pozemku specifikovaného v rozsudku okresního soudu. Okresní soud žalobu zamítl a žalobci uložil nahradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 37 942 Kč. K odvolání ve­dlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I.). Ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že vedlejšího účastníka zavázal zaplatit stěžovatelce částku ve výši 13 957 Kč (výrok II.). Konečně uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 023 Kč (výrok III.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se domáhala přiznání náhrady nákladů řízení podle § 9 odst. 3 a 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V napadeném rozhodnutí podle stěžovatelky odvolací soud postupoval nesprávně podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, což stěžovatelka považovala za extrémní libovůli soudu, neboť ani jedna z interpretací § 9 advokátního tarifu tento výklad neumožňuje. Z konstrukce ust. § 9 advokátního tarifu je podle stěžovatelky zřejmé, že v případě § 9 odst. 4 písm. b) se jedná o ustanovení speciální k ust. § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a vztahuje se na tarifní hodnotu ve věcech určení právního vztahu k nemovité věci. V daném případě není známa a ani ze spisového materiálu nebylo možné dovodit cenu předmětné nemovitosti, proto měl krajský soud postupovat podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 13 odst. 3 advokátního tarifu, kdy měl přiznat stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 37 957 Kč, které podrobněji vyčíslila. Tarifní hodnota je podle ní určena ve výši 50 000 Kč, neboť spor o určení vlastnictví k nemovité věci je sporem, zda tu je nebo není právo k nemovité věci, přičemž příkladem odkázala stěžovatelka na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015. K tomu však dle mínění stěžovatelky nelze přehlédnout, že odvolací soud aplikoval právní předpis mimo jiné s účinností do 31. 12. 2012, ačkoli o nákladech řízení bylo rozhodováno až v roce 2015. Přitom je rozhodný okamžik v době rozhodování o nákladech řízení, nikoli doba, kdy byl úkon učiněn.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V dané věci považoval Ústavní soud za podstatné, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení muselo být použito znění advokátního tarifu platné do 31. 12. 2012, a zejména od 1. 1. 2013. S účinností od tohoto data bylo do advokátního tarifu vloženo ust. § 9 odst. 4 písm. b), a to vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dle jejího přechodného ustanovení (čl. II) platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do dne nabytí účinnosti novelizující vyhlášky. Odměna za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2012 se proto odvíjí od znění advokátního tarifu platného do 31. 12. 2012.

Ústavní soud se již k problematice použití rozhodných ustanovení advokátního tarifu ve své rozhodovací praxi vyslovil. V nálezech ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), a ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 712/01 (N 6/29 SbNU 41) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), zaujal právní názor, že z dikce ust. § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč (vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 276/2006 Sb. zvýšená na 25 000 Kč a vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb. na 35 000 Kč) se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Později akceptoval výklad obecných soudů, že zmíněné ustanovení advokátního tarifu lze použít i v případech, kdy sice jde o věci ocenitelné, ale pouze s velkými obtížemi a náklady (usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2581/13). Výklad připouštějící použití ust. § 9 odst. 1 advokátního tarifu Ústavní soud neaproboval a tento výklad nesdílel ani Nejvyšší soud. Za úkony učiněné do 31. 12. 2012 měla tedy být přiznána odměna podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, a nikoli dle odst. 1 citovaného ustanovení.

Ústavní soud uvedl, že samotné nesprávné použití příslušného ustanovení advokátního tarifu za úkony poskytnuté do 31. 12. 2012 by nezavdalo důvod k zásahu Ústavního soudu. Většina úkonů právní služby (celkem devět) však byla poskytnuta po 1. 1. 2013 a i zde krajský soud aplikoval nesprávné ustanovení advokátního tarifu. K aplikaci nové právní úpravy se dosud Ústavní soud vyjádřil pouze ve svých usneseních, kdy pro zjevnou neopodstatněnost odmítal ústavní stížnosti proti aplikaci ust. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu obecnými soudy (srov. usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2084/14, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 2639/14, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2383/15, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2563/15, a ze dne 11. 1. 2017,sp. zn. II. ÚS 3815/16).

V prvním ze zmíněných usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, Ústavní soud uvedl, že „z konstrukce ust. § 9 advokátního tarifu je zřejmé, že se v případě § 9 odst. 4 písm. b) jedná o ustanovení speciální k ust. § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a vztahuje se na tarifní hodnotu ve věcech určení právního vztahu k nemovité věci“. V dalším usnesení sp. zn. II. ÚS 2084/14 Ústavní soud dodal, že „vyhláškou č. 486/2012 Sb. (novelou advokátního tarifu) bylo totiž s účinností od 1. 1. 2013 do advokátního tarifu včleněno mj. ust. § 9 odst. 4 písm. b), podle něhož: ‚částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech (…) uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví‘. Z textu tohoto ustanovení je zcela jasně patrné, že s aplikací § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (jež vytrženo z kontextu stále hovoří pouze o neocenitelné věci, resp. neocenitelném plnění) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným – např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v citovaném ustanovení explicitně zmíněny a o něž se jednalo i v nyní projednávané věci. Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený v citovaných nálezech, podle něhož paušální částka podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se věci či plnění stricto sensu neocenitelných (k tomu srov. mutatis mutandis i usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14). Ústavní soud tedy konstatuje, že ve světle citované novelizace advokátního tarifu nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě.“

Ústavní soud poukázal na to, že rovněž Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází z ustáleného právního závěru, že při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovitosti, jako tomu je v nyní souzené věci, je spor o určení vlastnictví nemovitosti sporem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a), resp. (v souvislosti s novelizací advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb.) sporem ve smyslu ust. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Je tedy zapotřebí při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta vycházet (od 1. 1. 2013 v důsledku účinnosti vyhlášky č. 486/2012 Sb., novelizující advokátní tarif) z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1302/2015, sp. zn. 28 Cdo 1665/2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 ad., dostupná na www.nsoud.cz).

Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelce je tedy nutno dát za pravdu, poukazuje-li na nutnost použití ust. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Jestliže v poměrech souzené věci nebylo možné bez obtíží zjistit hodnotu předmětného pozemku, byl soud povinen vyjít z tarifní hodnoty uvedené v § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

Ústavní soud však nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky týkající se rozhodného znění advokátního tarifu, které měl odvolací soud použít. Ust. § 9 odst. 4 písm. b) bylo do advokátního tarifu vloženo teprve vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013. Dle jejího přechodného ustanovení (čl. II) platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do dne nabytí účinnosti novelizující vyhlášky. Krajský soud tak podle Ústavního soudu nepochybil, pokud na (malou) část úkonů advokáta aplikoval znění advokátního tarifu účinné do 31. 12. 2012.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené nákladové výroky předmětného rozsudku krajského soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil. Ústavní soud rovněž připomněl, že při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je krajský soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR).

Nad rámec nezbytného odůvodnění Ústavní soud vyjádřil svou pochybnost o správnosti a udržitelnosti výkladu advokátního tarifu, podle kterého se i po 1. 1. 2013 výše odměny advokáta odvíjí od skutečnosti, zda se v soudním spisu nachází ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Ústavní soud proto položil otázku, zda by nebylo vhodnější vždy aplikovat ust. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Přítomnost či absence takového údaje je totiž skutečností značně nahodilou. Nevypovídá vůbec nic o náročnosti soudního sporu či o náročnosti poskytované služby. Výše odměny advokáta se však v závislosti na této nahodilé skutečnosti může lišit v řádech. Před zahájením soudního sporu by přitom měl mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech řízení, a to opět alespoň v již zmíněných řádech. Tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc korun. V této věci se však Ústavní soud nemusel těmito úvahami zabývat a je podle něj nepochybně vhodnější, aby se jimi zabýval Nejvyšší soud. 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.