oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Spravedlivý proces – II. K odůvodnění usnesení o nařízení předběžného opatření

autor: Mgr. Eva Kůsová
publikováno: 15.12.2017

V tomto článku autorka navazuje na téma uplatňování principu spravedlivého procesu v řízení o předběžném opatření a zabývá se dalším z jeho základních atributů, a sice požadavkem na odůvodňování usnesení o nařízení předběžného opatření ve smyslu notoricky známého ustanovení § 169 odst. 2 občanského soudního řádu.

Úvodem lze uvést, že předmětnou otázku lze považovat v teorii i praxi za poměrně nejasnou a nesjednocenou, v důsledku čehož se účastníci stále setkávají s rozdílnými postupy jak prvostupňových, tak odvolacích soudů. Vedle skutečnosti, že uvedené bezesporu nepřispívá k právní jistotě a důvěře v soudní rozhodování, vyvolává tento stav vlnu nesčetných ústavních stížností povinných, kteří se absencí odůvodnění v usnesení soudu o nařízení předběžného opatření cítí dotčeni na svém ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces. K jejich údivu však ani před Ústavním soudem nenaleznou oporu v podobě ustálené rozhodovací praxe, a tak se v těchto řízeních, byť uplatní argumenty a judikaturu tohoto soudu, často nesetkávají s neúspěchem. 

Na počátku zamotané situace týkající se odůvodňování usnesení o nařízení předběžného opatření stojí rozdílný pohled na předmětnou otázku Nejvyššího a Ústavního soudu, který vyústil v novelizaci ustanovení § 169 odst. 2 občanského soudního řádu. Cílem tohoto článku je pak pokusit se vyjasnit otázku, zda a jak má být usnesení o nařízení předběžného opatření odůvodňováno, tedy jak má soud správně postupovat, a zda se mají účastníci bránit, cítí-li se absencí odůvodnění v takovém usnesení dotčeni. 

K odůvodňování usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu v jeho znění do tzv. souhrnné novely (zákon č. 7/2009 Sb.) 

Nejprve je potřeba podotknout, že dle úpravy účinné do 22. 1. 2009 znělo předmětné ustanovení takto: „Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a nemusí obsahovat odůvodnění.“ 

Usnesení o nařízení předběžného opatření v tehdejším znění zákona tedy vůbec nebylo zmíněno, není proto překvapivé, že obecné soudy přistupovaly k odůvodňování těchto rozhodnutí různě. Jejich rozdílný postup si opodstatněně vyžádal sjednocení Nejvyšším soudem, který svým stanoviskem ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. Cpjn 19/2006 vyslovil jednoznačný závěr, že písemné vyhotovení usnesení, kterým soud prvního stupně vyhověl návrhu na nařízení předběžného opatření bez slyšení ostatních účastníků řízení, přičemž žádný z nich nevyslovil před rozhodnutím soudu s navrženým předběžným opatřením nesouhlas, nemusí ve smyslu § 169 odst. 2 občanského soudního řádu obsahovat odůvodnění. Dle Nejvyššího soudu takový postup neodporuje principům spravedlivého procesu a požadavek odůvodnění by byl jen formalismem způsobujícím průtahy v řízení. Zároveň vyslovil názor, že taková neodůvodněná rozhodnutí jsou přezkoumatelná v odvolacím řízení, neboť požadavky na nařízení předběžného opatření vyplývají z obsahu spisu (z návrhu a listin k němu přiložených). 

Sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu a v něm obsažená argumentace však vzaly zakrátko zasvé, jelikož neobstály v ústavněprávní rovině. Je nutné podotknout, že Ústavní soud svými nálezy konstantně potvrzuje ustálenost své rozhodovací praxe ohledně dodržování povinnosti obecných soudů odůvodňovat svá rozhodnutí. V tomto požadavku Ústavní soud totiž spatřuje transparentnost a kontrolovatelnost činnosti soudů za současné eliminace libovůle. Absence odůvodnění rozhodnutí pak dle něj zakládá nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost.[1] Jen zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí proto naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 1), neboť nedostatečná či chybějící právní argumentace vede k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu se smyslem a účelem soudního řízení a s principy spravedlivého procesu jako takového.[2] Ve svých rozhodnutích Ústavní soud přitom odkazuje též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a jeho interpretaci článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.[3] 

Ve smyslu shora uvedeného pak Ústavní soud uzavřel, že ustanovení § 169 odst. 2 občanského soudního řádu je nutné vztáhnout pouze na usnesení, kterými se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, ačkoliv mu reálně – chtěl-li by – odporovat mohl.[4] Toto ustanovení Ústavní soud označil za výjimku z pravidla obecné odůvodňovací povinnosti podle § 157 občanského soudního řádu, kterou je nutné vykládat restriktivně a zejména ústavněkonformně, neboť důsledkem její opačné interpretace, potažmo aplikace, je zásah do ústavního práva účastníka na spravedlivý proces. Takový zásah dle Ústavního soudu neobstojí z hlediska testu proporcionality, neboť úplná absence odůvodnění není prostředkem způsobilým dosáhnout legitimního cíle, jímž je urychlení procesu a efektivní prozatímní úprava poměrů účastníky, resp. není prostředkem potřebným, jelikož stručné písemné vyhotovení hlavních úvah vedoucích k rozhodnutí nezatěžuje řízení žádnými průtahy. Ve svých závěrech proto Ústavní soud předmětné ustanovení vyložil zcela opačným způsobem než Nejvyšší soud a svým razantním odůvodněním založil názorový proud, na jehož základě byla neodůvodněná usnesení soudů prvního stupně o nařízení předběžného opatření odvolacími soudy rušena pro nepřezkoumatelnost. Dle této judikatury přitom byla považována za neústavní i potvrzovací usnesení odvolacích soudů, byť tato již odůvodněna byla.[5] 

K odůvodňování usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu v jeho znění po tzv. souhrnné novele (zákon č. 7/2009 Sb.) 

Jak je však patrné z reakce zákonodárce na nálezy Ústavního soudu, je jeho vize ohledně otázky odůvodňování usnesení o nařízení předběžného opatření diametrálně odlišná. S tzv. souhrnnou novelou občanského soudního řádu doznalo jeho ustanovení § 169 odst. 2 podstatné změny tak, že nově výslovně uvádí usnesení o nařízení předběžného opatření mezi rozhodnutí, které nemusí obsahovat odůvodnění. Toto ustanovení přitom obstálo i v ústavněprávní rovině a přes mnohé snahy navrhovatelů nebylo Ústavním soudem zrušeno, jelikož tuto úpravu ve svých rozhodnutích opakovaně neshledal protiústavní.[6] Pro úplnost lze v této souvislosti podotknout, že se Ústavní soud nevrátil ke svému původnímu názoru obsaženému v dřívějších rozhodnutích o tom, že pokud by usnesení o nařízení předběžného opatření bylo výslovně mezi neodůvodňovanými usneseními uvedeno, bylo by nutné uvažovat o zrušení takového ustanovení pro neústavnost, neboť by šlo stěží dospět k ústavněkonfromní interpretaci.[7] 

Na tuto úpravu navazuje judikatura Ústavního soudu, v níž je výslovně poukazováno na možnost neodůvodňovat usnesení o nařízení předběžného opatření zakotvenou výslovně občanským soudním řádem. Zároveň v těchto rozhodnutích tento soud konstatuje, že dřívější nálezová judikatura se vztahovala na předchozí právní úpravu, která neuváděla možnost neodůvodňovat předběžná opatření.[8] 

Ke stejnému závěru ohledně správnosti postupu bez odůvodnění s odkazem na jeho soulad s ustanovením § 169 odst. 2 občanského soudního řádu a potvrzenou konformitu s ústavními předpisy dospívá i doktor Jirsa ve svém aktuálním soudcovském komentáři. Zmiňuje přitom, že novela výslovně potvrdila to, co vyplývalo ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/2006. Odvolací soudy však i nadále pokračují v aplikaci dosavadní judikatury a ruší neodůvodněná usnesení prvostupňových soudů, v čemž JUDr. Jirsa spatřuje postup postrádající oporu v zákoně s odkazem na § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.[9] 

Aktuální postoj Ústavního soudu aneb odůvodnění usnesení o nařízení předběžného opatření je součástí práva na spravedlivý proces bez ohledu na literu zákona 

I přes výše uvedené, kdy se Ústavní soud vícekrát vyjádřil k tomu, že od požadavku odůvodňování usnesení o nařízení předběžného opatření bylo v důsledku změny právní úpravy upuštěno, lze v jeho aktuální judikatuře vysledovat zjevný tlak na obecné soudy, aby ve smyslu záruk spravedlivého procesu tato svá usnesení odůvodňovaly. Koneckonců i uvedené komentářové stanovisko, jakkoliv zní logicky a z autorčina pohledu odpovídá výkladu předmětného ustanovení, obsahuje mezi řádky vzkaz obecným soudům, aby svá usnesení odůvodňovaly, považují-li to s ohledem na právo účastníků na spravedlivý proces vhodné. Je pak otázkou, za jaké situace by vlastně nebylo vhodné odůvodnění připojit takřka k jakémukoliv rozhodnutí. 

Pokud dříve Ústavní soud judikoval, že předchozí nálezová judikatura byla překonána změnou dotčeného ustanovení, upřesnil ve své nejnovější praxi svůj názor tak, že od požadavků vyslovených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 v zásadě nebylo upuštěno, pouze došlo k rozšíření příslušné interpretace.[10] Uvedl, že ve svých předchozích usneseních Ústavní soud pouze akceptoval, aby byl deficit neodůvodnění prvostupňového usnesení o nařízení předběžného opatření výjimečně zhojen náležitým odůvodněním provedeným odvolacím soudem. Shrnul přitom, že jde o postup možný, byť zcela výjimečný, a měl by být proto aplikován pouze v ojedinělých případech. Shodně uvádí i komentářová literatura[11], dle níž se předmětné ustanovení i po souhrnné novele týká pouze usnesení o návrhu, jemuž nikdo neodporoval, byť tuto možnost reálně měl, tedy při zachování ústavněkonformního výkladu je potřeba tyto usnesení odůvodňovat. 

Závěr 

Ačkoliv se vyústění tohoto článku může z výše uvedeného jevit poněkud nejednoznačné, je dle názoru jeho autorky nutné vyslovit závěr ve prospěch odůvodňování usnesení o nařízení předběžného opatření, a to ze dvou zásadních důvodů. 

První z nich stojí na zásadě spravedlivého procesu a jejího plného uplatňování i v řízení o předběžných opatřeních. Ač tato usnesení upravují poměry mezi účastníky pouze prozatímně, jsou způsobilé citelně, a mnohdy nevratně, zasáhnout do jejich práv Dozvědět se, na jakých důvodech soud své rozhodnutí postavil, je tak proto zcela rozumným očekáváním povinné strany. Povinnost soudů odůvodňovat své rozhodnutí ve věcech předběžných opatření přitom nemůže ustoupit ani požadavku na rychlost a pružnost tohoto institutu. Z pohledu proporcionality totiž absence odůvodnění ve prospěch rychlosti řízení neobstojí, neboť je jí sice sledován legitimní cíl, avšak nejde o prostředek nutný a potřebný. Přijde-li soudci návrh na předběžné opatření, trvá nejdelší časový úsek se s předmětnou věcí seznámit a dospět k verdiktu o nařízení předběžného opatření na podkladě nastudovaného spisového materiálu při zohlednění kvalifikovaných důvodů. Písemné vyhotovení takového usnesení je pak jen odrazem základních myšlenkových pochodů soudce[12], o němž lze stěží mít za to, že řízení nepřiměřeně zatíží a zmaří jeho smysl a účel. Uvedený závěr pak koresponduje s ústavněkonformním výkladem inkriminovaného ustanovení a s aktuální judikaturou Ústavního soudu. 

Druhý důvod je pak daleko pragmatičtější. Byť se lze setkat s opačnými názory a je možné nalézt judikaturu podporující výklad ve prospěch vypuštění odůvodnění, je otázkou, do jaké míry je pro prvostupňový soud efektivní podstupovat riziko zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení, případně v řízení před Ústavním soudem, či přenášet svou povinnost odůvodňovat rozhodnutí na odvolací soud.     

Z pohledu účastníků, zejména strany povinné, nelze než uzavřít, že jejich manévrovací prostor zůstává při neodůvodněných usneseních o nařízení předběžného opatření zcela otevřen námitkám a argumentaci ve shora uvedeném smyslu. Její šance na zrušení takového usnesení je poměrně vysoká, zejména při zohlednění aktuální praxe odvolacích soudů. Na druhou stranu i ten, v jehož prospěch bylo předběžné opatření nařízeno neodůvodněným usnesením, má možnost k odvolání povinného uplatnit výše nastíněnou argumentaci a přesvědčit odvolací soud o tom, aby přistoupil k doplnění odůvodnění do svého rozhodnutí a docílit tak odvrácení vydání zrušovacího usnesení. Jako v jakémkoliv jiném řízení tak bude úspěch stran záviset na zvolené argumentační strategii a kvalifikovanosti právního zastoupení stran.

 

Autorka je justiční čekatelkou Krajského soudu v Praze a externí doktorandkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.



[1] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či nález téhož soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 113/02

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96

[3] Rozhodnutí ESLP Torija v. Španělsko, stížnost. 18390/91

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 346/09 nebo nález téhož soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08

[5] Viz bod č. 25 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08

[6] Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 1058/11 nebo usnesení téhož soudu ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 3135/11 nebo usnesení ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 336/13

[7] Bod 23 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08

[8] Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. n. I. ÚS 1037/2015

[9] JIRSA, J. a kolektiv. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 534

[10]K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1263/16 či nález téhož soudu ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 2293/15

[11]Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 588 s.

[12]§ 169 odst. 4 občanského soudního řádu a contrario