Uplatnění nákladů exekuce v insolvenčním řízení

autor: Mgr. Bc. Petra Juřátková
publikováno: 16.03.2017

Tento příspěvek je reakcí[1] na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16 (dále též „nález sp. zn. IV. ÚS 378/16“), který výrazně zasáhl do interpretace ust. § 46 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), jež upravuje postup soudního exekutora ohledně vymoženého plnění a nákladů exekuce v případě, že je v průběhu exekučního řízení zahájeno insolvenční řízení. 

1. Uplatnění nákladů exekuce v insolvenčním řízení obecně  

Dojde-li ke střetu insolvenčního s exekučním řízením, exekuční řízení se ve smyslu § 140a zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „ins. zák.“ nebo „insolvenční zákon“), nepřerušuje. Podle § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. po zahájení insolvenčního řízení nelze provést exekuci (nebo výkon rozhodnutí), která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty. Takovou exekuci (event. výkon rozhodnutí) ovšem lze zahájit a nařídit (na rozdíl od § 140e ins. zák.). Soudní exekutor po zahájení insolvenčního řízení zásadně nesmí činit žádné kroky, jež by vedly k individuálnímu uspokojení věřitele mimo insolvenci. Je proto ve smyslu § 206 ins. zák. povinen vydat do insolvenčního řízení veškerý majetek dlužníka, který v průběhu exekučního řízení zajistil. Otázkou v této souvislosti zůstává, jakým způsobem mu budou, ať už v rámci insolvenčního řízení, tak po jeho skončení,[2] uhrazeny náklady exekuce, jejímž provedením byl před zahájením exekuce pověřen.

V rámci exekučního řízení soudnímu exekutorovi vzniká nárok na náhradu nákladů exekuce (k tomu srov. § 87 odst. 1 ex. řádu). Přestože se nařízená exekuce vztahuje i na náklady exekuce, nárok na jejich náhradu soudnímu exekutorovi vzniká zásadně, jen vymůže-li alespoň část pohledávky za povinným.[3] Náklady exekuce soudní exekutor určuje v příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 88 odst. 1 ex. řádu), jímž toliko stanovuje výši nákladů exekuce, nikoliv to, zda nárok na jejich uhrazení jde za povinným, či oprávněným.[4]

Do 31. 12. 2012 na shora popsanou situaci dopadalo ust. § 46 odst. 6 ex. řádu, které používalo významově užší pojem „výtěžek exekuce“ namísto stávajícího spojení „vymožené plnění“ (k tomu srov. § 46 odst. 4 ve spojení s § 59 odst. 1 ex. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013). Výtěžek exekuce se vztahoval toliko k exekucím, které byly prováděny prodejem movitých věcí, nemovitých věcí či prodejem podniku (nyní závodu). Jestliže soudní exekutor prováděl exekuci jinými způsoby, postup podle citovaného ustanovení byl vyloučen. Soudní exekutor proto byl povinen vydat veškeré vymožené plnění do insolvenčního řízení, aniž by od vymoženého plnění odečetl náklady exekuce.[5] Tento závěr se ovšem od 1. 1. 2013, kdy vstoupilo v účinnost novelizované ust. § 46 odst. 7 ex. řádu, obsahující širší pojem „vymožené plnění“, již neuplatní.[6]

Podle novelizovaného ust. § 46 odst. 7 ex. řádu exekutor nesmí mj. v situaci, kdy zvláštní právní předpis (v tomto případě insolvenční zákon) stanoví, že exekuci nelze provést, činit žádné úkony, jimiž se provádí exekuce (není-li zákonem stanoveno jinak), a insolvenčnímu správci vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, jímž rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci.

Jinými slovy, vymohl-li soudní exekutor alespoň část pohledávky oprávněného (následného věřitele v insolvenčním řízení), kterou doposud nevydal oprávněnému, má soudní exekutor po zahájení insolvenčního řízení povinnost vydat tzv. usnesení o vydání výtěžku insolvenčnímu správci (dále jen „usnesení o výtěžku“), jímž vyčíslí vymoženou a dosud oprávněnému nevydanou pohledávku, od níž odečte výši nákladů exekuce. Výši nákladů exekuce soudní exekutor určuje rovněž v usnesení o výtěžku, neboť příkaz k úhradě nákladů exekuce nelze vydat po zahájení insolvenčního řízení. Rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce, je totiž ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. prováděním exekuce, a nikoliv jen jejím nařízením.[7] Pokud již tedy před zahájením insolven­čního řízení bylo o nákladech exekuce rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce a výše nákladů exekuce se od vydání tohoto příkazu nezměnila, soudní exekutor při vyčíslení nákladů exekuce vychází z tohoto příkazu. Nebyl-li do zahájení insolvenčního řízení příkaz k úhradě nákladů exekuce vydán, určí soudní exekutor výši nákladů exekuce až v usnesení o výtěžku.

Prostým gramatickým výkladem citovaného ustanovení by bylo možné vyvodit, že po právní moci usnesení o výtěžku soudní exekutor do insolvenčního řízení vydává toliko vymožené plnění bez odečtených nákladů exekuce. Z praxe je známo, že tento výklad byl soudními exekutory hojně využíván, a to zásadně až do vydání níže rozebíraného usnesení Nejvyššího soudu. 

2. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 

Nejvyšší soud se k otázce uplatnění nákladů exekuce soudním exekutorem v insolvenčním řízení vyjádřil ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněném pod č. 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též „usnesení NS 21 Cdo 3182/2014“), kde dovodil, že i v exekučním řízení je nutné respektovat jednu ze základních zásad insolvenčního řízení obsaženou v § 5 odst. 1 písm. a) a b) ins. zák., a to zásadu poměrného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení, která se musí vztahovat i na soudního exekutora, jemuž v průběhu vedení exekuce vznikají náklady exekuce. Pokud má soudní exekutor z titulu nákladů exekuce pohledávku vůči povinnému (úpadci či dlužníku v insolvenčním řízení), a to ať už vymahatelnou na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, či na základě usnesení o výtěžku, je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolven­čního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce (insolvenčního dlužníka).[8] Soudní exekutor je proto povinen po zahájení insolvenčního řízení vydat do majetkové podstaty dlužníka (povinného v exekučním řízení) veškeré jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako kterýkoliv věřitel dlužníka svou pohledávku z titulu nákladů exekuce přihlásit do insolvenčního řízení. Opačný postup by vedl k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce, resp. insolvenčního dlužníka. Ust. § 46 odst. 7 ex. řádu proto nelze aplikovat v doslovném znění.

Tento závěr byl Nejvyšším soudem konstantně respektován, k čemuž např. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5073/2015, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5593/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014 apod. Ze shora uvedeného závěru vycházelo rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3660/2015, které bylo nálezem ÚS sp. zn. IV. ÚS 378/16 zrušeno. 

3. Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16 

Ústavní soud ovšem ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16 (BA jej otiskl v č. 12/2016, str. 44-49, pozn. red.), zaujal k posuzované problematice zcela odlišné stanovisko než Nejvyšší soud, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu označil za „exces“.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v ust. § 46 odst. 7 ex. řádu je zcela jednoznačně uvedeno, jak má soudní exekutor v případě vydání vymoženého plnění do insolvenčního řízení postupovat, tj. že si smí ponechat náklady exekuce a do insolvenčního řízení vydat toliko „čistý“ výtěžek exekuce (bez odečtených nákladů). Odlišný přístup podle jeho názoru není možný a neodůvodňuje ho ani usnesení NS 21 Cdo 3182/2014. Samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za nepřesvědčivé a nedostatečně odůvodněné, dokonce, a nad tím je třeba se přinejmenším pozastavit, v této souvislosti používá spojení „projev svévole“ a zdůrazňuje, že situace je „o to závažnější“, že usnesení Nejvyššího soudu bylo publikováno v „zelené sbírce“, která je obecně používána jako pramen závazných právních názorů, byť jím formálně není. Projevem svévole je podle Ústavního soudu nejen postup Nejvyššího soudu při výkladu dvou kolidujících právních norem, ale taktéž závěr, že soudní exekutor je jen „řadovým věřitelem“. Přestože totiž Ústavní soud na jednu stranu uznává, že insolvenční zákon soudního exekutora považuje za řadového věřitele, má za to, že sama skutečnost, že nároky soudního exekutora v insolvenčním zákoně nejsou explicitně zařazeny do výčtu privilegovaných „zapodstatových“ pohledávek, ještě neznamená, že těmto nárokům nemůže být přiznán privilegovaný status v jiném předpise, tj. konkrétně v tomto případě v § 46 odst. 7 ex. řádu. 

4. Hodnocení autorky

4.1 Svévolné rozhodnutí 

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 konstatoval porušení práva na spravedlivý proces, které spočívá v tom, že obecné soudy rozhodly v intencích usnesení NS 21 Cdo 3182/2014, tj. nerespektovaly podle čl. 95 Ústavy zákon, jímž jsou vázány, a neprovedly výklad kolidujících právních norem odpovídajícím způsobem. Jinak řečeno, neaplikovaly kogentní normu, která nastalou situaci reguluje jako lex specialis posterior.

Podle čl. 95 odst. 1 části věty před středníkem Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Vázanost zákonem ovšem neznamená, že soudce při zjišťování, co je či není v právu, musí vycházet ze zákona jakožto základního determinantu jeho rozhodovací činnosti. Citované ustanovení mj. poukazuje na skutečnost, že soudce při své činnosti aplikuje právní normy, přičemž předmětem jeho interpretace při hledání právních norem je zákon, a zákon, resp. zákony, musí respektovat i pravidla, kterými se řídí nalézání práva. Přestože zákony produkuje zákonodárce, na tvorbě práva se podílí i moc soudní, s tím rozdílem, že soudce je při formulaci toho, co je právem, stejně tak ve své argumentaci, výrazně omezen. Tato situace nepředstavuje narušení konceptu dělby moci, a to ani v případě, že soudce judikuje contra verba legis, jestliže judikuje metodologicky korektně,[9] tzn. mj. v souladu s výkladovými pravidly (metodami).

Z výše uvedeného lze vyvodit, že pokud je z jazykového hlediska nesporné, co chtěl zákonodárce určitou normou nařídit, není nutné normu podrobovat další interpretaci. V opačném případě, přestože jde o kogentní normu, je třeba hledat její konkrétní smysl prostřednictvím jiných výkladových metod. Pak není (v rámci soudcovského dotváření práva) nepřípustná ani tzv. teleologická redukce, tedy situace, kdy se na určitý skutkový stav neaplikuje ustanovení zákona (nebo jeho část).[10]

S Ústavním soudem proto nelze souhlasit v tom směru, že „obecné soudy, pokud záměrně neaplikovaly výslovné znění kogentní normy zákona stanovící určitý postup, dopouštějí se svévole, neboť jim nepřísluší právo ‚ignorovat‘ text zákona“.[11] Tento závěr není zcela přesný. Soudy mohou v určitých případech přistoupit k teleologické redukci, a tím vyplnit tzv. zakrytou mezeru v zákoně. Otázkou ovšem je, zda postup Nejvyššího soudu byl jen teleologickou redukcí, či již aplikací principu cessante legis ratione cessat lex ipsa,[12] představující totální korekci určitého ustanovení,[13] kterou lze připustit jen výjimečně. Jak totiž správně podotýká Ústavní soud (bod 22 nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16), obecný soud musí případné odchýlení se od jazykového výkladu kogentní normy (teleologickou redukci) řádně odůvodnit, což Nejvyšší soud v usnesení NS 21 Cdo 3182/2014 učinil jen částečně.[14] Než ovšem bude otázka, zda Nejvyšší soud přistoupil jen k částečné či totální redukci výkladu ust. § 46 odst. 7 ex. řádu, zodpovězena, je třeba se ptát, zda vůbec bylo namístě provést jiný než gramatický výklad?

Nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 378/16 zásadně vychází z prostého gramatického výkladu § 46 odst. 7 ex. řádu, podle něhož soudní exekutor po právní moci usnesení o výtěžku vydává do insolvenčního řízení toliko vymožené plnění bez odečtených nákladů exekuce. Jak ovšem ve svém odlišném stanovisku dovozuje Jan Musil,[15] s nímž se autorka v tomto směru ztotožňuje, ust. § 46 odst. 7 ex. řádu je nešťastně formulované, neboť spojuje dvě povinnosti soudního exekutora, totiž povinnost vydat vymožené plnění a povinnost vydat rozhodnutí o vydání výtěžku, což na první pohled nemusí být zřejmé, a právě proto lze inklinovat k závěru, který potvrzuje i shora uváděný prostý gramatický výklad. V zákoně není blíže specifikováno, a uvedené nevyplývá ani z důvodové zprávy, v jakém rozsahu by mělo být vymožené plnění vydáno. Lze proto připustit i variantu, podle níž má být vydáno celé vymožené plnění. Stejně tak v zákoně není uvedeno, kdo a v jakém rozsahu by měl při vydávání rozhodnutí o výtěžku (tj. usnesení, jímž se rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci) provést odpočet nákladů exekuce. Nehledě na to, že § 46 odst. 7 ex. řádu by neměl být vykládán izolovaně, tj. bez ohledu na vazby na insolven­ční řízení, neboť dopady prostého gramatického výkladu se projevují především ve sféře insolvenčního práva. Tímto aspektem výkladu se však Ústavní soud nezabýval, byť podle názoru autorky měl. 

4.2 Lex specialis posterior 

Problematika střetu exekučního a insolvenčního řízení není jednoznačná. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že exekuční a insolvenční řízení mají mnohé společné, není tomu tak. Je sice pravda, že exekuce i insolvence shodně představují samostatný druh civilního procesu. Cílem exekučního řízení je nucený výkon exekučního titulu za povinným (dlužníkem), který povinnost uloženou mu exekučním titulem dobrovolně, řádně a včas nesplnil, neboli vymožení individuální pohledávky pro oprávněného (věřitele), a tím v konečném důsledku poskytnutí ochrany soukromým subjektivním právům, především právům věřitele. Pointa insolvenčního řízení na druhou stranu spočívá v hromadném majetkovém vypořádání dluhů dlužníka (formou sanace či likvidace). V insolvenčním řízení tudíž nejde o uspokojení toliko jedné pohledávky věřitele za dlužníkem, ale o uspokojení pohledávek pokud možno (nejlépe a ideálně) všech věřitelů za dlužníkem. Je proto pochopitelné, že v případě zahájení insolvenčního řízení exekuce insolvenci „ustupuje“ (srov. např. § 109 a 140e ins. zák.).

I přes nesporné paralely úpravy postavení soudního exekutora a insolvenčního správce proto není zejména v otázce nákladů namístě srovnávat činnost soudního exekutora s činností insolvenčního správce (k tomu srov. např. body 23 a 24 nálezu ÚS sp. zn. IV. ÚS 378/16) a pouze ze skutečnosti, že insolvenční správce je privilegovaným věřitelem, vyvozovat závěr, že by jím měl být i soudní exekutor. Takové srovnání není příhodné a argumentace obhajitelná.[16] Role soudního exekutora a insolvenčního správce je v rámci insolvenčního řízení rozdílná. Soudní exekutor v insolvenčním řízení vystupuje (může vystupovat) jako věřitel insolvenčního dlužníka, kdežto insolvenční správce je v postavení veřejného činitele sui generis[17] a z této pozice rovněž rozhoduje o uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů v insolvenčním řízení.

Insolvenční řízení rozlišuje několik druhů věřitelů, resp. pohledávek. Jde především (nikoliv výhradně) o pohledávky za majetkovou podstatou (jinak zvané „zapodstatové“ pohledávky),[18] pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 ins. zák.), „klasické“ pohledávky[19] a pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 ins. zák.), a určuje pravidla pro jejich uspokojení, v nichž se mj. odrážejí základní zásady insolvenčního řízení. Mezi elementární zásady insolvence patří zejména zásada rovných možností věřitelů [§ 5 písm. b) ins. zák.[20]] ve spojení se zákazem nedovoleného zvýhodňování (nejen jednotlivých) věřitelů [§ 5 písm. a) ins. zák.], kteří tak jsou povinni zdržet se jednání, jež by směřovalo k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenci [ledaže by insolvenční zákon tento postup umožňoval; § 5 písm. d) ins. zák.].

Pohledávky za majetkovou podstatou jsou rozděleny na pohledávky vzniklé po zahájení insolvenčního řízení, nebo po vyhlášení moratoria do okamžiku rozhodnutí o úpadku dlužníka, a pohledávky za majetkovou podstatou vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Jejich výčet (tj. výčet privilegovaných věřitelů) není taxativní, což dokazuje odkaz na ust. § 168 odst. 2 písm. k) ins. zák.,[21] které stanoví, že mezi zapodstatové pohledávky patří i další pohledávky, o nichž tak stanoví tento zákon. Z dikce uvedeného ustanovení by bylo možné vyvodit, a tento názor zastává i Musil ve svém odlišném stanovisku,[22] že jen insolvenční zákon může určit, které další pohledávky jsou pohledávkami za majetkovou podstatou, nikoliv např. exekuční řád. Ústavní soud však ve svém nálezu dovozuje, že status privilegované zapodstatové pohledávky může být pohledávce přiznán i v jiném právním předpise než v insolvenčním zákoně, s čímž lze souhlasit. Přestože dikce § 168 odst. 2 písm. k) ins. zák. jednoznačně odkazuje toliko na insolvenční zákon, podle názoru autorky tímto nelze kategoricky vyloučit např. analogii či případnou aplikaci normy, která je ve vztahu lex specialis k insolvenčnímu zákonu. Je ale § 46 odst. 7 ex. řádu ve vztahu lex specialis k insolvenčnímu zákonu?

Z důvodové zprávy[23] k zák. č. 286/2009 Sb., jímž bylo s účinností od 1. 11. 2009 do právního řádu zavedeno ust. § 46 odst. 6 ex. řádu (nyní odst. 7 ve znění účinném od 1. 1. 2013), vyplývá, že úprava reaguje na „nový insolvenční zákon“, případně na jiné případy, kdy exekuci nelze provést. Má tedy především zamezit tomu, aby soudní exekutor v rozporu s § 109 ins. zák. prováděl exekuci, tj. obcházel insolvenční řízení [srov. § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák.]. Čím jiným než obcházením insolvenčního zákona je ovšem uspokojování pohledávek mimo insolvenční řízení?

Soudní exekutoři v této souvislosti obvykle argumentují, a činí tak i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16, že je v souladu s jejich legitimním očekáváním, aby byl odpočet nákladů exekuce proveden pověřeným soudním exekutorem, který vydává usnesení o výtěžku, a do insolvenčního řízení bylo vydáno jen čisté vymožené plnění bez nákladů exekuce. Pokud totiž soudní exekutor vymohl exekvovanou povinnost za povinným a vznikl mu nárok na náklady exekuce, neměla by mu být jejich úhrada upírána. Usnesení NS 21 Cdo 3182/2014 však nárok na náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi zásadně (bude vysvětleno níže) neupírá, pouze stanovuje, že náklady nemůže ihned inkasovat, ale je povinen se jako „běžný“ věřitel se svým nárokem přihlásit do insolvenčního řízení. Samozřejmě nelze předjímat výsledek insolvenčního řízení. Je tudíž možné, že nárok soudního exekutora (stejně jako i dalších věřitelů) nebude ani zčásti uspokojen. Tato situace přitom není protiústavní, neboť soudní exekutor nese (mj.) riziko, že náklady exekuce nebudou vůbec uspokojeny (právě pro tyto případy zde existuje institut záloh na náklady exekuce, § 90 odst. 3 ex. řádu).[24] I když totiž vykonává svou funkci za úplatu (§ 3 odst. 1 ex. řádu), jeho úplata mu není a nemůže být garantována (soudní exekutor vykonává svobodné povolání, Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 150/04, dokonce exekutora označuje za podnikatele).[25]^{, [26]}

Argumentace založená na odpovědnosti soudního exekutora za výsledek exekučního řízení však má podle autorky háček. Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 9/06, dopadá primárně na situace, kdy v exekučním řízení nebylo na náklady exekuce ničeho vymoženo. Co když ale soudní exekutor na náklady něco vymohl a tuto částku již má „krytou“ pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce? Měl by i poté vydat náklady exekuce do insolvenčního řízení? Usnesení NS 21 Cdo 3182/2014 dospívá k závěru, že by i v takových případech soudní exekutor měl náklady exekuce přihlásit do insolvenčního řízení. Jak jinak by insolven­ční správce mohl přezkoumat, zda náklady exekuce byly vyčísleny správně podle vyhlášky č. 330/2001 Sb.? Autorka ovšem vyjadřuje pochybnost, zda soudní exekutor v této fázi ještě je věřitelem povinného, resp. dlužníka v insolven­čním řízení. Považuje proto za spravedlivější následující výklad.

Jak již bylo výše řečeno, soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce převážně za povinným, a to (v minimální výši) již od okamžiku nařízení exekuce, resp. od okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen. Je-li na majetek povinného zahájeno insolvenční řízení a na náklady exekuce doposud nebylo ničeho vymoženo, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži oprávněného, tzn., že soudní exekutor má stále nárok na úhradu nákladů exekuce za povinným,[27] a je tudíž věřitelem povinného a jako takový může svou pohledávku přihlásit (neboť je „běžným“ věřitelem) do insolvenčního řízení.

V případě, že soudní exekutor již něco vymohl na náklady exekuce (ve smyslu § 46 odst. 4 ex. řádu) a vymožené náklady má „kryté“ (pravomocným) příkazem k úhradě nákladů exekuce, měl by do insolvenčního řízení vydávat a v tomto dále uplatňovat už jen ty náklady exekuce, které nemá přiznané příkazem k úhradě nákladů exekuce.[28] Tuto variantu však ani jedno z rozebíraných rozhodnutí nepřipouští.[29] Usnesení NS 21 Cdo 3182/2014 jde ještě dále a inklinuje spíše k redukci totální, která sice je v souladu s elementárními zásadami insolvenčního řízení, sama o sobě však představuje natolik razantní zásah do právního řádu, že by k ní mělo docházet jen ojediněle. Nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 378/16 pro změnu nepřipouští redukci žádnou. Ani jedno z řešení proto nelze považovat za uspokojující. 

Závěr 

Byť autorka připouští možnost, že i jiný právní předpis než insolvenční zákon může některým pohledávkám přiznat privilegovaný status, nesouhlasí s názorem Ústavního soudu, že tak činí i § 46 odst. 7 ex. řádu. Toto ustanovení soudnímu exekutorovi toliko dává nejednoznačný návod, jak ohledně svých nákladů postupovat v případě, že je za povinným vedeno insolvenční řízení. Nezakotvuje však „privilegovaný status“ pohledávek soudního exekutora, jak se mylně domnívá Ústavní soud, který pomíjí dvojznačnost gramatického výkladu § 46 odst. 7 ex. řádu. Nejednoznačnost § 46 odst. 7 ex. řádu je možné odstranit soudcovským dotvářením práva, které samo o sobě není projevem svévole. Tím se ale může stát např. tehdy, když bude probíhat metodologicky nesprávně. V posuzovaném případě Nejvyšší soud provedl správně výklad nejednoznačného ust. § 46 odst. 7 ex. řádu v kontextu jeho vazeb na elementární zásady insolvenčního řízení. Namísto vhodné teleologické redukce, s jejíž pomocí by vyselektoval případy, na něž § 46 odst. 7 ex. řádu (ne)dopadá, však přistoupil k úplnému vypuštění textu zákona, čímž se dostal do kolize s principem právní jistoty (co je psáno, to je dáno). Cessante legis ratione cessat lex ipsa by bylo možné připustit jen ve výjimečných případech, např. tehdy, pokud by v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení derogačním nálezem Ústavního soudu jiné, obsahově od zrušeného ustanovení odvislé ustanovení tímto ztrácelo svůj smysl. Platnost takového ustanovení by zanikla samotnou totální redukcí, následná derogace Ústavním soudem by poté měla jen technickou povahu.[30] O takovou situaci však v posuzované věci nešlo. Autorka si je vědoma toho, že Nejvyšší soud sice po vydání nálezu ÚS sp. zn. IV. ÚS 378/16 avizoval, že jej bude respektovat,[31] i přesto by ráda uzavřela, že argumentaci (ve své základní podstatě) obsaženou v usnesení NS 21 Cdo 3182/2014 považuje za správnou a se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16 nesouhlasí. 

Autorka je asistentkou předsedy senátu Nejvyššího soudu a doktorandkou na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. 

Článek je výstupem projektu IGA_PF_2016_010.