oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ústavní soud: K nárokům advokáta v případě bezplatné obhajoby, resp. obhajoby za sníženou odměnu

publikováno: 21.11.2017

Pokud orgány činné v trestním řízení přiznaly stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu obviněného bez dalšího až od právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu, aniž by § 33 odst. 2 tr. řádu vyložily s přihlédnutím ke specifickým okolnostem daného případu, tj. se zohledněním průtahů, k nimž při vyřizování žádosti obviněného o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu došlo, postupovaly ryze formalisticky. Tím, že orgány činné v trestním řízení nepřiznaly stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů již od data podání této žádosti, zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2301/16  

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se domáhal zrušení usnesení krajského státního zastupitelství a usnesení policejního orgánu, neboť byl toho názoru, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo na respektování legitimního očekávání, které je mj. zakotveno v ústavněprávní rovině ochrany majetku, a právo na ochranu lidské důstojnosti zaručené čl. 10 Listiny.

Napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), v trestní věci obviněného rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli jako obhájci obviněného s odkazem na ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), ve výši 785 395 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Celková částka přiznané odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 1 570 789 Kč včetně daně z přidané hodnoty byla snížena na shora uvedenou částku s ohledem na usnesení okresního soudu ze dne 22. 7. 2013, kterým bylo ve smyslu § 33 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto, že obviněný má nárok na obhajobu za sníženou odměnu, neboť náklady obhajoby hradí z 50 % stát.

Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, v níž vyjádřil nesouhlas s výší vyúčtované částky a požadoval přiznání celkové částky. Nesouhlasil jednak s krácením odměny o 20 % ve smyslu § 12a advokátního tarifu a dále namítal, že odměna byla přiznána až od právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu. Poukazoval na to, že o podané žádosti o bezplatnou obhajobu ze dne 23. 5. 2013 bylo pravomocně rozhodnuto až po třech měsících, přičemž od podání žádosti dne 23. 5. 2013 do doby nabytí právní moci rozhodnutí o ní dne 29. 8. 2013 byla provedena řada úkonů právní služby. Krácení odměny v tomto rozsahu bylo způsobeno tím, že soudy nerozhodly včas o žádosti obviněného. Podle názoru stěžovatele mu tak přísluší nárok na odměnu od samého počátku, tj. od podání žádosti o bezplatnou obhajobu, popř. od doby, kdy měl soud o takové žádosti v přiměřené době rozhodnout.

Napadeným usnesením státního zástupce byla stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná. Státní zástupce dospěl k závěru, že policejní orgán své rozhodnutí řádně odůvodnil a jeho postup při vyúčtování má oporu v dosavadní soudní praxi. Ohledně krácení odměny o 20 % poukázal na § 151 odst. 6 tr. řádu (odkazující na druhý odstavec uvedeného ustanovení, který pak dále odkazuje na advokátní tarif), který zcela jednoznačně upravuje přiměřené použití výpočtu dle advokátního tarifu. Ten v § 12a snižuje sazby mimosmluvní odměny u ustanoveného obhájce o 20 %. Pokud jde o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů až po právní moci rozhodnutí okresního soudu ze dne 22. 7. 2013, tedy po 29. 8. 2013, správnost postupu vyvodil státní zástupce z komentáře k tr. řádu, ze znění § 33 odst. 2 a 3 tr. řádu a z rozhodovací činnosti Vrchního soudu v Olomouci, který za rozhodující okamžik pro hrazení nákladů státem považuje nabytí právní moci rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými usneseními policejního orgánu i stížnostního státního zastupitelství byl obecný princip, že obviněný má právo na bezplatnou obhajobu až od právní moci rozhodnutí o přiznání takového nároku, přejat ryze formalisticky bez zřetele na konkrétní okolnosti případu. Odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2775/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná), které lze interpretovat tak, že právo na úhradu odměny přísluší ode dne, kdy bylo obviněným požádáno o přiznání bezplatné obhajoby. Stěžovatel uvedl, že je mu známo, že se Ústavní soud vyslovil i tak, že nepovažuje za neakceptovatelný názor obsažený v článku R. Vicherek: Bezplatná obhajoba – okamžik vzniku nároku, Trestněprávní revue č. 10/2015, str. 225, podle kterého v situaci, kdy není o žádosti o bezplatnou obhajobu rozhodnuto v přiměřené době pro zavinění či průtahy soudu, pak nelze ani vyloučit, aby se tímto okamžikem stal okamžik dřívější, např. den podání návrhu na přiznání bezplatné obhajoby. V jeho případě došlo k nabytí právní moci rozhodnutí až za 3 měsíce od podání žádosti obviněného, přičemž v mezidobí probíhala řada úkonů přípravného řízení na různých místech mimo město. Tímto se policejní orgán rozhodující o nároku stěžovatele vůbec nezabýval a nijak k tomu nepřihlédl a odmítl i takový postup, který stěžovatel jako nejméně příznivý zmínil, že by mohl přiznat odměnu alespoň ke dni rozhodnutí policejního orgánu dne 22. 7. 2013, když již bylo postaveno najisto, že obviněnému nárok v rozsahu 50 % přísluší. Stěžovatel dodal, že převládající praxe soudů je taková, že nárok na bezplatnou obhajobu náleží obhájci od podání žádosti o přiznání bezplatné obhajoby, a že dokonce některé soudy přiznávají takový nárok od udělení plné moci obviněným obhájci před podáním žádosti o bezplatnou obhajobu. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 848/16, v němž Ústavní soud řešil, jak mají soudy vyložit ustanovení trestního řádu o advokátní odměně za úkony bezplatné obhajoby. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvedl důvody, pro něž nesouhlasí s krácením své odměny o dalších 20 %, přičemž výklad provedený policejním orgánem označil za svévolný a rozporný, když má za to, že snížení odměny za úkony právních služeb dle § 12a a 12b advokátního tarifu stanoví snížení odměny pro obhájce ustanoveného, nikoliv zvoleného.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, směřující proti rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli až od právní moci usnesení o přiznání bezplatné obhajoby, důvodná.

Ústavní soud konstatoval, že podstata ústavní stížnosti spočívá především v nesouhlasu stěžovatele s právním názorem orgánů činných v trestním řízení, podle něhož by měl stěžovatel jako obhájce obviněného, jemuž byl přiznán nárok na obhajobu za sníženou odměnu, vůči státu právo na úhradu odměny a náhrady hotových výdajů pouze za ty úkony právní služby, které stěžovatel pro obviněného vykonal v době od nabytí právní moci usnesení o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, nikoliv za úkony právní služby, které pro obviněného vykonal po podání žádosti o bezplatnou obhajobu, jak se stěžovatel domáhal s poukazem na konkrétní okolnosti daného případu – průtahy při rozhodování žádosti o bezplatnou obhajobu.

Ústavní soud poukázal na to, že v minulosti se již uvedenou problematikou zabýval. V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2775/15, Ústavní soud nezpochybnil ústavněprávní konformitu závěru obsaženého v komentářové literatuře (srov. P. Šámal a kol.: Trestní řád, Komentář I, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 414) i v rozhodnutích soudů, z nichž vyplývá, že v případě, kdy je obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, je obhájci tohoto obviněného přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování obviněného až od právní moci takového rozhodnutí. Neshledal přitom ani ústavněprávní rozpor v úvaze soudů, že pouze individuální okolnosti případu opodstatňují závěr, že je třeba se od této praxe odchýlit, a to ve prospěch stěžovatele, když mu vedle odměny a náhrady hotových výdajů za úkony právní služby, které stěžovatel vykonal pro obviněného poté, co rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nabylo právní moci, přiznaly též odměnu a náhradu hotových výdajů za všechny úkony právní služby, které stěžovatel vykonal od sepsání návrhu na vydání rozhodnutí o nároku obviněného na bezplatnou obhajobu, tedy mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů dokonce i za úkony právní služby, které stěžovatel vykonal před tím, než byl návrh na vydání rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu doručen soudu. Tento postup ovšem označil ve vztahu ke stěžovateli oproti zavedené soudní praxi za více než vstřícný.

Ústavní soud dále uvedl, že stejný závěr (tj. že obecně je třeba přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování obviněného až od právní moci předmětného rozhodnutí) lze dovodit i z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 52/05, konkrétně z tam obsaženého pou­kazu, podle kterého „nárok na bezplatnou obhajobu totiž stěžovateli vznikl až po vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 z 26. 7. 2004, resp. nabytím právní moci tohoto usnesení“.

Ústavní soud dále poukázal na usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3761/15, ve kterém Ústavní soud při řešení dané problematiky konstatoval, že „aniž by Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu týkajícího se podústavního práva, nepovažuje za neakceptovatelný ani názor obsažený v článku R. Vicherek: Bezplatná obhajoba – okamžik vzniku nároku, Trestněprávní revue č. 10/2015, str. 225, podle kterého platí, že pokud by však došlo k situaci, kdy nebude o žádosti o bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu soudem rozhodnuto v přiměřené době, pro zavinění či ‚průtahy‘ na straně soudu, pak nelze ani vyloučit, aby se tímto okamžikem stal okamžik dřívější, např. den podání návrhu na přiznání bezplatné obhajoby…“.

Z uvedených rozhodnutí Ústavní soud dovodil, že Ústavní soud na jedné straně nezpochybnil závěr, obsažený v komentářové literatuře, že obhájci obviněného, kterému byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, obecně náleží odměna a náhrada hotových výdajů od právní moci takového rozhodnutí, současně však připustil, že vlivem individuálních okolností konkrétního případu (např. v důsledku průtahů na straně rozhodujícího orgánu) se lze od takové praxe odchýlit a odměnu přiznat již od podání návrhu na bezplatnou obhajobu.

Ústavní soud konstatoval, že právě o takový případ jde i v nyní posuzované věci, kdy orgány činné v trestním řízení přiznaly stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu obviněného bez dalšího až od právní moci rozhodnutí o přiznání obhajoby za sníženou odměnu, tj. od 29. 8. 2013, a to, aniž by jakýmkoliv způsobem zhodnotily či zohlednily průtahy, k nimž při vyřizování žádosti obviněného o přiznání bezplatné obhajoby došlo. Obviněný totiž příslušnou žádost učinil podáním ze dne 23. 5. 2013, přičemž o ní bylo pravomocně rozhodnuto až za tři měsíce, což nelze považovat za dobu přiměřenou, zvláště byla-li v tomto mezidobí prováděna celá řada úkonů přípravného řízení i mimo město, jichž se stěžovatel zúčastnil. Byť stěžovatel tyto okolnosti ve stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu namítal, stížnostní státní zastupitelství je nevzalo v úvahu a ryze formalisticky převzalo obecný princip uvedený v komentáři k trestnímu řádu.

Ústavní soud proto uzavřel, že pokud v posuzované věci orgány činné v trestním řízení nevyložily § 33 odst. 2 tr. řádu s přihlédnutím ke specifickým okolnostem daného případu a nepřiznaly stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů již od data podání návrhu na bezplatnou obhajobu, postupovaly ryze formalisticky. Svým postupem tak zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Uvedený závěr neshledal Ústavní soud v rozporu s nálezem ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 848/16 (na něhož se plně odvolává nález ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2295/16), který se zabýval interpretací dotčených ustanovení trestního řádu i okamžikem vzniku nároku obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Na nyní projednávaný případ, vzhledem k požadavku stěžovatele, aby mu byla s ohledem na specifické okolnosti případu přiznána odměna od podání žádosti o přiznání bezplatné obhajoby, dopadá první část právní věty uvedeného nálezu, vycházející z konkrétních zjištění v nálezu popsaných, která zní: „Ust. § 33 odst. 2 tr. řádu nutno interpretovat tak, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží – v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán – odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.“

V souvislosti s námitkou stěžovatele směřující proti krácení odměny a náhrady hotových výdajů o 20 % Ústavní soud nezjistil, že by v interpretaci příslušných ustanovení tr. řádu a advokátního tarifu byl obsažen prvek svévole či že by orgány činné v trestním řízení extrémně vybočily z pravidel upravujících danou problematiku. Ústavní soud uvedl, že podstatou této části ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry policejního orgánu a stížnostního státního zastupitelství, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým a přezkoumatelným způsobem odůvodněným závěrům však nelze podle Ústavního soudu z ústavního hlediska nic vytknout. Ust. § 151 odst. 6 tr. řádu totiž, uvedl Ústavní soud, výslovně stanoví, že pro určení výše odměny a náhrady hotových výdajů zvoleného obhájce se přiměřeně použijí jeho odst. 2 až 5, které se týkají odměny a náhrady hotových výdajů obhájců ustanovených obviněnému. Odst. 2 uvedeného ustanovení pak odkazuje na zvláštní předpis, jímž je advokátní tarif, jehož příslušná ustanovení byla případně aplikována.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. 

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.