oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Smluvní pokuta

autor: Mgr. Martin Pelikán
publikováno: 27.06.2017

Patrně nejčastější způsob utvrzení dluhu představuje v praxi ujednání smluvní pokuty. To bylo dříve upraveno duplicitně, jak v občanském zákoníku z roku 1964, tak i v obchodním zákoníku, a to s některými podstatnými rozdíly. V občanskoprávních vztazích se především pro vznik povinnosti platit smluvní pokutu vyžadovalo zavinění povinného ve vztahu k porušení utvrzené smluvní povinnosti, zatímco pro obchodněprávní vztahy se vycházelo z koncepce objektivní odpovědnosti. Občanský zákoník převzal částečně koncepci uvedenou v obchodním zákoníku (objektivní princip, moderaci smluvní pokuty soudem), částečně koncepci občanského zákoníku z roku 1964 (ve zbývajícím rozsahu).

Smluvní pokuta spočívá v ujednání, že dojde k úhradě smluvní pokuty v určité výši nebo ve výši zjištěné na základě dohodnutého způsobu, a to pro případ porušení smluvní povinnosti bez zřetele k tomu, zda v důsledku takového porušení vznikla druhé straně škoda či nikoliv.[1] 

Smluvní pokuta má funkci (i) utvrzovací; (ii) zajišťovací; (iii) sankční; (iv) kompenzační a (v) prevenční. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR je přitom třeba při sjednávání smluvní pokuty, zejména co do její výše, přihlížet právě k těmto jednotlivým funkcím s ohledem k povaze a závažnosti zajišťované povinnosti, včetně například vzájemného vztahu smluvních stran.[2] 

Smluvní pokutou lze zajistit jak povinnosti peněžité, tak i nepeněžité povahy. O čem dříve panovaly určité pochybnosti, bylo, zda přichází v úvahu, aby plnění smluvní pokuty mohlo mít i jiný než peněžitý charakter. Tuto otázku vyjasnil občanský zákoník, který výslovně stanoví, že „smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém“.[3] 

Aby dávala smluvní pokuta osobě, v jejíž prospěch je sjednávána, určitý smysl, musí jí být zatížen dostatečně solventní subjekt. Panují-li o jeho solventnosti pochybnosti, mělo by být zváženo současně sjednání určité formy zajištění. Pokud však dojde k takovémuto současnému ujednání (například co do zástavního práva), ne vždy se bude zajištění vztahovat i na smluvní pokutu. U zástavního práva dochází pouze k zajištění dluhu společně s jeho příslušenstvím, tedy bez smluvní pokuty.[4] Něco takového by muselo být mezi stranami výslovně ujednáno. Pak by zástavní právo mohlo zajišťovat i právo oprávněné strany na zaplacení smluvní pokuty či některé další související nároky.[5] 

Ze skutečnosti, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, vyplývají i některé další závěry.[6] Smluvní pokuta se tak například promlčuje samostatně (nezávisle) na utvrzeném dluhu. Nelze ji také přiznat coby opětující se plnění do budoucna na rozdíl od úroku z prodlení.[7] V opačném případě by se jednalo o nevykonatelné rozhodnutí. Věřiteli by proto nezbývalo než smluvní pokutu opakovaně žalovat.[8] Ačkoli jde o vesměs uznávaný právní závěr, v rozhodovací praxi rozhodčích soudů se objevují nezřídka i opačné tendence. 

Smluvní pokuta může být sjednána také v rámci všeobecných (obchodních) smluvních podmínek. Jde přitom o velice podstatné ujednání, které může mít nezřídka až šikanózní či jinak zneužívající charakter, což se však v praxi prokazuje jen obtížně. Ústavní soud ČR proto rozhodl, že ujednání smluvní pokuty ve spotřebitelských smlouvách nelze zahrnout do všeobecných obchodních podmínek, ale výlučně jen do samotného textu smlouvy tak, aby bylo v silách spotřebitele posoudit, zda si přeje převzít smluvní povinnost spočívající ve smluvní pokutě, či nikoliv.[9] V opačném případě by podnikatel jednal nepoctivě a ujednání smluvní pokuty by nemohlo požívat (ve smyslu nálezu Ústavního soudu) právní ochrany. 

Osobám uzavírajícím jiné, než spotřebitelské smlouvy však nadále nezbývá než případné smluvní podmínky, na které smlouva odkazuje, podrobně prostudovat a zjistit, zda nemohou být pro určitá drobná provinění, s nimiž již třeba i předem počítají, postiženi významnější smluvní pokutou. Ačkoli ta může být posouzena z jiných důvodů coby neplatná či alespoň nepřiměřeně vysoká, může se tak stát často až po mnoha letech sporů s nejistým výsledkem. 

Na rozdíl od právní úpravy občanského zákoníku z roku 1964 a obchodního zákoníku nepředepisuje občanský zákoník pro ujednání smluvní pokuty žádnou zvláštní formu. Postačí tak forma ústní, ačkoli tomu tak v praxi příliš často nebude.[10] Rozhodně lze doporučit ujednávat i nadále smluvní pokuty v písemné formě, zejména co do případných sporů ohledně záměru stran paušalizovat prostřednictvím smluvní pokuty náhradu škody, či nikoliv. Je-li totiž smluvní pokuta ujednána, věřitel nemá zásadně právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.[11] Jde tak o paušalizovanou náhradu škody,[12] ledaže by se smluvní strany dohodly jiným způsobem, což bývá v praxi ovšem takřka pravidlem. Ustanovení § 2050 o. z. má totiž dispozitivní povahu, což potvrzují převažující názory objevující se například v komentářové literatuře.[13]

Dohodnout lze v praxi, buď že ujednání smluvní pokuty nevylučuje právo na náhradu škody ve výši přesahující smluvní pokutu, nebo dokonce v plné výši. Pak věřiteli náleží vedle sebe právo na náhradu škody a právo na zaplacení smluvní pokuty. Tehdy smluvní pokuta neplní ovšem svou kompenzační funkci. 

Podle § 2894 odst. 2 o. z. má být povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posuzována obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. V daném ohledu není jednoznačné, zda by tak měla smluvní pokuta limitovat ve spojení s § 2050 o. z. nejen případně hrazenou škodu, ale také současně poskytování případného přiměřeného zadostiučinění ze způsobené nemajetkové újmy. Vzhledem k dikci zákona se domnívám, že by tomu tak skutečně mělo být, ačkoli se nejedná o zcela předvídatelný důsledek ujednání o smluvní pokutě. Při vyloučení důsledku limitace náhrady škody ujednáním o smluvní pokutě je tak vhodné zahrnout do rozsahu práv, která bez ohledu na smluvní pokutu věřiteli i nadále náleží, nejen škodu, ale také práva z případně způsobené nemajetkové újmy.[14] 

Při sjednání smluvní pokuty coby paušalizované náhrady škody spočívá její hlavní výhoda zejména v tom, že věřitel coby poškozený není zatížen důkazním břemenem ve vztahu k prokazování výše škody a vůbec skutečnosti jejího vzniku. Když již však k ujednání smluvních pokut dochází, věřitel si zpravidla prosadí nezávislost smluvní pokuty na náhradě případné škody. 

Smluvní pokuta se musí vztahovat k určité smluvní povinnosti, respektive k jejímu porušení. Specifikace této povinnosti musí být přitom jednoznačná tak, aby beze všech pochybností bylo zřejmé, o jakou povinnost se mezi smluvními stranami jedná (respektive jednalo). Dříve se posuzovala jako neplatná smluvní pokuta ujednaná pro případ uplatnění výpovědi či práva odstoupení od smlouvy, a to pro rozpor s účelem institutu smluvní pokuty.[15] Lze se však domnívat, že podle občanského zákoníku by šlo spíše o přístup již překonaný, jelikož smluvní pokutu sjednanou pro případ odstoupení od smlouvy by soud mohl vyložit coby odstupné nebo nepojmenované smluvní ujednání.[16] Přinejmenším z opatrnosti však doporučuji smluvní pokutu ujednávat vždy pouze pro případ jednoznačných porušení smluvních povinností. V jiných situacích pak lze výslovně ujednat právo odstupného či jiné obdobné právo, ovšem nikoliv s označením smluvní pokuty, ale jednoznačnou specifikací a dohodou stran o právní povaze daného ujednání. 

Smluvní pokuta nesmí být také ujednána příliš vágním způsobem. Tak například sjednání smluvní pokuty pro případ nedodržení podmínek „stanovených smlouvou nebo podmínkami“ není podle Nejvyššího soudu ČR dostatečně určité, mimo jiné pro vyloučení možnosti posouzení přiměřenosti smluvní pokuty ze strany soudu.[17] Povinnost, která má být tedy smluvní pokutou utvrzena, by měla být, pokud možno, konkrétní. Na druhou stranu i Nejvyšší soud České republiky v některých svých rozhodnutích judikoval zcela opačně, když připustil, že porušení povinnosti ze smlouvy jako celku může být zajištěno smluvní pokutou.[18] Doporučuji však vyjít z prvního názoru a určit vždy ke každé utvrzované povinnosti samostatnou smluvní pokutu. 

Neurčitost ujednání o smluvní pokutě se může vztahovat nejen k identifikaci utvrzované povinnosti, ale také ke stanovení výše smluvní pokuty. V praxi tomu bývá nejčastěji při odkazu na základ pro výpočet smluvní pokuty s více složkami, kdy není zřejmé, z jaké z nich má dojít k výpočtu konečné výše smluvní pokuty. Například při procentuálním vyčíslení smluvní pokuty z ceny díla, která je uvedena jako cena za různé typy prací (cena za práce montážní, inženýrské, projektové apod.),[19] se jedná o ujednání neurčité, a proto neplatné.[20] Nejvyšší soud ČR zde však vycházel z právní úpravy, kde byla ještě obligatorní písemná forma. Pokud by se proto smluvní strany samostatně shodly na tom, jaký měl být základ výpočtu smluvní pokuty, ujednání o smluvní pokutě by nemuselo ve smyslu občanského zákoníku trpět uvedeným deficitem. 

V jiném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR neurčitost ujednání o určení výše smluvní pokuty překonal výkladem. Jednalo se o situaci, kdy smluvní pokuta byla stanovena tak, že „v případě pozdní úhrady faktury (…) zaplatí (…) smluvní pokutu (…) ve výši 0,1 % za každý den prodlení“. Není sice určeno, z čeho má být 0,1 % za den prodlení vypočítáno, lze však z kontextu usoudit, že měly strany na mysli výpočet z částky uvedené na faktuře, s jejímž zaplacením povinná strana prodlévala.[21] 

Jak již bylo naznačeno výše, na rozdíl od občanského zákoníku z roku 1964[22] se pro vznik povinnosti platit smluvní pokutu nevyžaduje podle občanského zákoníku zavinění povinného při porušení utvrzené smluvní povinnosti. Vychází se tak z objektivního principu, kdy není dána povinnost věřitele prokazovat zavinění dlužníka, což je ostatně obecný princip aktuální koncepce náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti.[23] Strany se však mohou dohodnout i jinak, například právě vyžadovat zavinění povinného (dlužníka), umožnit vyvinění se některými okolnostmi vyšší moci (povodně, havárie) apod. 

Neujednají-li si strany něco jiného, je dlužník povinen zaplatit smluvní pokutu bez zbytečného odkladu po doručení výzvy věřitele k jejímu zaplacení (úhradě).[24] V praxi bývá poměrně častým sjednání splatnosti již okamžikem vzniku práva na smluvní pokutu. To sice přenáší vyšší míru odpovědnosti na dlužníka (povinného) v tom smyslu, že při opomenutí aktivního přístupu k jeho povinnosti zaplatit smluvní pokutu nabíhají úroky z prodlení. Současně je však taková praxe zrádná také pro věřitele, který nemusí vůbec vědět, že zde určitý jeho nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniknul a promlčuje se ve standardní tříleté promlčecí lhůtě.[25] 

Splatnost smluvní pokuty je obecně závislá na seznámení se s výší smluvní pokuty ze strany věřitele a s následným zasláním výzvy věřitele k úhradě dlužníkovi.[26] Při prodlení se zaplacením vzniká věřiteli právo na úroky z prodlení. Sazba pak vyplývá buď z dohody smluvních stran, nebo z nařízení o výši úroků z prodlení. Aby bylo zřejmé, od jakého okamžiku je dlužník povinen zaplatit, když občanský zákoník uvádí lhůtu „bez zbytečného odkladu“, lze doporučit sjednat povinnost úhrady například ve třídenní lhůtě ode dne doručení výzvy k zaplacení dlužníkovi. 

Smluvní pokuta může představovat v některých případech škodu, jejíhož zaplacení je dlužník oprávněn se domáhat za určitých okolností po třetím subjektu, který způsobil vznik povinnosti smluvní pokutu hradit. Tak tomu bývá zejména tehdy, zaváže-li se určitý subjekt ke splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou. Tuto povinnost není schopen splnit v důsledku porušení povinnosti svého poddodavatele (subdodavatele) či osoby v obdobném postavení. Kromě obecných předpokladů pro vznik povinnosti hradit škodu[27] je však v rozhodovací praxi vyžadována také předvídatelnost ujednání o smluvní pokutě. Předvídatelnost je přitom dána buď v případech, kdy je takové ujednání obvyklé, nebo upozornil-li věřitel využívající subdodavatele na takové ujednání při uzavírání subdodavatelské smlouvy,[28] popřípadě alespoň v dostatečném předstihu před porušením smluvní povinnosti a vznikem škody. 

Naopak nepředvídatelným bude ujednání smluvní pokuty teprve poté, co již byly dříve subdodavatelské smlouvy uzavřeny a předány dlužníkovi (potenciálnímu škůdci), přičemž ke změně subdodavatelských smluv s přidáním smluvních pokut došlo bez uvědomění dotyčného subdodavatele.[29] 

Odstoupení od smlouvy se nedotýká, mimo jiné, práva na zaplacení smluvní pokuty.[30] Takové právo však muselo vzniknout ještě před odstoupením od smlouvy,[31] respektive před zánikem závazku v důsledku odstoupení od smlouvy (nejčastěji doručením odstoupení druhé smluvní straně). V případě postoupení pohledávky dochází i k současnému postoupení případného práva na smluvní pokutu, ledaže by bylo dohodnuto něco jiného.[32]

Případné sjednání úroků je na sjednání smluvní pokuty zcela nezávislé, jelikož jde o určení ceny pohledávky, zatímco smluvní pokuta je ve své podstatě „cenou za porušení smluvní povinnosti“.[33] Jinak tomu může být v případě současného ujednání smluvní pokuty a úroků z prodlení. V obou případech jde totiž o instituty sankční povahy. To samo o sobě nevylučuje jejich souběžné ujednání. Nelze však vyloučit, že dojde ze strany soudu k posuzování těchto institutů co do přiměřenosti v jejich vzájemné souvislosti, byť něco takového rozhodovací praxe přímo neuvádí.[34] 

Smluvní pokutu není možné sjednat v případě nájmu bytu či domu v neprospěch nájemce. K takovému ujednání by se nepřihlíželo.[35] V úvahu přichází nicméně úrok z prodlení, který plní obdobnou funkci jako smluvní pokuta. Podle § 2235 odst. 1 o. z. se při nájmu bytu či domu nepřihlíží k žádným ujednáním zkracujícím práva nájemce podle části upravující nájem bytu či domu. Není přitom zřejmé, jak by bylo posouzeno ujednání vyšší úrokové sazby u úroku z prodlení při prodlení s platbou nájemného či jiných souvisejících ustanovení. Podle Ondrejové nic nebrání ujednání vyšší sazby pro úrok z prodlení.[36] Osobně se domnívám, že sice nejde o krácení práv nájemce podle pododdílu upravujícího práva nájemce, může však být posouzeno jako ujednání vzhledem k okolnostem nepřiměřené ve smyslu § 2239 o. z. stejně jako smluvní pokuta. Je-li výslovně zakázáno sjednat smluvní pokutu, pak by tento zákaz nemělo být možné obejít ani ujednáním vyššího úroku z prodlení. Pronajímatel by měl být však oprávněn požadovat úroky z prodlení alespoň ve výši stanovené podle nařízení o výši úroků z prodlení. 

Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti utvrzený dluh splnit.[37] Nic však nebrání smluvním stranám, aby si ujednaly, že zaplacením smluvní pokuty utvrzená smluvní povinnost zanikne. V takovém případě má smluvní pokuta povahu odstupného.[38] Zánik povinnosti může být ostatně vázán i na případné další podmínky stanovené vedle povinnosti smluvní pokutu zaplatit.[39] 

Ujednání smluvní pokuty může být určitou smluvní limitací náhrady případně vzniklé škody. Podle § 2913 odst. 1 o. z. musí škůdce nahradit škodu každé osobě, jejímuž zájmu mělo splnění povinnosti (tj. utvrzeného dluhu) zjevně sloužit. Takovouto osobou přitom nemusí být pouze věřitel coby oprávněná smluvní strana, ale i určitá další osoba. Jelikož ta ale není smluvní stranou, jí způsobená škoda není smluvní pokutou limitována, a musí být tedy nahrazena bez ohledu na smluvní pokutu, respektive § 2050 o. z.[40] 

Ustanovení o smluvní pokutě se mají použít i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem, tj. na tzv. penále.[41] Předpokladem vzniku práva na penále bývá vznik zákonem předvídaného závazku, jak je tomu například v zákoně o dráhách[42] či v zákoně o silniční dopravě[43].[44] V praxi bývá penále používáno ale i pro označení soukromoprávních vztahů s charakterem smluvní pokuty či úroku z prodlení. Použití pojmu „penále“ má přitom v převažujících rozhodnutích spíše charakter smluvní pokuty, což lze dovodit i ze znění ustanovení § 2052 o. z. [45] V praxi se však objevily i jiné názory, podle kterých musí být pojem „penále“ vykládán vždy případ od případu. Nelze tak bez dalšího uzavřít, že jde o smluvní pokutu.[46] Lze proto doporučit mimo jiné dostatečně pregnantní označení smluvní pokuty, aniž by vzbuzovalo pojmenování daného ujednání pochybnosti o jeho skutečné právní povaze. 

K zániku smluvní pokuty se občanský zákoník nijak zvláště nevyjadřuje. Může k němu tak dojít jako k zániku jakéhokoli jiného závazku. Vzhledem k podmínění vzniku práva věřitele na zaplacení smluvní pokuty porušením utvrzené smluvní povinnosti dojde k zániku smluvní pokuty mimo jiné také řádným splněním utvrzeného dluhu. Jestliže se věřitel vzdá práva na zaplacení určité smluvní pokuty, nemusí to nutně znamenat vzdání se práva na smluvní pokutu obecně (tj. například i takových práv, která na základě ujednání smluvní pokuty vzniknou kdykoli v budoucnu). V tomto ohledu je vhodné zahrnout do smlouvy doložku upravující vzdání se práv, která tyto možné rozpory předem vyjasní. 

PŘÍKLADY 

Forma smluvní pokuty

Obchodní společnost SMS Invest, s. r. o., si objednala od Ing. Petra Nováčka, prodejce výpočetní techniky, celkem pět osobních počítačů. Veškerá komunikace probíhala přes e-mail.

Obchodní ředitel SMS Invest, s. r. o., upozornil Ing. Nováčka, že počítače je třeba dodat nejpozději do 30. 8. 2016, jelikož počátkem dalšího měsíce začíná důležitý projekt, pro který jsou počítače určeny. Musí proto trvat na sjednání smluvní pokuty pro případ pozdního doručení objednávky, a to ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení s každým z počítačů. S tím Ing. Petr Nováček souhlasil v navazujícím e-mailu. 

Objednané počítače byly SMS Invest, s. r. o., dodány již 28. 8. 2016, ovšem pouze v počtu čtyř kusů, přičemž Ing. Nováček vysvětloval, že aktuálně nemůže poslední požadovaný typ zajistit dříve než za čtrnáct dnů. Jedná se údajně o chybu na straně jeho subdodavatele, nikoliv jeho vlastní. Když však zástupce SMS Invest s.r.o. odmítl takovouto argumentaci a upozornil na sjednanou smluvní pokutu, která bude uplatňována v souladu s dohodou, Ing. Nováček se snažil bránit nedostatečnou formou, když nikde není doložen jeho souhlas. 

Podle právní úpravy občanského zákoníku již není třeba, aby byla smluvní pokuta ujednána v písemné formě. Postačí tak i ujednání prostřednictvím e-mailu, či dokonce ústně. V případném sporu však musí být sjednání smlouvy prokázáno, což bývá nejpraktičtější u písemné formy. Pravost e-mailu může být zpochybněna. Pokud však jeho existenci Ing. Nováček připustí, nepostačí mu pouhý odkaz na nedostatek formy. 

Zavinění nedodání posledního počítače subdodavatelem Ing. Nováčka není dostatečným důvodem, aby Ing. Nováček nebyl povinen platit smluvní pokutu. Ten se naopak po jejím zaplacení (respektive i před ním, po vzniku povinnosti smluvní pokutu zaplatit) může domáhat náhrady škody, kterou zaplacené smluvní pokuty představují, pokud jejich vznik byl pro subdodavatele dostatečně předvídatelný, tj. jedná-li se o obvyklé ujednání, popřípadě upozornil-li zavčas Ing. Nováček své subdodavatele na sjednání smluvní pokuty. 

Limitace náhrady škody smluvní pokutou

Paní Jaroslava Netolická pronajala svou garáž panu Danielu Jandovi. V nájemní smlouvě bylo ujednáno, že v případě prodlení s vyklizením garáže je pan Janda povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 20 000 Kč.

Po ukončení nájemního vztahu zůstal v garáži vrak motorového vozidla pana Jandy, který ho nemínil odklidit ani po opakovaných výzvách. Nakonec trvalo paní Netolické více než 12 měsíců, než pana Jandu donutila garáž vyklidit a mohla ji dále pronajmout. Ráda by se přitom po panu Jandovi domáhala náhrady způsobené škody ve výši ušlého nájemného.

Vzhledem ke sjednání smluvní pokuty nemá paní Jaroslava Netolická ve smyslu ustanovení § 2050 o. z. právo na náhradu škody. Může se tak pouze domáhat zaplacení bezdůvodného obohacení pana Jandy za dobu bezprávného užívání garáže a dohodnuté smluvní pokuty, popřípadě při obdobném použití ustanovení § 2296 o. z. zaplacení nájemného v dosud sjednané výši. 

JUDIKATURA 

Funkce smluvní pokuty a rozpor se zásadami poctivého obchodního styku

K nepřiznání smluvní pokuty z důvodu pod § 265 obch. zák. by musely vést velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou stranu. V případě, že je vymáhaná smluvní pokuta, která byla sjednána jako přiměřená, ovšem narostla do výše přesahující jistinu z důvodu trvání prodlení dlužníka, neshledává Nejvyšší soud důvody pro odepření práva na smluvní pokutu pro rozpor se zásadou poctivého obchodního styku. Dožadování se uhrazení smluvní pokuty, jejíž jinak přiměřená výše narostla výlučně z důvodu prodlení dlužníka se splněním smluvní povinnosti, nelze považovat za rozporné se zásadou poctivého obchodního styku, pokud smluvní pokuta plní v daném případě zejména svou sankční funkci. Je totiž třeba přisvědčit žalobkyni, že kromě preventivní a motivační funkce má smluvní pokuta samozřejmě i funkci sankční. (NS 23 Cdo 1749/2015)

Není samozřejmě vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Soud by však musel hodnotit samo toto jednání, nikoli jednání jiné (v tomto případě právo na odstoupení od smlouvy) a musel by prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka. Smluvní pokuta by např. byla účtována v situaci, kdy by bylo zřejmé, že závazek plněn nebude, že smluvní pokuta zde postrádá svou prevenční funkci a nelze očekávat, že bude plnit funkci kompenzační. Je nutno též zdůraznit, že smluvní pokuta je v občanském zákoníku upravena jako paušalizovaná náhrada škody, pokud není mezi smluvními stranami přijato jiné ujednání – toto ujednání v daném případě přijato nebylo. Soud proto musí do svého hodnocení zahrnout i nespornou kompenzační funkci smluvní pokuty. (NS 32 Odo 202/2006) 

Neplatnost smluvní pokuty ve vztahu k porušení všech povinností ze smlouvy

Z pohledu výše uvedeného je zřejmé, že soudy rozhodly v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou, jestliže dovodily neurčitost ujednání o smluvní pokutě, která měla podle čl. 5.5. Všeobecných smluvních podmínek zajišťovat porušení všech smluvních povinností. Smluvní pokuta je zajišťovací institut, který zajišťuje splnění určité smluvní povinnosti. Není-li určena konkrétní povinnost zajištěná smluvní pokutou, nelze pak posoudit její přiměřenost k porušení dané povinnosti. Při posouzení výše přiměřenosti smluvní pokuty je rozhodná doba sjednání dohody o smluvní pokutě a posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty ke konkrétní povinnosti, a nikoliv až následně při porušení konkrétní povinnosti. Z tohoto důvodu sjednání výše smluvní pokuty pro porušení jakékoliv smluvní povinnosti je neurčité, neboť z tohoto ujednání nelze posoudit přiměřenost výše smluvní pokuty. Takové ujednání je proto neplatné podle § 37 o. z., jak správně odvolací soud dovodil. (NS 23 Cdo 4281/2011) 

Funkce smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody

Odvolací soud však dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty nepožívá právní ochrany ve smyslu § 265 obch. zák. Vyšel z účelu smluvní pokuty, jak vyplývá z § 544 a násl. občanského zákoníku (dále jen o. z.) a § 300 a násl. obch. zák., kterým je jednak prevence porušování smluvních vztahů, jednak slouží jako paušalizovaná náhrada škody a je i jedním z nástrojů sloužících k zajištění závazků (funkce sankční, kompenzační a zajišťovací). Konstatoval, že požadavku, který by opomíjel uvedené funkce smluvní pokuty nebo dokonce zneužíval k poškození dlužníka, je nutno odepřít ochranu a odkázal na dosavadní judikaturu – na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006. (NS 23 Cdo 873/2009) 

Zajištění smluvní pokuty zástavním právem

Zástavní právo se ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. z. nevztahuje na smluvní pokutu, sjednanou pro případ porušení povinnosti ze smlouvy, kterou byla založena zajištěná pohledávka. (NS 21 Cdo 3161/2006) 

Neurčitost smluvní pokuty a překonání neurčitosti výkladem

Za skutkových zjištění, které nebylo v dovolání zpochybněno, vyplývá, že v rámcové smlouvě ze dne 9. 6. 1996, č. 00801-96 se účastníci v čl. 6.1 dohodli, že „v případě pozdní úhrady faktury zaplatí kupující smluvní pokutu z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení“. (…)

Z předmětného ujednání je zřejmé, že základem pro výpočet smluvní pokuty je fakturovaná částka a v případě prodlení se zaplacením pouze části fakturované částky je základem tato část. Tento závěr lze dovodit z jazykového vyjádření ujednání o smluvní pokutě i z toho, že takovýto význam by takovému ujednání přikládala osoba, jíž byl tento úkon určen. (NS 32 Odo 1085/2006) 

Neurčitost ujednání o smluvní pokutě při vícesložkovém základu pro výpočet smluvní pokuty

Oprávněnou byla shledána i námitka poukazující na neurčitost ceny, z níž měla být výpočtem stanovena smluvní pokuta za každý den prodlení, jestliže podle ujednání v článku VI. bodě 1. mohl objednatel uplatnit smluvní pokutu ve výši 0,5 % „z ceny“ za každý den prodlení, a přitom v předmětné smlouvě o dílo v článku IV. jsou pod cenou díla uvedeny různé výše cen, a to stavby, ceny předmětu smlouvy – rozčleněné na cenu stavebních prací a montážních prací, cenu projektových prací a inženýrských prací, atd. Není-li tedy zřejmé, z jaké ceny má být procentuálně výše pokuty stanovena, nelze dospět k jinému závěru, než že smluvní pokuta je neplatná pro neurčitost, a to i tehdy, shodli-li by se účastníci na tom, o jakou cenu se jedná, neboť s ohledem na obligatorní písemnou formu ujednání o smluvní pokutě, musí být způsob určení výše smluvní pokuty stanoven určitě (§ 544 odst. 2 o. z.). (NS 32 Odo 1172/2003) 

Splatnost smluvní pokuty

Nejvyšší soud konstatoval, že smluvní pokuta nepředstavuje příslušenství pohledávky na zaplacení ceny díla, nýbrž je samostatným právním nárokem, jehož oprávněnost je závislá na zjištění, zda byla žalovaná s platbou v prodlení, a jeho splatnost je závislá na tom, zda byla žalobkyni známa výše smluvní pokuty a zda žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění. (NS 23 Cdo 3854/2011) 

Smluvní pokuta ve všeobecných obchodních podmínkách u spotřebitelských smluv

Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách, na rozdíl třeba od obchodních smluv, mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. (I. ÚS 3512/11) 

Vyloučení smluvní pokuty pro případ uplatnění práva smlouvu vypovědět podle občanského zákoníku z roku 1964

Smluvní pokuta je jedním z právních instrumentů určených k zajištění pohledávek, jež jsou upraveny v ustanoveních § 544 a násl. o. z. Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi vychází z názoru, že ustanovení § 544 odst. 1 o. z., jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona, nebo na základě ujednání účastníků, je výkonem práva, jež účastníku náleží, porušením smluvní povinnosti tedy být nemůže (srov. zejména rozsudek ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 4, ročník 1999, a dále též např. rozsudek ze dne 25. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1274, svazek 18, a rozsudky ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 21. října 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, a ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 822/2009, všechny in www.nsoud.cz). Ústavní soud pak shledal tyto závěry ústavně konformními (srov. nález ze dne 11. října 1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 136/1999, a nález ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný tamtéž pod číslem 188/2001). Obecný závěr z toho plynoucí, že výkon práva pojmově nemůže být porušením smluvní povinnosti a nemůže tudíž založit nárok na zaplacení smluvní pokuty, se nutně vztahuje též na výpověď smlouvy, neboť též vypovězení smlouvy, ať již na základě zákona či na základě smlouvy, je výkonem oprávnění (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 1218/2009, in www.nsoud.cz, vztahující shora uvedený závěr též na výpověď smlouvy). (NS 32 Cdo 4469/2010) 

Předvídatelnost smluvní pokuty k uplatnění práva na náhradu škody

Nejvyšší soud souhlasí (…) se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaná mohla a měla předvídat, že žalobci v důsledku porušení její povinnosti může vzniknout škoda v podobě splnění závazku k zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti předat jednotlivé akcie osobě, s níž žalobce uzavře smlouvu o převodu akcií, a to jak proto, že byla na možnost vzniku škody žalobcem upozorněna, tak i proto, že sjednání smluvní pokuty zajišťující závazek předat převáděné cenné papíry je ve smlouvách o jejich převodu obvyklé. (NS 29 Odo 1488/2006)

Škoda spočívající v zaplacení smluvní pokuty zhotovitelem, není ve vztahu k jeho subdodavateli ve smyslu ustanovení § 379 obch. zák. předvídatelná, pokud byla tato smluvní pokuta sjednána až po uzavření subdodavatelské smlouvy, přičemž subdodavateli byla při uzavírání smlouvy předána smlouva mezi zhotovitelem a objednatelem neobsahující ujednání o smluvní pokutě. (NS 32 Cdo 2843/2008) 

Odstoupení od smlouvy a smluvní pokuta

Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě. Mělo-li by odstoupení věřitele od dlužníkem nerespektované smlouvy ve svém důsledku vést k zániku již existujícího nároku na smluvní pokutu, byly by v takovém případě ohroženy zajišťovací i sankční funkce institutu smluvní pokuty (dlužník by v rozporu se smlouvou a zde zřejmě i proti vůli druhé smluvní strany nenesl dohodou o smluvní pokutě předvídanou majetkovou újmu za porušení svých závazků – s výjimkou případné vzniklé škody). Rovněž uhrazovací funkce smluvní pokuty, spočívající v pokrytí porušením smlouvy eventuálně vzniklé majetkové újmy bez složitého dokazování jejího vzniku a výše, by nebyla akceptací závěru odvolacího soudu v daném případě zachována. Zánik existujícího nároku na zaplacení smluvní pokuty v důsledku zrušení zajištěné – a druhou smluvní stranou nerespektované – povinnosti, by de facto ve svých důsledcích znamenal ze strany věřitele nucené prominutí dluhu sui genesis, jako následek realizace jeho práva na zrušení právního vztahu, v němž dlužník neplní své závazky. Takový závěr by vyvíjel nepřiměřený nátlak na věřitele, aby nerealizoval svá práva a setrvával v nevyváženém právním vztahu a neodůvodněně by zvýhodňoval dlužníka nerespektujícího obecně přijímanou zásadu pacta sunt servanda; takový závěr nelze akceptovat. (NS 33 Odo 131/2003) 

Postoupení pohledávky a smluvní pokuta

Postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. S pohledávkou tedy přechází na postupníka i právo na smluvní pokutu, nebylo-li sjednáno něco jiného. (NS 32 Odo 473/2005) 

Úrok a smluvní pokuta

Protože úroky při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, kdežto u smluvní pokuty jde o majetkovou sankci za porušení smluvní povinnosti, uplatní se při zvažování souladu ujednání o úrocích a ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy zásadně jiná hlediska. (NS 33 Odo 236/2005) 

Úrok z prodlení a smluvní pokuta

Při posouzení, zda sjednaná výše úroků z prodlení není v rozporu s dobrými mravy, se nepřihlíží ke sjednané smluvní pokutě mezi stranami. Naopak při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty se přihlíží i ke sjednané výši úroků z prodlení. (NS 23 Cdo 2924/2009) 

K pojmu „penále“

Pojem „penále“ není právními předpisy definován. V obchodní praxi se jím vždy rozumí smluvní pokuta, a nikoliv dohoda o úrocích z prodlení v jiné než zákonné výši. (VS Praha 5 Cmo 990/95) 

Sjednání splatnosti smluvní pokuty

Smluvní pokuta bude splatná pátý (5.) pracovní den po doručení výzvy k úhradě smluvní pokuty povinné straně, a to na účet oprávněné strany uvedený ve výzvě k úhradě smluvní pokuty. Zaplacením smluvní pokuty nezaniká povinnost splnit porušenou povinnosti. 

Vyloučení vlivu smluvní pokuty na náhradu škody a další případné nároky oprávněné strany

Uplatnění jakékoli smluvní pokuty podle této smlouvy není dotčeno právo oprávněné strany požadovat náhradu újmy ze stejného titulu, a to v plné výši. V případě, kdy bude smluvní pokuta snížena soudem, zůstává právo na náhradu újmy zachováno, a to v plné výši. Pokud jakýkoli právní předpis stanoví pokutu (penále) pro porušení smluvní povinnosti (kdykoli během trvání této smlouvy), nebude takovým nárokem nijak dotčeno právo na náhradu újmy a/nebo právo na smluvní pokutu podle této smlouvy. Vznik práva na smluvní pokutu se rovněž nijak nedotýká případného práva na úroky z prodlení. Zánik této smlouvy, existence okolností vylučujících odpovědnost ani nedostatek zavinění nezpůsobují zánik nároku na smluvní pokutu. Skutečnost, že strana porušující povinnost oznámila druhé straně, že porušila nebo poruší právní povinnost, a upozornila na možné následky, ji nezbavuje povinnosti zaplatit smluvní pokutu a nahradit újmu tímto porušením způsobenou. 

Ujednání ve věci vzdání se práv

Pokud se kterákoli strana vzdá práv z porušení jakéhokoli ustanovení této smlouvy, nebude to znamenat nebo se vykládat jako vzdání se práv vyplývajících z kteréhokoli jiného ustanovení této smlouvy ani z jakéhokoli dalšího porušení daného ustanovení. Neuplatnění či prodlení s uplatněním jakéhokoli práva v souvislosti s touto smlouvou nebude znamenat vzdání se tohoto práva. 

Z publikace Zajištění a utvrzení dluhu v praxi, kterou si můžete zakoupit ZDE.



[1] Ustanovení § 2048 o. z. 

[2] Srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006. 

[3] Ustanovení § 2048 o. z. 

[4] Srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10: 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006. 

[5] Ustanovení § 1313 o. z. 

[6] Srov. ustanovení § 513 o. z. 

[7] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006. 

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2135/2010. 

[9] Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. 

[10] Dříve nebylo uznáváno například ani písemné uznání smluvní pokuty, která však nebyla mezi stranami sjednána, tj. potvrzena také druhou smluvní stranou. Viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004, popřípadě také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. 

[11] Ustanovení § 2050 o. z. 

[12] Viz například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 873/2009. 

[13] Viz například HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1290. 

[14] ACHOUR, G., PELIKÁN, M. Náhrada škody a nemajetkové újmy v občanskoprávních a obchodních vztazích. Ostrava: KEY Publishing, 2015, s. 89. 

[15] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010. 

[16] Srov. ONDREJOVÁ, D. Průvodce uzavíráním smluv po rekodifikaci. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 246–248. 

[17] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011. 

[18] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 492/2011. 

[19] Může se jednat o odkaz na kupní cenu vyjádřenou s DPH a bez DPH, přičemž není jasné, zda smluvní pokutu vypočítat z ceny první či druhé. 

[20] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003. 

[21] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1085/2006. 

[22] Ustanovení § 545 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. Opačně pak stanovil obch. zák. (ustanovení § 300 obch. zák.). 

[23] Srov. ustanovení § 2913 a násl. o. z. 

[24] Ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. 

[25] Ustanovení § 609 a násl. o. z. 

[26] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011. 

[27] Ustanovení § 2909 a násl. o. z. 

[28] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1488/2006. 

[29] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2843/2008. 

[30] Ustanovení § 2005 odst. 2 o. z. 

[31] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003. 

[32] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005. 

[33] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. 

[34] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 335/2000, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4920/2010. 

[35] Ustanovení § 2239 o. z. 

[36] ONDREJOVÁ, D. Průvodce uzavíráním smluv po rekodifikaci. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 270. 

[37] Ustanovení § 2049 o. z. 

[38] Ustanovení § 1992 o. z. 

[39] HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1289–1290. 

[40] Shodně HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ ­1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1290. 

[41] Ustanovení § 2052 o. z.  

[42] Ustanovení § 37 zák. o dráhách. 

[43] Ustanovení § 18a zák. o silniční dopravě. 

[44] HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1298. 

[45] Například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, sp. zn. 5 Cmo 990/95 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007. 

[46] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3555/2010.