Soudní dvůr EU: K otázce stanovení příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv
publikováno: 31.03.2015
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetí senát)
17. říjen 2013
ve věci C-218/12
Předmětem rozsudku je interpretace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, konkrétně stanovení příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, případné omezení této příslušnosti na smlouvy uzavřené na dálku a příčinná souvislost mezi profesionální nebo podnikatelskou činností zaměřenou na členský stát bydliště spotřebitele prostřednictvím internetu a uzavřením smlouvy.
Daný případ se týkal francouzského prodejce ojetých automobilů, který měl bydliště ve francouzské obci nacházející se nedaleko hranice s Německem. Tento prodejce si založil pro účely jeho podnikání internetovou stránku, která obsahovala jeho obchodní kontaktní údaje, včetně francouzských telefonních čísel a německého mobilního telefonního čísla. Spotřebitel, jehož bydliště se nacházelo v německém Saarbrückenu, se dozvěděl od známých, nikoliv z internetové stránky prodejce, o obchodních nabídkách prodejce. Spotřebitel se poté dostavil do bydliště prodávajícího ve Francii, kde koupil ojetý automobil.
Spotřebitel následně uplatnil nároky vyplývající ze záruky a podal žalobu proti prodávajícímu k obvodovému soudu v Saarbrückenu. Spotřebitel namítal, že podle nařízení č. 44/2001 byl tento soud místně příslušným k projednání jeho žaloby. Avšak obvodový soud v Saarbrückenu nesdílel tento názor a odmítl žalobu jako nepřijatelnou, jelikož měl za to, že v projednávaném případě se čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 nepoužije, neboť prodejce nezaměřoval svou podnikatelskou činnost ve smyslu tohoto ustanovení na Německo. Spotřebitel podal odvolání ke krajskému soudu v Saarbrückenu, přičemž uvedl, že čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 nevyžaduje, aby existovala příčinná souvislost mezi podnikatelskou činností zaměřenou na členský stát spotřebitele a uzavřením smlouvy, nebo aby smlouva byla uzavřena na dálku. Krajský soud v Saarbrückenu postoupil daný případ Soudnímu dvoru k rozhodnutí o těchto předběžných otázkách:
1) V případech, kdy internetová prezentace podnikatele splňuje znak zaměření na členský stát spotřebitele, vyžaduje čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 jako další nepsaný znak, aby byl spotřebitel prostřednictvím internetové stránky provozované podnikatelem motivován k uzavření smlouvy, tedy aby mezi internetovou prezentací a uzavřením smlouvy byla příčinná souvislost?
2) V případě, že je nutná příčinná souvislost mezi znakem zaměření na členský stát spotřebitele a uzavřením smlouvy, vyžaduje kromě toho čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, aby byla smlouva uzavřena na dálku?
Soudní dvůr odmítl, že by aplikace nařízení byla podmíněna existencí kauzálního nexu a konstatuje, že ze znění předmětného ustanovení nařízení, které je dostatečně jasné, nevyplývá, že by byla vyžadována existence kauzálního nexu. Ze znění uvedeného ustanovení totiž vyplývá, že se uplatní, jsou-li splněny dvě specifické podmínky. Je nutné, zaprvé, aby podnikatel provozoval profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo aby se taková činnost jakýmkoli způsobem na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřovala, a zadruhé, aby sporná smlouva spadala do rozsahu této činnosti. Soudní dvůr zdůrazňuje, že zásadní podmínkou, na kterou se váže použití článku 15 odst. 1 písm. c) nařízení 44/2001, je podmínka související se zaměřením profesionální nebo podnikatelské činnosti na stát, v němž má spotřebitel bydliště (viz rozsudek Mühlleitner, C‑190/11, bod 44), a v projednávaném případě má předkládající soud za to, že tato podmínka je splněna. Soudní dvůr dále shledává, že jakákoliv další nepsaná podmínka pro aplikaci nařízení by byla v rozporu s účelem nařízení, kterým je ochrana spotřebitelů, kteří jsou obecně považováni za slabší strany smluv s obchodníky.
Vzhledem k tomu, že možné obtíže spojené s prokázáním existence kauzálního nexu mezi prostředky užitými k cílení aktivit obchodníka a uzavřením smlouvy by nevyhnutelně představovaly překážku pro spotřebitele, aby se obraceli k národním soudům, Soudní dvůr odmítá, že by existence takového kauzálního nexu byla dodatečnou podmínkou pro aplikaci nařízení. Zároveň však uvádí, že i když kauzální nexus není podmínkou, pokud prokázán může být přesto považován za důkaz zaměření činnosti na členský stát, v němž má spotřebitel bydliště, stejně jako například uzavření spotřebitelské smlouvy na dálku. Soudní dvůr konstatuje, že nařízení je aplikovatelné bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena v sídle obchodníka, tak jako v daném případě, nebo prostřednictvím internetu.
Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, musí být vykládán v tom smyslu, že nevyžaduje existenci příčinné souvislosti mezi prostředkem použitým k zaměření podnikatelské nebo profesionální činnosti na členský stát bydliště spotřebitele, tj. internetovou stránkou, a uzavřením smlouvy s tímto spotřebitelem. Existence takové příčinné souvislosti však ukazuje na spojitost smlouvy s takovou činností.