Určení a jmenování rozhodce dle zákona o rozhodčím řízení

autor: Mgr. Kamila Peterková
publikováno: 18.05.2015

Základním předpokladem pro to, aby fyzická osoba, která má dle zákona o rozhodčím řízení, způsobilost se rozhodcem stát, se jím stala, je situace, že takovou osobu musí pro konkrétní majetkový spor strany jmenovat nebo jinak určit.

Při určování osob rozhodců přichází do úvahy obecně čtyři možnosti:

(i)   konkrétní rozhodci jsou určeni přímo v rozhodčí smlouvě,

(ii) strany se dohodnou na třetí nezávislé osobě tzv. appointing authority[1], která na základě jejich vůle provede výběr rozhodce,

(iii)  strany se dohodnou na tom, že pro ustanovení rozhodců se užije postup stanovený v standardizovaných pravidlech,

(iv) strany neučiní žádnou dohodu o osobách rozhodců ani o způsobu jejich určení. Problematika tzv. appointing authority, tedy situace, kdy osobu rozhodce určuje třetí nezávislá osoba je na poli rozhodčího řízení aktuální a hojně využívanou situací. Nese s sebou však i určitou kritiku. Kupříkladu se objevují různé pochybnosti o nestrannosti takové osoby, která má rozhodce určit. Volný překlad tohoto institutu znamená: „autorita nadaná v rozhodčí doložce právem jmenovat rozhodce nebo rozhodčí senát, popř. předsedu rozhodčího senátu k projednání a rozhodnutí sporu. V doslovném překladu jmenovací, ustavovací autorita.“[2] V případě, že třetí osoba pochází z arbitrážního centra, může se jednat například o předsedu takového centra, očekává se zde minimalizace možnost protistrany vznést námitku podjatosti rozhodce, což osobně považuji za velkou výhodu.[3]

Pokud však nastane poslední zmíněná situace, automaticky se předpokládá zákonný postup stanovený v § 7 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezu (dále jen ZRŘ), dle kterého každá ze stran jmenuje po jednom rozhodci, a ti pak volí předsedajícího[4] rozhodce.[5] Konečný počet rozhodců v jakémkoliv případě však musí být vždy lichý, pokud není počet přímo stanoven, rozhoduje tříčlenný senát.[6] Výjimečně se lze setkat i s výběrem rozhodce na základě losu, nicméně komentářová literatura a ani já sama tento způsob nepovažuji za příliš vhodný, neboť takový způsob určení rozhodce nutně nezajišťuje jeho nestrannost či odbornost. Otázka jmenování by měla být zakotvena již v rozhodčí smlouvě a měly by zde být stanoven počet rozhodců i konkrétní osoby, které mají spor rozhodovat.[7]

Popov ve svém článku velmi dobře poukázal na rozdíl mezi určením
a jmenováním rozhodce. O určení rozhodce se jedná v  případě, že v rozhodčí smlouvě je stanoven počet rozhodců, ale i konkrétní jména rozhodců, přičemž je vhodné, aby si strany předem obstaraly souhlas určených osob.[8] V tomto případě jde vlastně o projev základní zásady nejen soukromého práva, ale i rozhodčího řízení, a to zásady autonomie vůle.[9] Jmenování poté spočívá v tom, že je uzavřena platná rozhodčí smlouva, ovšem bez určení osob rozhodců, a ti jsou jmenováni až v okamžiku, kdy vznikne spor mezi stranami.[10] Rozdíl je i právní úpravě, neboť určení je upraveno v ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ  a jmenování v ustanovení § 7 odst. 2 ZRŘ.[11] Nepodjatost pak dle ustanovení § 8 ZRŘ dopadá na všechny rozhodce bez ohledu na způsob jejich určení, oproti tomu nezávislost a nestrannost dle ustanovení § 10 ZRŘ se vztahuje pouze tam, kde byl rozhodce jmenován.[12]

Ustanovení § 9 odst. 1 ZRŘ dále upravuje situaci, kdy „strana, která má rozhodce jmenovat, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy strany druhé, nebo nemohou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce.“[13] V takovém případě rozhodce či předsedajícího rozhodce určí soud, pokud se však strany nedomluvily jinak. Návrh může podat jak každá ze stran, tak i každý z již jmenovaných rozhodců.[14] Druhý odstavec dále stanoví, že: „Nedohodly-li se strany jinak, jmenuje soud na návrh kterékoli strany nebo rozhodce nového rozhodce, jestliže jmenovaný rozhodce se vzdá funkce rozhodce nebo nemůže činnost rozhodce vykonávat.“[15] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006, zdůraznil významnou skutečnost, že jmenování rozhodce soudem dle ustanovení § 9 odst. 2 ZRŘ není možné, pokud obě strany osobu rozhodce ve smlouvě úmyslně neurčily.[16] Soudím, že obdobně je řešena i situace, kdy strany určí rozhodce ve smlouvě neplatně, neboť ani zde strany nevěděly, že rozhodce budou určovat až následně.

Dále je také nutné si uvědomit, že rozhodce v žádném případě neplní funkci zástupce strany, která ho jmenovala. Vystupuje spíše jako ochránce procesních práv, zejména práva na rovné zacházení.[17] ZRŘ nijak neomezuje strany při způsobu výběru konkrétního rozhodce, tudíž riziko chybného výběru je ponecháno na samotných stranách sporu, tím pádem nesou strany značnou míru odpovědnosti v případě eventuálních následků.[18] Nestranný rozhodce může poškodit tu stranu, která ho nejmenovala, v případě nekvalifikovaného rozhodce však hrozí riziko, že by mohl poškodit právě tu stranu, která ho rozhodcem naopak ustanovila. Ostatně k této problematice se váže i rozhodnutí Rozhodčího soudu RSČR Rc PM/2004-I: „Podle názoru rozhodce lze ostatně presumovat, že v případech, kdy rozhodčí doložka předpokládá jmenování rozhodce jednou smluvní stranou, bude v následně probíhajícím rozhodčím řízení druhou smluvní stranou, která rozhodce nejmenovala, namítána nestrannost a podjatost rozhodce jmenovaného do funkce žalobcem.“[19]

Závěrem lže říci, že mnohdy je vhodnější situace, kdy se strany obrátí na tzv. arbitrážní centra a prostřednictvím třetí osoby jim je rozhodce pro konkrétní spor vybrán. Tato možnost by měla nejlépe vylučovat nestrannost a nepodjatost rozhodce a spor by měl být rozhodnut o to spravedlivěji. Nicméně, i zde existují určitá rizika. Kupříkladu se můžeme setkat se situací, kdy během krátkého časového úseku je jeden rozhodce opakovaně jmenován pro spory téhož žalobce.[20] V případě, že by pak procentuální zastoupení těchto sporů činilo více než 50%, mohla by zde být namítnuta ekonomická závislost, která se pravděpodobně následně projeví i při samotném rozhodování sporu.[21]

Autorka je právničkou v Brně.