oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Rozsudek pro zmeškání – úplný přezkum

publikováno: 10.05.2016

Prvořadým úkolem obecných soudů a smyslem občanského soudního řízení je nalézání hmotného práva a spravedlivé řešení sporu mezi účastníky. Postup odvolacího soudu, který se při volbě mezi meritorním projednáním sporu a pouhým přezkoumáním naplnění podmínek vydání rozsudku pro zmeškání (za situace, což je zásadní, kdy bylo prvoinstanční rozhodnutí možné interpretovat oběma způsoby) přiklonil k úplnému přezkumu, je ústavně konformní.

Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 1944/2015

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, podala stěžovatelka u Městského soudu v Brně žalobu, kterou se vůči třem žalovaným domáhala náhrady škody ve výši 27 620 Kč, způsobené trestným činem poškozování cizí věci, za který byli žalovaní odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2008, č. j. 4 T 137/2008-96.

3. Žalovaní se na první jednání ve věci nedostavili a stěžovatelka navrhla vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b občanského soudního řádu (dále také „o. s. ř.“). Prvostupňový soud provedl dokazování a následně vyhlásil rozsudek pro zmeškání (ze dne 26. 3. 2012, č. j. 229 C 106/2010-75), kterým žalobě vyhověl.

4. Rozhodnutí bylo písemně vyhotoveno jako rozsudek pro zmeškání. Městský soud v něm uvedl, že byly splněny podmínky podle § 153b odst. 1 o. s. ř. a že se tvrzení obsažená v žalobě považují za nesporná. Soud se dále v odůvodnění zabýval tvrzením jednoho z žalovaných (obsaženým v písemném vyjádření k žalobě), podle něhož již část škody nahradil pojišťovně. K tomu soud uvedl, že z doložených listin pojišťovna žádné plnění stěžovatelce neuhradila, a nárok tak na ni nemohl přejít. Pokud proto žalovaný cokoli uhradil, je to v daném případě irelevantní.

5. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání i návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání (§ 153b odst. 4 o. s. ř.). Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2013, č. j. 229 C 106/2010-130, byl návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítnut. K odvolání prvního žalovaného bylo toto usnesení potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2013, č. j. 44 Co 407/2013-135.

6. Krajský soud následně projednával odvolání proti rozsudku pro zmeškání ze dne 26. 3. 2012, přičemž v rámci ústního jednání účastníkům sdělil svůj právní názor, že předmětný rozsudek ve skutečnosti není rozsudkem pro zmeškání, nýbrž rozsudkem kontradiktorním. Jednání následně odročil za účelem vyžádání zprávy od České pojišťovny ohledně poskytnutí plnění stěžovatelce.

7. Po provedení dokazování na dalším ústním jednání krajský soud rozhodl tak, že se co do částky 25 620 Kč žaloba zamítá, co do částky 2 000 Kč s příslušenstvím se prvostupňové rozhodnutí potvrzuje. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud uvedl, že zpočátku zaměřil svou přezkumnou činnost na zjištění, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, s ohledem na obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 26. 3. 2012 a obsah odůvodnění prvostupňového rozsudku však následně učinil závěr, že tento rozsudek nemá povahu rozsudku pro zmeškání, ale rozsudku kontradiktorního, vydaného ve smyslu § 152 a násl. o. s. ř., neboť soud při jeho vydání nevycházel pouze ze skutkových okolností uvedených v žalobě, ale k objasnění skutkového stavu prováděl i dokazování, jehož výsledky vyhodnotil v konečném odůvodnění.

8. Městský soud tedy prováděl dokazování, pochybil však, pokud zároveň neřešil rozporná tvrzení účastníků dotazem na Českou pojišťovnu. To proto napravil odvolací soud a zjistil, že stěžovatelce byla uhrazena částka 25 620 Kč. Stěžovatelce proto dle odvolacího soudu v této částce chybí aktivní legitimace, neboť právo na náhradu škody přešlo na Českou pojišťovnu ve smyslu § 33 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě).

9. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž uvedla, že odvolací soud nerespektoval ustanovení občanského soudního řádu, činil procesní úkony, jež zákon nepřipouští, přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, v němž ho vůbec přezkoumávat nesměl, a rozhodl v rozporu s obsahem spisu.

10. V doplnění ústavní stížnosti poté stěžovatelka zdůraznila, že žalovaní byli na první jednání ve věci řádně předvoláni a poučeni, ani jeden z nich se však nedostavil. Stěžovatelka měla za to, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, a proto tento postup navrhla, čemuž městský soud vyhověl. Odvolání druhého žalovaného se poté v rozporu s poučením městského soudu neopíralo o vadu řízení ani o skutečnosti nebo důkazy, jimiž by mohlo být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání.

11. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud odvolací soud připustil odvolání proti rozsudku pro zmeškání z jiných než z přísně formálních hledisek zakotvených v ust. § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., porušil tím zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť rozhodl v rozporu s platným právem.

12. Stěžovatelka nesouhlasí, že by prvostupňový rozsudek nebyl rozsudkem pro zmeškání. Stěžovatelka dle svých slov nemohla zabránit tomu, že městský soud prováděl sumarizaci stavu vyplývajícího z žaloby, podstatný má nicméně být chronologický postup, tedy že stěžovatelka navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, pro který byly splněny zákonné podmínky, a městský soud následně konstatoval, že považuje tvrzení stěžovatelky obsažená v žalobě za nesporná. Dle stěžovatelky neplatí u rozsudků to, co obecně u smluv, tj. že obsah má přednost před názvem. Pokud soud vydá rozsudek pro zmeškání (za splnění všech zákonných podmínek), nemůže dle stěžovatelčina názoru odvolací soud rozhodnout, že takový rozsudek nemá parametry rozsudku pro zmeškání. V takovém případě totiž dochází buď k nezákonnému rozhodnutí odvolacího soudu, nebo nesprávnému postupu soudu prvního stupně, příp. k oběma těmto situacím. V každém případě jsou však porušována stěžovatelčina základní práva.

13. Stěžovatelka konečně brojí i proti provedenému dokazování ze strany odvolacího soudu, neboť prokázání, že nárok přešel na Českou pojišťovnu, měl soud dovodit z „nedatované sjetiny“ soukromé společnosti. Podle stěžovatelky tvrzení soukromé společnosti prospívá pouze jí. Navíc považuje za absurdní, že někoho Česká pojišťovna nejdříve vyrozumí, že znečištění fasády nespadá pod sjednané pojištění, a následně mu bez jakéhokoli sdělení přece jen pojistné plnění poskytne.

14. Stěžovatelka uzavírá, že postup soudů považuje za rozporný s právní jistotou a s principem předvídatelnosti postupu soudů. Stěžovatelka se bezděčně ocitla v situaci, kdy přes splnění všech zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání a přes to, že prvostupňový soud tento rozsudek vydal, se nakonec o rozsudek pro zmeškání nejednalo, a to „z důvodu jakéhosi ‚experimentu‘ Městského soudu v Brně“.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

16. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

17. Vedlejší účastníci na výzvu Ústavního soudu nereagovali, čímž se v souladu s poučením, kterého se jim dostalo, svého postavení v řízení vzdali.

18. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci nebylo třeba nařizovat jednání, rozhodl Ústavní soud bez jeho konání (§ 44 zák. o Ústavním soudu).  

III. Vlastní posouzení

19. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací přednesenou v ústavní stížnosti a s obsahem spisu Městského soudu v Brně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

20. Je nepopiratelné, že v projednávané věci nastala poněkud nestandardní situace způsobená postupem Městského soudu v Brně, který na jednu stranu vydal rozsudek pro zmeškání, na druhou stranu však některé své závěry založil na zhodnocení důkazů předložených stěžovatelkou i žalovanými. Tato situace není v občanském soudním řádu výslovně předvídána (z hlediska odvolacího přezkumu), což ovšem neznamená, že by jakýkoli postup odvolacího soudu byl bez dalšího nezákonný, resp. protiústavní. Jak Ústavní soud uvedl již v nálezu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98 (N 171/16 SbNU 249): „Postrádá-li občanský soudní řád … návod, jak v konkrétní procesní situaci postupovat, neznamená to, že by smysl a účel občanského soudního řízení nemohl být naplněn. Z nedostatku výslovné právní úpravy lze dovodit jen to, že vymezení postupu v takovéto procesní situaci zákon ponechává na interpretační praxi soudů. Je však samozřejmé, že výklad právního předpisu musí být založen na principech vyjádřených v ust. § 1 až 6 o. s. ř., jakož i na souladu s ústavními principy spravedlivého procesu.“ Úkolem odvolacího soudu tak bylo zvolit takový postup, který bude v nejvyšší možné míře respektovat principy civilního procesu, jakož i práva účastníků řízení.

21. Podle stěžovatelky bylo v projednávaném případě podstatné pouze to, jak bylo prvostupňové rozhodnutí označeno, a právě tím by měl být odvolací soud vázán. Jakékoli další úvahy městského soudu byly údajně nadbytečné a neměnily nic na povaze vydaného rozsudku. Ústavní soud zcela nevylučuje, že by z pohledu ústavně zaručených práv účastníků řízení mohl obstát i postup odpovídající právě uvedenému výkladu stěžovatelky, tedy že by přes provedené dokazování odvolací soud považoval odvoláním napadené rozhodnutí za rozsudek pro zmeškání (s tím, že by hodnocení důkazů představovalo obiter dictum). Dle názoru Ústavního soudu však obstojí i postup opačný, tedy ten, který zvolil Krajský soud v Brně.

22. V daném případě podala stěžovatelka žalobu, na kterou reagoval jeden z žalovaných tak, že žalobu označil za nedůvodnou, neboť škodu již částečně uhradil České pojišťovně, což se pokusil důkazně podložit. Na první ústní jednání se následně ani jeden z žalovaných nedostavil a stěžovatelka navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Městský soud měl tudíž k dispozici důkazy obou stran, které patrně považoval za dostatečné k řádnému zjištění skutkového stavu, přičemž zároveň byly dle jeho přesvědčení naplněny zákonné podmínky k vydání rozsudku pro zmeškání. Dle protokolu z ústního jednání ze dne 26. 3. 2012 však městský soud po stěžovatelčině návrhu k vydání rozsudku pro zmeškání nepřistoupil ihned, nýbrž prvně provedl dokazování. Poté dokazování ukončil a rozhodl, formálně, podle § 153b o. s. ř. kontumačním rozsudkem. V písemném odůvodnění rozsudku mj. uvedl, že žalovaná strana neprokázala přechod nároku na pojišťovnu a zároveň že tvrzení uvedená v žalobě se považují za nesporná.

23. Z průběhu prvostupňového řízení se jeví, že městský soud patrně neměl jasno, v čem rozsudek pro zmeškání spočívá. Lze pouze spekulovat, zda by postupoval stejně i tehdy, pokud by si byl důsledků postupu podle § 153b o. s. ř. vědom, příp. (a to je podstatné), pokud by po provedení důkazů došel k závěru, že žaloba není důvodná. Naplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání totiž samo o sobě ještě neukládá soudům povinnost jej skutečně vydat [viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.]. Nelze tedy vyloučit (naopak se to zdá poměrně pravděpodobné, neboť jinak by provádění dokazování nedávalo smysl), že hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu bylo významné pro konečné rozhodnutí, pročež nelze ani žalované straně vyčítat, že svými námitkami v odvolání mířila i proti meritu věci, pokud s hodnocením důkazů nesouhlasila. Nastalá situace je tímto odlišná od vydání „skutečného“ rozsudku pro zmeškání, kde má omezení odvolacích důvodů ve smyslu § 205b o. s. ř. své opodstatnění, neboť jiné než tam uvedené důvody nemají na výsledek řízení před soudem prvního stupně vliv.

24. Odvolací soud tedy rozhodoval o odvolání, v němž byly uplatňovány námitky, které by v případě své důvodnosti mohly mít vliv na výsledek prvostupňového řízení. Lpění na omezení odvolacího přezkumu ve smyslu § 205b o. s. ř. kvůli označení prvostupňového rozhodnutí jako rozsudku pro zmeškání by za této situace šlo proti smyslu zákonné úpravy odvolacích důvodů, která zjevně neměla (v tomto případě) za cíl znemožnit účastníkům řízení bránit se proti způsobu posouzení těch otázek, které měly význam pro konečné rozhodnutí nalézacího soudu.

25. Jak již bylo řečeno, nelze vyloučit, že odvolací soud sám zhodnotí, že provedené dokazování nemělo žádný význam, resp. že se jednalo o pouhé obiter dictum. V daném případě ale takový závěr neučinil a odvoláním napadený rozsudek považoval za rozsudek kontradiktorní povahy. Ústavnímu soudu nepřísluší tento výklad odvolacího soudu přezkoumávat, a to s výjimkou zjevných excesů nebo případů, kdy by v důsledku učiněného výkladu docházelo k porušení ústavně zaručených práv účastníků řízení, zejména pak práva na spravedlivý proces. Ústavní soud je však toho názoru, že řešení nastalé situace odvolacím soudem v nejvyšší možné míře šetřilo nejen práva účastníků řízení, nýbrž i smysl a účel rozsudků pro zmeškání, resp. celého občanského soudního řízení.

26. Prvořadým úkolem obecných soudů a smyslem občanského soudního řízení je nalézání hmotného práva a spravedlivé řešení sporů mezi účastníky [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03 (N 51/33 SbNU 31), v němž Ústavní soud považoval za nejvyšší hodnotu rozhodování sporů individuální spravedlnost]. S tímto požadavkem se žalobce na soud obrací návrhem na zahájení řízení a totéž od soudu očekává i strana žalovaná (srov. i § 1 a 3 o. s. ř., resp. čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny). Opakem nalézání spravedlnosti bývá přepjatý formalismus, kdy soud vyloží a použije procesní předpisy – ovšem v rozporu s jejich smyslem a účelem – tak, aby se meritornímu posouzení věci vyhnul.

27. Ústavní soud si je vědom, že výsledek soudního řízení nemusí vždy odpovídat hmotnému právu. Pakliže má občanské soudní řízení sloužit výše uvedeným cílům, musí být civilní soudnictví funkční jako celek, což v první řadě předpokládá, že zákonodárce stanoví procesní pravidla, kterými se musí soudy i účastníci řízení řídit. Pokud tak účastníci v konkrétním případě nečiní, logickým a ústavně konformním důsledkem může být neúspěch ve sporu, a to bez ohledu na hmotné právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307)]. Tento přístup slouží k zajištění rychlé a efektivní justice a odpovídá i klasické právní zásadě vigilantibus iura scripta sunt (nechť si kaž­dý střeží svá práva).

28. V souladu [viz k tomu i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98 (U 7/13 SbNU 405)] s právě zmíněnou zásadou je také institut rozsudku pro zmeškání, který za zákonem stanovených podmínek vytváří fikci nespornosti skutkových tvrzení žalobce. Jak k tomu uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04 (N 53/36 SbNU 563): „Zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění, a tím i zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svým postupem – svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) – délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to, donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duchu zásady ‚nechť si každý střeží svá práva‘.“

29. Podrobně se pak k institutu rozsudku pro zmeškání a jeho vztahu k účelu a smyslu civilního řízení Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08 (N 118/61 SbNU 717): „[Ú]čelem civilního řízení soudního je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním soukromým právům. Účel civilního procesu přitom nelze podceňovat nejen proto, že se opírá o uvedený ústavní základ, ale zejména z toho důvodu, že se v něm zrcadlí vůbec smysl existence civilního práva procesního a jeho vzájemný vztah s hmotným právem. Soukromé právo svým adresátům umožňuje, aby se především na základě vlastních právních úkonů, popř. jiných právních skutečností, stali účastníky soukromoprávních vztahů, v rámci nichž budou nositeli subjektivních soukromých práv a povinností. Stanovením subjektivních hmotných práv a povinností však úloha právního řádu nekončí. Nezbytným předpokladem řádného fungování společnosti je bezpochyby rovněž zajištění možnosti právní ochrany pro případ, že subjektivní soukromá práva budou porušena nebo ohrožena, nebo že nositelé subjektivních povinností je nebudou dobrovolně plnit. Po zásadním omezení svépomoci pouze na nevyhnutelně nutnou míru tuto ochranu poskytuje právě civilní právo procesní. Nastíněný vztah hmotného a procesního práva lze tedy slovy prof. Macura (J. Macur: Problémy vzájemného vztahu práva procesního a práva hmotného, Masarykova univerzita, Brno 1993, str. 27.) shrnout tak, že ‚existence procesního práva je odůvodněna poskytováním ochrany materiálním subjektivním právům a oprávněným zájmům a existence hmotného práva v jeho celku není zase možná bez mocenského donucujícího působení práva procesního‘.

O ochraně lze v pravém slova smyslu hovořit pouze tehdy, pokud civilní proces umožňuje prosadit skutečně existující, a nikoliv fiktivní subjektivní soukromá práva a povinnosti. V rozsahu, v jakém se civilní právo procesní od tohoto cíle vzdaluje, je popírána nejen ochranná funkce civilního práva procesního, ale též smysl soukromoprávní regulace; v konečném důsledku je potom významně narušena právní jistota. Jinak řečeno, civilní právo procesní je účinné jenom v té míře, v níž je způsobilé poskytnout ochranu skutečným subjektivním hmotným právům. Tím přirozeně nemá být řečeno, že v konkrétních případech nemohou existovat rozsudky, které se rozcházejí se skutečnými hmotněprávními poměry, jako tomu může být u rozsudků založených na pravidlech o důkazním břemenu. Koncepčně by však právní úprava měla směřovat k tomu, aby ochrannou funkci civilního proce­su – coby poskytování ochrany skutečným subjektivním hmotným právům – respektovala. To je úkolem nejen zákonodárce, ale také aplikační praxe, která se v současné době musí vypořádat s mnohdy značně neuspokojivým zněním občanského soudního řádu, popř. dalších procesních předpisů. Jednotlivé instituty občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit, a úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby – při zachování ostatních základních principů a východisek civilního procesu – odpovídaly ochranné funkci civilního práva procesního.

Uvedený požadavek je obecný, a lze jej proto vztáhnout i na všechny instituty sloužící k urychlování civilního řízení soudního, a to včetně rozsudků, jež reagují na zmeškání účastníka.“

30. V návaznosti na to Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že rozsudek pro zmeškání by měl soud volit zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý a kdy je žalovaný skutečně nečinný a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně soudní řízení protahuje.

31. Z judikatury Ústavního soudu tedy plyne, že rozsudek pro zmeškání je institutem sice ústavně konformním, jeho využitím však zároveň dochází k omezení práv žalované strany a k částečnému narušení vazby procesního práva na právo hmotné. Soudy by proto měly k vydávání těchto rozsudků přistupovat obezřetně a v případě pochybností je nevydávat [viz i nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 377/10 (N 108/57 SbNU 389)].

32. Ve světle těchto úvah nezbývá než považovat postup odvolacího soudu, který se při volbě mezi meritorním projednáním sporu a pouhým přezkoumáním naplnění podmínek vydání rozsudku pro zmeškání (za situace, což je zásadní, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí možné interpretovat oběma způsoby) přiklonil k úplnému přezkumu, za ústavně konformní. Odvolací soud tímto postupem poskytl ochranu právům žalovaných i stěžovatelky a umožnil spravedlivé vyřešení vzniklého sporu, čímž naplnil samotný účel vedeného soudního řízení. V konečném důsledku tak odvolací soud učinil to, čeho se stěžovatelka podáním žaloby domáhala, tedy rozhodl o právech a povinnostech žalovaných. S konkrétním posouzením věci (zamítnutím žaloby) sice stěžovatelka nesouhlasí, to už však z pohledu Ústavního soudu není bez dalšího relevantní, neboť právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi řízení rozhodnutí odpovídající jeho názoru [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2804/10 (N 81/61 SbNU 269)].

33. Řešení zvolené odvolacím soudem tedy hájí práva účastníků více, než by tomu bylo v případě posouzení prvostupňového rozhodnutí jako rozsudku pro zmeškání. Odvolací soud by tím dal přednost nemeritornímu přezkumu za situa­ce, kdy (nesprávně) zjištěný skutkový stav s určitou mírou pravděpodobnosti ovlivnil konečné rozhodnutí nalézacího soudu. V případě meritorního rozhodování přitom zákon až na výjimky poskytuje neúspěšné straně možnost podat odvolání na základě podstatně širších odvolacích důvodů (včetně nesprávně zjištěného skutkového stavu), které by jí však byly v tomto případě odepřeny.

34. Z uvedených důvodů Ústavní soud považuje postup odvolacího soudu, který rozhodnutí prvního stupně přezkoumal meritorně, za ústavně konformní.

35. Ústavní soud zdůrazňuje, že závěry v tomto nálezu učiněné se vztahují ke specifickým okolnostem projednávané věci. V žádném případě je nelze vykládat tím způsobem, že by snad měly soudy povzbuzovat k ignorování procesních pravidel stanovených v občanském soudním řádu a v jiných předpisech procesní povahy.

36. K dalším stěžovatelčiným námitkám postačí jen stručně uvést, že provádění a hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu je zásadně věcí obecných soudů, přičemž v tomto směru Ústavní soud v napadeném rozhodnutí porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv neshledal.

IV. Závěr

37. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 82 odst. 1 zák. o Ústavním soudu zamítl, neboť napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Právní věta redakce