Unifikace a standardizace stavebního smluvního práva
autor: JUDr. Lukáš Klee,Ph.D., LL.M., MBA. publikováno: 02.09.2015
K unifikaci, standardizaci a harmonizaci dochází přirozeně ve všech oborech lidské činnosti. Sjednocování má především v mezinárodním prostředí přinést usnadnění a zlevnění postupů při vyjednávání a obchodování, zjednodušit komunikaci, spolupráci, řízení a kontrolu, odstranit nedůvěru, usnadnit řešení komplikací a sporů apod. V obchodě a též ve stavebnictví je to ovšem složitější než v jiných oblastech. Stavebnictví dříve bylo spíše odvětvím lokálním, obsazeným na jednotlivých územích místními zhotoviteli a zákazníky, kteří si vytvářeli zvyklostní pravidla, jež je těžké měnit a unifikovat.
Unifikace závazkových vztahů probíhá především na úrovni:
- zákona;
- zásad;
- vzorových dokumentů.
Unifikace na úrovni zákona
Na úrovni zákona dochází k unifikaci některých aspektů, jako je například určení rozhodného práva. Obecně platí, že nedojde-li k volbě práva (nebo bude-li volba práva neplatná) a závazkový vztah ze smlouvy bude obsahovat mezinárodní prvek, bude nutné postupovat při zjišťování rozhodného práva podle úpravy norem mezinárodního práva soukromého, tzn. použijeme jiné hraniční určovatele pomocí kolizní metody úpravy soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem.
V oblasti smluv o dílo neexistuje žádná zvláštní hmotněprávní norma, proto nemůžeme využít přímé metody úpravy soukromoprávních vztahů ze smluv o dílo s mezinárodním prvkem, jako je tomu např. pro smlouvy kupní Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z 11. 4. 1980, č. 160/1991 Sb. (dále též jen Vídeňská úmluva).
Pro určení rozhodného práva pro smlouvy s mezinárodním prvkem byla rozhodující Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980 (dále též jen Římská úmluva), která unifikuje normy svých smluvních států.
Dnes je ovšem z našeho hlediska překonána nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále též jen Řím I) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále též jen Řím II). Volbu práva jako prvotní kritérium respektují jak Řím I a Řím II, Římská úmluva (čl. 3/1), tak zákon o mezinárodním právu soukromém.
Nebyla-li volba provedena nebo je-li volba práva neplatná, jeví se jako použitelný takový právní řád, v němž se nachází místo:
- zhotovení díla;
- uzavření smlouvy;
- podnikání (sídlo) zhotovitele;
- konání soudního nebo rozhodčího řízení.
Významným projevem unifikace na úrovni zákona je uvedená Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, kterou se řídí automaticky, když není vyloučena, kupní smlouvy členských států při přeshraničním prodeji.
Unifikace na úrovni zásad
V praxi mezinárodního obchodu bude zpravidla rozhodné právo smluvními stranami zvoleno (dohodnuto). Nejen v rámci smluv o dílo výstavbového projektu se ale můžeme setkat s tím, že určitá situace, spor nebo věcný problém nemá jasně definované řešení ve smlouvě ani v rámci rozhodného práva. Pro posouzení takových právních vztahů je často nutné použít obecných obchodních zvyklostí, zásad a principů.
Nejvýznamnějším projevem unifikace zásad formulovaných v konkrétním dokumentu v evropském kontextu jsou především Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT a Zásady evropského smluvního práva Landovy komise (naposledy pak revidované v rámci tzv. Draft Common Frame of Reference).
Dále je třeba zmínit, že jednotlivé zvyklosti zobecněné v zásady účastníků výstavbových projektů si v rámci lex mercatoria zasloužily samostatnou podkategorii, tzv. lex constructionis. Zásady lex constructionis vycházejí z obecných zásad lex mercatoria s nutnou modifikací zapříčiněnou specifikem stavebnictví.
Unifikace na úrovni vzorových dokumentů
Významnými projevy standardizace a unifikace v oblasti vzorových dokumentů jsou například vzory INCOTERMS, FIDIC a NEC.
INCOTERMS (z anglického International Commercial Terms) je soubor mezinárodních pravidel pro výklad obchodních doložek v zahraničním obchodě. INCOTERMS vznikly v roce 1936 v Paříži, Mezinárodní obchodní komora je vydala za účelem odstranění problémů spojených s rozdílností obchodních zákoníků různých zemí. Dnem 1. ledna 2011 vstoupilo v platnost osmé vydání INCOTERMS 2010.
Vzory INCOTERMS se zabývají vztahy vyplývajícími z kupní smlouvy, povinnostmi při celním odbavení, balení zboží a přebírání dodávky. Mají tedy svůj velký význam i při dodávkách např. technologií, materiálů a vybavení ve stavebnictví. Řeší především, odkud bude zboží převzato a jak (kdo hradí náklady naložení), kdo dopravuje, kdo nese nebezpečí škody na věci, jak a kdy se platí, kdy přechází vlastnické právo, kdo pojišťuje, kdo platí celní a jiné poplatky a kdo a jak zboží vyloží a zaplatí.
Nejvýznamnějšími vzorovými obchodními podmínkami smlouvy o dílo výstavbového projektu v mezinárodním měřítku jsou dokumenty FIDIC a NEC. Vzorům FIDIC, NEC a dalším se budeme detailně věnovat v následujících kapitolách (především 12 a 13).
Stavební sdružení (společnost)
V souvislosti s unifikací je možné na tomto místě zmínit až na výjimky nepřímou zvyklostní unifikaci smlouvy o sdružení (podle nového občanského zákoníku se jedná o “společnost“). Stavební sdružení je velice často užívaná forma spojení stavebních podnikatelů, kteří se sdružují za účelem společné realizace výstavbového projektu. V praxi se stavební podnikatelé sdružují zejména v případě výstavby velkých výstavbových projektů, které již ze svojí podstaty a náročnosti není schopen (nebo nechce) realizovat pouze jeden zhotovitel. Dalším důvodem je nutnost strategických spojení například i při zahraničním podnikání. Při vstupu na nový trh je místní partner v mnoha případech nezbytný. Jediný stavební podnikatel není někdy schopen splnit kvalifikační kritéria zakázky nebo mu jednoduše chybí volné kapacity rozmístěné na jiných zakázkách. Příkladem může být např. výstavba železničního koridoru, kde realizace vyžaduje spolupráci společnosti specializované na terénní úpravy, společnosti specializované na trakční elektrické vedení, společnosti zhotovující projektovou dokumentaci, eventuálně dalších. Partner ve sdružení je stejně jako v životě nebo v jakémkoli podnikání obrovským rizikem. Je nutné ho pečlivě vybírat.
Hlavním znakem sdružení podávajícího nabídku je společná a nerozdílná odpovědnost za splnění závazků, které vyplývají ze smlouvy o dílo se zákazníkem. Při vstupu do sdružení se proto každý z účastníků musí vyrovnat s otázkou, zda bude eventuálně schopen převzít závazky jiného účastníka, který zkolabuje, např. kvůli insolvenci.
Nejčastěji se budoucí zhotovitelé sdružují už v nabídkové fázi. Nic (mimo například smluvního ujednání) ovšem zpravidla nebrání vzniku sdružení i v realizační fázi, nicméně takové sdružení má pouze interní charakter bez solidární odpovědnosti vůči objednateli.
Při uzavírání sdružení je třeba vždy hodnotit rozhodné právo a jím dané možnosti, limity a formy sdružení (společnosti). Je třeba též vnímat formální zákonné požadavky. Především je-li smlouvu o sdružení nutné uzavřít písemně a jak se určí rozhodné právo při absenci volby práva.
Problematika stavebních sdružení není kromě Německa dosud v Evropě přímo standardizována a unifikována. Pod pojmem stavebního sdružení praxe rozlišuje tři základní formy spojení stavebních podnikatelů, tzn. Sdružení bez solidární odpovědnosti a bez právní subjektivity, Konsorcium a Sdružení se solidární odpovědností a s právní subjektivitou (ARGE).
FIDIC vydal vzorovou smlouvu pouze pro sdružení projektantů/konzultantů v podobě Joint Venture (Consortium) Agreement (1992).
Sdružení bez solidární odpovědnosti a bez právní subjektivity
Ač je hlavním znakem sdružení společná a nerozdílná odpovědnost vůči objednateli, v praxi mohou vzniknout i sdružení bez solidární odpovědnosti. Takovou formou sdružení může být tzv. tiché sdružení, v Německu nazývané „Beihilfegemeinschaft“.
Tiché sdružení vzniká za situace, kdy zhotovitel realizuje část zakázky prostřednictvím třetí osoby nikoli na základě subdodavatelské smlouvy o dílo, nýbrž na základě smlouvy o sdružení. Třetí osoba sdružená se zhotovitelem není subjektem smlouvy o dílo uzavřené se zadavatelem zakázky. Toto sdružení nemá právní subjektivitu a má pouze interní účinky. Odpovědným subjektem vůči objednateli je pouze zhotovitel.
Účelná je tato forma zejména v případech, kdy výstavba určité specifické části díla vyžaduje úzkou spolupráci na úrovni lidských zdrojů, výrobních prostředků a know-how, kterou nemůže smlouva o dílo přiměřeně upravit.
Konsorcium
Nejrozšířenější formou spojení stavebních podnikatelů v Česku i jinde v Evropě je tzv. konsorcium. Jde o případ, kdy se dva či více stavebních podnikatelů spojí do sdružení bez právní subjektivity, společně jako jeden uchazeč podají nabídku a po udělení zakázky společnou a nerozdílnou odpovědností provádějí dílo. Od solidární odpovědnosti vůči objednateli se odlišuje dělená odpovědnost jednotlivých účastníků uvnitř sdružení. Účastníci sdružení totiž neprovádí dílo společně, ale odděleně. Odděleně rovněž nesou zisk a ztrátu činnosti sdružení. Jelikož konsorcium nemá právní subjektivitu, zastupuje ho obvykle vůči zadavateli a třetím osobám vedoucí účastník, který také zpravidla sjednocuje fakturaci na objednatele a distribuuje přijaté platby na ostatní účastníky.
Nejvyšším orgánem konsorcia je zpravidla rada sdružení složená většinou z výkonných ředitelů účastníků sdružení. Tento orgán rozhoduje spory a uděluje pokyny správnímu orgánu sdružení (štábu), který koordinuje stavbu z hlediska organizačního, účetního, technického a vystupuje jménem sdružení vůči příslušným zástupcům objednatele.
Sdružení se solidární odpovědností a bez právní subjektivity ovšem může mít upraveny vnitřní vztahy i jinak. Například tak, že se dílo provádí odděleně, ale existuje pouze jeden společný účet zisků a ztrát, jehož zůstatek se po dokončení projektu rozdělí mezi účastníky sdružení, například podle procentuálního podílu na objemu prací zakázky.
Sdružení se solidární odpovědností a s právní subjektivitou (ARGE)
Specifickou formou sdružení je německé ARGE (Arbeitsgemeinschaft), jehož vzorový text smlouvy je v Německu na rozdíl od jiných evropských států unifikovaný a vydává ho Všeobecný svaz německého stavebního průmyslu (Hauptverband der Deutschen Bauindustrie).
Na rozdíl od konsorcia je ARGE právnickou osobou, tzv. občanskoprávní společností (Gesellschaft des bürgerlichen Rechts), jejíž povahu upravuje BGB (německý občanský zákoník). Na rozdíl od konsorcia ARGE disponuje vlastní právní subjektivitou nezávisle na svých společnících. ARGE má aktivní i pasivní procesní způsobilost a může v soudním procesu vystupovat jako žalobce i žalovaný nezávisle na svých společnících. Na rozdíl od běžného konsorcia, jehož účastníci provádějí dílo obvykle odděleně, společníci ARGE skutečně spojují své zdroje a provádějí práce společně. Zisk a ztrátu nesou podle svých podílů v ARGE. ARGE jako samostatný právní subjekt a dceřiná společnost svých společníků uzavírá hlavní smlouvu o dílo se zadavatelem.
Budoucí společníci ARGE uzavřou nejprve v nabídkové fázi projektu „smlouvu o společném podání nabídky“ (Bietergemeinschaftsvertrag). Vzorový text této smlouvy je v Německu standardizovaný, stejně jako text budoucí smlouvy pro ARGE. Teprve až přidělením zakázky se Bietergemeinschaft mění na ARGE, v opačném případě Bietergemeinschaft zaniká a ARGE nevznikne.
Smlouva o založení ARGE je platná i ústně, z praktických důvodů se však uzavírá písemně. Od ustanovení daných BGB se přitom mohou společníci svobodně odchýlit, vyjma dvou případů: žádný ze společníků nesmí v ARGE získat kontrolní pozici (nesmí jej ovládat) a nesmí být omezeno právo společníka z ARGE vystoupit.
Finanční instituce a jejich vliv na unifikaci a standardizaci
Fondy Evropské unie
Hlavními důvody pro unifikaci a standardizaci (především v podobě šíření smluvních podmínek FIDIC) ve střední a východní Evropě je zájem zahraničních investorů realizovat své výstavbové projekty i prostřednictvím domácích stavebních společností a zájem nových států o vstup (a následný vstup) do Evropské unie a s tím spojené čerpání dotací z fondů Evropské unie. Požadavek Evropské unie na využití mezinárodně prověřených smluvních vzorů u spolufinancovaných projektů se objevil nejprve u strukturálních fondů (ISPA). Finanční nástroj ISPA (Instrument for Structural Policies for Pre-accession neboli Nástroj předvstupních strukturálních politik) se zaměřil na financování infrastrukturních projektů v oblastech životního prostředí a dopravy. Jeho úkolem bylo usnadnit implementaci „acquis communautaire“ (práva EU) v kandidátských zemích, v období od r. 2000 do okamžiku jejich vstupu do EU, a přispět k udržitelnému rozvoji těchto zemí. Projekty z oblasti životního prostředí musely podporovat zavádění environmentální legislativy EU. U dopravních projektů se soustředila pozornost na souvislost opatření s transevropskými dopravními sítěmi.
Z publikace Stavební smluvní právo. Koupit lze ZDE.