oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Šilhán Josef: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku

autor: Mgr. Zuzana Filipová
publikováno: 02.12.2016

Praha: C. H. Beck, 2015, 559 s., 790 Kč

Publikaci Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku, která je habilitační prací Josefa Šilhána, vydalo nakladatelství C. H. Beck v roce 2015. Ústředními tématy textu jsou porušení smlouvy a následky s tím spojené. Kniha je prvním monografickým zpracováním daného tématu v době postrekodifikační. Její rozsah (535 s.) napovídá, že se čtenáři dostává do rukou komplexní zpracování vybraného tématu. Autor analyzuje nejen samotný pojem porušení smlouvy, ale i další související následky (např. náhrada škody, smluvní pokuta, úroky z prodlení, odstoupení od smlouvy), ať již každý zvlášť, tak ve vzájemných souvislostech. J. Šilhán ke zpracovávané materii přistupuje inovativně, když namísto rozdílů mezi jednotlivými instituty hledá jejich styčné plochy a společné charakteristické rysy. Autor se však neomezuje pouze na český právní řád, text doplňuje i o stanoviska zahraniční doktríny a soudní judikaturu. Precizní systematické uspořádání předkládané publikace se odráží v její přehlednosti a obsahové srozumitelnosti. Monografie je rozdělena na čtyři části (porušení smlouvy, následky porušení smlouvy, funkce a mechanismus působení následků porušení smlouvy a jednotlivé následky porušení), z nichž každá je zejména z důvodu komplexnosti a přehlednosti problematiky tvořena kapitolami, které se pak věnují dílčím zkoumaným otázkám. Text je vhodně doplněn grafickými znázorněními a přehledovými tabulkami, které usnadňují čtenáři orientaci a zároveň slouží k lepšímu pochopení prezentovaných schémat. Jako přidanou hodnotu publikace hodnotím ekonomický nadhled autora, který se promítá do účelu jednotlivých institutů a motivace smluvních stran takové instituty využívat. J. Šilhán posouvá vnímání např. smluvní pokuty a úroků z prodlení a nachází tak řešení nebo souvislosti, které by bez tohoto inovativního přístupu zůstaly skryty. Kniha je přínosem nejen pro akademickou obec (zejména její první tři části), ale ocení ji i zástupci právní praxe, a to zvláště poslední část publikace, kde jsou podrobně a komplexně zpracovány jednotlivé instituty.

Východiska monografie jsou shrnuta v části A publikace, která vymezuje základní stavební kameny dalšího výkladu. První kapitola objasňuje pojem porušení smlouvy, neboť tento je stěžejní pro výklad o následcích takového porušení. J. Šilhán pojímá porušení smlouvy komplexně, tedy jako jakoukoli odchylku toho, co mezi stranami je, od toho, co by na základě jejich závazku být mělo (s. 43). Toto negativní vymezení jej však staví do pozice, kdy je třeba definovat obsah smluvního závazku. Tím autor rozumí dva okruhy očekávání – jednak ta, která spočívají v poskytnutí slíbeného plnění, a jednak ta, která mají základ v respektování i ostatních oprávněných zájmů druhé strany (s. 9). Konkrétní obsah těchto očekávání je rozveden v následujících podkapitolách. Na typologii způsobů porušení smlouvy se zaměřuje druhá kapitola úvodní části. Autor typy odvozuje od zvolených kritérii porušení, tedy zda se jedná o nedodržení primární povinnosti poskytnout dluhované plnění nebo o porušení ostatních norem. Řadí mezi ně nesplnění dluhu vůbec, splnění dluhu vadně a porušení jiných povinností v rámci závazku. Na takto vymezené typy J. Šilhán navazuje jednotlivé následky porušení.

V další samostatné kapitole autor vysvětluje pojem prodlení jako jeden z případů porušení smlouvy, důraz klade zvláště na prodlení dlužníka. Na úvod vymezuje podmínky, které musí být splněny, aby prodlení z podstaty věci mohlo vůbec nastat (časová podstata prodlení), popisuje ale i povinnosti, při jejichž plnění je prodlení dlužníka z podstaty věci vyloučeno. Výklad směřuje i ke vztahu prodlení a vadného splnění, srovnání teoretické koncepce vymezení tohoto vztahu v účinné právní úpravě a obchodním zákoníku a možným praktickým dopadům posunu doktrinálního nazírání. Stranou pozornosti nezůstává počátek prodlení, resp. určení okamžiku, kdy mělo být plněno. Praxe jistě ocení výklad o možných způsobech sjednání okamžiku splnění ve smlouvě, jakož i o situaci, kdy splatnost ve smlouvě sjednána není a smluvní strany musí při jejím určení vycházet z textu zákona. Autor se také podrobně věnuje pravidlům zavedeným implementací směrnice o postupu proti opožděným platbám, částečnému prodlení a jeho vymezení proti kvantitativním vadám. Vady místa a času splnění, kterou svou podstatou nenáleží do kategorie prodlení, jsou popsány v samostatné kapitole.

Čtvrtá kapitola popisuje další z případů porušení smlouvy, konkrétně dodatečnou nemožnost plnění, ať již je tato důsledkem protiprávního jednání některé ze smluvních stran nebo objektivní skutečnosti. V důsledku úzce nastavené koncepce dodatečné nemožnosti plnění pod ni lze zařadit v zásadě pouze nesplnitelnost (nerealizovatelnost) dluhu, ať již je důsledkem zániku věci nebo následné právní nedovolenosti plnění, nikoli pouhou obtížnost plnění (s. 93). Obě tyto kategorie rozlišuje autor ekonomickým pohledem. Předpokladem splnitelnosti dluhu není pouze technická realizovatelnost, ale i realizovatelnost ekonomická (s. 105). Tu J. Šilhán rozděluje na ekonomickou nerealizovatelnost absolutním, subjektivní a relativní. O absolutní ekonomickou nerealizovatelnost se jedná v případech, kdy splnění dluhu přesahuje ekonomické síly jakéhokoli subjektu. Taková plnění, „k nimž je třeba vyvinout energii v teorii sice existující, nicméně naprosto nereálnou s ohledem na její nákladnost“, je třeba považovat za nemožnost plnění (s. 105). Naopak ekonomická nerealizovatelnost subjektivní se vtahuje již ke konkrétnímu subjektu, tedy na situaci, kdy dané plnění přesahuje ekonomické síly přímo daného dlužníka. Tuto dle závěru autora nelze považovat za nemožnost plnění v zákonem stanoveném smyslu a východisko z takové situace je třeba hledat u jiných institutů (např. hardship doložka). Poslední kategorií je ekonomická nerealizovatelnost relativní, která dopadá na případy, které ze své podstaty vyžadují vynaložení nákladů extrémně neproporcionálních k dosaženému výnosu druhé strany. Ekonomická nerealizovatelnost relativní pak může být důvodem pro aplikaci ustanovení o dodatečné nemožnosti plnění, a to i přesto, že technicky vzato je možné plnění realizovat, jednalo by se však o „ekonomický nesmysl.“ (s. 106). J. Šilhán tedy posouvá vnímání nemožnosti plnění od absolutní nerealizovatelnosti k nerealizovatelnosti ekonomické daného konkrétního subjektu.

Pátá kapitola popisuje vadné splnění jakožto další typ porušení smlouvy, tedy situaci, kdy věřitel určité plnění převzal, to však nebylo v souladu se smlouvou. J. Šilhán vedle vymezení obecných typů vad popisuje i promítnutí zásady de minimis do posuzování, zda se o vadu jedná či nikoli. Aplikace této zásady umožňuje neposuzovat zanedbatelné odchylky jako vady (a tedy zohlednit realitu), na druhé straně však autor upozorňuje, že je třeba tuto zásadu aplikovat s velkou obezřetností tak, aby nebyla zneužita k obhajování vadného plnění a nestala se tak nástrojem dlužníka ke zbavení se odpovědnosti za vadné plnění.

Část B, věnovanou právním následkům porušení smlouvy, autor rozdělil do čtyř kapitol, ve kterých popisuje následky porušení smlouvy a podává jejich přehled, dále se zabývá vlivem porušení smlouvy na trvání dluhu a na povinnost poskytnout protiplnění. Tato část je uzavřena kapitolou o uplatnitelnosti liberačních důvodů. Při členění následků vad J. Šilhán opouští tradiční členění na odpovědnost za škodu, vady a prodlení, ale za následek porušení smlouvy považuje jakoukoli změnu v právech a povinnostech smluvních stran, která je aktivována porušením smlouvy. Následně vypočítává téměř 3 desítky jednotlivých následků porušení smlouvy (s. 149), přičemž vedle obecně uznávaných následků jako je náhrada škody, úroky z prodlení, smluvní pokuta či právo odstoupit od smlouvy řadí i právo započíst splatný dluh na poskytnutou kauci, právo požadovat plnění po třetí osobě, která zajišťuje dluh, nebo povinnost informovat druhou stranu o porušení smlouvy. Tyto formy porušení pak spojuje s jednotlivými typy porušení smlouvy, přičemž toto přiřazení považuje za důležité i pro řešení konkrétních případů v právní praxi. Pro zjištění, jaké právní následky porušení smlouvy v daném případě vyvolalo, popisuje J. Šilhán tříkrokový aplikační postup. Zaprvé je nezbytné určit, o jaký typ porušení smlouvy se jedná, následně k němu přiřadit odpovídající okruh následků, které mohou na takové porušení dopadat a v posledním kroku podle okolností konkrétního případu určit, pro které z těchto následků jsou splněny nezbytné zákonné či smluvní aplikační předpoklady.

Část C obecně popisuje funkce a účel následků porušení smlouvy, zaměřuje se na využití funkční analýzy při posuzování přípustnosti a přiměřenosti smluvních sankcí, mechanismus působení jednotlivých následků porušení a také na implikaci systematiky pro interpretaci zákonných a smluvních mechanismů. Autor zaměřuje pozornost na smysl a účel jednolitých následků i mechanismů, prostřednictvím kterých se následky realizují, a odpovídá tak na otázky jaké funkce mají následky porušení sledovat a k čemu vlastně v závazku jsou (s. 219). Funkce následků porušení smlouvy přitom rozděluje do kategorií podle toho, zda se jedná o pohled dlužníka, pro kterého jsou následky porušení smlouvy zatížením-nákladem, nebo věřitele, který se naopak zaměřuje na „to“, co mu konkrétně daný výsledek přináší, a “čím“ je ho dosaženo (s. 227). Na základě syntézy pohledů obou smluvních stran (přehledné uspořádání v tabulce na str. 234) J. Šilhán strukturuje porušení smlouvy z funkčního hlediska do 4 souborů: restorativní mechanismy, sankčně-motivačně utvrzovací mechanismy, sankčně-motivační terminační nástroje a následky alokace reziduálního rizika (s. 235). Restorativní mechanismy umožňují uspokojení primární pohledávky (uhrazovací mechanismy), patří mezi ně ale i nástroje, jejichž podstatou je internalizace způsobených externalit, tedy nákladů.

Nástroje s uhrazovacími následky jsou takové, které vedou nebo mohou vést k prosazení primárního smluvního nároku, tedy k obdržení plnění in natura, a patří mezi ně např. uspokojení skrze realizaci věcného zajištění. Mezi restituční nástroje autor řadí nepeněžité nároky v rámci práv z vadného plnění a nepeněžitou náhradu škody, k nástrojům plnící kompenzační funkci patří přiměřená sleva z ceny, peněžitá náhrada škody a „obyčejná“ smluvní pokutu. Druhým souborem nástrojů jsou sankčně-motivační utvrzovací nástroje. K nim autor přičítá mimo jiné sankční smluvní pokutu, zádržné a ztrátu výhody splátek. Možnost vyvázat se ze smlouvy poskytuje věřiteli třetí soubor nástrojů, tedy sankčně-motivační terminační nástroje. Řadí se mezi ně odstoupení od smlouvy a výpověď závazku. Nástroji čtvrtého souboru, tedy smluvní alokace reziduálního rizika, jsou v zásadě jakékoli nástroje, které neumožňují liberaci vyšší moci, tedy smluvní pokuta bez možnosti liberace, úroky z prodlení a paušál nákladů 1200,-Kč. Tento systém autor doplňuje o další dvě funkční pole, a to podněty k prevenci a minimalizaci škod obecně a podporu dodržování smluvních slibů, které se týkají účelů sledovaných právním řádem a jsou v zájmu obou smluvních stran. Přímý aplikační význam této systematiky J. Šilhán shledává při posuzování přípustnosti a přiměřenosti smluvních sankcí, které podrobně popisuje v kapitole XII. této části (s. 247).

V poslední (zvláštní) části D autor rozebírá jednotlivé následky porušení. Podrobně se věnuje náhradě škody, úrokům z prodlení a smluvní pokutě, terminačním mechanismům, v rámci nichž se zabývá odstoupením od smlouvy, výpovědi a odstupnému. Dvě závěrečné kapitoly popisují práva z vadného plnění a některé další následky porušení smlouvy. Autor v rámci jednotlivých institutů vymezuje jejich základní charakteristické rysy, zaměřuje se na jejich možné smluvní modifikace a i příznačné problémy a otázky na dílčí instituty navázané. Do výkladu však neopomíná promítnout funkční hledisko a závěry formulované zejména v části C publikace. Tato část bude pro praxi patrně nejpřínosnější.

Náhradu škody charakterizuje autor jako nástroj restorativní z pohledu poškozeného, internalizační z pohledu dlužníka. Hlavní smysl institutu shledává v obnovení stavu, jaký by byl, kdyby k porušení smlouvy vůbec nedošlo. Obnovení stavu pak chápe ve dvou modifikacích – buď jako obnovení stavu, jako by k uzavření smlouvy nikdy nedošlo, nebo jako obnovení stavu, jako by smlouva byla řádně splněna. Z těchto východisek pak odvíjí další úvahy směřující k funkci náhrady škody a odpovědi na otázku, co se hradí. J. Šilhán rozlišuje mezi náklady spoléhání, resp. škodou pramenící z důvěry ve splnění (tzv. negativní intercese) a ztrátou užitku, tedy náhradou toho, co poškozenému z konkrétní škody skutečně ušlo (tzv. pozitivní intercese). Tuzemská praxe převážně respektuje pravidlo, že se nahrazuje pozitivní intercese. Pokud poškozený požaduje náhradu negativní intercese, nabízí se úvaha, zda jeho motivem není sanování svého špatného obchodního rozhodnutí, čímž se dostává mimo účel náhrady škody. Proto by výše náhrady negativní intercese měla být vždy limitována výši intercese pozitivní. Dlužník může mezi oběma variantami volně vybírat, pokud má být však dosažen smysl náhrady škody, měl by si vybrat vždy jen jeden z cílů restorace. Náhrada škody jako reparační nástroj nemá sloužit jako zdroj obohacení. Při řešení jednotlivých případů by se mělo proto vycházet z funkčního cíle reparace, aby se zabránilo neodůvodněnému poškození nad rámec kompenzačního účelu náhrady škody. Z těchto pravidel pak J. Šilhán dovozuje tyto aplikační pravidla náhrady škody: 1) škoda má být hrazena v plném rozsahu, zásadně ale tak, aby nedošlo k obohacení poškozeného, 2) poškozený si může zvolit, zda bude požadovat pozitivní nebo negativní intercesi, nemělo by mu ale náležet obojí, 3) pokud požaduje negativní intercesi, je limitován výši intercese pozitivní, náhrada škody reparuje pouze následky porušení smlouvy, nikoli následky špatného obchodního rozhodnutí (s. 301).

Výklad věnovaný úrokům z prodlení a minimálnímu paušálu nákladů je rovněž uveden popisem pojmu a funkcí institutů, přičemž je obohacen o vymezení vztahu k jiným nástrojům z hlediska účinků, konkrétně k náhradě škody, smluvní pokutě, úrokům z prodlení, odstoupení od smlouvy a ke speciálním institutům ve zvláštních právních předpisech. Autor také připomíná podmínky vzniku, přičemž zvláštní pozornost je věnována „odpovědnosti za prodlení“ jako jedné z nezbytných podmínek pro vznik práva požadovat úroky z prodlení. J. Šilhán věnuje pozornost i výši úroků z prodlení, ať již se jedná o subsidiární zákonnou úpravu nebo její smluvní ujednání. Zvlášť hodnotnou shledávám 7. kapitolu týkající se nepřiměřeně vysokých úroků z prodlení, v jejímž rámci se autor zabývá nejpalčivějšími otázkami právní praxe – výší sjednané sazby a mechanismu posuzování přiměřenosti a konkretizace jejích kritérií. J. Šilhán svoje závěry konfrontuje s aktuální, ale i starší judikaturou českých soudů a neopomíjí ani otázku možné využitelnosti judikatury vztahující se k přiměřenosti smluvní pokuty i na úroky z prodlení. V rámci této úpravy se autor zabývá i vztahem duplicitních ustanovení § 1972 a § 1964 občanského zákoníku (s. 380).

Kapitola o smluvní pokutě opět vedle vymezení její funkce a základní charakteristiky obsahuje podrobné pojednání o její výši, zvláště pak přiměřenosti a kritériím přiměřenosti relevantních v konkrétních případech, soudní moderaci – postupu a její maximální míry. V těchto otázkách je výklad úzce navázán na judikaturu českých soudů, čtenáři se tak podává výklad nejen o normativní stránce problému, ale i řešení, které přijala praxe.

V recenzované publikaci se čtenáři dostává do rukou mimořádně kvalitní práce věnovaná závazkovému právu. Je evidentní, že se jedná o výsledek dlouhodobé, systematické a pečlivé práce autora, jenž přichází s inovativním ekonomickým přístupem k řadě otázek, což publikaci povyšuje nad „pouhý“ výklad právních předpisů a umožňuje čtenáři ucelenější a komplexnější náhled na předestřenou problematiku. Doplnění teoretických pasáží o praktické přístupy a nastíněné řešení otázek v praxi nejpalčivějších posouvá text od akademické obce k odborné veřejnosti.

 

Knihu lze koupit ZDE.