oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Španělská querella – inspirace pro českého zákonodárce?

autor: Mgr. Tereza Dleštíková
publikováno: 09.06.2017

V tomto článku se zabývám, bez toho, aniž bych zabíhala do zbytečných podrobností, španělskou právní úpravou institutu querelly, soukromé trestní žaloby, ve snaze podpořit úvahy ohledně zavedení tohoto institutu i do českého právního řádu. Na úvod však považuji za nutné českému čtenáři alespoň v obecných rysech osvětlit, jak je španělský systém trestního práva a trestního práva procesního v této oblasti koncipován.

Diferenciace trestných činů  

Španělský systém trestního práva procesního vychází, stejně jako ten český, ze zásady obžalovací a trestní stíhání před soudem je tedy možné pouze na základě obžaloby. Pro španělské trestní řízení je však příznačná pluralita subjektů stojících na straně trestní žaloby. Žalující stranou může být kromě státního zástupce i poškozený trestným činem vystupující jako acusador particular, a rovněž i, což je poněkud kuriózní, kterýkoliv občan (acusador popular).  

Španělské trestní právo hmotné obsahuje rovněž kategorii soukromožalobních trestných činů (delitos privados), kterými jsou trestné činy proti cti - křivé obvinění a pomluva.[1] V případě jejich spáchání je trestní řízení zahajováno výlučně na základě trestní žaloby poškozeného trestným činem (acusador privado) bez ingerence státního zástupce.[2]  Naprostá většina trestných činů je trestnými činy veřejnožalobními (delitos públicos), nicméně existuje ještě kategorie trestných činů zvaných delitos semipúblicos, resp. semiprivados, stíhatelných pouze na základě trestního oznámení.[3] Hlavní rozdíl tedy spočívá v tom, že zatímco v případě veřejnožalobních trestných činů je povinností orgánů činných v trestním řízení, v souladu s principem legality, zahájit trestní stíhání z úřední povinnosti všech trestných činů, o kterých se dozví, ať už na základě trestního oznámení či jinak, v případě delitos semipúblicos je podmínkou nutnou pro zahájení trestního stíhání právě podání trestního oznámení, stíhání trestného činu z úřední povinnosti je tak vyloučeno, ledaže by poškozeným takovým trestným činem byl mladistvý či osoba, jejíž svéprávnost byla omezena. 

Subjekty stojící na straně obžaloby 

Pokud jde o veřejnožalobní trestný čin, je žalující stranou nejen veřejný žalobce, ale může jí být i soukromá osoba (acusador particular a/nebo acusador popular).[4] V případě delitos semipúblicos může na straně obžaloby stát vedle státního zástupce acusador particular a u soukromožalobních trestných činů trestní žalobu před soudem zastupuje pouze poškozený, kterému byla takovým trestným činem způsobena újma (acusador privado).[5] Trestní řízení před soudem tak může být kromě veřejné trestní žaloby státního zástupce zahájeno i na podkladě trestní žaloby kteréhokoli občana (acción popular) či podáním subsidiární trestní žaloby poškozeného trestným činem (acción particular) a pokud jde o trestný čin soukromožalobní, výlučně na podkladě soukromé trestní žaloby poškozeného takovým trestným činem (acción privada). Podání subsidiární ani soukromé žaloby není připojením se k obžalobě státního zástupce, ale jde o trestní žalobu vlastní, na trestní žalobě veřejného žalobce nezávislou.[6] Soukromá osoba má tak možnost zahájit trestní řízení, či již v zahájeném řízení pokračovat, i když je takový postup ve věci odmítán veřejným žalobcem. 

Poněkud problematickou se může jevit užívaná terminologie, neboť označení trestní žaloby pojmem soukromá je zavádějící a existují názory, že tento institut by měl být nazýván spíše trestní žaloba plynoucí z návrhu strany[7] či veřejná trestní žaloba soukromého výkonu (acción penal pública de ejercicio privado).[8] Jak teorie, tak praxe však používá termíny acción popular, acción particular a acción privada jako přijatelnější alternativu k sice exaktnějším, avšak poněkud krkolomným termínům. V každém případě, formální označení trestní žaloby jako žaloby soukromé nesleduje účel popřít její veřejnoprávní podstatu, ale učinit z poškozeného trestným činem plnohodnotnou procesní stranu.[9] 

Aby nebyla tato problematika nesprávně pochopena, je důležité zdůraznit rozdíl mezi výkonem ius puniendi a ius accusandi. Zatímco právo trestat přísluší výlučně státu a je nedelegovatelné, právo na podání trestní žaloby je právem každého občana státu, což plyne ze španělské interpretace veřejného charakteru trestní žaloby.[10] Dle článku 125 Ústavy, článku 19 odst. 1 Ley Orgánica del Poder Judicial a článků 101 a 270 trestního řádu (Ley de Enjuiciamiento Criminal – dále jen „trestní řád“) je trestní žaloba veřejná a k jejímu výkonu je oprávněn každý občan státu, bez ohledu na to, zda byl poškozen trestným činem či nikoliv. Rovněž je důležité zdůraznit, že jde o právo nikoliv povinnost (o povinnost podat obžalobu se jedná pouze v případě veřejného žalobce), a důvodem jeho existence je možnost kontroly státního zástupce ze strany soukromých osob. [11]    

Querella 

Výše uvedené formy trestních žalob podávaných osobou odlišnou od státního zástupce jsou souhrnně označovány pojmem querella.[12]

Querella není legálně definována, jde však o procesní akt směřující vůči příslušnému soudnímu orgánu, jenž je na rozdíl od trestního oznámení nejen oznámením o existenci skutku, v němž lze spatřovat trestný čin, ale současně i aktem zahajujícím trestní řízení v dané věci a projevem vůle stát se v tomto řízení žalující stranou (querellante).[13] Querellu je tak možno chápat jako nástroj trestního práva procesního analogický k žalobě v civilním řízení.[14] Od trestního oznámení se querella odlišuje zejména tím, že s jejím podáním je spojena vůle stát se stranou obžaloby, navíc podléhá určitým formálním požadavkům, jako je písemná forma, je nutné ji podat prostřednictvím prokurátora a v právním zastoupení k věcně a místně příslušnému soudu, jímž je zpravidla Juzgado de Instrucción dle místa spáchání trestného činu. 

Zákonné požadavky 

Institut querelly upravuje článek 270 a násl. trestního řádu. Jejími obsahovými náležitostmi jsou jak označení žalobce, žalovaného[15] a soudu, k němuž se podává, tak popis skutkového stavu s uvedením důkazů na podporu v querelle uvedených tvrzení. Je logické, že popsaný skutek by měl být trestným činem, jeho právní kvalifikace se však nevyžaduje. 

Pokud žalobce považuje za vhodné a potřebné provedení určitých úkonů trestního řízení spočívajících zejména v zajištění osob a věcí důležitých pro trestní řízení, jejich provedení v querelle navrhne; takový návrh však není podstatnou náležitostí querelly a to, zda a jaké úkony trestního řízení budou provedeny, závisí na úvaze soudu. 

V případě soukromožalobních trestných činů nelze querellu podat, aniž by se žalobce s žalovaným nejprve pokusili o smírné řešení konfliktní situace způsobené trestným činem (intento de conciliación). Doložení potvrzení o pokusu o mimosoudní smír je v případě tohoto typu trestných činů podmínkou přijetí querelly soudem. 

Obecnou podmínkou pro přijetí querelly je složení kauce, jejíž výši určuje soud a jež musí být přiměřená poměrům žalobce. Výjimku z tého povinnosti tvoří podání querelly přímo poškozeným, kterému byla trestným činem způsobena újma, resp. jeho právnímu nástupci v případě, že trestným činem byla způsobena smrt. Od povinnosti složení kauce je rovněž osvobozen cizí státní příslušník, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva. Povinnost složení kauce je stanovena z důvodu nákladů řízení, jejím smyslem je rovněž i zamezit podávání zbytečných, účelových či nepravdivých trestních žalob. 

Pokud je querella podána osobou nedostatečně aktivně legitimovanou či nesplňuje formální požadavky, soud ji odmítne a je posuzována jako trestní oznámení.[16] V případě, že skutek není trestným činem, anebo v případě, že je podána k věcně a místně nepříslušnému soudu, soud querellu zamítne. Pokud querella obsahuje vady, soud poskytne žalobci lhůtu k jejich odstranění. Pokud žalobce vady nenapraví, dochází k odložení věci. Odmítnutí querelly, její zamítnutí i odložení věci musí být žalobci soudem sděleno. 

V případě soukromožalobních trestných činů náleží plná dispozice s procesem výlučně poškozenému, pokud tedy vezme svou trestní žalobu zpět či spáchání trestného činu žalovanému promine, trestní řízení končí a trestní stíhání žalovaného pro daný skutek je do budoucna nepřípustné. Stejný důsledek má i neaktivita žalobce. Naopak nečinnost žalovaného důvodem ke skončení trestního řízení v dané věci není, a pokud se řádně předvolaný žalovaný nedostaví k jednání ve věci, je konáno za jeho nepřítomnosti.[17] 

Právní následky podání querelly 

Řádně podanou querellou se ten, kdo ji podal, stává procesní stranou v trestním řízení, a to stranou žalující, přičemž soudu vzniká povinnost zahájit trestní stíhání žalovaného pro skutek, jenž je v ní označen. Soud rovněž provede úkony trestního řízení v querelle navržené s výjimkou těch, které považuje za protizákonné či neúčelné. Ohledně odmítnutí provedení konkrétních navržených úkonů trestního řízení soud vydává odůvodněné rozhodnutí, proti němuž má žalobce možnost podat opravný prostředek. 

Podáním querelly vzniká překážka litispendence a dochází k přerušení promlčecí doby trestného činu. Vzhledem k tomu, že soukromožalobními trestnými činy jsou trestné činy proti cti, je možné se domáhat nápravy i žalobou podanou v civilním řízení na základě práva na ochranu osobnosti. Pokud je v případě podání querelly občanskoprávní řízení pro totožný skutek již vedeno, dochází z důvodu preference trestní jurisdikce k jeho zastavení a řešení věci v trestním řízení.   

Zdroj inspirace pro české trestní právo? 

Ve španělském systému trestního práva procesního neexistuje monopol státu, resp. státního zástupce, na podání trestní žaloby a její zastupování před soudem, ale vzhledem k jejímu veřejnému charakteru je její výkon ústavním právem každého občana. Situace je tedy trochu komplikovanější než v České republice, nikoliv však nepřehledná. 

Pokud pomineme institut acción popular, v němž nevidím žádný smysl a jenž není ani v samotném Španělsku přijímán s přílišným nadšením, vzhledem k tomu, že přináší více problémů než užitku, zejména proto, že není neobvyklé jeho zneužívání, ať už z důvodů ideologických, politických či z důvodu osobní msty[18], institut subsidiární trestní žaloby poškozeného (acusación particular) vnímám pozitivně jako krok směřující k posílení postavení poškozeného v trestním procesu, neboť poškozenému je tak dáno na výběr, zda podá trestní oznámení či rovnou trestní žalobu. Pokud je trestní řízení již zahájeno, orgán činný v trestním řízení (letrado de la Administración de Justicia) má dle článku 109 tresního řádu povinnost informovat poškozeného o jeho právech a možnostech, jež má v trestním procesu. Na jejich základě se může poškozený rozhodnout, do jaké míry si přeje aktivně participovat v trestním procesu, zda se pouze připojí s nárokem na náhradu škody, či zda se stane stranou obžaloby, samozřejmostí je i právo poškozeného se výkonu práv v trestním řízení vzdát. 

Soukromá žaloba a kategorie soukromožalobních trestných činů je krokem ještě dál, neboť poškozený trestným činem je jedinou osobou, jež může iniciovat trestní řízení, v němž je pak – podobně jako žalobce v civilním řízení – pánem sporu, což je ryzím vyjádřením tendencí směřujcích k posílení jeho role v trestním procesu a je naplněním myšlenky zdůrazňující protagonismus poškozeného v trestním řízení, jež je v oblasti trestního práva procesního aktuálním celosvětovým trendem. Soukromá trestní žaloba je vhodným institutem v případech, kdy neexistuje výrazný veřejný zájem na stíhání trestného činu, ale naopak je zasažen zájem soukromý, tj. individuální zájem poškozeného, typicky jde o trestné činy proti lidské cti a důstojnosti, listovnímu tajemství, ale i trestné činy proti tělesné integritě menší závažnosti. Soukromá trestní žaloba tak není nežádoucí privatizací trestní justice, ale účelnějším postupem v případě k tomu vhodných věcech. 

Jak ve Španělsku, tak i v jiných (nejen) evropských zemích, je institut soukromé a/nebo subsidiární trestní žaloby běžnou součástí právních řádů, přičemž ani českému trestněprávnímu prostředí není tento institut úplně cizí, neboť byl součástí trestního práva procesního až do roku 1950, kdy z něj byl odstraněn, neboť nekorespondoval s ideou socialistického práva. Navíc trestní řízení ve svých počátcích bylo zahajováno právě z podnětu soukromé osoby a povinnost trestního stíhání z úřední moci vznikla s nástupem inkvizičního trestního řízení. 

V neposlední řadě o zavedení soukromé a subsidiární trestní žaloby do českého právního řádu hovoří i Východiska a principy nového trestního řádu. Zavedení těchto institutů je totiž plně v souladu s hlavními cíli zamýšlené rekodifikace trestního práva procesního, jakými jsou doplňování zásady legality o prvky oportunity a posilování práv poškozeného v trestním řízení se zvýrazněním jeho postavení v duchu zvyšování aktivity procesních stran. 

Soukromá a subsidiární trestní žaloba je nejen vyjádřením principu oportunity, ale i prostředkem soudní kontroly, stejně jako možností účinného výkonu procesních práv poškozeného. Navíc diferenciace trestných činů dle míry porušení veřejného zájmu přispívá k racionalizaci trestní justice. 

I když se o těchto institutech v českém trestněprávním prostředí příliš nemluví a reformy trestního práva procesního sledují jiné priority, domnívám se, že moderní trestní právo by mělo nabízet možnost stíhat určitý typ trestné činnosti výlučně na základě trestní žaloby poškozeného a že by tedy jak institut subsidiární trestní žaloby, tak trestní žaloby soukromé měl být do českého právního řádu zaveden, a to jako náhrada nepříliš šťastně konstruovaného institutu souhlasu poškozeného s trestním stíháním. Hmotněprávním odrazem soukromé trestní žaloby je pak vytvoření skupiny soukromožalobních trestných činů, jimiž by se mohly (pro začátek) stát trestný čin pomluvy a případně některé z dalších trestných činů, jejichž objektem je ochrana osobnosti či soukromí.

 

Autorka je externí doktorandkou na katedře trestního práva Právnické fakulty UK, v současné době na studijním pobytu na Universitat de Barcelona. 



[1] Zatímco křivé obvinění (calumnia) upravená v článku 205 trestního zákoníku a pomluva (injuria) dle článku 208 trestního zákoníku jsou dle španělského trestního práva trestnými činy proti cti (Título XI del Código Penal – Delitos contra el honor), systematika českého trestního zákoníku je odlišná – trestný čin pomluvy dle § 184 spadá do hlavy II. – trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství, zatímco trestný čin křivého obvinění patří do hlavy X. – trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných.

[2] Trestné činy pomluvy a křivého obvinění jsou soukromožalobního charakteru pouze za předpokladu, že jsou spáchány mezi soukromými osobami (injurias a calumnias contra particulares). Pokud jde o spáchání těchto trestných činů proti královské rodině (el Rey, sus ascendientes o descendientes, la Reina consorte o su consorte, el Regente o algún miembro de la Regencia, el Príncipe Heredero), zákonodárným sborům autonomních společenství (Cortes, Asambleas legislativas de las Comunidades Autónomas), vládě (el Gobierno), soudním institucím (Consejo General del Poder Judicial, Tribunal Supremo, Tribunal Superior de Justicia de Comunidades Autónomas), Consejo de Gobierno de las Comunidades Autónomas, či proti složkám armády (Ejército, Clases o Cuerpos y Fuerzas de Seguridad), jde o trestné činy veřejnožalobní. V těchto případech je rovněž dána, s výjimkou prvních dvou případů, možnost exceptio veritatis. O veřejnožalobní trestný čin jde rovněž v případě, že je spáchán vůči úřední osobě v souvislosti s výkonem funkce.

[3] Jde především o trestný čin znásilnění či pohlavního zneužití, porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí, opuštění dítěte nebo svěřené osoby, některé trestné činy hospodářské, a rovněž i méně závažné trestné činy (delitos leves) proti životu a zdraví jako je usmrcení z hrubé nedbalosti či ublížení na zdraví bez závažnějších následků, dále trestný čin vydírání či způsobení škody z hrubé nedbalosti apod. V některých případech je dána možnost poškozeného trestný čin obviněnému prominout, v důsledku čehož dochází pro daný skutek k zastavení trestního stíhání obviněného. 

[4] Trestní žalobu (acción popular) může v případě veřejnožalobních trestných činů podat k soudu a před soudem ji zastupovat každý plně svéprávný občan Španělska (za předpokladu, že již dvakrát nepodal nepravdivé trestní oznámení či trestní žalobu, toto právo nesvědčí například ani soudcům) a je rozšířeno i na právnické osoby, naopak cizí státní příslušník k jejímu podání oprávněn není. Pokud svou vlastní trestní žalobu podá přímo poškozený, jemuž byla trestným činem způsobena újma, stává se v případě delitos públicos a semipúblicos, acusadorem particular, kterým může být jak osoba fyzická (procesní způsobilost je dána plnou svéprávností, pokud je omezena, za osobu jedná zákonný zástupce či opatrovník), tak osoba právnická, subjekt bez právní osobnosti, stát a rovněž i cizinec. Jen pro doplnění, pokud se poškozený připojuje k trestnímu řízení s pouze nárokem na náhradu škody a vzdává se jakékoli formy výkonu trestní žaloby, účastní se trestního řízení jako actor civil.

[5] Acusadorem privado může být jak občan Španělska, tak cizí státní příslušník, a to i za předpokladu, že jeho svéprávnost je omezena (v takovém případě je zastoupen zákonným zástupcem či opatrovníkem). Státní zástupce do řízení vůbec nevstupuje s výjimkou případů, kdy je osobou poškozenou mladistvý či osoba, jejíž svéprávnost byla omezena, a trestní žalobu nepodal zákonný zástupce, resp. opatrovník.  

[6] JUAN MONTERO AROCA.. [ET AL.]. Derecho jurisdiccional. 21a. ed. Valencia: Tirant lo Blanch, 2013. ISBN 9788490531273, s. 80

[7] MARTÍN RÍOS, María del Pilar. La victima en el proceso penal español. Santiago de Chile: Metropolitana, 2008. ISBN 978-956-286-079-6, s. 84

[8] CARLOS VÁZQUEZ IRUZUBIETA. Comentario a la Ley de enjuiciamiento criminal: actualizada por la Ley 13/2009, de 3 de noviembre, y por la LO 5/2010, de 22 de junio. 1a ed. Las Rozas: La Ley, 2010. ISBN 9788481267273, s. 169, 170

[9] MARTÍN RÍOS, María del Pilar. La victima en el proceso penal español. Santiago de Chile: Metropolitana, 2008. ISBN 978-956-286-079-6, s. 84

[10] JUAN MONTERO AROCA.. [ET AL.]. Derecho jurisdiccional. 21a. ed. Valencia: Tirant lo Blanch, 2013. ISBN 9788490531273, s. 80

[11] NIEVA FENOLL, Jordi. Derecho Procesal III: Proceso Penal. 1. Madrid: Marcial Pons, 2017. ISBN 978-84-9123-218-6, s. 124

[12] Jde o tzv. soukromou querellu (querella privada), k jejímuž podání je oprávněn každý občan (jenž pak vystupuje v řízení jako acusador popular), poškozený trestným činem (jenž se stává v trestním řízení acusadorem particular a v případě delitos privados acusadorem privado). Pokud je poškozeným trestným činem mladistvý či osoba s omezenou svéprávností a querella nebyla podána jejím zákonným zástupcem či opatrovníkem, je k jejímu podání oprávněn i státní zástupce (querella pública).

[13] MARTÍN RÍOS, María del Pilar. La victima en el proceso penal español. Santiago de Chile: Metropolitana, 2008. ISBN 978-956-286-079-6, s. 134; podobně definuje institut querelly Diccionario de la Real Academia de la Lengua Española- ”acusación ante juez o tribunal competente, con que se ejecuta en forma solemne y como parte, en el proceso, la acción penal contra los responsables de un delito”

[14] CARLOS VÁZQUEZ IRUZUBIETA. Comentario a la Ley de enjuiciamiento criminal: actualizada por la Ley 13/2009, de 3 de noviembre, y por la LO 5/2010, de 22 de junio. 1a ed. Las Rozas: La Ley, 2010. ISBN 9788481267273, s. 299

[15] Pokud žalovaný není znám, měly by být uvedeny alespoň skutečnosti vedoucí k jeho identifikaci.

[16] Proti odmítnutí querelly je možné podat opravný prostředek – odvolání k Audiencia Provincial, resp. pokud byla podána k Juez Central de Instrucción, odvolacím orgánem je Audiencia Nacional.

[17] Zvláštní způsob řízení ve věcech soukromožalobních trestných činů je upraven v článcích 804 – 815 trestního řádu.

[18] NIEVA FENOLL, Jordi. Derecho Procesal III: Proceso Penal. 1. Madrid: Marcial Pons, 2017. ISBN 978-84-9123-218-6, s. 126