oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Tvrzený jiný zásah orgánů činných v trestním řízení

publikováno: 06.04.2016

Je otázkou, zda se proti stěžovateli definovanému zásahu orgánu veřejné moci nedalo brojit např. žalobou podanou dle § 82 soudního řádu správního, dle něhož „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“ (tzv. zásahová žaloba), jinými slovy, zda stěžovatelé vůbec vyčerpali všechny opravné prostředky dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud má „jiný zásah“ povahu toliko jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody), adresovaný orgánu veřejné moci, již pojmově vyloučen. Zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2355/15

Z odůvodnění:

1. Ústavní stížnosti obou stěžovatelů, původně podané samostatně (sp. zn. I. ÚS 2355/15 a III. ÚS 2356/15), byly z důvodu účelnosti spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 2355/15, a to usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015.

2. Stěžovatel JUDr. M. G. v ústavní stížnosti namítá, že postupem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru služby pořádkové policie, Pohotovostního a eskortního oddělení, mu byla znemožněna dne 3. 6. 2015 návštěva jím zvolené obhájkyně JUDr. B. G., a že postupem Vězeňské služby ČR, Vazební věznice Praha-Ruzyně, byla stěžovateli znemožněna návštěva substituenta Mgr. L. V. jím zvoleného obhájce JUDr. T. S. dne 5. 6. 2015, v obou případech za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

3. Stěžovatelka JUDr. B. G. v ústavní stížnosti namítá, že postupem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru služby pořádkové policie, Pohotovostního a eskortního oddělení, byla stěžovatelce znemožněna dne 3. 6. 2015 návštěva jejího klienta JUDr. M. G., a že postupem Vězeňské služby ČR, Vazební věznice Praha-Ruzyně, byla stěžovatelce znemožněna dne 5. 6. 2015 návštěva jejího klienta JUDr. M. G., v obou případech za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, čímž došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 3 a čl. 26 Listiny.

4. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu obou ústavních stížností a z příloh k nim připojených, stěžovatel je na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, ze dne 2. 6. 2015, ČTS: KRPA-126522/TČ-2012-000091, stíhán pro účastenství na zvlášť závažném zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaném ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a dále pro spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Stěžovatel byl dne 2. 6. 2015 zadržen a rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 43 Nt 42/2015, byl vzat do vazby. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 44 To 316/2015, bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o vzetí do vazby zrušeno a stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu.

5. Stěžovatel si zvolil celkem tři obhájce – advokáty JUDr. T. S., JUDr. B. G. a JUDr. M. č. JUDr. T. S. poté udělil substituční plnou moc JUDr. K. K. (advokátce), Mgr. F. K. (advokátnímu koncipientovi) a Mgr. L. V. (advokátnímu koncipientovi).

6. Dne 3. 6. 2015 se zvolená obhájkyně JUDr. B. G. (dále jen „stěžovatelka“) dostavila na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, v ulici Kongresová 1666/2, 140 00 Praha 4, za účelem realizace návštěvy stěžovatele, jakožto svého klienta, aby tak mohlo dojít k poradě se stěžovatelem a k přípravě na nařízené vazební zasedání. Policejnímu orgánu se prokázala písemnou plnou mocí udělenou stěžovatelem ze dne 2. 6. 2015 (výslovně znějící na obhajobu v trestní věci a ke všem úkonům, ke kterým obhájce opravňuje trestní řád) a průkazem České advokátní komory č. x. Takto byla poté zaevidována jako návštěva s doprovodem č. 0459. Následně bylo stěžovatelce sděleno, že jí návštěva stěžovatele nebude umožněna.

7. Následně dne 5. 6. 2015 nebyl do Vazební věznice Praha-Ruzyně vpuštěn advokátní koncipient Mgr. L. V. (ČAK: x). Ačkoliv byl Mgr. V. vybaven řádnou plnou mocí vystavenou stěžovatelem na osobu obhájce JUDr. T. S. a též substituční plnou mocí, nebylo mu umožněno ten den vykonat u stěžovatele návštěvu. Pracovníci Vězeňské služby zdůvodnili zamezení jeho přístupu za stěžovatelem tím, že vyšetřovatel měl vydat nějaké „usnesení“, ve kterém jsou vyjmenovány osoby, které mají plnou moc „založenou ve spise“ a které jediné tak za stěžovatelem mohou. Konkrétně dle tvrzení příslušníků Vězeňské služby měly ke dni 5. 6. 2015 přístup ke stěžovateli pouze 4 osoby, které měly mít plnou moc založenou ve spise. Když Mgr. V. žádal o vystavení kopie takového usnesení, bylo mu toto odepřeno, stejně jako vystavení jakéhokoliv potvrzení, že ve vazební věznici za klientem vůbec byl.

8. Podle přesvědčení stěžovatele postup Vězeňské služby a Policie České republiky nemůže při střetu s českým právním řádem obstát. Orgány činné v trestním řízení by totiž mohly téměř libovolně omezovat přístup obhájce k obviněnému ve vazbě podle toho, jak by se jim to hodilo, přičemž tento postup by mohl být i velmi lehce zneužitelný jako forma „trestu“ za důsledné uplatňování práv obviněným či jeho obhájcem. Skutečnost, že obviněný má právo přijímat návštěvy obhájce neomezeně, a ne při splnění nějaké vágní podmínky, totiž vylučuje možnost libovůle ohledně zajištění přístupu obhájce k obviněnému. Toto zcela zásadní právo obviněného omezeného ve vazbě na osobní svobodě, které alespoň určitým způsobem vyrovnává nemožnost obviněného hájit se účinně sám, tak bylo v daném případě porušeno.

9. Podle názoru stěžovatelky pak došlo k diskriminaci její osoby, neboť si nelze nedat do souvislosti, že je zároveň manželkou svého klienta – stěžovatele. Právní řád České republiky nevylučuje advokátovu možnost zastupovat či obhajovat rodinného příslušníka či osobu blízkou. V této situaci pak samozřejmě má přednost role advokáta. Pokud by snad měla být obava, že by asistovala u nepřípustně presumovaného ovlivňování svědků, pak teoreticky se takového skutku může dopustit jakýkoliv advokát, který není klientovi osobou blízkou. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08.

10. Stěžovatelé v ústavních stížnostech shodně uvádějí, že vzhledem k tomu, že v daném případě již nelze stav před porušením ústavně zaručených základních práv obnovit, a s ohledem na charakter věci a zjištění, že došlo k porušení uvedených práv stěžovatele, lze se domnívat, že je zcela odůvodněno, aby Ústavní soud rozhodl tak, že konstatuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a stěžovatelky, příp. aby uložil příslušným orgánům v těchto zásazích nepokračovat a nebránit stěžovatelce v řádném výkonu advokacie a plnění povinností zvolené obhájkyně.

II.

11. Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících to které řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95). Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s rozhodnutím napadeným ústavní stížností je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

12. V daném případě se jednalo o zásah, který dle přesvědčení obou stěžovatelů měl spočívat v odmítnutí návštěvy řádně zvolených obhájců stěžovatele v době, kdy byl omezen na osobní svobodě, přičemž tak mělo dojít k porušení § 35 odst. 3 a § 37a odst. 1 písm. a) tr. řádu, a tím současně k porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, v případě stěžovatelky k porušení čl. 26 Listiny.

13. K obsahu a interpretaci § 35 odst. 3 tr. řádu se Ústavní soud autoritativně vyjádřil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2445/07. Ústavní soud předně s poukazem na ust. čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) konstatoval, že „každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mj. právo na přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby a právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, přičemž tyto ústavní záruky se promítají i do příslušného procesního předpisu, do trestního řádu (§ 33 odst. 1 tr. řádu), jenž je ve shodě s ústavním pořádkem budován zcela zřetelně na zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 tr. řádu), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoliv stadiu neskončeného řízení (§ 37 odst. 2 tr. řádu); je proto zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§ 37 tr. řádu) svou obhajobou pověří, příp. zda své právo volby vůbec využije. Pokud si však obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva.“ Jinými slovy, pokud existuje podle přesvědčení orgánů činných v trestním řízení nějaký zákonný důvod pro to, aby obviněného nezastupoval konkrétní obhájce (např. jako svědek k věci vypovídá, jako znalec podává znalecký posudek anebo je činný jako tlumočník), je nezbytné postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a formálně jej ze zastupování vyloučit.

14. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1855/08 Ústavní soud upřesnil, že „dle § 37a odst. 1 písm. a) tr. řádu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování z důvodů uvedených v § 35 odst. 3 tr. řádu rozhoduje toliko soudce. K interpretaci uvedeného zákonného ustanovení nutno konstatovat, že obviněný si zvolí obhájce tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb a udělí mu plnou moc, kterou se v řízení obhájce prokazuje. Tato smlouva je právním důvodem vzniku zastoupení, jež vzniká její účinností a jejíž právní účinky jsou spjaty s předložením plné moci. Vyloučení zvoleného obhájce, jako mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, je tudíž svěřeno toliko nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených důvodů.“

III.

15. Stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti navrhli Ústavnímu soudu, aby konstatoval porušení jejich základních práv a svobod, ke kterému mělo dojít shora uvedeným nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení a Vězeňské služby. Ze všech skutkových okolností věci však vyplývá, že se jednalo o zásah jednorázový, který již dále nepokračuje a v osobní sféře stěžovatelů žádné další právní následky nevyvolává. Stěžovatel již není omezen na osobní svobodě a rovněž je evidentní, že v dané věci nelze obnovit stav před namítaným porušením. 

16. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a přezkum jejich „jiného zásahu“ je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem „jiný zásah orgánu veřejné moci“ je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům „takového zásahu orgánu veřejné moci“, neplynoucím z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde je poškozenému k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.

17. Pokud má „jiný zásah“ povahu toliko jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci, již pojmově vyloučeno. Zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým [viz např. nález ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263), či usnesení ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 1107/09].

18. V daném případě, i přes shora uvedená konstatování o právu obviněného na obhajobu (viz bod 13 a 14 tohoto usnesení), jehož nezbytným atributem je svobodná volba obhájce, nezbylo Ústavnímu soudu než na věc obou stěžovatelů nahlížet optikou jednorázového zásahu, který v době podání ústavní stížnosti již odezněl. Jakkoliv lze polemizovat o tom, zda stěžovatelům, v daném případě však zejména stěžovateli, tímto zásahem vznikla nějaká závažná a neodvratitelná újma na jeho základních právech (to však také ohledem na skutečnost, že stěžovatelka ani Mgr. V. nebyli v dané trestní věci jedinými obhájci stěžovatele), Ústavní soud zastává názor, že je třeba i v tomto případě postupovat v souladu s jeho předchozí judikaturou. Shora uvedená konstatování o povaze zásahu orgánu veřejné moci tak způsobují zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti.

19. Ústavní soud také považuje za vhodné upozornit na to, že v obdobných případech (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1402/14), kdy zásah již netrvá a ani nehrozí jeho bezprostřední opakování, uzavřel, že jediným myslitelným prostředkem nápravy je náhrada eventuální majetkové a nemajetkové újmy. Přiznat takovou náhradu však není v kompetenci Ústavního soudu. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je stát odpovědný za nesprávný úřední postup a podle tohoto zákona se dotčená osoba může domáhat jak náhrady škody, tak zadostiučinění, včetně finan­čního, za vzniklou nemajetkovou újmu. Oba stěžovatelé mají možnost svůj nárok podle tohoto zákona uplatnit, přičemž je plně v pravomoci příslušných orgánů a příp. soudů v následném soudním řízení otázku vzniku odpovědnosti státu posoudit bez nutnosti předchozího deklaratorního výroku Ústavního soudu (viz nález ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 980/14).

20. Ze shora uvedených důvodů proto byly ústavní stížnosti obou stěžovatelů odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

21. Nad rámec shora uvedených důvodů pro odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že je také otázkou, zda se proti stěžovateli definovanému zásahu orgánu veřejné moci nedalo brojit např. žalobou podanou dle § 82 soudního řádu správního, dle něhož „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“ (tzv. zásahová žaloba), jinými slovy, zda stěžovatelé vůbec vyčerpali všechny opravné prostředky dle § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu.

Rozhodnutí zaslal, zpracoval a právní větou opatřil JUDr. PhDr. Stanislav Balík, advokát, emeritní soudce Ústavního soudu.