oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ústavní soud: K otázce splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání

publikováno: 02.04.2018

Vydání rozsudku pro uznání podle ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a o. s. ř. To konkrétně znamená, že při posuzování vyjádření na kvalifikovanou výzvu dle § 114b odst. 1 o. s. ř. je možné dospět k závěru o její nekvalifikovanosti jen v případech vyjádření nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, resp. o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou. Při vydání rozsudku pro uznání je totiž třeba mít na zřeteli, že tento institut, založený na právní fikci, podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce.

Nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se domáhal zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jehož součástí je i právo účastnit se jednání před soudem dle čl. 38 Listiny.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem pro uznání uložil obvodní soud stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 103 459 Kč (výrok I.), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náklady řízení (výrok II.). Takto rozhodl obvodní soud o žalobě na zaplacení uvedené částky z titulu smluvní pokuty za opožděné zaplacení faktur za zpracování účetnictví v letech 2011 a 2012 podle smlouvy o vedení účetnictví ze dne 7. 4. 2008 a zpracování daňového přiznání za rok 2011.

Soud vyšel z toho, že usnesením ze dne 23. 6. 2015 vyzval stěžovatele podle ust. § 114b odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) k podání vyjádření k žalobě. Stěžovatel v podání ze dne 14  8. 2015 soudu sdělil, že pohledávku žalobce ne­uznává, že na ni žalobce nemá nárok a že se k žalobě vyjádří po nahlédnutí do spisu prostřednictvím svého advokáta. Další vyjádření však již stěžovatel soudu ve stanovené lhůtě nepodal. Soud prvního stupně měl proto za to, že stěžovatel nesplnil svoji povinnost vyjádřit se k žalobě ve smyslu § 114b o. s. ř., neboť takovou povinnost žalovaný splní tehdy, pokud v písemném podání vylíčí alespoň v základních obrysech rozhodné skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Proto obvodní soud rozhodl rozsudkem pro uznání.

K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). I podle městského soudu byla obrana stěžovatele nedostatečná, protože nespočívala v tom, aby konkrétními údaji vyvracela pravdivost tvrzení žalobce, popř. aby uváděla další skutečnosti, které žalobce netvrdil a na jejichž základě by spor měl být ovlivněn ve prospěch žalovaného – tedy stěžovatele. Obranu proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba rozvádět do všech podrobností; postačí, jestliže žalovaný postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě. To však v dané věci naplněno nebylo. Stěžovatel totiž ve svém vyjádření uvedl, že nárok žalobce neuznává a že na žalovanou částku žalobce nemá nárok, nijak však nevylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž by stavěl svoji obranu. Proto nelze jeho vyjádření považovat za dostačující, a soud prvního stupně proto podle městského soudu rozhodl rozsudkem pro uznání správně.

Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Podle názoru Nejvyššího soudu neuznal-li stěžovatel nárok uplatněný v žalobě, muselo písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popř. označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Obranu proti nároku uplatněnému v žalobě přitom stěžovatel nemusel rozvádět do všech podrobností a postačilo, uvedl-li by proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení, z nichž by vyplýval základ jeho obrany.

Stěžovatel se s odkazem na judikaturu Ústavního soudu domníval, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Jestliže totiž včas podal vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu, kterým uplatnění nároku žalobce zcela popíral a odmítal ho, pak nemohla nastat fikce uznání nároku a nemohly být splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Popsaným postupem v předmětné věci obecné soudy podle názoru stěžovatele nerespektovaly nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutné k fikci uznání přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlnitelné jen v případech skutečně nesporných.

Ústavní soud shrnul, že předmětem ústavněprávního posouzení v dané věci byla otázka, zda s ohledem na procesní aktivitu stěžovatele v řízení před obvodním soudem skutečně byly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání při aplikaci ust. § 114b odst. 5 o. s. ř., a tedy zda tímto postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavní soud poukázal na to, že ústavností ust. § 114b o. s. ř. se zabýval v nálezu pléna ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (č. 211/2016 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém akceptoval ústavní konformitu § 114b odst. 5 o. s. ř., podle něhož „jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.“ Citované ustanovení tedy upravuje nástup fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání tzv. rozsudku pro uznání, v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu dle § 114b odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud v uvedeném plenárním nálezu zdůraznil, že tímto způsobem je sankcionována pasivita žalovaného, a nedochází tudíž k omezení autonomie vůle žalovaného. Dotčená právní úprava navíc sleduje významný legitimní cíl, a to projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a posiluje rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), v souladu s níž není možné, aby žalovaný pouhou svou pasivitou prodlužoval řízení.

Ústavní soud uvedl, že z citovaného plenárního nálezu i z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu je nicméně patrné též zdůraznění významných následků institutu rozsudku pro uznání, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a o. s. ř. [srov. nález ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04 (N 75/40 SbNU 755)]. V nálezu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13 (N 49/73 SbNU 29), pak Ústavní soud doplnil, že „dikce ust. § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu“ (bod 26).

Ústavní soud se také již v minulosti vyjádřil ke skutečnosti, že v ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. jde o právní fikci, jejímž důsledkem je vydání rozsudku pro uznání podle ust. § 153a odst. 3 o. s. ř., ačkoliv žalovaný nárok fakticky neuznal [nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 230/04 (N 38/36 SbNU 419)]. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu se jedná o nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla právní fikce svůj takto vymezený účel splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat [viz též nález ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 883/15 (N 179/79 SbNU 25) a další judikatura tam uvedená].

Co se týče obsahových nároků na vyjádření žalovaného ke kvalifikované výzvě, Ústavní soud poukázal na komentářovou literaturu, která uvádí, že „zákon v § 114b odst. 5 sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil“ [L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád I., § 1 až 200za, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 794; a obdobně též M. Králík, J. Vašíček in P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l), Řízení sporné, Praktický komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2016, str. 499).

Ústavní soud dále konstatoval, že obdobně i z důvodové zprávy k zák. č. 30/2000 Sb., kterým byl § 114b zaveden do občanského soudního řádu, se podává, že dotčená právní úprava má za cíl zabránit možnosti žalovaného prodlužovat soudní řízení svým záměrným jednáním a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci, a tak vyrovnat postavení stran sporu: „… povinnost žalovaného se k žalobě vyjádřit, byla-li mu vůbec soudem uložena, není podle dosavadní úpravy účinně vynutitelná; žalovaný, který nemá zájem na urychleném projednání věci, může opožděným podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní řízení, popř., nepodá-li vyjádření vůbec, znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného se v novém § 114b navrhuje poskytnout předsedovi senátu oprávnění uložit … žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil…“ (důvodová zpráva k zák. č. 30/2000 Sb., sněmovní tisk č. 257/0, Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002, www.psp.cz).

Ústavní soud připomněl svoji judikaturu k povinnosti obecných soudů volit při posuzování podání účastníků řízení postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, resp. přístup k soudu [viz např. nález ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251)]. Ústavní soud rovněž opakovaně upozornil, že obecné soudy jsou při použití zákonem stanovených procesních pravidel povinny tato pravidla interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou; musí tedy přihlížet k tomu, že účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a nezapomínat, že základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Uvedené pak platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu podání tohoto účastníka [viz nález ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13, bod 13 (N 129/73 SbNU 941)]. Např. ve vztahu k posuzování dovolání Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, konstatoval, že odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí znamená nezvratné odepření jeho meritorního přezkumu neboli přístupu k dovolacímu soudu, které lze z pohledu ústavně zaručených práv jednotlivců akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání.

Ústavní soud poukázal na to, že obdobná situace nastává i v případě posuzování náležité „kvalifikovanosti“ vyjádření na kvalifikovanou výzvu ve smyslu ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. Shledání nedostatečné „kvalifikovanosti“ takového vyjádření žalovaného totiž znamená nezvratné odepření přezkumu námitek a tvrzení žalovaného, jakož i úplné odepření dalšího meritorního zkoumání sporu a vydání rozsudku pro uznání v souladu s tvrzeními a požadavky žalobce. Takovýto vůči žalovanému přísný postup lze proto podle Ústavního soudu akceptovat jen v případech vyjádření nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, resp. o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou.

Ústavní soud konstatoval, že toto základní východisko k výkladu ust. § 114b o. s. ř. plyne rovněž z aktuální judikatury Ústavního soudu. Jak vyplývá z nálezu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, při posuzování závažnosti tohoto důvodu by měl mít soud na zřeteli skutečnost, že „nevyjádření se ve stanovené lhůtě fakticky finguje dispoziční úkon žalovaného, kterým je uznání nároku žalobce, ačkoliv ze skutečností známých soudu je zřejmé, že žalovaný není s nárokem uplatněným v žalobě srozuměn a aktivně v tomto směru v řízení vystupuje. […] Obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána též jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat. K fikci uznání je tedy nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoliv extenzivně, ale restriktivně (nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15). Soud by proto měl při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek.“

Ve shora citovaném nálezu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, Ústavní soud dále uvedl, že „použití fikce uznání je významným zásahem do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu věci. Obecný soud je povinen citlivě zacházet s fikcí uznání nároku a ‚kontumačním rozsudkem pro uznání‘, musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě, a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i právem na spravedlivý proces. Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal.“

Ústavní soud uvedl, že výše citovanou judikaturu lze proto zjednodušeně shrnout tak, že fikce uznání podle ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. může nastat jen tehdy, je-li v konkrétním případě zcela zřejmé, že je žalovaný k žalobě lhostejný, případně je obstrukčně pasivní, zjevně taktizuje a jeho jednáním dochází k průtahům.

Ústavní soud konstatoval, že v nyní posuzovaném případě však žádnou z těchto variant v jednání stěžovatele nelze bez zřejmých pochybností dovodit. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovateli bylo dne 17. 7. 2015 doručeno usnesení obvodního soudu obsahující kvalifikovanou výzvu ve smyslu § 114b o. s. ř. s tím, že se má k žalobě žalobce ve lhůtě 30 dnů vyjádřit. Stěžovatel se podáním datovaným dnem 14. 8. 2015 k výzvě soudu vyjádřil zejména tak, že žalovanou částku neuznává, žalobce na ni nemá právo a stěžovatel je připraven prostřednictvím zmocněného advokáta nahlédnout do spisu a své odmítavé stanovisko k žalobě následně odůvodnit. Současně soudu zaslal plnou moc udělenou advokátovi. Dne 26. 8. 2015 se pak zaměstnankyně příslušné advokátní kanceláře skutečně dostavila k nahlížení do spisu k obvodnímu soudu. Obvodní soud však na další stanovisko stěžovatele nevyčkal a rozhodl shora citovaným rozsudkem pro uznání.

Podle názoru Ústavního soudu tak obvodní soud rozhodl za situace, kdy stěžovatel svým podáním jednoznačně prokázal svůj nesouhlas s žalovaným nárokem, jakož i připravenost se aktivně účastnit projednávání předmětného sporu, a ani z dalších okolností případu nebyly dány zřejmé indicie, které by svědčily o snaze stěžovatele činit procesní obstrukce či jinak prodlužovat soudní řízení ve smyslu citované judikatury. Za této situace proto obecné soudy nemohly dospět k závěru o opodstatněnosti fikce uznání jakožto výjimečného procesního institutu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, včetně práva být slyšen dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil s tím, že v dalším řízení jsou obecné soudy vázány shora popsaným právním názorem k výkladu ust. § 114b odst. 5 o. s. ř

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.