oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Střídavá péče a stanovení výživného - zohlednění vzdálenosti bydlišť rodičů

publikováno: 19.07.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2996/17.

Odstěhuje-li se rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, z původního místa bydliště do větší vzdálenosti, musí obecné soudy tento aspekt zohlednit při svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti. 

V zájmu rovnoměrného vyvážení překážek, spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost, považuje Ústavní soud za vhodné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku krajského soudu, neboť byl toho názoru, že jím došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a dále čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 

V předmětné věci byli rozsudkem okresního soudu obě nezletilé děti svěřeny jak pro dobu do rozvodu, tak pro dobu po rozvodu manželství jejich rodičů, do péče vedlejší účastnice, matky nezletilých. Stěžovateli jako otci bylo uloženo platit výživné na prvního nezletilého ve výši 4 000 Kč měsíčně a na druhého nezletilého ve výši 3 000 Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit nedoplatek na výživném a o styku stěžovatele s nezletilými dětmi. 

Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu bylo o odvolání obou rodičů rozhodnuto tak, že rozsudek okresního soudu byl potvrzen ve výrocích I. a II. o svěření obou dětí do péče matky pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů. Ve výroku III. o výživném otce k nezletilým před rozvodem manželství byl rozsudek změněn tak, že výživné od 17. 2. 2015 do 31. 12. 2016 na prvního nezletilého činí 4 000 Kč měsíčně a na druhého nezletilého 3 500 Kč měsíčně a od 1. 1. 2017 do budoucna činí výživné na prvního nezletilého 4 500 Kč měsíčně a na druhého nezletilého 4 000 Kč měsíčně. Dále ve výroku V. byl rozsudek o výživném otce k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu manželství změněn tak, že ode dne právní moci rozsudku o rozvodu manželství do budoucna výživné na prvního nezletilého činí 4 500 Kč měsíčně a na druhého nezletilého 4 000 Kč měsíčně. Ve výrocích VI. až X. o styku otce s nezletilými byl rozsudek změněn tak, že ode dne právní moci rozsudku krajského soudu do 30. 9. 2017 je otec oprávněn se s oběma dětmi stýkat každý sudý kalendářní týden v roce od soboty 10,00 hodin do neděle 18,00 hodin a od 1. 10. 2017 do budoucna každý sudý kalendářní týden v roce od pátku 16,00 hodin do neděle 18,00 hodin, dále každý lichý kalendářní rok o Velikonočních svátcích od čtvrtka jim předcházejícího 16,00 hodin do pondělí velikonočního 18,00 hodin a o Vánočních svátcích od 26. 12. 9,00 hodin do 28. 12. 18,00 hodin, dále každý sudý kalendářní rok od 23. 12. 16,00 hodin do 25. 12. 18,00 hodin, a dále od roku 2018 každý rok od 1. 7. 9,00 hodin do 15. 7. 18,00 hodin a od 8. 8. 9,00 hodin do 15. 8. 18,00 hodin s tím, že otec nezletilé děti převezme a v určenou dobu je povinen matce vrátit v místě bydliště nezletilých dětí a matka je povinna děti ke styku včas a řádně připravit a v určeném místě otci předat a po styku převzít, přičemž po dobu velikonočních a vánočních svátků a od roku 2018 v měsících červenec a srpen běžná úprava styku neplatí. Rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu dále potvrzen ve výrocích XII. a XIII. o náhradě nákladů řízení státu a zrušen ve výrocích IV. o nedoplatku na výživném a XIV. o náhradě nákladů řízení účastníků a v posledně uvedeném rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že obecné soudy nepřistoupily k nařízení tzv. střídavé výchovy. Měl přitom za to, že v jeho případě jsou dány podmínky pro její realizaci, resp. nejsou dány žádné překážky, které by jejímu zavedení bránily. Za nespravedlivé a nerovnovážné považoval stěžovatel i to, jak obecné soudy upravily místo, v němž má docházet k předání a převzetí dětí. Vzhledem k tomu, že je to v místě bydliště matky, tak veškeré náklady s tím spojené nese stěžovatel. 

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, vyjádření účastníka řízení, vedlejší účastnice řízení i obsah vyžádaného soudního spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná a proto ji zamítl. 

Ústavní soud poukázal na to, že v minulosti opakovaně zdůraznil, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, tykajícím se úpravy výchovy a výživy nezletilých dětí, pak je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jeho úkolem je proto posoudit, zda obecné soudy příslušné normy podústavního práva, zde zejména ty, které jsou obsaženy v § 891 odst. 1 a § 908 ve spojení s § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, tj. zda respektovaly (náležitě zohlednily) základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti, která jsou zaručena čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Pokud jde o samotný rozsah styku a jeho modalit, jejich stanovení je věcí obecných soudů. 

Ústavní soud shrnul, že ústřední námitkou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se svěřením nezletilých dětí do výlučné péče matky. Podle stěžovatele jsou v dané věci dány podmínky pro nařízení střídavé péče. Ústavní soud se tedy primárně zabýval tím, jakým způsobem se obecné soudy, resp. krajský soud, neboť právě jeho rozhodnutí je napadeno ústavní stížností, vypořádal s tím, zda jsou či nejsou v dané věci dány podmínky pro nařízení střídavé péče. 

Ústavní soud konstatoval, že z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že tento se nezabýval jen vztahy mezi rodiči, případně rodiči a dětmi, ale též dalšími okolnostmi, jež mají vliv na možnost nařízení střídavé výchovy. Krajský soud vzal v úvahu vzdálenost mezi bydlišti rodičů, dojíždění stěžovatele do zaměstnání téměř 100 km (byť tento deklaroval možnost úpravy pracovní doby), věk druhého nezletilého, dosavadní péči matky. V rámci odůvodnění se krajský soud rovněž vypořádal se závěry znaleckého posudku o povahových vlastnostech rodičů, přičemž uzavřel, že výchovná způsobilost je dána u obou rodičů. Krajský soud mimo dovodil, že před zjišťováním příčiny vzniku problémů mezi rodiči je třeba zaměřit se na zájem nezletilých dětí. 

Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí především proti tomu, že obecné soudy v jeho případě nenařídily střídavou péči. Úkolem Ústavního soudu však není nahrazovat obecné soudy při výkonu jejich jurisdikce v oblasti výchovy a styku rodičů s dětmi, ale posoudit, ve světle příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu svěřených pravomocí a přiznané možnosti uvážení. Rozsah uvážení přiznávaný obecným soudům se bude lišit v závislosti na povaze dané otázky a významu zájmů, o které jde. Zejména při rozhodování o svěření do výchovy Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uznal, že obecné soudy požívají širokou míru uvážení. Nicméně přísnější posouzení je vyžadováno při dalších omezeních rodičovských práv, jako např. omezení styku. Taková další omezení obsahují nebezpečí, že rodinné vazby mezi dítětem a jedním nebo oběma rodiči by mohly být účinně omezeny (srov. rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2004 ve věci Görgülü proti Německu, stížnost č. 74969/01, odst. 42 a násl., a tam uvedená rozhodnutí). 

Poukazoval-li stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, podle níž má být údajně střídavá péče normou, připomněl Ústavní soud usnesení tohoto soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957), kde Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že „Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Podle ustanovení § 907 zákona č. 89/2012 Sb., o. z., může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního „rozhodce“, ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma „spravedlivého“ rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě.“ 

Z napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud dovodil, že tento se podrobně zabýval komplikovanými vztahy mezi rodiči nezletilých, načež uzavřel, že v projednávané věci nejsou dány podmínky pro nařízení střídavé péče. Krajský soud přitom správně poukázal na skutečnost, že střídavá péče je zřejmě nejnáročnější forma péče o nezletilé, zatěžující nejen rodiče z hlediska nutnosti fungující vzájemné komunikace, ale zejména nezletilé děti. Z toho důvodu přichází v úvahu jen v těch případech, kdy lze předpokládat schopnost rodičů bez asistence různých orgánů a institucí souladně postupovat při péči o nezletilé děti a jejich výchově, dohodnout se nejen na podstatných, ale i na ostatních záležitostech, vytvářet pro nezletilé děti zdravé rodinné prostředí při pobytu nejen u obou rodičů, ale i při přechodu dětí od jednoho rodiče k druhému. Tedy v situaci, která pro citlivější povahy může být u některých dětí zatěžující již sama o sobě. K tomu závěru krajského soudu neshledal Ústavní soud v podstatě co dodat. 

Vzhledem k výše uvedenému považoval Ústavní soud závěry obecných soudů týkající se úpravy péče a rozsahu styku otce a nezletilých dětí za ústavně konformní. 

Podle názoru Ústavního soudu z hlediska přijaté argumentace stojí za pozornost ta část odůvodnění krajského soudu, jež se věnuje vyživovacím povinnostem stěžovatele, a to jak k nezletilým dětem, tak i k jejich matce. Soud sumarizoval příjmy obou rodičů a při zohlednění potřeb nezletilých dětí stanovil stěžovateli s měsíčním příjmem cca 46 000 Kč výživné na prvního nezletilého ve výši 4 500 Kč a na druhého nezletilého ve výši 4 000 Kč. Při rozhodování o výši výživného považoval přitom krajský soud za nutné zohlednit velmi vysoké náklady otce na dojíždění za nezletilými dětmi. Rovněž přihlédl k tomu, že naposledy rodinnou domácnost vedli rodiče v současném bydlišti otce, odkud se matka s dětmi odstěhovala, což podle soudu snižuje možnosti a schopnosti stěžovatele k plnění výživného. V souvislosti s touto argumentací krajského soudu měl Ústavní soud za to, že je třeba se u ní pozastavit a věnovat jí hlubší pozornost. 

Specifikum projednávaného případu spatřoval Ústavní soud v tom, že se v něm krystalicky vyjevil jeden z problémů české právní úpravy a zejména soudní praxe, která zpravidla dostatečně nereaguje na případy, kdy po svěření dítěte do péče jednomu z rodičů se ten i s dítětem odstěhuje z původního místa bydliště. Ústavní soud uvedl, že je mu z jeho činnosti známo, že tyto případy nejsou rozhodně ojedinělé. Zásadní problém je přitom spatřován v tom, že druhý z rodičů (společně i s dítětem), jemuž dítě nebylo svěřeno do péče, se dostává do slabšího postavení a nezbývá mu, než přistoupit na faktickou situaci vyvolanou prvním rodičem, kterou nemohl ovlivnit. 

Ústavní soud uvedl, že narození dítěte představuje jak v životě ženy, tak i muže zásadní životní zlom a lze předpokládat, že příchod nového života je spojen s celou řadou očekávání. Jedním z nich je nepochybně představa o tom, jakým způsobem bude dítě vychováváno a předáním jakých hodnotových preferencí rodičů bude život dítěte formován. Nezbytným předpokladem pro realizaci těchto představ je přitom osobní styk. Je pravdou, že moderní technologie nabízejí celou škálu možností, jak s dítětem komunikovat na dálku nejen prostřednictvím hlasu, ale též obrazu. Nicméně jedná se o způsob komunikace pouze zprostředkovaný, odosobněný a nedosahující hodnoty osobního styku. Je nezpochybnitelné, že přímé rodičovské působení má na existenci a rozvoj vztahu mezi rodičem a dítětem zásadní vliv. Z toho důvodu by měl být styk mezi dítětem a rodičem i po svěření dítěte do péče druhého rodiče v co nejširší míře zachován. V případě větší vzdálenosti mezi bydlišti rodičů musí soudy upravit styk mezi rodiči a dětmi tak, aby bylo v co nejširší míře hájeno právo dětí na výchovu od obou rodičů. Přitom je třeba si uvědomit, že dlouhé cestování nepředstavuje zátěž jen pro rodiče, ale zejména pro dítě samotné. Cestování by v životě dítěte mělo podle Ústavního soudu být spíše zpestřením, nikoli nezbytnou mnohahodinovou rutinou, odehrávající se zpravidla každé dva týdny. 

Pokud již dojde k tomu, že rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, se odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy podle Ústavního soudu nemohou ponechat tento aspekt stranou a musí jej zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti. Ústavní soud připustil, že tento požadavek na judikaturu obecných soudů představuje určité novum. Z toho důvodu provedl analýzu právní úpravy a soudní praxe v některých velkých státech Evropy, přičemž bez zajímavosti neshledal ani právní úpravu užívanou ve Spojených státech amerických. Z provedené analýzy vyplynulo, že právní úprava je, obdobně jako v České republice, poněkud vágní. O to více se lze setkat s důrazem na tzv. soudcovské nalézání práva. 

Jelikož diskuse o způsobu rozhodování obdobných případů je spíše na svém počátku, považoval Ústavní soud za prospěšné poskytnout obecným soudům jakási inspirativní vodítka, jež by jim mohla být v praxi nápomocná. Navíc vzhledem k volnému pohybu osob v rámci Evropské unie lze očekávat, že obdobných případů bude přibývat a vzdálenosti mezi rodiči mohou být podstatně větší než v rámci České republiky. 

Po nastínění právní úpravy v jiných zemích Ústavní soud shrnul, že právní úprava ve větších evropských státech není ani zdaleka konzistentní a je zpravidla ponecháno na obecných soudech, aby styk mezi rodičem a dítětem upravily způsobem, zohledňujícím konkrétní okolnosti případu. Jednotícím kritériem je přitom zachování maxima základních atributů vztahu mezi rodičem a dítětem. 

Ústavní soud v minulosti například ve svém usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 197/14 (dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) uzavřel, že náklady spojené se stykem nemohou být kladeny k tíži jen jednoho z rodičů. Pokud musí rodič za účelem styku s dítětem překonat větší vzdálenost, je „fér“, aby negativa s tímto spojená nesli rovnoměrně oba rodiče. Zpravidla se totiž nejedná „jen“ o finanční stránku věci, ale též o čas a energii, kterou musí druhý rodič na realizaci styku vynaložit. Ve výše zmíněném usnesení byly například náklady na cestování otce za dítětem vyšší, než výživné na toto dítě. To považoval Ústavní soud za nerovnoměrné a vyslal obecným soudům signál, že takovéto rozložení nákladů nebude v budoucnu považovat za ústavně konformní. 

Ohledně předávání dítěte ke styku nelze podle Ústavního soudu přehlížet ani výše uvedené usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15, podle něhož „Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte, je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny.“ To ostatně, uvedl Ústavní soud, odpovídá i výše zmíněné praxi zahraničních soudů. 

Ústavní soud poukázal na to, že vztahu mezi výší výživného a náklady na realizaci styku rodiče s dětmi se Ústavní soud věnoval (byť okrajově) ve svém nálezu ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17 Ústavní stížnost se týkala výše výživného po návratu otce z České republiky do Spojených států amerických a s tím souvisejícím poklesem jeho příjmů. Otec poukazoval i na vysoké náklady styku s dětmi spojené s cestováním mezi oběma zeměmi. Ústavní soud k tomu uvedl, že promítl-li se nárůst nákladů spojených s návštěvou dětí do otcových majetkových poměrů, měly by to soudy zohlednit. 

V zájmu rovnoměrného vyvážení překážek, spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost, považoval Ústavní soud za vhodné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Z toho důvodu by podle Ústavního soudu obecné soudy měly s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 955/15 postupovat při rozvržení povinností spojených se stykem minimálně tak, aby rodič, jemuž byly děti svěřeny do péče, byl povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče nebo v místě, na němž se rodiče dohodnou.Oproti tomu druhému rodiči by vznikala povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče v místě jeho bydliště. Ústavní soud měl za to, že uvedeným (a obecnými soudy používaným) postupem budou výše zmíněná negativa spojená s realizací styku rovnoměrně rozvržena mezi oba rodiče. Další výhodou takového postupu je to, že oba rodiče budou muset vynaložit na realizaci styku nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž budou muset na překonání vzdálenosti vynaložit svoji energii a čas, což u jiných řešení zohledněno není. Ústavní soud uvedl, že nutno přiznat, že zátěž kladená na samotné dítě se tímto nemění.

Podle názoru Ústavního soudu zdaleka ne vždy lze však takový postup z objektivních důvodů aplikovat. V takovém případě by obecné soudy měly postupovat tak, aby alespoň zmírnily dopady do práv toho z rodičů, jehož práva jsou vznikem objektivní skutečnosti dotčena. Při hledání jisté rovnováhy práv rodičů při realizaci styku dítěte a toho rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno do výchovy, by se tak obecné soudy měly zabývat náklady cestovného a dobou nutnou k překonání původního a stávajícího bydliště nezletilých. 

Ústavní soud připustil, že co může být považováno za spravedlivé v jednom případě, nemusí být takto nahlíženo i v případě jiném. Škála životních situací, jež musí obecné soudy rozhodovat, je prakticky nevyčerpatelná a je především na nich, jak v té které věci a s přihlédnutím k jedinečným okolnostem případu situaci posoudí. Měly by se však snažit nalézt řešení, které přispěje k rozložení zátěže spojené s rozdělením rodiny. 

Ústavní soud dále připustil, že v rodinně-právních věcech zpravidla není přípustné dovolání a Nejvyšší soud je zde přímým rozhodováním vyloučen z možnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů. Provádění analýzy právní úpravy evropských států či nastolování posunu judikatury ve výše uvedeném smyslu je fakticky mimo možnosti nalézacích a odvolacích obecných soudů. Tím spíše je podle názoru Ústavního soudu třeba ocenit postup krajského soudu, který při výpočtu výživného dbal práv stěžovatele a při rozhodování o výši výživného zohlednil náklady, jež tento musí vynaložit k realizaci styku s nezletilými. Rozhodnutí krajského soudu jako celek posoudil Ústavní soud jako velmi podrobné, propracované, vnitřně promyšlené a z ústavněprávního hlediska mu není co vytknout. 

Z uvedených důvodů Ústavní soud ve vztahu k rozsudku krajského soudu ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.