Ustanovení § 127a o. s. ř. a jeho další legislativní směřování
autor: JUDr. Jiří Grygar, Ph.D. publikováno: 24.04.2018
V roce 2016 jsem v reakci na tehdy předložený návrh novely o. s. ř., který navrhoval vypuštění § 127a o. s. ř. publikoval v Bulletinu advokacie online příspěvek s názvem „(Ne)zrušit § 127a o. s. ř.?“. K vypuštění předmětného ustanovení tehdy nakonec nedošlo.
Nyní vláda na svém jednání 17. 1. 2018 schválila návrh nových zákonů o znalcích a o tlumočnících, jakož i souvisejícího prováděcího zákona,[1] který navrhuje nikoli již zrušení ale změnu § 127a o. s. ř., a sice s navrhovanou účinností od 1. 1. 2020 a který již je projednáván na půdě parlamentu.[2]
Navržené znění je následující (se změnou vyznačenou tučně):
„Jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, a pokud s tím všichni účastníci řízení souhlasí, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některé ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.“
Jde o na první pohled drobnou změnu, která však může mít dalekosáhlé dopady na aplikaci daného ustanovení.
Za prvé si lze položit otázku, proč by měl být prováděn k prokázání určité skutečnosti jakýkoli důkaz, pokud s tím všichni účastnicí souhlasí a je pravděpodobné že daná otázka mezi nimi tedy bude nesporná a lze pak takovou skutečnost vzít za nespornou (tj. de facto za prokázanou). Podle § 120 odst. 3 o. s. ř., soud může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Nepochybně nespornost určité otázky a souhlas s provedením specifického důkazu jsou dvě rozdílné kategorie, ale v praxi spíše půjde o výše uvedený případ. Dopad navržené novely proto bude zřejmě takový, že se bude týkat jen případů, kdy otázka, která je mezi stranami sporná, by měla být vyřešena pomocí znaleckého posudku, ale zadání zpracování znaleckého posudku soudem se jim jeví jako pro ně nevyhovující (ať již z důvodu doby zpracování či kvality obsahu) a strany jsou schopny konsensu ohledně osoby znalce, který by měl posudek zpracovat a je předpoklad, že posudek bude zpracován rychleji či lépe, než je obecný standard.
Se zavedením podmínky souhlasu se bude nabízet otázka, do kdy lze souhlas odvolat. Odpovědí je, že nejpozději do okamžiku, než bude takový důkaz proveden, neboť okamžikem validního provedení důkazu jej lze zpochybnit jen v rámci opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí, které je na takovém důkazu (byť i jen zčásti) založeno. Nicméně to s sebou nese riziko, že souhlas bude některým z účastníků účelově odvolán po zpracování a předložení posudku předtím, než bude proveden k důkazu, a to proto, že závěry posudku neodpovídají procesním cílům daného účastníka. Jde o otázku, kterou zákonodárce měl předvídat a jednoznačně řešit. Nabízí se jedině řešení promítnout takový neférový postup do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť zadavatel znaleckého posudku bude schopen jednoznačně doložit, jaké byly s jeho zpracováním hotové výdaje.
Další otázkou je, jak se bude postupovat ohledně vyžadování souhlasu „všech účastníků“ typicky v případech, kdy je spojeno několik právních věcí do jednoho řízení nebo i v rámci jednoho řízení, kde je dána na některé ze stran sporu procesní pluralita, ale sporná otázka, která má být znaleckým posudkem řešena, se dotýká jen některých účastníků. Logické by se jevilo vyžadovat souhlas jen od těch účastníků, jejichž věci se daná dílčí otázka týká, nicméně navržené ustanovení jednoznačně hovoří o všech účastnících daného řízení.
Dále s ohledem na znění ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř., je třeba mít za to, že souhlas by měl být vyžadován i od vedlejších účastníků, když citované ustanovení stanoví, že v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník, byť jedná toliko sám za sebe a jen jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností. Bude tedy možné pouze, aby v případě souhlasu účastníka nesouhlasu vedlejšího účastníka na jeho straně soud svým rozhodnutím případně „přebil“ nesouhlas vedlejšího účastníka. Opačný postup (nesouhlas účastníka a souhlas vedlejšího účastníka na jeho straně) zřejmě nebude možný, neboť podle navržené novely by souhlas účastníka měl být primární.
Z hlediska časové chronologie novelou navržená vložená formulace ohledně vyjádření souhlasu nedává příliš smysl (a jde z části o formulační problém již v dosavadním znění § 127a o. s. ř.), neboť předbíhá tomu, čeho by se případný souhlas měl týkat a v tomto směru by formulace zřejmě měla být následující: „Jestliže účastník řízení navrhl a předložil k důkazu listinu zpracovanou znalcem, která jinak má všechny zákonem požadované náležitosti znaleckého posudku a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků podání vědomě nepravdivého znaleckého posudku, a pokud všichni účastníci řízení souhlasí s tím, aby byla provedena k důkazu jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem, soud ji provede k důkazu jako znalecký posudek.“
De lege ferenda by bylo rovněž záhodno, aby se explicitně vyřešila otázka výslechu znalce, jakož i jeho odměny v těchto věcech.
V obecné části důvodové zprávy se uvádí: „Změna § 127a o. s. ř. by měla odstranit zbytečné průtahy v soudních řízeních a zefektivnit postup soudu. V zásadě se jedná o návrat do stavu před novelou č. 218/2011 Sb., která umožnila, aby strany řízení předkládaly soudu znalecké posudky vypracované na žádost soukromého zadavatele, přičemž tyto posudky měly stejnou váhu a muselo k nim být přistupováno stejně jako ke znaleckým posudkům, které zadal k vypracování soud. Tato změna, ačkoli byla zavedena s dobrým úmyslem urychlit a zjednodušit řízení, přinesla pravý opak. Strany možnost předložit soukromé znalecké posudky plně využívají, dalo by se říci, dokonce nadužívají, což soud vede k nutnosti zadávat, často i opakovaně, revizní znalecké posudky. V konečném důsledku pak nejsou výjimky, kdy v řízení byly předloženy nebo zpracovány i čtyři či více znaleckých posudků. Celý tento proces tak řízení prodlužuje a prodražuje. Zároveň to vede i k degradaci znalecké profese, neboť se logicky musíme ptát na otázku, proč je potřeba zpracovávat tolik znaleckých posudků, když by všechny, pokud byly provedeny správně, měly dojít ke stejným, či obdobným výsledkům? Jak je tedy možné, že jsou v řízení předloženy čtyři znalecké posudky, často s diametrálně odlišnými závěry? Pokud chceme výkon znalecké činnosti navrátit dobrou pověst, vážnost, prestiž a v neposlední řadě kvalitu, je i změna občanského soudního řádu jedním z nezbytných kroků. Ačkoli úprava procesních pravidel sama o sobě zajisté nepřinese zvýšení kvality znaleckých posudků, jedná se o jeden krok z mnoha. Návrh nového zákona o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech by měl přinést změny, které v konečném důsledku měly znamenat, že předkládat vícero znaleckých posudků v řízení by nebylo ani potřeba.“.
Pomineme skutečnost, že důvodová zpráva k návrhu zákona by zřejmě neměla být psána formou pokládající si v podstatě řečnické otázky, jestliže ohledně každé jednotlivé otázky není proveden formální rozbor problematiky a uvedení jednoznačného závěru. Pokud jde o obsahovou stránku, pak důvodová zpráva v podstatě konstatuje, že ustanovení § 127a o. s. ř. je nadužíváno, avšak neuvádí žádnou statistiku, ani byť i jen kvalifikovaný odhad – za prvé jaký podíl ze znaleckých posudků v řízeních před soudy je zadáváno soudem podle § 127 o. s. ř.
a kolik předkládáno účastníky podle § 127a o. s. ř. a za druhé, v jakém procentu případů kdy byl předložen znalecký posudek podle § 127a o. s. ř., došlo k předložení dalšího posudku podle § 127a o. s. ř. a kde bylo nutné zpracovat revizní znalecký posudek ze zadání soudu (a sice zřejmě od znaleckého ústavu, protože nechat zpracovat znalecký posudek jen dalším znalcem za situace, kdy jsou dány dva nebo více posudků od znalců, tj. osob na stejné kvalifikační úrovni).
Není zřejmé, na základě jakých skutečností se zákonodárce domnívá, že omezení možnosti účastníků předkládat znalecké posudky, přispěje ke snížení počtu protichůdných znaleckých posudků. Pokud si představíme modelovou situaci, kdy je třeba k zodpovězení určité otázky znalecký posudek. Soud ustanoví znalce, který podá znalecký posudek, a některý z účastníků, případně oba, předloží v rámci námitek proti posudku další posudky od jiných znalců. Tak byť budou soudem nazírány jako listinné důkazy, vzhledem k absenci legální hodnoty důkazů stejně půjde o skutečnost, která až na výjimky povede k zadání revizního znaleckého posudku znaleckému ústavu coby znaleckému subjektu „vyšší“ kvalitativní úrovně než u „prostého“ znalce. Navržené legislativní opatření tedy zřejmě není dostatečně způsobilé dosáhnout cíle, o nějž usiluje a jímž je problematika odlišných znaleckých závěrů v rámci znaleckých posudků. Je třeba si uvědomit, že posuzování některých otázek znalcem nemůže být ze své povahy vždy zcela exaktní a vyžaduje určitou míru znaleckého uvážení a že určitý „rozptyl“ v závěrech je normální stav. Cílem má být pouze zamezení excesům, aby znalecké závěry na jednu věc nebyly diametrálně odlišné. Nicméně přístup založený (s nadsázkou) jakoby na tezi, že názory se liší, a proto je třeba možnost podávání odlišných názorů omezit, není asi tím, jímž bychom se měli vydávat.
Ve zvláštní části důvodová zpráva uvádí: „Navrhuje se změna ustanovení § 127a občanského soudního řádu, které upravuje možnost předložit znalecký posudek některým z účastníků řízení. Touto změnou dochází k částečnému návratu do stavu před rokem 2012, kdy nabyla účinnosti novela č. 218/2011 Sb. Do doby před touto novelou sice mohly strany řízení předkládat soudu znalecké posudky, které si strany nechaly samy znalcem vyhotovit, ale posuzovaly se pouze jako listiny soukromé povahy. Jedině znalecký posudek, který byl vypracován znalcem ustanoveným soudem, se považoval za důkaz znaleckým posudkem. Zmíněnou novelou došlo k tomu, že se nově všechny znalecké posudky, bez ohledu na to, kdo je zpracoval, resp. předložil, považovaly za důkaz znaleckým posudkem. Ačkoli toto opatření mělo za cíl urychlit, zlevnit a zjednodušit řízení, nastal pravý opak. Z tohoto důvodu se navrhuje částečný návrat ke stavu před rokem 2012. Za důkaz znaleckým posudkem se bude považovat znalecký posudek, který byl zpracován znalcem ustanoveným soudem a dále pak jiný znalecký posudek předložený účastníkem řízení, pokud s tím všichni účastníci řízení vysloví souhlas. Pokud by tento souhlas nebyl vysloven, může pochopitelně i tak účastník řízení znalecký posudek předložit, ale bude se jednat pouze o listinný důkaz. Nikdo nemůže být nucen souhlas vyslovit a zároveň se jedná o natolik závažnou skutečnost, že je potřeba tento souhlas vyslovit explicitně, nikoli konkludentně. Vyslovení souhlasu účastníků řízení se znaleckým posudkem neznamená, že by tito automaticky věcně souhlasili s jeho obsahem. Cílem je pouze umožnit plnohodnotně využít v rámci soudního řízení již existující znalecký posudek. Zřejmě se bude jednat zejména o situace, kdy je nezbytné určité odborné posouzení, k němuž je potřeba odborných znalostí, ale zároveň se nebude jednat o samotné jádro sporu. V jiném případě spíše nelze souhlas všech stran předpokládat.
Navrhované řešení daleko více než současný stav odpovídá i v rámci mezinárodního srovnání standardnímu přístupu ke znaleckým posudkům předloženým jednou ze stran řízení. Ve švýcarském civilním procesu se soukromé posudky nepovažují za znalecké posudky, ale jsou postaveny na roveň přednesům jednotlivých stran. Stejně tak v Rakousku se soukromé posudky nepovažují za znalecké posudky v důkazním slova smyslu, ale mají pouze povahu listiny a dokazují pouze to, co si myslí jejich autor. Konečně v německém právu se soukromé posudky rovněž zásadně nepovažují za znalecké posudky, ledaže by strany řízení prohlásily, že s tím souhlasí. Právě tato právní úprava byla inspirací pro změnu tohoto institutu v rámci českého občanského soudního řádu.“
Důvodová zpráva sice konstatuje, že navržená úprava bude odpovídat úpravě v okolních německy mluvících zemích, což je sice fakt, ale nikoli vysvětlení. Tedy proč česká úprava je horší než rakouská, německá nebo švýcarská? V právních řádech po celém světě bychom nepochybně našli řadu právních instrumentů, které lze považovat za vynikající a které v právních řádech uvedených států obsaženy nejsou a které by jim třeba i výrazně prospěly. Neměli bychom se proto uchylovat ke quasi argumentaci, že někde něco znají, nebo neznají, ale naopak se zaměřit na fakta, a to vždy v kontextu národního práva.
Důvodová zpráva konstatuje, že souhlas je natolik důležitý, že musí být projeven explicitně a nikoli konkludentně. Navržené znění zákonného textu však nic takového neuvádí. Není tedy důvod, proč by případně nebylo možno aplikovat ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., podle něhož platí, že vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil k určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky.
Další otázkou je, zda znalecké posudky podle § 127a o. s. ř. představují natolik zásadní problém, který by bylo akutně třeba legislativně řešit. Pokud ano, pak je otázkou, zda navržená účinnost od roku 2020 není zbytečně dlouhá.
Konečně je třeba poukázat i na návrh věcného záměru nového Civilního řádu soudního,[3] který k bodu 227[4] uvádí, že: „Zcela záměrně se upouští od dosavadního § 127a o. s. ř. Znalec je pomocným orgánem či spolupracovníkem soudu a nahrazuje jeho odborné znalosti. Znalec tak činí nezávisle a nestranně, a nikoliv pro jednu nebo druhou stranu. Proto je ustanovení znalce vždy věcí soudu. Strany mají možnost se k ustanovenému znalci vyjádřit, stejně jako k posudku podanému znalcem, klást znalci dotazy atd., a tím působit na ustanovení jiného znalce, na odstranění nedostatků posudku, nebo na vypracování posudku revizního. Tím jsou jejich práva dostatečně zohledněna. Oprávnění stran předložit expertízu, se kterou se bude nakládat jako se znaleckým posudkem, nepřináší pro civilní řízení soudní nic pozitivního; naopak pojmově jsou o objektivitě takového posudku pochybnosti, neboť strana, která tento posudek (jí příznivý) předkládá, formulovala úkol znalce a platila jej. Z řízení se pak může stát souboj znalců obou stran, završený revizním posudkem (který podle R 38/2014 může být opět předložen stranou dle § 127a o. s. ř!); to vede akorát k prodražování a prodlužování řízení, což je přesným opakem základních principů sociální koncepce civilního procesu, usilující o řízení rychlé, levné a jednoduché. Krom toho předpoklady pravdivého objasnění odborné otázky jsou vyšší u znaleckého posudku podaného soudem ustanoveným znalcem, než předloženým stranou; na tom nic nemůže změnit ani to, že soukromá expertíza bude opatřena prohlášením znalce o jeho vědomosti o následcích podání nepravdivého posudku.“.
Návrh c. ř. s. tedy uvádí v podstatě totožnou argumentaci (tzv. souboj znalců, prodražování a prodlužování řízení) jako důvodová zpráva k návrhu novely § 127a o. s. ř., avšak přebírá cíl nerealizovaného návrhu novely z roku 2016, tedy vypuštění koncepce obsažené § 127a o. s. ř. z civilního procesního předpisu.
Domnívám se, že je třeba zdůraznit, jak jsem uváděl již v článku citovaném v úvodu, že je věcí soudu, aby se případné rozpory mezi znaleckými posudky (bez ohledu na to, kdo je zadal a předložil) pokusil odstranit, typicky konfrontací znalců a až teprve poté (pokud se to jeví nezbytným) revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu. Nelze akceptovat dogmatický přístup, že znalec v řízení může být jen jeden, jediný s absolutní pravdou, a to ten ustanovený soudem. Je věcí soudu stejně jako u jakýchkoli jiných obsahově protichůdných důkazů, aby se s takovým stavem argumentačně vypořádal. Pokud jde o finanční zainteresovanost znalce, základní premisou by měla být zákonná povinnost znalce podávat nestranné, objektivní znalecké posudky, bez ohledu na osobu zadavatele, spojená s dohledem státu a stíháním těch znalců, kteří tak nečiní.
Autor je soudcem Krajského soudu v Praze.