oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Soudní úschova a její soluční účinky aneb jak (ne)psat smlouvy o advokátní úschově

autor: Ing. Mgr. Patrik Stonjek
publikováno: 27.04.2018

Úprava institutu soudní úschovy je rozdělena do dvou právních předpisů, a to do § 1953 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve kterém jsou uvedeny hmotněprávní předpoklady pro složení předmětu plnění do soudní úschovy, a do § 289 až 302 zák. č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních, kde je upravena procesní stránka týkající se soudních úschov. Ačkoliv se jedná o několik málo paragrafů, jejichž rozsah není nikterak velký, mohou i tato na první pohled relativně jasná ustanovení způsobit při jejich aplikaci značné problémy. O jaké se může jednat, představím v tomto příspěvku.

Soluční účinky soudní úschovy

Plnění do soudní úschovy je způsobem náhradního plnění. Dlužníkovi je tak umožněno, aby v případě existence objektivních důvodů, kvůli kterým bez své viny nemůže plnit přímo věřiteli, plnil do soudní úschovy, čímž jehož závazek zanikne.[1] Oproti starší úpravě obsažené v § 568 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jako „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), již občanský zákoník nehovoří o úřední úschově, ale toliko soudní úschově. Jedině soudy jsou tedy oprávněny přijímat plnění za účelem zániku závazku.

Výraznějším rozdílem je však uvedení možných důvodů, kdy lze plnit do soudní úschovy s následkem zániku závazku. Obč. zák. č. 40/1964 Sb. byl v tomto striktnější, když obsahoval taxativní výčet těchto důvodů. Jednalo se o situace, kdy byl věřitel

1. nepřítomný nebo

2. v prodlení,

3. měl-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem,

4. nebo věřitele neznal.

Současná právní úprava[2] tyto důvody převzala. První a čtvrtý důvod byly převzaty bez dalšího. Druhý důvod možnosti plnění do soudní úschovy byl upraven do té míry, že věřitel musí odmítnout plnění bezdůvodně přijmout. A třetí důvod byl pozměněn tak, že věřitel musí být bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem. Nově však § 1953 odst. 1 o. z. stanovuje, že dlužník je oprávněn složit předmět plnění do soudní úschovy z jiných důležitých příčin na straně věřitele. Toto ustanovení tak nově otevírá prostor pro situace, které nespadají ani pod jednu z již zmíněných. Komentářová literatura se k této novince moc nevyjadřuje, a to jak Šilhán,[3] tak Bányaiová.[4], [5] Autor tohoto textu se však v kontextu advokátních úschov chce věnovat třetímu důvodu podle staré právní úpravy, tedy situaci, kdy má dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, resp. kdy je dlužník bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem. 

Nejistota ohledně osoby věřitele 

Pochybnosti o osobě věřitele musejí být ze strany dlužníka důvodné, aby mohl být předmět plnění složen do soudní úschovy s důsledkem zániku závazku. Nemůže jít tedy toliko o subjektivní pocit nejistoty na straně dlužníka, kdo je jeho věřitelem. Odborná literatura se na požadavku objektivity u pochybností nebo nejistoty dlužníka ohledně osoby věřitele jednomyslně shoduje. Typickou situací pro tuto skupinu případů je mnohost potenciálních věřitelů. Veškerá komentářová literatura k tomuto uvádí shodně tři příklady, kdy k objektivní nejistotě ohledně osoby věřitele může u dlužníka dojít. Prvním z nich je univerzální sukcese, tedy smrt věřitele, kdy si dlužník není jist, komu pohledávka zůstavitele po jeho smrti náleží.[6] Dlužník si dále nemusí být jist, komu má plnit, dojde-li k rozvodu manželů, kteří byli jeho věřiteli, kdy si oba nárokují předmět plnění.[7] A v neposlední řadě se může jednat i o případy singulární sukcese při smluvním postoupení pohledávky, kdy může být sporné, zda k převodu skutečně došlo, pokud postupník požaduje plnění, avšak postupitel existenci či platnost postoupení popírá, případně pokud např. došlo ke spornému odstoupení od takové smlouvy.[8]

Přívlastek objektivní je v případě nejistoty ohledně osoby věřitele stěžejním prvkem, aby mohlo mít plnění do soudní úschovy soluční účinky. Nejvyšší soud se v jednom[9] ze svých rozhodnutí k soudním úschovám vyjádřil k situa­ci, kdy po dlužníkovi požaduje plnění více osob, tak, že dlužník nemůže mít (objektivně vzato) na základě svých poznatků možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží. Šilhán[10] k téže situaci poznamenává, že na základě dostupných informací nemůže být dlužníkovi objektivně zřejmé, kdo je (resp. bude) jeho věřitelem. Důraz na objektivitu ohledně pochybností o osobě věřitele je tak evidentní. 

Smlouva o advokátní úschově jako úschově zajišťovací 

Advokátní úschova a soudní úschova nemají s výjimkou poloviny svého názvu žádné společné znaky. Soudní úschova slouží k tomu, aby jejím prostřednictvím došlo k zániku závazku dlužníka, jedná se tedy o úschovu soluční. Advokátní úschova je úschovou zajišťovací, která vzniká zpravidla na základě trojstranné dohody uzavírané mezi stranami závazkového vztahu a třetí osobu (advokátem), na jejímž základě třetí osoba převezme do úschovy předmět plnění jedné ze stran (složitele) a zaváže se jej vydat druhé straně (příjemci) po splnění sjednaných podmínek, popř. jej vrátit za dohodnutých podmínek složiteli.[11] Složením předmětu plnění do advokátní úschovy tak složitel prokazuje svou způsobilost k plnění závazku a současně získává jistotu, že se jeho plnění dostane druhé straně až tehdy, jestli i ona splní svůj závazek.[12] Druhá strana získává zajišťovací úschovou jistotu, že pokud splní sjednané podmínky, získá z úschovy protiplnění, které je zde již složeno.[13] Složení plnění do advokátní úschovy tedy nemůže mít (a ani nemá) účinky soluční.[14] Ty mohou nastat až tehdy, dojde-li k vydání plnění z advokátní úschovy. 

Problematická ustanovení smluv o advokátní úschově 

Ohledně vydání předmětu plnění z advokátní úschovy nemusí být vždy mezi stranami shoda. Složitel se může domnívat, že příjemce nesplnil podmínky pro vydání předmětu plnění jeho osobě, a může tak požadovat po advokátovi provádějícím advokátní úschovu (dále též jako „schovatel“), aby mu předmět plnění vydal. Příjemce naopak může mít za to, že on všechny své povinnosti podle smlouvy o advokátní úschově splnil, čímž mu tedy vznikl nárok na vydání předmětu plnění z advokátní úschovy. S ohledem na takové situace dávají advokáti do smluv o advokátní úschově ustanovení, že v případě jejich (důvodných) pochybností, kdo je skutečně příjemcem předmětu plnění, které mají v úschově, jsou oprávněni složit předmět plnění do soudní úschovy. Někdy smlouvy o advokátní úschově obsahují i ustanovení, že už i v případě sporu mezi složitelem a příjemcem ohledně vydání předmětu plnění z advokátní úschovy může advokát složit předmět plnění do soudní úschovy. Nad povahou těchto ustanovení je nutné se zamyslet.

Kdy je možné složit předmět plnění do soudní úschovy se solučními účinky, je uvedeno v § 1953 odst. 1 větě první o. z. Všechny čtyři konkrétní důvody, o kterých zákon mluví, mají společné to, že se musí vždy jednat o situaci, kdy dlužník nemůže bez své viny plnit věřiteli. Potvrzením tohoto je i závěrečná část § 1953 odst. 1 věty první o. z., která dává dlužníkovi možnost složit předmět plnění do soudní úschovy vždy, budou-li k tomu dány jiné důležité příčiny na straně věřitele. Ve všech těchto případech se ale musí jednat o objektivní důvody, které dlužníka povedou ke složení předmětu plnění do soudní úschovy, aby mohlo dojít k zániku jeho závazku. Aby tak mohlo dojít k zániku závazku schovatele ze smlouvy o advokátní úschově, budou muset být dány podmínky § 1953 odst. 1 věty první o. z. Pakliže tyto důvody dány nebudou, jeho závazek (tj. vydat předmět plnění jeho oprávněnému příjemci) složením předmětu plnění do soudní úschovy nezanikne.

Ustanovení smluv o advokátní úschově rozšiřující důvody pro složení předmětu plnění do soudní úschovy nad ty uvedené v § 1953 odst. 1 větě první o. z. jsou absolutně neplatná (ke stejnému závěru došel i Nejvyšší soud[15] za účinnosti staré soukromoprávní úpravy). Závěr o absolutní neplatnosti takových ustanovení lze dovodit z charakteru ust. § 1953 o. z. ve spojení s § 1 odst. 2 a § 588 větou první o. z. Absolutní neplatnost právního jednání může být dána jen v případě, kdy se takové právní jednání

1. zjevně příčí dobrým mravům, nebo

2. kdy odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, nebo

3. zavazuje-li k plnění od počátku nemožnému.[16]

Z těchto tří uvedených možností přichází pro tento konkrétní případ v úvahu možnost druhá. Důvody překračující rámec § 1953 odst. 1 věty první o. z. budou nepochybně odporovat zákonu, který jasně stanovuje okruh případů, kdy je možné plnit do soudní úschovy se solučními účinky takového plnění.

Zjevný rozpor s veřejným pořádkem vidí autor této statě v následujícím. Zánik závazků je jedním ze stěžejních institutů soukromého práva. Zájmem zákonodárce tak bezesporu bylo upravit tento relativně úzký okruh společenských vztahů vyčerpávajícím způsobem bez možnosti odchýlit se od zákonného textu, není-li v textu zákona uvedeno výslovně jinak. Pakliže by tomu tak nebylo, mohli by si adresáti práv a povinností upravit i jiné základní instituty, na kterých stojí soukromé právo, podle své vůle.[17] S takovým závěrem není možné souhlasit, neboť na tato základní pravidla fungování právního řádu navazují další a další. V tomto případě má zánik závazku ten následek, že dlužník splnil, co měl, tudíž nemůže nastat prodlení dlužníka. Prodlení je spojeno s možností domoci se plnění, které jednomu náleží, podáním soukromoprávní žaloby na druhého s možností požadovat po něm úroky z prodlení. Pokud by právní úprava poskytovala možnost stanovit si, kdy dojde ke splnění závazku, bez jakýchkoliv omezení, vznikl by právní chaos. Lavický[18] v komentáři k obecné části občanského zákoníku (konkrétně k § 1 odst. 2 o. z.) představuje výklad veřejného pořádku podle různých autorů;[19] veřejný pořádek je pak (podle autorů citovaných Lavickým) možné vyložit jako pravidla, na nichž záleží právní základy společenského řádu zdejší společnosti, nebo jako soubor právních institutů, který představuje základnu pro ústavní budování právního státu a společnosti. Autor tohoto příspěvku tak s ohledem na (zejména) závěr tohoto odstavce zastává ten názor, že ustanovení smluv o advokátní úschově jdoucí nad rámec § 1953 odst. 1 věty první o. z. odporují zákonu a zjevně narušují veřejný pořádek, a proto jsou absolutně neplatná.

K posledně uvedenému došlo v úschovním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci 37 Sd 87/2010. V tomto případě podal navrhovatel (advokátní kancelář) dne 3. 12. 2010 návrh na složení peněžní částky do soudní úschovy, a to s odkazem na rozporná skutková tvrzení ostatních smluvních stran smlouvy o advokátní úschově a na ust. čl. II odst. 3 písm. iii) smlouvy o advokátní úschově, které advokátní kancelář v takovém případě zavazovalo složit peněžní prostředky do soudní úschovy (Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o přijetí peněžní částky do soudní úschovy svým usnesením ze dne 19. 5. 2011).[20] Oba potenciální příjemci pak nesouhlasili s vydáním předmětu úschovy druhému z nich, a proto jeden z nich podal žalobu, aby bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 185e zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013, nyní § 299 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). V tomto řízení, které se dostalo až k Nejvyššímu soudu, pak ten v již zmíněném rozsudku ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 552/2015 (C 15657) uzavřel, že podmínky uvedené v § 568 obč. zák. č. 40/1964 Sb. naplněny nebyly, čímž závazek advokátní kanceláře nezanikl.

K téměř totožnému případu došlo v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami ve věci 26 Sd 9/2016. V tomto případě podal dne 6. 12. 2016 advokát návrh na přijetí peněžní částky do soudní úschovy, neboť mezi smluvními stranami vznikl spor o tom, jakým způsobem by se mělo s předmětem úschovy naložit (Okresní soud v Příbrami rozhodl o přijetí peněžní částky do soudní úschovy svým usnesením ze dne 5. 1. 2017). Odkázal se přitom na ust. čl. 3 odst. 4 smlouvy o advokátní úschově, které mu tento postup umožňovalo v situaci, dojde-li mezi zbylými smluvními stranami ke sporu ohledně předmětu úschovy. Toto řízení se však nedostalo do tak pokročilého stadia jako řízení předešlé, a proto již v rámci samotného úschovního řízení Krajský soud v Praze (jako soud odvolací) svým usnesením ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 24 Co 228/2017, rozhodl, že nebyly dány podmínky uvedené v § 1953 odst. 1 větě první o. z., čímž nemohly nastat soluční účinky složením předmětu plnění do soudní úschovy. 

Naložení s předmětem plnění v soudní úschově 

V obou výše uvedených úschovních věcech, které probíhaly u Obvodního soudu pro Prahu 1 a Okresního soudu v Příbrami, vyšší soudy konstatovaly, že nebyly dány hmotněprávní předpoklady pro složení předmětu plnění do soudní úschovy. Vyjma toho, že nenastaly soluční účinky složení předmětu plnění do soudní úschovy, se musely soudy vypořádat se složitější, a především důležitější otázkou, a to jak naložit s peněžními prostředky v soudní úschově. Nejvyšší soud již ve svém dřívějším rozsudku[21] uvedl, že příjemce ani přihlašovatel nemohou mít právo na vydání předmětu plnění, nenastaly-li soluční účinky složení předmětu plnění do soudní úschovy. V rámci řízení[22] o nahrazení souhlasu s vydáním soudní úschovy pak Nejvyšší soud uvedl, že nebyly-li důvody pro složení plnění do soudní úschovy dány, rozhodne soud z úřední povinnosti o vrácení předmětu plnění složiteli, kterým měl v tomto případě Nejvyšší soud na mysli advokáta nebo advokátní kancelář. Pochybení advokáta nebo advokátní kanceláře, kteří bez naplnění hmotněprávního předpokladu pro složení předmětu plnění do soudní úschovy předmět plnění i bez toho do soudní úschovy složí, se tedy nakonec napraví. Otázkou však je, za jakou dobu.

V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 (37 Sd 87/2010) došlo k vydání usnesení o vrácení soudní úschovy složiteli – advokátní kanceláři dne 15. 6. 2017, kdy toto nabylo právní moci dne 14. 7. 2017.[23] Chybným postupem advokátní kanceláře tak oprávněný příjemce nemohl disponovat částkou ve výši cca 1,4 mil. Kč přibližně 6 let a 8 měsíců.[24] V případě řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami došlo k vydání usnesení o vydání soudní úschovy složiteli – advokátovi dne 15. 8. 2017 (toto usnesení zatím není pravomocné, neboť proti němu podal složitel – advokát odvolání). Nesprávným postupem advokáta tak oprávněný příjemce nemůže disponovat částkou ve výši 1 mil. Kč již přibližně 9 měsíců. 

Přezkoumávání návrhů ze strany soudů ve věci soudních úschov 

K institutu soudní úschovy je nutné poznamenat to, že by se již z podstaty věci mělo jednat o velmi rychlé řízení, co se přijetí předmětu plnění do soudní úschovy týče, neboť opačný postup by vedl k oddalování zániku závazku ze strany dlužníka.[25] Ten by pak kolidoval s úmyslem zákonodárce. V tomto duchu se k řízení o soudní úschově vyjadřuje i konstantní judikatura. Lze se tak dočíst, že důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda tu byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popř. zda tu byl jiný zákonem stanovený důvod úschovy.[26] Tomu také odpovídá i text zákona o zvláštních řízeních soudních, kdy je v § 292 větě první a druhé stanoveno, že účastníkem (rozuměj řízení – pozn. autora) je do právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy složitel. Kromě osoby složitele tak nemá na složení předmětu plnění do soudní úschovy vliv žádná jiná osoba. Takto vymezený okruh účastníků urychlí samotný příjem plnění do soudní úschovy, neboť návrhu na složení předmětu plnění do soudní úschovy nemůže nikdo odporovat. Na druhou stranu tak dojde k jednostranné prezentaci věci soudu ze strany složitele.

Bányaiová[27] k přezkumu návrhu na přijetí předmětu plnění do soudní úschovy ze strany soudu uvádí, že soud však posuzuje, zda z důvodů uváděných složitelem vůbec může závazek podle hmotného práva zaniknout.[28] Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 24 Co 228/2017, konstatoval totéž, a to slovy, že soud bere v úvahu jen to, zda z důvodů uváděných složitelem závazek podle hmotného práva může zaniknout podle § 1953 o. z.; zjistí-li, že důvod úschovy tu není, nebo již z tvrzení složitele vyplývá, že důvody tu nejsou dány, pak návrh zamítne.

Ve jmenovaném řízení Krajský soud v Praze poznamenal, že v dané věci je jak z návrhu na přijetí úschovy, tak i z usnesení o přijetí předmětu do úschovy soudu zjevné, že podmínky soudní úschovy podle ust. § 291 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních splněny nebyly.[29] Krajský soud v Praze[30] pak na závěr konstatoval, že důvody, ve kterých spatřuje složitel pochybnosti o tom, kdo z označených příjemců je oprávněným věřitelem, proto dle názoru odvolacího soudu nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v ust. § 291 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, tak, aby mohly nastat soluční účinky úschovy. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepostupoval správně, pokud přijal peněžní částku ve výši 1 000 000 Kč do soudní úschovy, neboť za této situace měl návrh složitele zamítnout; soud prvního stupně je proto z úřední povinnosti povinen rozhodnout o vrácení předmětu soudní úschovy složiteli.[31] Přezkum návrhu na složení předmětu plnění do soudní úschovy ze strany soudu je tak velmi omezený a týká se toliko hmotněprávních důvodů, které mohou vést k zániku závazku složitele – dlužníka. 

Možné nároky poškozených 

Přijetím předmětu plnění do soudní úschovy při současném nenaplnění hmotněprávních podmínek pro zánik závazku může osobě, které předmět plnění podle práva náleží (dále též jako „oprávněný příjemce“, kdy k užití tohoto pojmu v citovaném významu došlo již výše v textu), způsobit nemalé škody. Nejenže nemůže po určitou dobu disponovat předmětem plnění, ale navíc se v rámci soudních řízení s tím spojených musí bránit postupu ostatních účastníků takových řízení. V několikrát zmíněném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci 37 Sd 87/2010 trvalo 6 let a 8 měsíců, než byl předmět plnění vrácen složiteli (ten jej snad již vydal oprávněnému příjemci). Složitel – advokátní kancelář tak svým postupem nejen nedosáhl zániku svého závazku, ale navíc svým jednáním způsobil škodu oprávněnému příjemci a druhému subjektu, který se předmětu plnění po něm dožadoval. A v celé věci si nikterak nepomohl, neboť po vrácení předmětu plnění jeho osobě musí určit, komu předmět plnění skutečně náleží. Ve druhém řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 26 Sd 9/2016 odvolací soud dokonce uvedl, že postup prvostupňového soudu při přijetí předmětu plnění do soudní úschovy byl chybný.

Složitelé v obou výše uvedených případech postupovali způsobem, který nebyl v souladu se smlouvou o advokátní úschově, resp. byl v souladu s jejími ustanoveními, která však byla absolutně neplatná. Tím tak porušili své povinnosti z těchto smluv, které jim ukládaly postupovat jiným způsobem, který by byl v souladu s objektivním právem.[32] Škoda, která tím vznikla oprávněným příjemcům, spočívala v tom, že po určitou dobu nemohli disponovat předmětem plnění a že se museli ve všech souvisejících soudních řízeních bránit, na což pravděpodobně vynaložili nemalé finanční prostředky. Příčinná souvislost mezi jednáním složitelů a vznikem škody je podle autora tohoto textu evidentní. Rovněž neoprávněným příjemcům tím vznikla škoda spočívající v tom, že i oni museli vynaložit náklady za právní zastoupení ve všech souvisejících sporech, které v podstatě (spolu)zavinili[33] svým nesprávným postupem složitelé. Oprávnění i neoprávnění příjemci by se tak podle § 2913 odst. 1 o. z. mohli po složitelích domáhat náhrady škody.

Otázkou je, zda nedošlo i k pochybení soudů. V řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami odvolací soud dokonce konstatoval, že postup prvostupňového soudu nebyl správný, když předmět plnění do soudní úschovy přijal.[34] Nejvyšší soud ve druhém úschovním řízení[35] tento názor explicitně nevyslovil, na druhou stranu ale řekl, že hmotněprávní důvody pro složení předmětu plnění do soudní úschovy dány nebyly. S ohledem na již uvedené, kdy se judikatura i komentářová literatura shodují v tom, že přezkum soudu, který rozhoduje o přijetí předmětu plnění do soudní úschovy, by měl spočívat v tom, jestli může dojít k zániku závazku podle pravidel hmotného práva, ani Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci 37 Sd 87/2010 nepostupoval správně, neboť předmět plnění do soudní úschovy přijal.

Autor tohoto článku je proto toho názoru, že stát bude v tomto případě zavázán společně a nerozdílně se složiteli k náhradě škody ostatním účastníkům smluv o advokátní úschově, a to (analogicky) podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. (dále též jako „zákon o odpovědnosti za škodu“) ve spojení s § 2915 odst. 1 první půlvětou věty první o. z., neboť nebýt jednání alespoň jednoho z nich, k následku (= ke škodě) by nebylo došlo, a to i navzdory ust. § 8 odst. 1 věty první zákona o odpovědnosti za škodu. To říká, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále v zákoně o odpovědnosti za škodu stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Vojtek[36] k podmínce zrušení nebo změnění nezákonného rozhodnutí uvádí, že tato podmínka je natolik základní… a že ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. S tím autor tohoto textu zásadně souhlasí. Na druhou stranu je tato situace velice specifická, neboť proti usnesení o přijetí předmětu plnění do soudní úschovy může podat odvolání toliko složitel. Příjemci (nebo příjemcům, je-li jich více) tento řádný opravný prostředek nepřísluší, neboť do právní moci usnesení o přijetí předmětu plnění do soudní úschovy není účastníkem řízení. I proto nebude příjemce oprávněn k podání dovolání, které může být podáno pouze proti některým pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (viz § 236 až 238a o. s. ř.). V úvahu by tak přicházelo podání ústavní stížnosti, ale ústavní práva ostatních účastníků řízení, byť i chybným usnesením o přijetí plnění do soudní úschovy, zřejmě porušena nebudou. Zákon o odpovědnosti za škodu tedy sice stanovuje nutnou podmínku změny nebo zrušení nezákonného rozhodnutí, ale v tomto případě takové rozhodnutí ani nemůže být získáno.[37]

Český právní řád tak nezná žádný postup, který by mohl iniciovat účastník řízení nebo samotný soud, aby chybné usnesení o přijetí předmětu plnění do soudní úschovy mohlo být zrušeno nebo změněno. Je pravda, že ne každé pochybení státu dosahuje takové intenzity, aby za něj byl stát hnán k odpovědnosti. Nicméně v obou výše uvedených případech soudy porušily své povinnosti, když nesprávně vyhodnotily návrhy složitelů, což vyústilo v rozhodnutí, které nemělo být vydáno a které prokazatelně způsobilo ostatním účastníkům škodu. Vzhledem ke shora uvedenému ve spojení s nemožností domoci se zrušení chybného usnesení o přijetí předmětu plnění do soudní úschovy se autor tohoto textu domnívá, že odpovědnost státu by v tomto případě měla být dána, i když nebyla naplněna podmínka § 8 odst. 1 věty první zákona o odpovědnosti za škodu.[38] 

Závěr 

Institut soudní úschovy, který spočívá ve složení předmětu plnění dlužníkem do soudní úschovy se solučními účinky, bývá často ze strany advokátů (a advokátních kanceláří) nadužíván. Ti jsou totiž toho názoru, že téměř jakákoliv vágní textace smluv o advokátní úschově jim „umožňuje“ složit předmět advokátní úschovy do soudní úschovy v případě sporu ostatních smluvních stran advokátní úschovy o něj. Tak tomu ale není. Vždy totiž musejí být dány hmotněprávní podmínky pro složení předmětu plnění do soudní úschovy podle § 1953 odst. 1 věty první o. z., aby takové složení mělo soluční účinky. Pakliže tyto podmínky dány nejsou, jejich závazek (závazek advokátů) trvá i dále. Jejich nesprávným postupem navíc může dojít ke vzniku škody na straně ostatních smluvních stran smlouvy o advokátní úschově, k jejíž náhradě budou povinni. Proto by si dotyční advokáti měli vždy svůj zamýšlený postup řádně rozmyslet, zanalyzovat, případně jej prodiskutovat se zkušenějším kolegou, aby se tím vyhnuli vzniku eventuálních škod. Poskytování advokátních úschov je právem advokátů, ne jejich povinností. Této skutečnosti by si měli být vědomi, a pakliže se k tomuto rozhodnou, pak by měli počítat se všemi možnými důsledky s tím spojenými, poruší-li své povinnosti.[39]

 



[1] Srov. Šilhán in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník V., Závazkové právo, Obecná část (§ 1721–2054), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 978-979, m. č. 2 a 3.

[2] Konkrétně se jedná o § 1953 odst. 1 větu první o. z.

[3] Viz Šilhán in M. Hulmák a kol., op. cit. sub 2, str. 980-981, m. č. 15 a 16.

[4] Viz Bányaiová in J. Švestka a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek V (relativní majetková práva – 1. část), 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 449.

[5] Levý (in K. Svoboda a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 566, m. č. 4.) k tomuto novému důvodu uvádí, že jej lze podřadit pod (podle něj) širší pojem prodlení, který obsahoval obč. zák. č. 40/1964 Sb.

[6] Viz např. Škárová in J. Švestka a kol.: Občanský zákoník I, II., 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1667.

[7] Viz Bányaiová in J. Švestka a kol., op. cit. sub 5, str. 449.

[8] Viz Šilhán in M. Hulmák a kol., op. cit. sub 2, str. 980, m. č. 10.

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013 (NS 7078/2014).

[10] Šilhán in M. Hulmák a kol., op. cit. sub 2, str. 980, m. č. 10.

[11] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 552/2015 (C 15657).

[12] Tamtéž.

[13] Viz výše.

[14] S výjimkou vedlejšího závazku složitele složit plnění do advokátní úschovy, který však není tím primárním závazkem složitele. Hlavním závazkem složitele může být např. zaplacení kupní ceny.

[15] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 552/2015 (C 15657).

[16] Viz § 588 o. z.

[17] U institutů, jako je např. definice právního jednání, úprava přechodu či převodu vlastnického práva, dědická posloupnost nebo odpovědnost za škodu, je toto nepředstavitelné.

[18] Lavický in P Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1–654), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 24 a 25.

[19] Co se zdrojů, ze kterých Lavický vychází, týče, viz výše.

[20] Viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 37 Sd 87/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 552/2015 (C 15657).

[21] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013 (NS 7078/2014).

[22] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 552/2015 (C 15657).

[23] Tuto informaci autor předkládaného textu zjistil na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

[24] Autor této statě předpokládá, že více než měsíc a půl po nabytí právní moci usnesení o vrácení soudní úschovy složiteli byla jmenovanému tato částka vrácena a ten ji předal oprávněnému příjemci.

[25] Na základě osobní zkušenosti je autorovi tohoto textu známo, že od podání návrhu do vydání pravomocného usnesení soudu o přijetí předmětu plnění do soudní úschovy mohou uplynout pouze dva kalendářní dny.

[26] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013 (NS 7078/2014), a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 552/2015 (C 15657), případně Levý in K. Svoboda a kol., op. cit. sub 6 str. 562, m. č. 6.

[27] Bányaiová in J. Švestka a kol., op. cit. sub 5, str. 449.

[28] Srov. Drápal in L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád I, II., Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1365, m. č. 5.

[29] Citované ust. § 291 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních opisuje důvody hmotněprávní, ale ne doslovně, kdy se terminologicky jedná o kombinaci hmotněprávní úpravy podle § 568 obč. zák. č. 40/1964 Sb. a § 1953 odst. 1 věty první o. z.

[30] Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 24 Co 228/2017.

[31] Viz výše.

[32] Složitelé se však velmi pravděpodobně chtěli zbavit odpovědnosti za případné vydání peněz neoprávněnému příjemci, a tak radši složili peněžní prostředky do soudní úschovy s tím, že oni ani nejsou subjektem, který by byl oprávněn rozhodovat spory ostatních účastníků smlouvy o advokátní úschově.

[33] Ke spoluzavinění složitelů viz níže.

[34] Viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 24 Co 228/2017.

[35] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 552/2015 (C 15657).

[36] P. Vojtek: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2012.

[37] Logika zákona o odpovědnosti za škodu je však správná, neboť hodnocení (ne)zákonnosti rozhodnutí jako předběžné otázky v každém řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím by tato řízení mj. neúměrně zatěžovala.

[38] Čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod navíc o nutnosti zrušení nebo změny nezákonného rozhodnutí nehovoří. Tím však autor tohoto textu nevyjadřuje svůj nesouhlas s pravděpodobným záměrem zákonodárce, který adresáty právních norem vede k tomu, aby vždy hájili svá práva, a to užitím opravných prostředků v případě vydání nezákonného rozhodnutí. Ve výše uvedených konkrétních případech ale tento způsob obrany proti pochybením státu není k dispozici, a proto by odpovědnost státu za jeho jednání byla namístě.

[39] Vedle soukromoprávních následků by se samozřejmě dalo hovořit o následcích veřejnoprávních ze strany České advokátní komory, v nejextrémnějších případech by nešlo s jistotou vyloučit ani postih podle norem trestního práva.