oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Tomáš Doležal: Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva

autor: prof. JUDr. Dagmar Císařová, DrSc.
publikováno: 22.04.2013

Nakladatelství Leges, s. r. o., Praha 2012, 160 stran, 320 Kč.

Recenzovaná kniha je velmi zajímavým a unikátním dílem. Je přínosná nejen pro praktiky – advokáty, ale také pro studenty medicíny a práv, i pro soudce a pro ty, kteří se dostávají do styku s problematikou zdravotnického práva.

Doc. JUDr. Tomáš Doležal, Ph.D., LL.M., je advokát, který pracuje také v Ústavu státu a práva ČAV a přednáší na vysokých školách, zejména na Univerzitě Karlově (např. na 1. lékařské fakultě a právnické fakultě). Jde tedy nejen o zkušeného praktika, ale i o erudovaného vědeckého pracovníka se značnými pedagogickými zkušenostmi.

Kniha je unikátní zejména velmi precizně zpracovanou historickou partií, která nemá u nás obdoby. Autor zde zřejmě využil nejen svých zkušeností z praxe a ze svého původního zaměření na obor teorie státu a práva, ale také byl ovlivněn svým rodinným zázemím, ve kterém se prolínala tradice nejen lékařská, ale rovněž historická.

Historická partie, která tvoří více než polovinu práce, je koncipována velmi zajímavě. Autor, který se v úvodu zabývá komplikovaností vztahů při poskytování zdravotní péče, sub specie této úvahy ji ukazuje také ve své historickoprávní analýze. T. Doležal zde využil rozsáhlé literatury, zejména anglosaské a německé, a cituje použité texty jak v originále, tak v překladech (většinou vlastních). Škoda, že řecký citát z Historiarum Romanorum autora Cassia Dia přeložen nebyl, i když autor uvádí jeho obsah.

Za pozoruhodný považuji i rozbor problematiky tzv. Hippokratovy přísahy, která sice nebyla právním regulativem, ale byla velmi významná. Touto přísahou – která byla formulována několik století po Hippokratově smrti – byli vázáni ti lékaři, kteří ji přijali. (U nás je zřejmě její text chápán jako autentický a obecně závazný.)

K tomu chci výslovně ocitovat T. Doležala (výše uvedené dílo str. 23): „Praktické dopady textu ,Přísahy’ v antickém Řecku však nelze přeceňovat. Vzhledem k existenci různých lékařských škol nelze předpokládat, že by ,Přísaha’ měla vliv na jednání všech lékařů. Dosah tohoto textu byl pravděpodobně velmi omezený a mohla existovat celá řada obdobných etických pravidel, která se ovšem nedochovala. Řada autorů se domnívá, že řečtí lékaři v té době běžně prováděli zákroky, které ,Přísaha’ zapovídá – euthanasii, potraty i chirurgické zákroky. Proto se L. Edelstein domníval, že původ „Přísahy’ není u Hippokrata ani jeho žáků, ale u některé z filozofických sekt (s největší pravděpodobnosti u pythagorejců). Pochybnosti o autorství potvrzuje rovněž Hippokratova výuka žáků za úplatu, která vybočuje z textu ,Přísahy’. Zvláštností ,Přísahy’ je rovněž její poměrně značná religiozita.“

K významu Hippokratovy přísahy autor dále uvádí na str. 24 citovaného díla: „Z hlediska obsahové náplně vztahu lékaře a pacienta je v textu „Přísahy“ nutno vyzdvihnout zejména dvě ustanovení: „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocných, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné“.

„Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.“

Pokud tato ustanovení bude vnímat v jejich abstraktnější rovině, pak je možno je považovat za principy, na níž je vystavěn vztah lékaře a pacienta. Principy jako především neškodit – ,Primum non nocere’, respekt k autonomii pacienta – ,voluntas aegroti suprema lex’, princip dobročinnosti ,salus aegroti suprema lex’ a princip spravedlnost (diké) jsou (i když v modifikované podobě) základem vztahu lékaře a pacienta i v současnosti a jejich základ spočívá právě v uvedených dvou ustanoveních „Přísahy“.“

Po přečtení partie o právně historické analýze vztahu pacienta a osob, které prováděly zdravotnickou činnost, získává čtenář ucelený přehled o situaci, která je typická pro evropské poměry, zejména v antickém Řecku a Římě.

Podle autora přetrvávající řeckoprávní vlivy se promítly i do úvah o právní kvalifikaci o vztahu mezi lékařem a pacientem na konci 18. století a ve století 19., kdy byl výkon lékařského povolání řazen mezi „svobodná povolání“. Tato diskuse se vedla nejen v zemích kontinentální Evropy, ale i v zemích common law. Autor rozebírá debatu v obou systémech práva, zejména se soustřeďuje na Rakousko-Uhersko, Německo a Švýcarsko, jako typické pro kontinentální pojetí vztahu lékaře a pacienta v rámci ABGB (Rakousko-Uhersko), BGB (Německo) a ZGB (Švýcarsko). Podle autorova závěru je zřejmé, že vztah lékař – pacient byl považován za vztah smluvní, o jeho soukromoprávní povaze nebylo pochyb.

K nabourání tohoto vztahu došlo prostřednictvím pojistných systémů, autor zde rozbírá i problematiku naši a to, že existence veřejného zdravotního pojištění podle jeho názoru netransformuje vztah lékaře a pacienta do veřejnoprávní roviny.

V 19. a 20. století se autor zabývá formou vztahu mezi lékařem a pacientem a rozebírá typy smluvního vztahu mezi lékařem a pacientem.

Na str. 105 a další se zabývá vymezením pojmu „lex artis“ v souvislosti s vymezením pojmu náležité odborné péče v případě zdravotnických pracovníků. Upozorňuje na překrývání významových rovin při užívání pojmu standardní péče. Jde o rozbory zcela unikání, s kterými lze plně souhlasit.

V souvislosti s povinnou mlčenlivostí si autor všímá i ustanovení Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) a problematických aspektů informační povinnosti lékaře.

V VII. části rozebírá autor vztah lékaře a pacienta v Československu a České republice. Tyto otázky považuji za zásadní, chci na ně upozornit proto, poněvadž se setkáváme stále s paternalistickým přístupem ve vztahu lékař – pacient. Občanskoprávní charakter je potlačován, což můžeme pozorovat zejména v případech, kdy si občan stěžuje na lékaře nebo zdravotnické zařízení. Je to stále se vyskytující trestněprávní přístup k problematice, snaha především dosáhnout trestní odpovědnosti lékaře a lékařského zařízení (trestní odpovědnost právnické osoby), a to nejen ze strany pacientů, ale i v případech jeho právních zástupců, resp. pozůstalých. Je to dáno také tím, že pro trestní odpovědnost se u advokátů i laiků málo rozlišuje odpovědnost objektivní a subjektivní, ale také tím, že je celá věc považována pro občana za jednodušší, zejména tím, že se v trestním řízení neplatí stejné poplatky jako v řízení občanskoprávním. Také důkazní povinnost je jednodušší.

Otázkou také je, jak je to vlastně s ingerencí stavovských komor, což jistě není vztah občanskoprávní k poměru lékař – pacient.

Posuzovaná kniha tak ukazuje další důležité stránky problémů, kterým je třeba se věnovat. Souvisí to nejen se snahou občanů řešit věci prostřednictvím trestního práva, které má být i v těchto případech ultima ratio, ale také s tím, že rozhodovací činnost soudů, pokud jde o náhradu škody v trestním řízení, je jiná než v řízení civilním. I tady kniha doc. Doležala ukazuje na další možnosti úvah.

Závěrem je třeba říci, že toto unikátní dílo by mělo být součástí školení a diskusí advokátů.

 

prof. JUDr. Dagmar Císařová, DrSc., katedra trestního práva PF UK Praha

 

Můžete objednat  z d e   .