oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Sjednání spotřebitelského úvěru

autor: Mgr. Lukáš Vacek
publikováno: 24.06.2015

§ 6
(Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr)
(1) Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Je-li část smlouvy určena odkazem na obecné podmínky, musí připojit věřitel ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy. Použitá velikost písma nesmí být menší než ve smlouvě. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.
(2) Věřitel nebo zprostředkovatel je povinen spotřebiteli poskytnout na požádání bezplatně kopii návrhu smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. To neplatí, pokud věřitel není ochoten přistoupit k uzavření této smlouvy v okamžiku, kdy spotřebitel o kopii návrhu požádá.

K § 6

Přestože ustanovení § 6 není ani samostatně označeno nadpisem, s ohledem na svůj obsah představuje jedno z nejzásadnějších ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jsou zde upraveny základní náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jakkoliv neméně důležité jsou např. i § 4 o informacích poskytovaných v reklamě či § 5 upravující předsmluvní informace, které jsou všechny obsažené ve stejné marginální rubrice „Informační povinnosti“, je nutné si uvědomit, že právě smlouva o spotřebitelském úvěru je jediným z těchto dokumentů, který zavazuje spotřebitele.    

Úpravu náležitostí smlouvy obsahoval již zák. č. 321/2001 Sb. Zákon o spotřebitelském úvěru řadu těchto náležitostí převzal, zároveň však výčet ustanovení, která musí smlouva obsahovat, v souladu s čl. 10 CCD zásadním způsobem rozšířil.

Zákon o spotřebitelském úvěru používá relativně složité označení „smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr“. Důvodem je skutečnost, že původně navrhované označení „smlouva o spotřebitelském úvěru“ vyvolávala v některých členech Legislativní rady vlády mylný dojem, že se jedná o zvláštní smluvní typ. Jak je vysvětleno již ve výkladu k § 1, není smlouva o spotřebitelském úvěru žádným samostatným smluvním typem, ale jen režimem, kterým se za určitých okolností řídí závazek mezi věřitelem a spotřebitelem.

K odst. 1

Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat minimálně všechny informace, které stanoví příloha č. 3 k zákonu o spotřebitelském úvěru. Oproti předsmluvním informacím upraveným v § 5 ustanovení § 6 nevylučuje, aby smlouva obsahovala i jakákoliv další ujednání, ostatně opačný přístup by byl v rozporu s obecným principem dispoziční autonomie smluvních stran. Jelikož zákon o spotřebitelském úvěru výslovně hovoří o smlouvě, musí být informace obsaženy ve smlouvě o spotřebitelském úvěru jako takové, a nikoliv až v dalších souvisejících dokumentech, na které smlouva odkazuje, např. ve všeobecných obchodních podmínkách, produktových podmínkách apod. (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11).

Jak zpřesnil zák. č. 43/2013 Sb., informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Tento požadavek vyplývá z čl. 10 odst. 2 CCD (v anglické verzi „in a clear and concise manner“), přičemž zákonodárce použil stejnou terminologii, kterou již používá v § 4 v souvislosti s uváděním informací v reklamě. Tento požadavek je třeba vnímat jako kvalitativní doplnění obecných požadavků na srozumitelnost a určitost právního jednání (viz § 553 odst. 1 obč. zák., resp. § 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb.) a má i v souladu se závěry, na nichž je založen i citovaný nález Ústavního soudu, a akcentovanou zásadou poctivosti v obchodním styku zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Ne každé právní jednání, které je srozumitelné a určité, je zároveň učiněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Jelikož se však jedná o právní jednání, jehož jednou stranou je spotřebitel, má i tento přísnější požadavek svůj smysl.

Jasnost a výstižnost uváděných informací jsou požadavkem na stručný a snadno pochopitelný text smlouvy, z nějž jsou klíčové údaje bez jakýchkoliv potíží seznatelné. O takový text nepůjde, pokud bude plný různých (navíc ještě podobných) zkratek, které vzhledem k absenci pevně daného slovosledu v češtině mnohdy ani neumožní identifikovat, které slovo je ve větě podmětem a které předmětem, nebo tehdy, kdy ustanovení různých smluvních článků a odstavců na sebe budou vzájemně propleteně odkazovat, obsahovat různé výjimky z výjimek atp. Zřetelnost více směřuje k formálnímu vyhotovení smlouvy a má zabránit jejímu sepsání malým písmem, případně tmavě zeleným písmem na světle zeleném podkladu apod. Společně dohromady pak všechny tyto požadavky také znamenají, že i když smlouva může v souladu se zásadou dispoziční autonomie smluvních stran obsahovat i řadu jiných ujednání, údaje stanovené zákonem se nesmějí mezi ostatními ujednáními smlouvy ztrácet, ale naopak mají být na první pohled snadno identifikovatelné. Ostatně i z požadavků na jasnost, výstižnost a zřetelnost lze opět dovodit, že informace není možné uvádět izolovaně v různých dokumentech, ale musí být přehledně a do určité míry koncentrovaně uvedeny v dokumentu jediném, a to právě smlouvě o spotřebitelském úvěru.

Přestože zákon o spotřebitelském úvěru obecně hovoří o informacích, je dobré si uvědomit, že podle přílohy č. 3 k zákonu o spotřebitelském úvěru se jedná o několik kategorií údajů. Předně údaje o smluvních stranách jsou nezbytnou náležitostí právního jednání jako takového. Údaje o druhu spotřebitelského úvěru, údaje o celkové výši spotřebitelského úvěru, výpůjční úrokové sazbě, výši a četnosti plateb aj. pak nejsou svou povahou informacemi, ale spíše smluvními ujednáními – tedy tím, na čem se strany dohodly a zároveň tím vymezily, o jaký konkrétní smluvní typ se jedná (dříve dokonce i v režimu kterého zákona, tedy zda zákona č. 40/1964 Sb. nebo obchodního zákoníku) a jaký je obsah závazku mezi stranami. Informací v užším slova smyslu jsou pak spíše až ustanovení skutečně informativní povahy, jejichž cílem je poučit spotřebitele o jeho právech vyplývajících ze zákona o spotřebitelském úvěru – např. informace o právu spotřebitele na předčasné splacení spotřebitelského úvěru nebo odstoupení od smlouvy či informace o možnosti mimosoudního řešení sporu prostřednictvím finančního arbitra. Zákon o spotřebitelském úvěru však souhrnně pro všechny tyto údaje používá označení „informace“, proto i v tomto komentáři je dále v textu používáno toto označení.

Povinnost uvádět informace stanovené v příloze č. 3 k zákonu o spotřebitelském úvěru se vztahuje jen na informace, které jsou relevantní pro konkrétní druh spotřebitelského úvěru. Tak např. informaci o ceně zboží nebo služby, která by byla placena bez využití spotřebitelského úvěru podle odst. 1 písm. d) přílohy č. 3, je nutno uvádět pouze u spotřebitelského úvěru ve formě odložené platby za zboží nebo službu nebo vázaného spotřebitelského úvěru. Stejně tak informace podle odst. 1 písm. t) přílohy č. 3 o tom, zda případné použití kapitálu, vytvořeného platbami spotřebitele namísto splácení spotřebitelského úvěru, povede k úplnému splacení spotřebitelského úvěru, je relevantní jen u takových úvěrů, kde spotřebitel nesplácí anuitně jistinu spotřebitelského úvěru, ale jeho platby jsou směřovány do nějakého propojeného investičního nebo spořicího produktu, jehož prostřednictvím bude na konci smluvního vztahu jistina spotřebitelského úvěru zcela nebo zčásti umořena.

Požadavek písemné formy je třeba vykládat v souladu s § 561 a násl. obč. zák. (resp. dříve § 40 zák. č. 40/1964 Sb.). K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Nejjednodušší je situace v případě právního jednání učiněného na listině – takové jednání má být podepsáno vlastnoručním podpisem jednající osoby. O něco složitější je situace v případě právních jednání činěných elektronicky. Podepisování právního jednání učiněného elektronickými prostředky upravuje zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Tento zákon upravuje 3 kategorie označování dokumentů – elektronický podpis, zaručený elektronický podpis a elektronickou značku. Elektronický podpis představuje údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Zaručený elektronický podpis, který má podle důvodové zprávy účinky „ověřeného podpisu“, musí splňovat následující čtyři požadavky:

a)  je jednoznačně spojen s podepisující osobou,

b)  umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě,

c)  byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba může udržet pod svou výhradní kontrolou,

d) je k datové zprávě, ke které se vztahuje, připojen takovým způsobem, že je možno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

Elektronická značka pak není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. Datová zpráva je podle § 3 odst. 1 zák. o elektronickém podpisu podepsána, pokud je opatřena elektronickým podpisem. Podle § 3 odst. 2 zák. o elektronickém podpisu „[p]oužití zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu a vytvořeného pomocí prostředku pro bezpečné vytváření podpisu umožňuje ověřit, že datovou zprávu podepsala osoba uvedená na tomto kvalifikovaném certifikátu“. Jakkoliv z § 3 odst. 1 zák. o elektronickém podpisu vyplývá, že k podpisu dokumentu stačí použití elektronického podpisu, Nejvyšší soud se (pozn. aut. pravděpodobně z důvodu relativně vágní definice elektronického podpisu a požadavku na právní jistotu účastníků právního jednání) ve své rozhodovací praxi přiklání spíše k nutnosti využití zaručeného elektronického podpisu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V neposlední řadě pak je vhodné připomenout, že nejen v oblasti veřejného práva (viz např. § 37 odst. 4 spr. řádu), ale i v oblasti soukromoprávních vztahů (viz např. § 335 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) právní úprava vyžaduje použití tzv. uznávaného elektronického podpisu, kterým se podle § 11 odst. 3 zák. o elektronickém podpisu rozumí především zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb a obsahujícím údaje, které umožňují jednoznačnou identifikaci podepisující osoby.

Žádné pochybnosti naopak nejsou o tom, že požadavek na písemně učiněný a podepsaný úkon nesplňuje prostý e-mail, který kromě podpisu v textu e-mailu není opatřen žádným jiným elektronickým podpisem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007).

Necháme-li stranou elektronický podpis a jeho zvláštní povahu jako takovou, další možnosti podpisu právního jednání učiněného v písemné formě nabízí § 561 odst. 1 věty druhé obč. zák. (ex § 40 odst. 3 věta druhá zák. č. 40/1964 Sb.), podle nějž může být podpis nahrazen mechanickými prostředky tam, kde to je obvyklé.

Zejména v oblasti bankovního poskytování služeb lze považovat za obvyklé, že jednání klientů jsou činěna ve speciálním elektronickém rozhraní internetového bankovnictví. Proto i jednání takto činěná lze považovat za písemně učiněná a podepsaná za předpokladu, že vedle obvyklosti takového jednání umožňuje použité technické řešení jednoznačně identifikovat jednající osobu, zachytit obsah právního jednání a spojit obsah právního jednání s jednající osobou tak, že je nezpochybnitelně jasné, že se jedná o projev její vůle. Přestože § 562 odst. 1 obč. zák. výslovně hovoří jen o dvou atributech zachování písemné formy, tedy určení jednající osoby a zachycení obsahu právního jednání, aby se vůbec jednalo o právní jednání, nesmí zde chybět vůle jednající osoby (srov. zejména § 551 obč. zák., případně § 34 zák. č. 40/1964 Sb.), proto by ani tento atribut neměl být opomenut.

Uvedené podmínky lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán – např. použije certifikát svěřený institucí k potvrzení/podpisu právního jednání, vloží kód, který mu byl v souvislosti s konkrétní transakcí jednorázově poslán poskytovatelem finanční služby prostřednictvím SMS zprávy na mobilní telefon apod. I tak je však nezbytné, aby takovýto systém uzavírání smluv umožňoval neoddělitelné spojení projevu vůle smluvních stran se smluvními informacemi a aby byla zaručena možnost smluvních stran (zejména spotřebitele) získat takto uzavřenou smlouvu do své moci. „Konkrétně je třeba, aby měl příslušný systém důkladně vedené záznamy o technických postupech autentizace a aby mohl být v případě sporu generován pokud možno i kompletní a nezpochybnitelný záznam o průběhu kontraktačního procesu. Z něj pak musí být patrné, že konkrétní uživatel znal obsah svého jednání a mechanicky jej potvrdil.“ (viz Polčák, R. Praxe elektronických dokumentů. Bulletin advokacie, 2011, č. 7 in ASPI ID LIT38815CZ). V neposlední řadě je však nutné upozornit na skutečnost, že učiněním právního jednání v režimu § 562 odst. 1 obč. zák. není dotčena podmínka platnosti takového jednání stanovená v § 561 odst. 1 obč. zák., kterou je připojení podpisu jednající osoby. I takovýmto způsobem učiněné jednání musí být podepsané minimálně elektronickým podpisem (podle názoru autora), popřípadě zaručeným elektronickým podpisem (podle právního názoru Nejvyššího soudu).

Jedním z technickým prostředků, který se v současné době začíná při uzavírání smluv na finančním trhu používat pro podpis dokumentů, je tzv. biometrický podpis. Namísto používání tužky a papíru se spotřebitel vlastnoručně podepíše na elektronickou podložku (tzv. signpad), která je připojena k počítači a která umožňuje zachycení nejen tzv. statické části (tedy obrázku podpisu jednající osoby), ale i tzv. dynamických charakteristik (tlak, rychlost, zrychlení během podpisu). Tento podpis je následně vložen do elektronické verze dokumentu, s níž je neoddělitelně spojen. Uvedené biometrické charakteristiky umožňují jednoznačné určení jednající osoby, takže je-li současně zachycen i obsah právního jednání a nejsou pochybnosti o existenci vůle jednající osoby, podepsání dokumentů tímto způsobem lze považovat za řádné podepsání v souladu s § 561 odst. 1 obč. zák. To platí pouze ohledně dokumentů, s nimiž se spotřebitel seznámil a přímo opatřil biometrickým podpisem. Za podepsané však nebude možné považovat dokumenty, k nimž byl (byť se souhlasem spotřebitele) připojen biometrický podpis spotřebitele uložený na technickém zařízení (v počítači) věřitele od okamžiku, kdy jím spotřebitel v minulosti podepisoval jiný dokument. Pro úplnost je opět vhodné připomenout, že tzv. biometrický podpis nesplňuje všechny požadavky kladené § 2 písm. b) zák. o elektronickém podpisu na zaručený elektronický podpis (tedy zejména není vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba může udržet pod svou výhradní kontrolou).

Vedle speciálních podložek pro sejmutí podpisu jednající osoby se v praxi zkoušejí používat i “obyčejné“ tablety. Ty však zpravidla prozatím neumožňují tak vysokou kvalitu snímání podpisu a jeho biometrických charakteristik, takže o jednoznačném určení jednající osoby těmito prostředky lze mít v současné době pochybnosti. Tím však není vyloučen další technologický vývoj v této oblasti, který stávající nesnáze překoná.

Nakonec je třeba zmínit i právní jednání učiněná prostřednictvím datových zpráv zasílaných prostřednictvím datových schránek na základě zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, která lze také považovat za písemně učiněná právní jednání.

 

Z publikace Zákon o spotřebitelském úvěru (č. 145/2010 Sb.) – Komentář. Koupit lze ZDE.