oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Trestní odpovědnost právnických osob začleněných do koncernu – 1. část

autor: JUDr. Dalibor Šelleng
publikováno: 21.05.2018

V tomto a následujícím čísle BA přinášíme pojednání o aktuální problematice trestní odpovědnosti právnických osob, které jsou začleněny do koncernových skupin. V této první části popisuje autor možnosti trestní odpovědnosti mateřské společnosti za protiprávní jednání zástupců dceřiné společnosti, jejichž specifika vyplývají ze vztahu řízení a ovládání. Ve druhé části se článek bude věnovat problematice vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby, kdy pachatelem i poškozeným je některá z právnických osob začleněných do koncernu. Autor se zaměří i na některé trestné činy, jejichž posuzování může být s ohledem na koncernové vazby v konkrétních případech problematické.

Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále též ZTOPO), nadále skýtá mnoho otázek týkajících se implementace jeho zákonných ustanovení do praxe, přestože dne 1. 1. 2018 tomu bylo již 7 let ode dne, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti. Cílem tohoto dvojdílného článku je přiblížit čtenářům problematiku trestní odpovědnosti právnických osob začleněných do koncernu se zaměřením na otázky, které i s ohledem na zahraniční zkušenosti mohou v praxi dříve či později vyvstat. Vzhledem k tomu, do jaké míry je vznik trestní odpovědnosti právnické osoby začleněné do koncernu specifický, můžeme se také v zahraničí setkat s označením „koncernové trestní právo“ (německy Konzernstrafrecht). Koncern jako takový sice není adresátem trestněprávních norem (postrádá právní osobnost), avšak z hlediska trestního práva mají vztahy mezi jednotlivými právnickými osobami zapojenými do koncernu vysokou relevanci při řešení problémů v oblasti uplatňování trestní odpovědnosti vůči nim. 

Pojem koncern 

Koncern představuje vrcholnou formu podnikatelského seskupení vertikálního typu, tj. seskupení, v němž jsou jednotlivé právnické osoby propojeny vazbami ovládání. Jednotlivé ovládané obchodní korporace si sice zachovávají svou právní osobnost, avšak ztrácejí ve větší či menší míře svobodu rozhodování. Přes absenci přesných statistik lze vyslovit, že většina obchodních korporací nemá nezávislé postavení, neboť jsou součástí větších seskupení obchodních korporací, v jejichž rámci je jejich vlastní rozhodování ovlivňováno osobou či osobami stojícími na vrcholu takovéhoto seskupení. Ve­dle vztahů ovládání se koncern vyznačuje ještě další složkou, a to vztahem jednotného řízení.

Vytváření koncernů sice vede k posílení konkurenční schopnosti seskupených korporací na globalizovaných trzích, avšak zároveň ohrožuje ovládané a jednotně řízené právnické osoby, stejně jako jejich členy, věřitele, zaměstnance atd. Právo podnikatelských seskupení, resp. koncernové právo pak s sebou nese především ochrannou funkci. Ta spočívá v povinnosti řídící osoby kompenzovat újmu řízené osobě začleněné do koncernu způsobenou prosazováním zájmu koncernu do jejích rozhodovacích procesů.[1] Jádro zákonné úpravy podnikatelských seskupení představuje § 71 až 91 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále též „z. o. k.“).

Koncern je pak definován § 79 odst. 1 z. o. k., dle něhož jde o podnikatelské seskupení, v němž je jedna nebo více ovládaných osob podrobena jednotnému řízení jinou osobou či osobami. Řídící osoba je přitom vždy i ovládající osobou a své takto vymezené postavení musí uplatňovat, aby se jednalo o koncern. Jednotným řízením se podle § 79 odst. 2 z. o. k. rozumí vliv řídící osoby na činnost řízené osoby, sledující za účelem dlouhodobého prosazování koncernových zájmů v rámci jednotné politiky koncernu koordinaci a koncep­ční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu. Má-li tedy být podnikatelské seskupení koncernem, musí být u něj dán společný koncernový zájem, který musí být prosazován jednotnou politikou koncernu, jehož součástí je i koncepční řízení a koordinace alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu.[2] V rámci koncernových vztahů pak můžeme rozlišovat mateřskou (holdingovou) společnost jakožto právnickou osobu, která ovládá a řídí dceřiné společnosti. Mateřskou společností je typicky společnost, která je významným, zpravidla většinovým společníkem dceřiné společnosti. Pakliže je ovládaná a řízená osoba 100% společníkem mateřské společnosti, hovoříme o sesterské společnosti.

Zároveň je pro účel tohoto článku nutné odlišit koncern od investičních společností. Ty vlastní akcie společností za účelem investic, nikoli za účelem řízení a ovládání. Společnost, v níž má investiční společnost účast, zůstává z hlediska rozhodovacích procesů samostatná. Tento dvojdílný článek se snaží nalézt odpověď na některé okruhy otázek vyplývající ze specifických vztahů mezi právnickými osobami v rámci koncernu. 

Trestní odpovědnost mateřské společnosti za jednání fyzické osoby jednající jménem dceřiné společnosti 

Zájmem mateřské společnosti nepochybně je vyhnout se situa­ci, kdy by proti ní bylo vedeno trestní řízení za jednání učiněné jménem dceřiné společnosti.

Důvodů můžeme najít vícero:

• Za prvé by trestní stíhání mohlo probíhat ve státě sídla mateřské společnosti, jehož právní řád by danou situaci mohl postihovat přísněji nežli právo státu dceřiné společnosti.

• Za druhé, tradiční sankcí v oblasti trestní odpovědnosti právnických osob je peněžitý trest. Výměra tohoto trestu a možnosti jeho výkonu jsou limitovány velikostí majetku odsouzené společnosti. Sankcionování mateřské společnosti by tedy pro celý koncern bylo povětšinou citelnější a mohlo by ohrozit fungování i řízených dceřiných společností.

• S tím souvisí i třetí důvod, a to možnosti vymožení přiznaného nároku na náhradu škody v rámci adhezního řízení. Tyto možnosti budou také omezeny na velikost majetku odsouzené společnosti.

• Konečně mateřská společnost nemá zájem na případné negativní publicitě plynoucí z jejího odsouzení. Dceřinou společnost je obvykle přijatelnější v tomto směru obětovat.[3]

V otázce trestní odpovědnosti mateřské společnosti za jednání fyzické osoby jednající jménem dceřiné společnosti je prvotním východiskem již zmiňovaná právní samostatnost jednotlivých právnických osob zapojených do koncernu. Právní osobnost je přitom předpokladem pro uplatnění trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených. Z tohoto vyplývá, že koncern jako takový nemůže být trestně odpovědný, trestně odpovědnými mohou být pouze právnické osobnosti do něj zapojené. Na stranu druhou však koncern tvoří jednu hospodářskou jednotku. Nejedná se pouze o jeho faktickou charakteristiku, nýbrž je takto přijímán i v oblasti soutěžního práva, kde se hospodářskou jednotkou rozumí každá jednotka vykonávající hospodářskou činnost bez ohledu na její právní formu či způsob financování.[4]

Každá právnická osoba pak může být trestně odpovědnou za podmínek ust. § 8 odst. 1 a 2 ZTOPO upravujícího přičitatelnost jednání fyzické osoby právnické osobě. 

Toto ustanovení stanoví, že:

(1) Trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak

a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,

b) osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),

c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo

d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c), jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2.

(2) Právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7, jestliže byl spáchán

a) jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c), nebo

b) zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.

Takto vymezené podmínky přičitatelnosti vytvářejí koncepci zvláštní subjektivní odpovědnosti právnické osoby založené na zanedbání určité povinné péče (u právnické osoby budou např. absentovat standardní kontrolní mechanismy, compliance programy apod.).[5] Zavedení compliance programů či jiných kontrolních mechanismů předcházejících trestné činnosti je v některých zemích explicitně vyžadováno přímo zákonem (typicky zákonem o obchodních korporacích) a jejich nezavedení pak lze v konkrétních případech považovat za případné porušení zvláštní povinnosti konat zakládající odpovědnost za nepravý omisivní delikt.[6] V České republice taková povinnost explicitně zákonem stanovena není. Zavedení účinných preventivních mechanismů tak nepředstavuje splnění zákonné povinnosti, nýbrž pouze s ohledem na konkrétní případ se jejich zavedením bude moci právnická osoba vyvinit podle § 8 odst. 5 ZTOPO. Pro účely vymezené otázky tedy můžeme uvažovat nad trestní odpovědností mateřské společnosti za situace, kdy tato nezavedla dostatečné kontrolní mechanismy v rámci jí řízených dceřiných společností. Pakliže totiž vliv mateřské společnosti zasahuje do organizačních schémat dceřiné společnosti, lze dovodit, že mateřská společnost tím i přijímá odpovědnost za takovéto změny. Indiciemi, které mohou značit převzetí takové odpovědnosti, budou např. personální propojení obou společností, jednotný systém managementu, centralizovaný rizikový management apod.[7] Takovéto propojení ovlivňuje rozhodování dceřiné společnosti, resp. fyzických osob, které za ni jednají. Nejedná se o klasický animus societatis (společná vůle sdružujících se osob), nýbrž jde o rozdílné zájmy – dceřiné společnosti na straně jedné a koncernu na straně druhé, přičemž tyto zájmy nemusí být vždy totožné.[8]

S trestní odpovědností vedení mateřské společnosti za jednání učiněné v rámci některé z přidružených společností se setkáváme i v zahraničí.

Např. ve švýcarské kauze Von Roll[9] se řešila trestní odpovědnost vedení mateřské společnosti za situace, kdy dceřiná společnost dodávala v rozporu se zákonem o vojenském materiálu (Kriegsmaterialgesetz) válečné zbraně iráckému režimu. Spolkový trestní soud konstatoval, že společnost vyrábějící vojenský materiál byla povinna zavést kontrolní mechanismy zajišťující legální produkci a vývoz takového materiálu. V dané věci došlo k odsouzení obžalovaného F., předsedy správní rady mateřské společnosti Von Roll AG, přičemž byla dovozena jeho zodpovědnost za nezavedení potřebných preventivních opatření v rámci celého koncernu.

Obecně však lze říci, že možnost paralelního postihu mateřské společnosti za jednání, které je přičitatelné i dceřiné společnosti, se v jednotlivých státech liší, stejně jako se liší koncepce koncernového práva, úprava právní subjektivity a trestní odpovědnosti právnických osob, resp. společností.[10]

V roce 2012 (za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že i když koncernové právo reflektuje ekonomické souvislosti jednání členů koncernu, které mnohdy vykazuje silné prvky provázanosti, vychází česká úprava z principu právní samostatnosti ovládající a ovládané (řídící a řízené) osoby. V rovině soukromého práva tak nelze dovodit přičitatelnost jednání ovládané osoby osobě ovládající.[11] Dne 1. 1. 2014 sice nabyl účinnosti současný občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), není ovšem žádný důvod citovanou judikaturu pokládat za překonanou jen proto, že právnická osoba v současnosti již sama jednat nemůže a jedná prostřednictvím fyzických osob. Nelze tudíž akceptovat, že by jednání zástupce dceřiné společnosti mohlo být přičitatelné mateřské společnosti v rámci trestního práva. Jak známo, jedním ze základních předpokladů trestní odpovědnosti je protiprávnost, jež se posuzuje v rámci celého trestního řádu.[12] Není tedy možné na jedné straně přičíst mateřské společnosti protiprávnost v mezích trestního práva (např. mateřské společnosti přičítat jednání naplňující znaky přečinu podvodu dle § 209 odst. 1 tr. zákoníku) a zároveň jí nepřičíst protiprávnost v mezích občanského práva (způsobení škody podvodným jednáním).

Uvedený závěr však nevylučuje trestní odpovědnost mateřské společnosti související s činností dceřiné společnosti, která však bude vycházet z jiných předpokladů než z přičitatelnosti jednání fyzické osoby jednající jménem dceřiné společnosti bez dalšího.

V tomto směru lze dle mého názoru konstruovat nejméně následující alternativy trestní odpovědnosti:

1. Trestní odpovědnost mateřské společnosti pro nepřímé pachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 ZTOPO. Toto ustanovení stanoví, že pachatelem je i právnická osoba, která k provedení činu užila jiné právnické nebo fyzické osoby. Při posuzování nepřímého pachatelství ve vztahu mateřská společnost – dceřiná společnost lze vyjít z ust. § 22 odst. 2 tr. zákoníku zakotvujícího obecnou úpravu nepřímého pachatelství. Toto ustanovení stanoví, že pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala. Nabízí se přitom otázka, jak přesně konstruovat trestní odpovědnost právnické osoby za užití jiné právnické osoby. Jelikož právnická osoba sama jednat nemůže, žádná z okolností uvedených v § 22 odst. 2 tr. zákoníku na takovouto situaci nepřiléhá.

Domnívám se, že nepřímé pachatelství spočívající v užití jiné právnické osoby musí vycházet z jakési dvojí přičitatelnosti. V případě koncernu hovoříme o situaci, kdy fyzická osoba, jejíž jednání bude přičitatelné mateřské společnosti, použije jako živý nástroj fyzickou osobu, jejíž jednání bude přičitatelné dceřiné společnosti a která bude z důvodů § 22 odst. 2 tr. zákoníku trestně odpovědná omezeně, či dokonce vůbec.

Příklad: Vedení mateřské společnosti uloží pokyn vedení dceřiné společnosti, aby zajistilo za použití vozidel dceřiné společnosti a jejích zaměstnanců odvoz zboží, které bylo dceřiné společnosti svěřeno jejími klienty, do skladu mateřské společnosti. Zboží však poté bude bez vědomí majitelů i zástupců dceřiné společnosti dále prodáno za účelem získání peněžitých prostředků na pokrytí ztát koncernu. Vedení mateřské společnosti i mateřská společnost samotná by v takovémto případě mohly být trestně odpovědné pro trestný čin zpronevěry dle § 206 tr. zákoníku ve formě nepřímého pachatelství. Vedení dceřiné společnosti však jednalo v omylu a bude nutné zkoumat jeho subjektivní stránku jakožto předpoklad nejen trestní odpovědnosti jeho členů, nýbrž i trestní odpovědnosti dceřiné společnosti.

2. Trestní odpovědnost mateřské společnosti pro trestný čin spáchaný ve spolupachatelství s dceřinou společností. Identifikační princip přičitatelnosti neumožňuje spáchání trestného činu spolupachatelstvím právnické osoby a fyzické osoby, jejíž jednání je zároveň této právnické osobě přičítáno. Není však vyloučeno spolupachatelství (členů) statutárního orgánu mateřské společnosti, resp. mateřské společnosti jako takové, s dceřinou společností a naopak.[13] U právnických osob zapojených do koncernu by bylo možné velmi často dovodit, že obě společnosti budou sledovat shodný cíl, byť tomu tak nemusí být vždy (v závislosti na míře ovládání a řízení). Příkladem obdobným kauze von Roll může být výroba vojenského materiálu dceřinou společností, zatímco mateřská společnost bude zajišťovat jeho nedovolený vývoz. Uskutečňování tohoto plánu by přitom v rámci mateřské společnosti zajišťovaly fyzické osoby odlišné od těch vystupujících v rámci dceřiné společnosti.

3. Obdobně lze uvažovat i nad jednotlivými formami účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku. Mateřská společnost např. může dceřiné společnosti dodávat materiál potřebný pro nepovolenou výrobu vojenských zbraní a pro jejich vývoz. Zde by se jednalo o účastenství ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence dle § 265 tr. zákoníku spáchanému dceřinou společností. Případně může mateřská společnost prostřednictvím svých zástupců takovouto trestnou činnost organizovat ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud zosnuje a bude řídit výrobu a vývoz takovýchto zbraní, na čemž se budou podílet jednotlivé dceřiné společnosti zapojené do koncernu.

4. Mateřská společnost může být trestně odpovědná jakožto pachatel pro trestný čin odlišný od trestného činu spáchaného společností dceřinou. Představit si přitom lze variantu, kdy v obou případech půjde o trestné činy úmyslné. Příkladem může být trestný čin podvodu dle § 209 tr. zákoníku spáchaný dceřinou společností, přičemž takto získané prostředky budou převedeny na mateřskou společnost, jež bude usilovat o znemožnění zjištění původu těchto prostředků. Mateřská společnost tak bude trestně odpovědná pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 tr. zákoníku. Vyloučená ovšem není ani varianta, kdy z jednoho následku bude vyvozena nedbalostní forma trestného činu u mateřské společnosti a úmyslná forma u společnosti dceřiné (příp. naopak). Příkladem může být modifikace shora uvedeného, kdy druhé ze společností bude přičítán trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti dle § 217 tr. zákoníku.

5. Další variantou je situace, kdy mateřská i dceřiná společnost budou trestně odpovědné pro shodný trestný čin, a to jakožto samostatní pachatelé. Nutno připomenout, že trestní odpovědnost právnických osob vychází z koncepce přičitatelnosti trestného činu fyzické osoby. Jedna fyzická osoba samozřejmě nemůže být účastníkem či spolupachatelem svého vlastního samostatného jednání. Aby tedy došlo k samostatné trestní odpovědnosti obou společností pro shodný trestný čin, je nutné, aby jednání jedné a téže osoby bylo přičítáno zároveň mateřské i dceřiné společnosti. Příkladem může být jednání člena statutárního orgánu mateřské společnosti, který zároveň vykonává jakožto její zástupce vliv na činnost dceřiné společnosti v rámci rozhodování její valné hromady. Jednání takovéto fyzické osoby pak může být přičitatelné oběma společnostem, neboť na jednu stranu bude z titulu své funkce člena statutárního orgánu jednat při hlasování a prosazování vlivu na dceřinou společnost v zájmu mateřské společnosti, na stranu druhou ovšem zároveň bude jednat v rámci činnosti dceřiné společnosti.

Nedomnívám se ovšem, že by mateřské společnosti měl být přičítán trestný čin fyzické osoby, která působí jakožto statutární orgán obou společností, pakliže byl trestný čin spáchán v rámci výkonu funkce statutárního orgánu dceřiné společnosti. Lze si představit, že taková fyzická osoba spáchala trestný čin v rámci činnosti dceřiné společnosti, když zároveň jednala v zájmu mateřské společnosti. Příkladem může být situace, kdy se fyzická osoba z pozice statutárního orgánu dceřiné společnosti dopouštěla podvodného jednání, jehož účelem bylo získat finanční prostředky, které měly být následně použity na pokrytí dluhů mateřské společnosti. Takovýto trestný čin fyzické osoby – statutárního orgánu obou společností – by měl být přičítán pouze dceřiné společnosti, neboť v době činu jednala fyzická osoba pouze z titulu funkce jejího statutárního orgánu, a nikoli z titulu postavení statutárního orgánu mateřské společnosti. To znamená, že byla vázána pouze interními předpisy včetně compliance programů (pokud byly zakotveny) dceřiné společnosti, a nikoli společnosti mateřské.

Zákonná úprava však dává v ust. § 8 odst. 1 písm. a) ZTOPO dostatečný prostor pro to, aby podvodné jednání mohlo být přičítáno též mateřské společnosti. Uvedené ustanovení dle mého názoru neobsahuje důležitou podmínku, totiž vedle toho, aby fyzická osoba zastávala uvedenou funkci, mělo by být právnické osobě přičitatelné pouze to jednání, které učinila v rámci výkonu této funkce.[14] S podobnou podmínkou se přitom setkáváme i v zahraničí.[15] Pakliže by ust. § 8 odst. 1 písm. a) ZTOPO takovouto podmínku obsahovalo, bylo by nutné zkoumat, z pozice statutárního orgánu jaké společnosti tempore criminis fyzická osoba jednala, a pouze této společnosti by mohlo být jednání přičítáno. Současná právní úprava by ve shora uvedeném příkladu umožňovala vyloučení trestní odpovědnosti mateřské společnosti pouze s ohledem na ust. § 8 odst. 5 ZTOPO, které stanoví, že právnická osoba se trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila. Nutno ovšem upozornit, že toto ustanovení hovoří o zproštění trestní odpovědnosti, tedy o ex post řešení, přičemž právní úprava by správně měla shora uvedenou podmínkou vyloučit možnost přičítání popsaného jednání oběma společnostem.[16]



[1] S. Černá, I. Štenglová, I. Pelikánová a kol.: Právo obchodních korporací, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 204-207.

[2] Tamtéž, str. 224.

[3] Viz J. Gobert, M. Punch: Rethinking corporate crime, Butterworths, London 2003, str. 151.

[4] Viz rozhodnutí ESD ve věci č. C-41/90, Höfner & Elser v. Macrotron GmbH [1991], ECR I-1979, odst. 21.

[5] K tomu blíže J. Jelínek: Nad koncepcí trestní odpovědnosti právnických osob v českém trestním právu, Kriminalistika č. 1/2016, str. 14-16.

[6] L. R. Blattner: Strafrechtliche Verantwortlichkeit des Verwaltungsrates einer Konzernmutter für Delikte von Mitarbeitern im Konzern, Forum Poenale č. 6/2013, str. 364-365.

[7] Srov. M. A. Niggli, D. Gfeller: Strafrechtliche Verantwortlichkeit im Konzern. M. Amstutz, M. A. Niggli: Verantwortlichkeit im Unternehmen: Zivil- und strafrechtliche Perspektiven, Helbing & Lichtenhahn Verlag AG (CH) & Co. KG, Basilej 2007, str. 175.

[8] Tamtéž, str. 169.

[9] BGE 122 IV 103, dostupné online zde: http://relevancy.bger.ch/php/clir/http/index.php?highlight_docid=atf%3A%2F%2F122-IV-103%3Ade&lang=de&type=show_document (10. 9. 2017).

[10] Blíže srov. R. S. A. Faqir: The Criminal Liability of Parent Corporations for Acts of Its Subsidiaries under Criminal Law in Jordan: A Comparative Study, Beijing Law Review č. 7/2016, str. 215, dostupné online na: file.scirp.org/pdf/BLR_2016090215055342.pdf (15. 10. 2017).

[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3661/2010.

[12] Viz J. Jelínek. a kol.: Trestní právo hmotné, Obecná a zvláštní část, 6. vydání, Leges, Praha 2017, str. 127.

[13] V zahraničí můžeme nalézt případ spolupachatelství fyzických osob s právnickou osobou např. ve věci řešené ve Velké Británii jako Regina v. ICR Haulage Ltd, KBD 1944. 

[14] K tomu blíže D. Šelleng: K otázce přičitatelnosti trestného činu právnické osobě, dostupné online na: casopis.vsehrd.cz/2014/02/k-otazce-pricitatelnosti-trestneho-cinu-pravnicke-osobe/ (22. 9. 2017).

[15] Tuto podmínku zná např. rakouská úprava, viz § 3 Verbands­verantwortlich­keitsgesetz a E. Fabrizy, E  Foregger: Strafgesetzbuch: StGB: samt ausgewählten Nebengesetzen: Kurzkommentar, 10., neu bearb. Aufl., Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, Wien 2010, str. 1099. Obdobně také britská úprava, kde však nezáleží na pojmenování funkce manažera, nutné ale je, aby tento měl přímý vliv na chování korporace, a k přičitatelnosti je nutné, aby jednal v rámci své funkce – viz R. Card, R. Cross, P. A. Jones: Card, Cross, and Jones criminal law, 18th ed., Oxford University Press, New York 2008, str. 809.

[16] Tento článek vznik v rámci projektu GAUK č. 138417 – Trestní odpovědnost obchodních společností.