oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Úrok z prodlení z výživného a insolvenční řízení

autor: JUDr. Jiří Grygar, Ph.D.
publikováno: 17.10.2017

Novelou občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“) zákonem č. 460/2016 Sb. byla s účinností od 30. 12. 2016 v § 921 odst. 2 o. z. jednoznačně deklarována možnost oprávněných osob domáhat se úroků z prodlení z výživného.

1. Novela občanského zákoníku

Beze změny zůstalo ustanovení § 921 odst. 1 o. z., které stanoví, že výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak. 

Podle nového ustanovení § 921 odst. 2 o. z. však platí, že po osobě výživou povinné, která je v prodlení s placením výživného, může osoba oprávněná požadovat zaplacení úroku z prodlení. 

Mohu konstatovat, že oproti většinovému proudu jsem ani před novelou neměl pochybnosti o tom, že výživné je pohledávka jako každá jiná[1] a že z výživného lze požadovat úroky z prodlení.[2] Novela předmětnou otázku postavila najisto, nicméně se domnívám, že takový stav byl argumentačně dovoditelný i bez legislativní změny. 

Přechodná ustanovení novely (Čl. II) k otázce úroků z prodlení z výživného bohužel nic neuvádí. Předmětné ustanovení § 921 odst. 2 o. z. bylo přijato až v průběhu legislativního procesu, a tudíž i důvodová zpráva k němu chybí. 

První otázkou u výkladu daného ustanovení je, od kdy tedy vlastně nárok na úroky z prodlení vzniká, resp. od kdy je může oprávněná osoba požadovat. S ohledem na absenci přechodných ustanovení bude nejspíše přijat výklad, že úroku z prodlení z výživného je možno se domáhat nejdříve od účinnosti zákona, který tuto možnost deklaroval, tj. od 30. 12. 2016, a to i z dlužných splátek výživného, ohledně nichž došlo k prodlení před nabytím účinnosti novely. 

Jelikož podle § 613 o. z. se právo na výživné sice nepromlčuje, ale práva na jednotlivá opětující se plnění promlčení podléhají, tak i v případě přijetí výkladu, že lze požadovat úroky z prodlení z dlužných splátek výživného zpětně (za dobu před účinností předmětné novely), tak půjde maximálně o dobu 3 let zpětně, neboť dřívější nároky budou jednoznačně promlčeny. 

 2. Novela zákona o zvláštních řízeních soudních  

Novelou zákona o zvláštních řízeních soudních (zákon č. Sb., dále jen „z. ř. s.“) zákonem č. 296/2017 Sb. byl s účinností od 30. 9. 2017 vložen nový § 472a z. ř. s., nazvaný „Úroky z prodlení“, který stanoví: 

(1) Rozhoduje-li soud o výživném pro nezletilé dítě, může v rozhodnutí uložit i povinnost zaplatit úrok z prodlení. O úroku z prodlení soud rozhodne jen na návrh. 

(2) Povinnost zaplatit úrok z prodlení lze uložit i pro dávky výživného splatné v budoucnu, dostane-li se osoba výživou povinná s jejich placením do prodlení. 

Přechodná ustanovení novely (Čl. IV) stanoví, že není-li dále stanoveno jinak, použije se zákon o zvláštních řízeních soudních, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 30. 9. 2017), i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 

Předmětné ustanovení § 472a z. ř. s. bylo rovněž přijato až v průběhu legislativního procesu, a tudíž důvodová zpráva k němu rovněž chybí.  

2.1. K § 471a odst. 1 z. ř. s. 

Proč zákonodárce cítil zvláštní potřebu deklarovat v § 472a z. ř. s., tedy v procesním předpisu, že lze rozhodnout o přiznání úroků z prodlení, když to stanoví již hmotně právní předpis (tj. o. z.), není zřejmé. I pokud bychom odhlédli od jednoznačné deklarace takového práva v novém § 921 odst. 2 o. z., tak právo věřitele požadovat zaplacení úroku z prodlení po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu stanoví zcela jednoznačně již § 1970 o. z., který říká, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný; výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.           

Rovněž není zřejmé, kdo a jak bude návrh podávat v řízeních zahájených soudem bez návrhu. Pojem návrhu podle § 472a z. ř. s. tedy bude třeba vykládat pouze jako procesní návrh v již zahájeném řízení. Oprávněný subjekt k jeho podání však není zákonem označen. Nezbyde tedy než dovodit, že je k podání takového návrhu oprávněn zřejmě každý z účastníků daného řízení. Jenže jasnou zákonnou deklarací, že soud o úroku z prodlení rozhodne jen na návrh, musíme argumentem a contrario dospět k závěru, že soud sám ze své iniciativy při rozhodování o výživném nemůže o úroku z prodlení rozhodnout.  

Pokud jde o formulaci „soud může uložit“, pak tuto je třeba vykládat tak, že „soud uloží“, resp. „soud musí uložit“, pokud jsou pro to podmínky, tedy, pokud byl podán návrh. Pro vyhovění návrhu je bezpředmětné, zda v době rozhodnutí soudu již na výživném dluh vznikl či nikoli, neboť podle odst. 2 lze povinnost zaplatit úrok z prodlení uložit i pro dávky výživného splatné v budoucnu, dostane-li se osoba výživou povinná s jejich placením do prodlení. Jelikož soud v době rozhodnutí nemůže vědět, zda v budoucnu prodlení nastane či nikoli, bude muset takové rozhodnutí vydat vždy i pro futuro. Těžko si představit důvody, pro které by mohl takové rozhodnutí za stávajícího znění zákona nevydat.  

Za další je třeba si povšimnout, že zatímco § 921 odst. 2 o. z. hovoří obecně o osobě oprávněné z titulu výživného, tak § 472a z. ř. s. hovoří pouze o výživném pro nezletilé dítě. Je proto s podivem, proč nedošlo k obsahově stejné novele o. s. ř., coby procesnímu předpisu, podle něhož se vedou ostatní řízení o výživné, tj. výživné zletilých dětí, výživné mezi předky a potomky, výživné manžela a výživné rozvedeného manžela. Přestože zákon č. 296/2017 Sb. obsahuje i novelu o. s. ř., tak tuto problematiku zcela ponechal stranou a obsahově odpovídající novelu ohledně jiných typů výživného než pro nezletilé děti, nezavedl. 

Stejně tak je neřešena situace, kdy výživné bylo stanoveno, není plněno a nezletilé dítě, resp. jeho zástupce se v souladu s § 921 odst. 2 o. z. hodlá domáhat pouze úroků z prodlení z dlužného výživného, aniž by současně navrhoval změnu samotného rozhodnutí, jímž byla stanovena výše výživného a způsob jeho plnění. Povede se toto řízení podle § 471a z. ř. s., který výslovně váže možnost rozhodnutí soudu jen na probíhající řízení o stanovení výživného, nebo se povede podle o. s. ř.?    

2.2. K § 471a odst. 2 z. ř. s. 

Jak již bylo uvedeno výše, tak zákon předpokládá, že soud bude povinné osobě ukládat pro futuro povinnost zaplatit osobě oprávněné úrok z prodlení ze splatného výživného, pro případ, že dojde u jednotlivých splátek výživného k prodlení s jejich plněním.  

Vzhledem k tomu, že soud nebude v danou dobu vědět, ani zda a případně v jakém rozsahu k prodlení dojde, a ostatně ani nebude vědět, jaká v té době bude aktuálně platná právní úprava v podzákonném předpisu upravujícím výši úroku z prodlení (nyní nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), půjde v praxi o zcela plytký, obecný akademický výrok podmíněného typu např.: „IV. Dostane-li se Bedřich Vopička (osoba povinná) do prodlení s placením dávky výživného, stanovené tímto rozsudkem, splatné v budoucnu, je povinen z ní zaplatit nezl. Bohumilu Vopičkovi (osobě oprávněné) úrok z prodlení.“ 

V souvislosti s rozhodováním pro futuro bude zajímavý i výklad a praktické počítání běhu promlčení, neboť § 642 o. z. stanoví, že bylo-li právo přiznáno rozhodnutím orgánu veřejné moci, neplatí desetiletá promlčecí lhůta pro úroky a pro ta opětující se plnění, které dospěly po uznání dluhu nebo po přiznání práva. Při postupu podle novely bude totiž v podstatě docházet k přiznání práva soudním rozhodnutím ještě předtím, než k porušení práva vůbec došlo.  

Je jasné, že zákonodárce chtěl touto úpravou předejít sporům vedeným čistě o úroky z prodlení z dlužného výživného (kdy teoreticky každý měsíc po splatnosti dávky výživného by následovala nová žaloba), o jehož výši a způsobu plnění bylo rozhodnuto již dříve. Nicméně legislativní řešení spočívající v rozhodování pro futuro pro případ, že nějaký stav nastane, a přitom vůbec není jisté, zda nastane, je v pojetí klasické procesualistiky minimálně neortodoxní, resp. lze pochybovat o jeho ústavnosti. S nadsázkou lze říci, že při stejné konstrukci by při vydání rozhodnutí opatrovnickým soudem ve věci výživného mohl současně rozhodnout i soud trestní, že pro případ neplnění výživného pro futuro ukládá osobě výživou povinné trest, který bude vykonán poté, co k neplnění výživného dojde.  

3. Insolvenční (ne)souvislosti 

V souvislosti s výše zmiňovanými novelami o. z. a z. ř. s. zákonodárce nepřistoupil k novele insolvenčního zákona. Je tedy na místě předpokládat, že zákonodárce při přípravách novel se rovněž zabýval stávající úpravou nakládání s pohledávkami z titulu výživného v insolvenčním zákoně a shledal ji jako dostačující a nevyžadující jakoukoli změnu. Podívejme se tedy na případné souvislosti předmětných novel a stávající úpravy insolvenčního zákona.  

3.1. Jsou úroky z prodlení z výživného pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou? 

Podle § 169 odst. 1 písm. e) ins. z. pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávky věřitelů na výživném ze zákona. 

První otázkou, která se nabízí, je, zda úroky z prodlení z výživného jsou vůbec dle § 169 ins. z. pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, neboť toto ustanovení hovoří pouze o výživném a nikoli o jeho příslušenství. 

Podle § 510 odst. 2 o. z. se má za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství, přičemž § 513 o. z. stanoví, že příslušenstvím pohledávky jsou mj. úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejich uplatněním. 

Na základě těchto ustanovení lze dovodit, že pod pojem výživného ve smyslu § 169 odst. 1 písm. e) ins. z. spadá nejen výživné samotné, ale i jeho příslušenství v podobě úroku z prodlení.  

3.2. Přerušují se řízení o úrok z prodlení z výživného? 

Podle § 266 odst. 1 písm. d) ins. z. prohlášením konkursu se ze soudních a rozhodčích řízení nepřerušují řízení o výživném nezletilých dětí bez zřetele k tomu, zda v něm dlužník vystupuje jako osoba oprávněná nebo jako osoba povinná. 

Dovodili-li jsme výše, že pojem výživného zahrnuje i úrok z prodlení, pak je nutně na místě závěr, že v souvislosti s insolvenčním řízením nedochází k přerušení řízení o výživném, ani když je v něm rozhodováno o úroku z prodlení z výživného. 

V souvislosti s ustanovením § 266 odst. 1 písm. d) ins. z. se nabízí ještě navíc otázka, proč v něm obsažená výjimka dopadá jen na výživné nezletilých dětí, ale nikoli i zletilých dětí a nakolik je v souladu s ústavním pořádkem a zásadou rovnosti. V tomto směru lze poukázat na předchozí úpravu, a sice § 98 odst. 2 zákona o rodině, kdy původně zněl, že: „Právo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro nezletilé děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne“, avšak novelou zákonem č. 259/2008 Sb., s účinností od 1. 9. 2008 došlo k vypuštění slova „nezletilé“, a tedy možnost zpětného přiznávání výživného byla rozšířena z výživného pro nezletilé děti i na děti zletilé. Domnívám se, že de lege ferenda by jednotlivé druhy výživného obecně měly mít stejný režim, neboť pro ně všechny platí, že jde o stav, kdy hlavním kritériem je to, že osoba výživou oprávněná není schopná se sama živit, a nikoli její věk.  

3.3. Uspokojování úroků z prodlení z výživného v insolvenčním řízení 

Přestože u § 169 odst. 1 písm. e) ins. z. jsme dovodili, že pojem výživného zahrnuje i úrok z prodlení a že tedy jde o pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, tak je nutno vycházet z ustanovení § 170 ins. z., které, je třeba považovat za ustanovení speciální, neboť výslovně upravuje způsob nakládání s úroky z prodlení. 

Podle § 170 ins. z. v insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, 

a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, 

b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku.    

Připomeňme si, že v § 170 písm. a) ins. z. se hovoří pouze o úrocích z pohledávek přihlášených věřitelů, přičemž věřitelé z titulu výživného své nároky neuplatňují přihláškou, ale v souladu s § 165 odst. 2 ins. z. a § 203 odst. 1 ins. z., tj. se uplatňují nikoli přihláškou, ale písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. Ustanovení § 170 písm. a) ins. z. tedy zřejmě na úroky z výživného vůbec nedopadá. Stejně tak zákon rozlišuje mezi okamžikem, kdy úroky přirostly (písm. a) oproti okamžiku kdy se úroky staly splatnými (písm. b). 

Je proto zřejmě třeba vycházet z § 170 písm. b) ins. z., který se netýká přihlášených věřitelů, ale věřitelů obecně, což dopadá právě na osoby s nárokem z titulu výživného a souvisejícího příslušenství. Ustanovení § 170 písm. b) i. z. přitom jednoznačně vylučuje možnost uspokojení úroků z prodlení z jednotlivých dávek výživného, pokud jejich splatnost nastala až po rozhodnutí o úpadku. 

Z ustanovení § 169 odst. 1 písm. e) ins. z. ve spojení s § 170 písm. a) a b) ins. z. lze tedy dospět k závěru, že dlužné splátky výživného, jakož i případné úroky z prodlení ze splátek výživného, u nichž splatnost nastala do rozhodnutí o úpadku, jsou pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou a budou se jako takové v insolvenčním řízení uspokojovat. Později vzniklé nároky na úrok z prodlení z výživného se v insolvenčním řízení neuspokojují.  

Shrnutí 

Výše uvedené znamená, že i pokud oprávněná osoba si u jiného, než insolvenčního soudu úspěšně vyžaluje svůj nárok na úrok z prodlení z výživného, a to ať již dlužného výživného nebo pro případ prodlení s plněním výživného pro futuro, nebude jí takový titul v insolvenčním řízení příliš k užitku, pokud jde o dobu prodlení po rozhodnutí o úpadku dlužníka (osoby výživou povinné). Jinými slovy, účinky novely o. z. a z. ř. s., které deklarovaly nárok na úrok z prodlení z výživného, jsou ve vztahu k insolvenčnímu řízení v naznačeném směru limitované, což je velká škoda, neboť cíl novel byl zcela správný s ohledem na potřebu zvýšené ochrany osob potřebných výživou.  

Autor je soudcem Krajského soudu v Praze.

 



[1] Grygar, J. in Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, s. 1644 : „Pokud promítneme obecnou úpravu závazků do problematiky výživného, je vnitřní jednota těchto ustanovení zcela zřejmá.

[2] Grygar, J. in Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, s. 1698 : „Dojde-li tedy mezi oprávněným a povinným k dohodě o výživném (ujednání o výši a způsobu a době splatnosti), pak v případě neplnění nárok na úrok z prodlení vzniká. Stejná situace bude u sjednání odbytného. Pokud jde o případy, kdy dosud k stanovení výživného ať již dohodou nebo soudem nedošlo, zůstává nosnou výše uvedená argumentace o podmíněném nároku a nárok na úrok z prodlení není dán.