Střídavá péče velebená i proklínaná

autor: JUDr. Daniela Kovářová
publikováno: 09.04.2015

Střídavá péče (dříve střídavá výchova) je jednou z forem péče o dítě, která vznikla v zahraničí (v USA v 80. letech minulého století) a do České republiky byla zavedena novelou zákona o rodině provedenou zákonem č. 360/1999 Sb., účinnou od 1. března 2000. Od té doby, tedy už téměř patnáct let, tvoří střídavá péče jedno z třaskavých témat, která půlí veřejnost a prakticky nikoho nenechává klidným.

Na úvod trocha historie

Až do výše uvedeného data hovořil zákon o rodině (§ 26 odst. 1 zákona č. 94/1964 Sb.) o tom, že v rozhodnutí, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti po dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Citovanou novelou bylo celé ustanovení zásadně pozměněno, formu rodičovské péče o dítě dalších třináct let upravovalo ustanovení § 26 odst. 2 zákona o rodině a až do konce účinnosti zákona o rodině, tedy do 31. prosince roku 2013, vypadalo takto: Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.

Současná právní úprava se řídí ustanovením § 907 odst. 1 (nového) občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), který říká, že soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče.

Dnešní situace

V průběhu oněch patnácti let se mnohé vyvíjelo a změnilo. Co se však nezměnilo, jsou opakující se pokusy upravit zákonný text tak, aby na prvním místě nestálo svěření dítěte do péče výlučné, ale právě střídavé péče. Zákonodárci zatím odolávají, nicméně v budoucnu – zejména s ohledem na pomalu se měnící judikaturu Ústavního soudu – můžeme očekávat stupňující se vyjednávání právě o této otázce.

V našich zemích byly a jsou děti soudem nejčastěji svěřovány do výchovy matkám. V minulosti tak soudy činily téměř vždy, v posledních deseti či patnácti letech se však pohled na rodičovskou péči prudce proměnil. Ještě před dvaceti lety střídavá péče neexistovala, děti se svěřovaly matkám a o dítě přišla žena jen zcela výjimečně, pokud soud zjistil, že je narkomanka, ve výkonu trestu nebo dítě sama opustila. Tato jednoduchá a přehledná situace je zjevně historií. V mezidobí se otevřely hranice, rodiče začali cestovat, zvýšil se počet smíšených sňatků a zejména nastal boom lidských práv, což vše se jednoznačně projevilo i ve způsobu soudního rozhodování o dětech.

Tvrdá data a přesně statistiky nemáme, zejména proto, že nikdo neeviduje nesezdané rodiče, kteří se po rozpadu vztahu jsou schopni na péči o dítě dohodnout. Podobně tak žádná statistika nezachytí změny, k nimž rodiče přistoupí poté, co sice soudní rozhodnutí nabude právní moci, ale stav předpokládaný rozsudkem rodičům nevyhovuje a oni dohodou soudní rozhodnutí změní. Soudní statistiky evidují zejména rodiče rozhádané a stěžující si, podobně nespokojení rodiče jsou většinovými klienty advokátních kanceláří.

Neinformovaný pozorovatel, který tuto problematiku sleduje pouze jako čtenář novin nebo divák televizních obrazovek, by totiž jinak mohl dospět ke klamnému závěru, že většina rodičů se hádá, že jsou děti masově svěřovány do střídavé péče a Ústavní soud že nemá na stole téměř žádné jiné případy než otázky nezákonných vazeb nebo střídavé péče. Tento závěr je ovšem klamný, jak si zcela na závěr řekneme. Jistě, ústavních stížností obecně přibývá. Lehce také roste podíl neurotických, hádavých a nespokojených rodičů, kteří prostřednictvím dítěte pokračují v boji proti svému ex-partnerovi. Realita je ovšem poněkud šedivější.

Ze statistik vyplývá, že přibližně 5 % dětí je ve společné péči rodičů (rozsudek ani dohoda výslovně nestanoví, že by jeden rodič měl dítě ve výlučné péči), 5 % dětí je ve střídavé péči, 5 % dětí v péči otců a 85 % dětí v péči matek. Také ne každý otec o střídavou péči ve skutečnosti stojí – v populaci se vyskytuje podstatná část mužů, kteří nemají výhrady vůči péči matek, nebo jim stačí občasný styk.

Rodičů, kteří jsou schopni se mimosoudně na péči o děti dohodnout, popř. k dohodě dospějí za mírného přispění advokátů, opatrovnických soudců a sociálních pracovníků, jsou přibližně dvě třetiny. Spor o dítě se tak v méně či více vyostřené podobě vede u třetiny rozcházejících se rodičů.

Může střídavá péče fungovat?

Střídavá péče je ve skutečnosti skvělý systém, který řadě rodičů i dětí přináší značné výhody. Nejde ovšem o nic nového ani moderního, k čemu by výjimečně nedocházelo i v minulosti. Pro koho je střídavá péče dobrý nápad? Zejména pro rodiče, kteří jsou dostatečně tolerantní a velkorysí a jsou schopni se v klidu a s úsměvem domluvit. Pokud totiž komunikace mezi rodiči probíhá v klidu a za souhlasu a přijetí obou, dítě je schopno přijmout, zvyknout si, oblíbit a akceptovat prakticky libovolné uspořádání vztahů, i když by připadalo vnějšímu okolí sebedivnější.

Mají-li spolu rodiče kamarádský vztah, podobá se jejich péče o dítě společné péči, která je kupodivu nejméně častou formou péče o dítě. Ve společné péči rodičů je dítě ve fungujícím manželství nebo partnerství, v němž nezáleží na tom, zda o dítě právě pečuje otec, matka, babička nebo najatá chůva.

Střídavá péče vypadá tak, že se rodiče dohodnou na časovém intervalu, po jehož uplynutí si dítě vymění. Nejmenší ani největší intervaly zákon nijak neupravuje, takže si lze teoreticky představit střídání po dnech. Nejčastěji se v praxi vyskytuje střídání po týdnu nebo po čtrnácti dnech, ale existují i fungující uspořádání, v nichž se rodiče střídají v péči po měsíci nebo po čtvrt roce. Intervaly delší než týden ovšem obecně nedoporučují psychologové, protože zejména menším dětem se může stýskat. Proto moudří rodičové zařazují do „svého“ týdne jedno odpoledne, v jehož průběhu se dítě setká s druhým rodičem.

De facto, ačkoliv ne de iure funguje střídavá péče také tehdy, pokud (za nezbytné podmínky dobrého vztahu mezi rodiči) je sice formálně dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, avšak druhý rodič má tak široký styk (vyjádřený například poměrem 60 : 40, nebo dokonce 55 : 45), že jde téměř o střídavou péči. Je také škoda, že se mnohé zuřivé boje vedou právě o to, zda bude střídavá péče uvedena v rozsudku, ačkoliv totožného výsledku lze dosáhnout velmi širokým stykem otce s dítětem.

V médiích bývá občas zmiňována specifická forma soužití, v němž dítě či děti obývají stále stejný byt, ve kterém se v časových intervalech naopak střídají rodiče. Tento systém (podle psychologa Tomáše Nováka[1] ideální pro osamělé multimilionáře, prosté žárlivosti a obdařené obslužným personálem) vypadá na první pohled zajímavě a může být přechodným řešením, nicméně vyžaduje finančně dobře situované rodiče s velkou mírou tolerance, schopné vyjednávání nejen o dětech, ale i o nákladech na úklid, praní či doplňování ledničky. Obvykle přináší problémy po několika letech, kdy bývalí partneři založí další rodiny, které jen stěží tolerují pravidelný pobyt svého příslušníka v jiné domácnosti.

Během let se judikatura obecných soudů ustálila na tom, že střídavá péče je realizovatelná jen tehdy, je-li po celou dobu zachováno jedno školní (i mimoškolní) zařízení, stejné kroužky a tentýž ošetřující lékař. Psychologové se totiž jednoznačně shodují v tom, že týdenní výpadek v mezilidských vztazích nemůže dětské sociální vazby ponechat bez následků. Rodiče bydlící v jiných městech či každý v jiném státě mají smůlu, bez ohledu na fakt, že v zahraničí fungují i dálkové formy střídavé péče.

Výživné

Nezbytnou součástí diskusí kolem střídavé péče je také otázka výživného na nezletilé dítě. Existují případy, kdy soud vedle střídavé péče žádné výživné nestanoví, protože rodiče mají obdobnou finanční situaci. Jindy jeden z rodičů neplatí nic a druhý nepříliš vysokou částku, třetí možností je rozdílné výživné pro každého z rodičů podle jejich příjmové situace. Všechny tři eventuality připadají v úvahu a právní zástupci by na ně měli své klienty žádající střídavou péči připravit, mj. také proto, aby odradili tatínky, požadující střídavou péči jen proto, aby nemuseli na dítě platit vysoké výživné.

Otázka výživného bývá také kamenem úrazu, který mnohdy zhatí dobrou snahu rodičů o dohodu o výlučné péči matky a širokém styku otce. Racionální argumentace otce, podle které má dítě polovinu času v péči, tak proč by měl matce platit výživné v plné výši, zatím u opatrovnických soudců nebývá vyslyšena, dá se však předpokládat, že v budoucnu tato praxe ustoupí. Advokáti, kteří by chtěli zvýšit šance svých klientů, by se mohli opřít o Listinu základních práv a svobod, zásadu přiměřenosti práva nebo obecná ustanovení občanského zákoníku, zejména § 2 odst. 3, podle něhož výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nebo ustanovení § 3 odst. 2 písm. b), podle něhož rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany, resp. § 8 (zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany).

Nejvhodnější oporu však lze najít v ustanovení § 913 odst. 2 věta druhá o. z., podle něhož je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí. Dosahuje-li míra péče poloviny doby, mělo by být výživné stanoveno nebo sníženo úměrně této době. Spravedlivý soudce by takovou argumentaci mohl přijmout a zohlednit při rozhodování o výši výživného.

Předávání dítěte

Podobným kritickým momentem bývá předávání dítěte. Jak mohou potvrdit rodinní psychologové, předání dítěte je zlomový okamžik, při němž se lehce odhalí skutečné zájmy obou rodičů. Jedině klidné předání v usměvavé atmosféře, nikoliv na ulici, mlčky, nebo dokonce za doprovodu výhružek, nadávek či urážek je totiž schopno v dítěti vzbudit pocit důvěry a ochoty bez zábran se stýkat s oběma rodiči. Bohužel pro zničení tohoto záměru leckdy stačí jeden rodič, neschopný nadhledu nebo sebeovládání. Druhý rodič se někdy obrací na soud s žádostí o usměrnění expartnera, v dnešní době bez přijatelných morálních autorit lze jen výjimečně narazit na soudce schopného změnit pohled zatvrzelého rodiče, stejně jako nebývá časté, že by zatvrzelý rodič byl schopen kriticky nahlédnout na své chování, a tím spíš je sám změnit.

S předáváním dítěte jsou mnohdy spojeny zvýšené finanční náklady, bydlí-li rodiče každý v jiném městě. Větší kooperaci otců i matek by jednoznačně přispělo, pokud by opatrovnické soudy změnily svůj dosud zarputilý postoj k otázce půlení cestovních nákladů. Dosud jsem se setkala jen s ojedinělými rozhodnutími osvícených soudců a soudkyň (povětšinou členek Sdružení rodinně právních a opatrovnických soudců[2]), které byly ochotny rozhodnout o tom, že náklady na jednu cestu uhradí otec, zatímco druhou cestu (návrat) uhradí, popř. osobně zajistí matka.

Pohled dítěte

Běžné dítě má rádo oba rodiče a je přirozené, že nechce s žádným z nich přerušit kontakt. Rodinná ustanovení občanského zákoníku (zejména ustanovení § 875 až 909) dnes na rozdíl od doby minulé zaručují oběma rodičům právo rozhodovat, tedy i zasahovat do výchovy dítěte. Pryč jsou doby, kdy matka rozhodla o kroužcích či škole dítěte a otec, který dítě neměl v péči, musel matčino rozhodnutí respektovat. Dnes má naopak stejné právo jako matka ovlivňovat i drobné každodenní události života dítěte. Je patrně zbytečné zamýšlet se nad tím, který z těchto systémů je či byl jednodušší nebo praktičtější. Jde o další argument, který by měli zvažovat někteří otcové, kteří, ovlivněni médii, různými aktivními spolky nebo vlastními matkami usilují o střídavou péči i v situaci, kdy o ni samo dítě nestojí. Jak si ukážeme v kapitole věnované nálezům Ústavního soudu, pohled dítěte na otázku střídavé péče je více než důležitý.

Také děti, které pendlují mezi rodiči za jejich vstřícného dohledu, hodnotí tento způsob uspořádání jako zcela odpovídající a vyhovující, na rozdíl od dětí rozhádaných rodičů, přetahujících se o vystresované dítě. Takové dítě zcela jednoznačně střídavou péčí trpí, mívá psychosomatické problémy, a jakmile dospěje, od obou rodičů prchá na hony daleko. Na hodnotící pohled samotných dětí ovšem také můžeme hledět obecnou zkušeností, podle které si spokojený člověk nestěžuje, zatímco jedinec pociťující křivdu křičí nahlas. Proto se v médiích objevují zejména negativně laděné vzpomínky dospělých dětí na odžitou zkušenost se střídavou péčí.

Pohled práva

Nejlehčí úlohu ze všech má ovšem právo, podle něhož dítě má právo na oba rodiče nebo rodič má právo podílet se na výchově svého dítěte. Dnes tak hovoří nejen mezinárodní dokumenty, jejichž signatářem se naše republika stala (viz čl. 8 a 9 Úmluvy o právech dítěte nebo článek 32 Listiny základních práv a svobod), ale i vnitrostátní právo (§ 875 a 876 nového občanského zákoníku). Péče o dítě je podle § 858 o. z. součástí rodičovské odpovědnosti a zahrnuje žití ve společné domácnosti a rozhodování o každodenních, běžných záležitostech dítěte.[3] Totéž zahrnuje i právo osobního styku.

Toto znění občanského zákoníku odpovídá mezinárodním dokumentům, k nimž se Česká republika připojila. Tou nejdůležitější je Úmluva o právech dítěte[4] – mezinárodní konvence stanovující občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva dětí, která byla přijata Valným shromážděním OSN 20. listopadu 1989 a Českou republiku zavazuje od 6. února 1991. Podle článku 3 odstavce 1 této Úmluvy musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány.

Dalším významným pramenem je Listina základních práv a svobod[5], konkrétně její článek 32 odst. 4, podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Z pohledu zájmu rodičů je pak podstatný článek 10 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života. Z tohoto ustanovení lze dovodit dnes obecně akceptovatelnou premisu, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče, z čehož opět (minimálně podle Ústavního soudu) vyplývá, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě po stejnou dobu.

Právník ovšem ví, že jedna věc je právní definice (obzvláště pokud definuje jen právo, nikoliv jeho odvrácenou stranu – povinnost) a druhou její realizace nebo aplikace. V této souvislosti si troufám vyslovit pochybnost, zda je vůbec právo dobrým nástrojem k regulaci tak subtilních vztahů, jakým je láska anebo rodina. Vzrůstající počet soudních sporů i narůstající řada nálezů Ústavního soudu ke střídavé péči je potvrzením, že jsme se poněkud zmýlili v bobtnající regulaci práva rodiny. Dítě má sice právo na oba rodiče, ale jsou-li v hluboké partnerské krizi a plni emocí, nebudou spolu v klidu jednat a jejich vzájemné vztahy jsou vším jiným než idylickým prostředím pro výchovu dítěte. Neurotické a psychosomatické potíže dětí diagnostikované v takových sporech (tedy i ve sporech o úpravu styku nebo o výživné) jsou toho důkazem.

Jak vážně se bere názor dítěte?

Občanský zákoník má v této věci jasno – rodiče (v ustanovení § 875 odst. 2 o. z.) i soud (v ustanovení § 867 o. z.) jsou povinni ve všech otázkách, které se dítěte a jeho zájmu dotýkají, tedy i při rozhodování o střídavé péči, sdělit dítěti vše potřebné a zjistit jeho názor. Názoru dítěte rodiče mají věnovat náležitou pozornost a vzít názor dítěte při rozhodování v úvahu.

Pochopit, co střídavá péče znamená, je obvykle schopno dítě kolem čtyř či pěti let věku. Otázkou ovšem je, kdo a jakým způsobem dítěti tuto problematiku podává, jak mu vše vysvětlí a zejména, jaký názor jeden či druhý rodič sdílí. Podle ustanovení § 867 odst. 2 občanského zákoníku se o dítěti starším dvanácti let má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Pro mladší dítě je vytvoření si vlastního názoru obtížné, resp. (obrátíme-li toto tvrzení) pro rodiče je poměrně jednoduché názor mladšího dítěte ovlivnit. Možná právě proto je v otázce názoru a přání dítěte soudní realita taková, že okresní soudy zacházejí s názorem dítěte poněkud orientačně a v žádném případě se nedá říci, že by rozhodovaly podle varianty, kterou samo dítě preferuje.

Naopak Ústavní soud se ve svých rozhodnutích stále více přiklání k závěru, podle něhož je názor dítěte směrodatný, až rozhodující (viz jedna z následujících kapitol a zejména poslední zmíněný nález). Otázkou také je, jakým způsobem se názor dítěte zjišťuje a kdo jej soudu tlumočí. Na Moravě je totiž mnohem častější, že dítě předvolá a vyslechne samosoudce sám, zatímco české soudy se dětskému výslechu většinou brání a postoj dítěte si nechávají zjistit sociálními pracovníky nebo učiteli.

Kdy je střídavka na místě

Zapomeňme pro tentokrát na příklady ze zahraničí a historické důvody, které v minulém století vedly země s velkými vzdálenostmi k zavedení tohoto zvláštního modelu výchovy. Pomiňme také nálezy Ústavního soudu, které jsou ve značně zkreslené a účelově zjednodušené podobě prezentovány médii.

Podle psychologů, kteří se specializují na tento typ sporů, je střídavá výchova na místě za splnění těchto podmínek:

• u dětí starších čtyř či pěti let;

• s intervaly v délce deset až čtrnáct dní;

• chodí-li dítě stále do jedné školy, školky, zájmových kroužků;

• má-li dítě jednoho dětského lékaře a jednoho zubaře;

• může-li dítě v období pobytu u jednoho rodiče občas navštívit rodiče druhého;

• pokud jsou rodiče schopni spolu přívětivě komunikovat a navzájem se podporovat.

Vše uvedené ovšem platí kumulativně, všechny podmínky musejí být splněny současně. Obecné soudy, zejména prvoinstanční, se v poslední době brání nařizovat střídavou péči autoritativně, tedy proti vůli jedné strany. V dřívějších dobách požadovaly k rozhodnutí zpracování znaleckého posudku z dětské psychologie, leckdy z alibistických důvodů, aby se posudkem mohly zaštítit. V poslední době je však znalecké zkoumání méně časté, a tak není výjimkou, když obě znesvářené strany předkládají soudu vlastní znalecké posudky, zejména tehdy, nevyhověl-li soud jejich návrhu a znalce odmítl ustanovit. Stranami předkládané posudky však obvykle bývají zpracovány bez souhlasu druhého rodiče, což způsobuje jejich důkazní oslabení a soudy k nim zpravidla nepřihlížejí.

Není také výjimkou, když otec v průběhu porozvodové péče a častého styku dospěje k závěru, že by výlučnou péči matky bylo možno změnit na střídavou péči. Návrh na změnu výchovy pak navrhovatel odůvodní ustanovením § 909 o. z., podle něhož změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti.[6] Podle ustálené judikatury obecných soudů sahající hluboko do minulosti však změna poměrů odůvodňuje změnu rozhodnutí o péči o nezletilé dítě pouze tehdy, jde-li o změnu podstatnou, neboli „jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí nezletilého dítěte“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR č. R 97/1967). Ani zaklínadlo zvané změna poměrů tedy nemusí být jistým nástrojem k dosažení střídavé péče.

Střídavka jako bojová strategie

Existuje část otců, kteří o střídavou péči jako formu výchovy zájem nemají, používají ji však k vydírání či vyjednávání o co nejvýhodnějších podmínkách (ve smyslu: „Navrhnu střídavou péči, aby se polekala a souhlasila s širokým stykem…“, „…ustoupila od požadavku na vysoké výživné…“, „…přistoupila na majetkové vypořádání…“). Správně rozpoznat a identifikovat takového otce není jednoduché a vymyslet obranu či protiakci je psychologicky náročné. Bez ohledu na morální pochybnosti, které mohou čtenáři v tuto chvíli mít, však advokáti, specializující na tuto oblast práva, vědí, že i v rodinném právu probíhá vyjednávání stejně jako v obchodě, v diplomacii nebo v politice (o manipulaci či diskreditaci protivníka a jeho právního zástupce netřeba hovořit).

Ústavní soud ke střídavé péči

Ústavní soud se čas od času střídavou péčí zabývá a média jeho nálezy milují. Bohužel, informace, kterou veřejnosti předkládají, má do objektivního sdělení obvykle daleko, a tak si velmi často můžeme v denním tisku přečíst zkreslující jednověté závěry, podle nichž Ústavní soud zastává tento či jiný kategorický názor. Podívejme se proto na čtyři nejčastěji citovaná rozhodnutí podrobněji:

Nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III ÚS 1206/09.

Řízení se týkalo nezletilé holčičky předškolního věku a rodičů, neschopných spolu komunikovat. Otec požadoval střídavou péči, matka nesouhlasila, neboť do té doby o dceru celodenně pečovala v rámci rodičovské dovolené (4 dny v týdnu matka, 3 dny v týdnu otec). Psycholožka doporučila střídavou péči až poté, co dcera začne navštěvovat školku. Otec podal ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud zrušil rozsudky soudů prvního i druhého stupně, argumentoval přitom zájmem dítěte a jeho právem na oba rodiče a obecným soudům uložil zkoumat důvody matčina nesouhlasu.

Nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I ÚS 2482/13.

Řízení se týkalo dvou dětí ve věku 10 a 18 let. Po dobu soudního řízení rodiče prakticky realizovali střídavou péči, matka však nesouhlasila, aby byla upravena rozsudkem. Ústavní soud předcházející rozhodnutí zrušil s tím, že při rozhodování je třeba hodnotit čtyři kritéria: krevní pouto mezi dítětem a otcem či matkou, míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, schopnost rodičů zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a přání dítěte. Povinností orgánu, který ve věci rozhoduje, je zkoumat zájem dítěte, nikoliv zájem některého z rodičů. Jsou-li u všech osob, které o péči žádají, naplněna relevantní kritéria stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do střídavé nebo společné péče či přijmout opatření, která v budoucnu takový postup umožní.

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I ÚS 1506/13.

Řízení se týkalo holčičky předškolního věku (6 let) a rodičů, kteří spolu obtížně komunikovali. Dceru měla v péči matka, otec se s ní často stýkal (poměr péče matky a otce činil 55 : 45). Otec požadoval střídavou péči, proto podal ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud zrušil předchozí rozsudky s odůvodněním, že rodiče si mají být vědomi povinnosti vytvářet dítěti zdravé rodinné prostředí a učinit vše pro to, aby spolu dobře vycházeli. Je jen jejich problémem, že nejsou spolu schopni hovořit, jednat a přizpůsobit tomu své vzájemné vztahy.

Nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I ÚS 3216/13.

V řízení šlo o dva nezletilé syny (10 a 5,5 roku) a otce, který se kvůli péči o ně přestěhoval z Anglie do Ostravy. Matka se střídavou péčí nesouhlasila, proto byly děti svěřeny do její výchovy a otci stanoven široký styk. Z podnětu otcovy stížnosti zrušil Ústavní soud obě rozhodnutí s odůvodněním, že dítě by mělo být v péči obou rodičů. Uzavřel, že je vinou rodičů, že mají vůči sobě nepřekonatelné rozpory. Pokud takové vztahy trvají, je povinností soudů snažit se o zlepšení vztahů. Jestliže totiž jeden z rodičů střídavou péči odmítá a soudy přijmou jeho názor, de facto tím odměňují nespolupracujícího rodiče. Podle názoru Ústavního soudu je zájem dítěte důležitější než stabilita jeho domácího prostředí.

Výše uvedené nálezy ve skutečnosti neříkají nic převratného. Vyplývají z nich následující tendence:

1. Pokud otec trvá na střídavé výchově, rozumná matka mu nebude bránit, protože bude-li se otec snažit, nakonec si vybojuje minimálně nadstandardní styk, který se téměř bude střídavé péči rovnat.

2. Pokud střídavá péče nebo nadstandardní styk reálně probíhá, má soud takový stav zachovat, a ne jej vychylovat ve prospěch jednoho rodiče.

3. Emocionálně nestabilní rodiče, neschopní oprostit se od nenávisti vůči druhému rodiči, nebudou v řízení úspěšní.

Ve skutečnosti totiž ústavodárci vzkazují zaslepeným otcům, ale i vzdorujícím matkám: Přestaňte myslet na sebe a zaštiťovat se právy dítěte. Posypte si hlavu popelem a začněte spolu mluvit. V opačném případě totiž na svou pýchu doplatíte.

Závěrem

Ze statistik Ministerstva spravedlnosti vyplývá, že civilní rozsudky okresních soudů jsou jen z jedné třetiny napadány odvoláním. S ohledem na vyloučení dovolání v rodinných věcech je jediným mimořádným opravným prostředkem ústavní stížnost. Ročně je podáno několik tisíc ústavních stížností. Podle webových stránek Ústavního soudu[7]dorazilo do Brna v roce 2013 celkem 4078 ústavních stížností, z toho otázku dětí řešilo jen 228 z nich (107 ochrana dětí a mládeže, 74 ochrana rodičovství a rodiny a 47 hmotné zabezpečení dětí). Nálezem však končí pouze 1 % až 2 % ze všech ústavních stížností.

Navzdory mediálně halasným článkům a reportážím střídavá péče je a do budoucna nejspíš i bude otázkou minoritní. To nic nemění na skutečnosti, že to, zda z rozchodu rodičů vyjde nezletilé dítě šťastně a spokojeně, nebo na zbytek života pošramoceně, je v každém případě úkolem a odpovědností těch dvou, kteří je počali – tedy právě jen otce a matky. A my, advokáti, bychom jim v tomto úkolu měli být nápomocni.

 Autorka je advokátkou a šéfredaktorkou Rodinných listů.