oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Rozhodné právo pro vypořádání majetkových poměrů manželů a pro dědictví a problémy s jejich koordinací

autor: JUDr. Jan Brodec, LL. M., Ph.D., Mgr. Helena Skalská a Mgr. Barbora Vrbíková
publikováno: 26.02.2018

V současném globalizovaném světě a zejména v dnes již velmi propojené Evropě nejsou výjimečná manželství osob s odlišnou státní příslušností či dokonce rozdílným obvyklým pobytem a ani ta, kdy manželé v průběhu manželství žijí v několika různých státech.

V důsledku takových situací se dnes mezinárodní prvek objevuje stále častěji také v manželských a rodinných vztazích. A provází-li mezinárodní prvek manželství, bude velmi často spojen také s dědictvím v případě úmrtí jednoho z manželů. Mezinárodní prvek v případě dědických záležitostí pak může spočívat také v tom, že se majetek zůstavitele nachází na území různých států.[1] 

V tomto článku se zabýváme otázkami mezinárodního práva soukromého souvisejícími s řešením situace, kdy zemře jeden z manželů (v manželství s mezinárodním prvkem), a to zejména otázkou určení rozhodného práva pro vypořádání majetkových poměrů manželů a pro dědictví v případě absence volby práva a případnou koordinací obou těchto institutů.

Určení rozhodného práva pro konkrétní právní poměr s mezinárodním prvkem je úkolem tzv. kolizních norem. Kolizní normy bývají považovány za nejvýznamnější součást mezinárodního práva soukromého.[2] Funkcí kolizních norem je provedení výběru práva, a tudíž neobsahují věcnou úpravu, ale přikazují použití jiných (věcných) norem.[3] K určení rozhodného práva prostřednictvím kolizních norem je využíváno hraničních určovatelů – kolizních kritérií, které představují skutečnosti, jež jsou významné pro určitý druh právních poměrů nebo otázek vymezených v kolizní normě (např. smluvní závazky, dědictví, majetkové poměry manželů, vyživovací povinnosti).[4] Mezi typické hraniční určovatele patří například volba práva, obvyklý pobyt a státní příslušnost. 

Kolizními normami je zpravidla sledována tzv. kolizní spravedlnost. To znamená, že cílem kolizních norem je zajistit, aby ze všech právních řádů, které lze potenciálně na daný právní poměr aplikovat, byl aplikován ten, který je danému právnímu poměru nejbližší.[5] Blízkost právního řádu ke konkrétnímu právnímu poměru je posuzována s ohledem na lokalizaci právního poměru, jeho spojení s právním řádem, nikoliv však s ohledem na hmotně-právní úpravu takového právního poměru.[6] Kolizní normy určují konkrétní právní řád dle hraničního určovatele, přičemž se předpokládá, že právě právní řád určený dle tohoto hraničního určovatele, by měl být právnímu poměru nejbližší. Pro skutečné zajištění nejbližšího spojení pak někdy ustanovení mezinárodního práva soukromého připouští možnost odchylky od stanoveného hraničního určovatele; v takovém případě jde o tzv. únikové doložky.[7] V rámci kolizních norem se však v určitých případech promítá také tzv. materiální spravedlnost, kdy bývá rozhodné právo určováno na základě hmotně-právního řešení. Typickými případy jsou kolizní normy týkající se právních poměrů se slabší smluvní stranou.[8]

Na vnitrostátní úrovni je základním právním předpisem upravujícím poměry s mezinárodním prvkem (a tedy obsahující také příslušné kolizní normy) v České republice zákon č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), který je účinný ode dne 1. 1. 2014 a který zrušil předchozí zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS 1963“). 

Velmi významnou roli mají v oblasti kolizních norem nařízení na úrovni Evropské unie (dále jen „EU“). S ohledem na zřejmý nezájem členských států EU[9] o unifikaci hmotně-právních norem v oblasti práva rodinného a dědického napříč celou EU, a to z důvodu rozdílných kultur a tradic, které členské státy nechtějí opustit, dochází v posledních letech alespoň k rozsáhlé unifikaci právě kolizních norem formou evropských nařízení.[10] Ta jsou přímo aplikovatelná v jednotlivých členských státech. I přes tuto snahu se nicméně většiny nařízení týkajících se oblasti rodinného práva neúčastní všechny členské státy – Česká republika se např. neúčastní Nařízení Rady č. 1259/2010 ze dne 20. 12. 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky.

Konečně je tato oblast upravena též ve vyhlášených mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Jak tyto mezinárodní smlouvy, tak nařízení EU mají před ZMPS aplikační přednost. 

Vývoj pojetí hraničních určovatelů v mezinárodním právu soukromém

V zájmu kolizní spravedlnosti se v poslední době v mezinárodních úmluvách i nařízeních EU výrazně prosazuje hraniční určovatel obvyklého pobytu. Obvyklý pobyt je dnes již nejčastěji využívaným hraničním určovatelem v kolizních normách v rámci evropského mezinárodního práva soukromého[11] a je využit právě také v nařízeních týkajících se majetkových poměrů manželů a dědictví.

Komentářová literatura obvyklý pobyt charakterizuje jako „místo, které je stálým či obvyklým centrem zájmů dotčené osoby (faktická, resp. objektivní stránka) a tato osoba má úmysl udělit mu takový charakter (subjektivní stránka), soudě dle objektivních okolností každého konkrétního případu“.[12] Při určování obvyklého pobytu se tedy vychází z jeho faktické povahy a musí být vždy posuzovány okolnosti konkrétního případu tak, aby bylo nalezeno místo, které představuje skutečné těžiště života dané osoby. Toto kritérium pak zejména nelze zaměňovat s pojmy bydliště (definováno § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) či trvalého pobytu (definováno § 10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel a o změně některých zákonů). V mnoha případech se sice mohou shodovat, nejde nicméně o pojmy totožné.[13] Obvyklý pobyt pro účely mezinárodního práva soukromého zákonodárce naopak v žádném právním předpise nedefinuje.[14] Obvyklý pobyt pro fyzické osoby nejednající v rámci své podnikatelské činnosti není definován ani na úrovni evropského mezinárodního práva soukromého. Je však otázkou, zda by legální definice tohoto pojmu byla vůbec žádoucí s ohledem na zájem o jeho flexibilitu a možnost vycházet z okolností každého individuálního případu. Jistá vodítka může při vymezení pojmu obvyklého pobytu poskytnout judikatura Soudního dvora EU. 

K prosazení hraničního určovatele obvyklého pobytu v takovém rozsahu „přispěl dílčím způsobem i napjatý vztah mezi zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti zakotveném v unijním primárním právu a aplikací státní příslušnosti jako hraničního určovatele“.[15] Právě hraniční určovatel obvyklého pobytu tak v mnoha případech nahradil dříve preferovanou státní příslušnost.[16] Nutno dodat, že obvyklý pobyt je také značně flexibilnější a soudu či jinému orgánu veřejné moci je na rozdíl od posouzení státní příslušnosti osoby dána jistá možnost uvážení, kde se obvyklý pobyt osoby nachází.[17] Tento hraniční určovatel tedy umožňuje soudu lépe reagovat na každý konkrétní případ a jeho okolnosti, současně lze však dle našeho názoru konstatovat, že tím může být snížena právní jistota účastníků právního poměru, a to z důvodu nejistoty ohledně právního hodnocení konkrétní situace. 

Majetkové poměry manželů a jejich vypořádání v případě úmrtí

Majetkovými poměry manželů se rozumí právní režim majetkového společenství mezi manželi.[18] V České republice jej označujeme jako společné jmění manželů (ve formě režimu zákonného, smluveného nebo založeného rozhodnutím soudu), zatímco v jiných právních řádech jde např. o úplné společenství majetku, společenství majetku získaného za manželství či systém odděleného majetku.[19]

V současné době je úprava kolizních norem v manželských majetkových věcech v českém právním řádu obsažena v ZMPS, a to v § 49 odst. 3 ZMPS, přičemž lze konstatovat, že ZMPS reflektuje výše nastíněný vývoj v oblasti hraničních určovatelů, charakteristický zejména pro EU. Dle předmětného ustanovení se totiž majetkové poměry manželů (při absenci smluvní právní úpravy) řídí právním řádem státu, ve kterém mají oba manželé obvyklý pobyt, jinak právním řádem státu, jehož jsou oba manželé občany.[20] Nejsou-li ani občany téhož státu, užije se český právní řád (lex fori).

Preference hraničního určovatele společného obvyklého pobytu manželů je zajisté spojena také s tím, že majetkové poměry manželů mohou, a zpravidla tomu tak bude, ovlivňovat nejen manžele samotné, ale také třetí osoby.[21] V tomto ohledu lze předpokládat, že nejblíže danému právnímu poměru manželů bude právě právní úprava, která je spojená s místem, kde manželé žijí.

S ohledem na faktickou povahu obvyklého pobytu může nicméně v případě jeho změny v průběhu manželství nastat tzv. mobilní konflikt. To jinými slovy znamená, že kolizní norma obsažená v § 49 odst. 3 ZMPS nestabilizuje hraničního určovatele k určitému časovému okamžiku, a tudíž se změnou obvyklého pobytu se mění rovněž rozhodné právo.[22] V takových případech ZMPS změny respektuje a jednotlivé úseky budou posuzovány samostatně (čímž dojde ke štěpení právních režimů). V důsledku této úpravy např. v případě vypořádání majetkových poměrů mezi manžely, kteří měli obvyklý pobyt za dobu manželství postupně v Německu a následně v České republice, by jejich majetkové poměry v případě rozvodu nebo úmrtí byly dle ZMPS vypořádány[23] ohledně majetku nabytého za dobu pobytu v Německu podle práva německého a ohledně majetku nabytého za dobu pobytu v České republice podle práva českého. 

Ode dne 29. 1. 2019 nahradí kolizní normy pro oblast manželského majetkového práva nyní obsažené v ZMPS Nařízení Rady 2016/1103 ze dne 24. 6. 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále jen „NMPM“ nebo „Nařízení o majetkových poměrech manželů“).

Cílem Nařízení o majetkových poměrech manželů je v souladu s odst. 43 preambule zamezit fragmentaci majetkových poměrů v manželství a zajistit právní jistotu tak, aby manželům bylo umožněno předem zjistit, jaké právo se na jejich majetkové poměry aplikuje. Na základě čl. 21 NMPM se tak vylučuje štěpení rozhodného práva podle věcí movitých a nemovitých či podle místa, kde se majetek nachází.[24] Je-li příslušným soud členského státu (za předpokladu, že ten přistoupil k Nařízení o majetkových poměrech manželů), aplikuje tento Nařízení o majetkových poměrech manželů vždy, bez ohledu na to, zda rozhoduje o majetkových poměrech příslušníka členského státu či nikoliv, a bez ohledu na to, zda se předmětný majetek nachází na území některého členského státu či nikoliv. Řečené je nicméně omezeno čl. 13 NMPM (omezení řízení), dle něhož může soud ze svého rozhodnutí vyloučit jednu nebo více částí majetku po zesnulém manželovi, který se nachází ve třetím státě, a to na žádost a za předpokladu, že lze očekávat, že jeho rozhodnutí ohledně daného majetku nebude v tomto třetím státě uznáno.

Rozhodným právem (při neexistenci volby práva) je v souladu s čl. 26 NMPM právo státu, v němž mají manželé první společný obvyklý pobyt po uzavření manželství. Není-li, tak právo státu, jehož jsou oba manželé v době uzavření manželství státními příslušníky, a není-li ani to, tak právo státu, k němuž mají oba manželé v době uzavření manželství nejužší vazbu. Všechny tyto hraniční určovatelé jsou fixovány k určitému okamžiku – k době uzavření manželství nebo k době následující po uzavření manželství. Podle právní úpravy NMPM tedy nadále nebude docházet ke štěpení právních režimů v důsledku mobilního konfliktu tak, jako tomu je nyní dle ZMPS.

Namísto výše uvedeného práva může soud dle čl. 26 odst. 3 NMPM výjimečně na žádost některého z manželů aplikovat právo jiného státu, prokáže-li navrhovatel, že poslední společný obvyklý pobyt byl v tomto jiném státě delší a že se oba manželé při úpravě či plánování majetkových vztahů dovolávali práva tohoto jiného státu.

Je vhodné upozornit, že kolizní normy obsažené v Nařízení o majetkových poměrech manželů mají univerzální charakter a užijí se rovněž v případě, kdy odkazují na právo třetího státu (který není členským státem zúčastněným na NMPM).[25]

Výjimku z uplatnění Nařízení o majetkových poměrech manželů pak zakotvuje čl. 62 odst. 1 NMPM, dle něhož není Nařízením o majetkových poměrech manželů dotčeno uplatňování dvoustranných a vícestranných úmluv, jejichž smluvní stranou je členský stát nebo členské státy v okamžiku přijetí NMPM. To se nicméně netýká úmluv uzavřených toliko mezi členskými státy pro vztahy mezi nimi.[26] 

Dědictví

Pro oblast dědictví se ode dne 17. 8. 2015 použijí kolizní normy obsažené v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. 7. 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „ND“ nebo „Nařízení o dědictví“).

Článek 23 ND zakotvuje pravidlo, dle něhož se právem rozhodným určeným podle čl. 21 nebo 22 ND řídí dědictví jako celek. To zdůrazňuje také Preambule v odst. 37 a vysvětluje, že jde o „veškerý majetek, který je součástí pozůstalosti, bez ohledu na jeho povahu a bez ohledu na to, zda se nachází v jiném členském státě nebo ve třetím státě“. Nicméně rovněž Nařízení o dědictví zakotvuje omezení řízení ve svém čl. 12, dle něhož, pokud je součástí pozůstalosti majetek nacházející se ve třetím státě, může soud, který vede řízení o dědictví vyslovit, že o jedné nebo více částech nebude rozhodovat, a to na žádost a za předpokladu, že lze očekávat, že jeho rozhodnutí v tomto třetím státě nebude uznáno.

Obecná kolizní norma je obsažena v čl. 21 ND, dle kterého je rozhodným právem pro dědění jako celek právo státu, v němž měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti. Výjimečně se dle čl. 21 odst. 2 ND použije právo jiného státu, a to tehdy, je-li ze všech okolností zřejmé, že zůstavitel měl v době smrti zjevně užší spojení s tímto jiným státem. I zde je ale rozhodná doba smrti zůstavitele, nikoliv bližší vazby zůstavitele na jiný stát dlouhodobě v průběhu života. Tato úniková doložka může hrát roli zejména v případech, kdy zůstavitel změnil místo svého obvyklého pobytu krátce před smrtí a okolnosti budou nasvědčovat tomu, že k místu svého předchozího obvyklého pobytu má bližší vztah.[27] V případech tohoto druhu však bude velmi záležet také na interpretaci pojmu „obvyklého pobytu“ ze strany soudu, resp. notáře.[28] 

Rozhodným právem se řídí zejména určení oprávněných osob a jejich podílů a povinností, dědická způsobilost, vydědění a dědická nezpůsobilost, přechod majetku, práv a závazků na dědice a odkazovníky, pravomoci dědiců, vykonavatelů a správců pozůstalosti či odpovědnost za dluhy plynoucí z dědictví apod.[29]

Nařízením o dědictví nejsou dle čl. 75 odst. 1 ND dotčeny dříve uzavřené a platné mezinárodní smlouvy, jejichž smluvními stranami je jeden nebo více členských států. Takové smlouvy tak budou mít před Nařízením o dědictví přednost. Nařízení o dědictví zejména zdůrazňuje aplikaci tohoto pravidla ohledně Haagské úmluvy ze dne 5. 10. 1961 o právu použitelném na formu závětí.[30] Typickým příkladem budou rovněž smlouvy o právní pomoci uzavřené mezi členským státem a státem třetím. Uvedené se naopak dle čl. 75 odst. 2 ND netýká dříve uzavřených úmluv toliko mezi členskými státy.

Příkladem smlouvy o právní pomoci, která řeší otázky dědictví, může být Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech.[31] Tato smlouva řeší otázky dědického práva ve svém čl. 37 a násl. v čl. 38 je stanovena kolizní norma pro dědické poměry, a to dle státního občanství zůstavitele v době úmrtí.  Tato kolizní norma má tedy rozdílný hraniční určovatel než Nařízení o dědictví. 

Koordinace vypořádání majetkových poměrů a dědictví

Otázky vypořádání majetkových poměrů manželů a dědictví jsou v praxi velmi často propojeny. Je tomu tak vždy v případě úmrtí osoby žijící v manželství. Zemře-li osoba, jež žila v manželství s mezinárodním prvkem, je pak mezinárodní prvek zpravidla také přítomen v dědickém řízení.

Nutno však dodat, že předmětné právní úpravy tuto životní faktickou provázanost příliš nereflektují a tyto dvě právní oblasti jsou upraveny samostatně. Nařízení o dědictví výslovně stanoví v čl. 1 odst. 2 písm. d), že z působnosti nařízení jsou vyloučeny „otázky vztahující se k úpravě majetkových poměrů v manželství a k majetkovým uspořádáním ve vztazích považovaných rozhodným právem za vztahy s účinky srovnatelnými s manželstvím“. Nařízení o majetkových poměrech manželů zase v čl. 1 odst. 2 písm. d) stanoví, že z oblasti působnosti je vyloučeno „dědění pozůstalosti po zemřelém manželovi“. 

Co se týče určení rozhodného práva, je tedy řešení otázek majetkových poměrů v manželství a dědictví nezávislé.[32] Rozhodným právem pro vypořádání majetkových poměrů manželů bude primárně právní řád státu, ve kterém mají nebo měli oba manželé obvyklý pobyt v rozhodné době (doby právního jednání souvisejícího s majetkovými poměry manželů, např. nabytí nemovitosti dle ZMPS a v době následující, po uzavření manželství dle NMPM). Pro vypořádání dědictví je však rozhodný obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti. Vezmeme-li případ, kdy manželé odlišné státní příslušnosti žijí po dobu manželství v jedné zemi, a to i v době smrti jednoho z nich, bude se rozhodné právo pro obě oblasti pravděpodobně shodovat. Pokud ovšem manželé měnili místo obvyklého pobytu v průběhu manželství, lze očekávat, že bude použito vícero právních řádů, např. právní řád státu prvního společného obvyklého pobytu manželů po vzniku manželství a právní řád státu obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti.

A v čem může být rozdílnost rozhodného práva pro vypořádání majetkových poměrů manželů a dědictví problematická? Základním problémem je, že hmotné rozhodné právo může propojovat jednu oblast s druhou. První možností propojení je případ, kdy se právní úpravy těchto dvou oblastí v rámci jednoho právního řádu vzájemně doplňují tak, aby bylo dosaženo spravedlivých výsledků.[33] Zjednodušeně řečeno, nemá-li s ohledem na právní režim majetkového společenství mezi manželi dojít k zaopatření pozůstalého manžela v rámci vypořádání majetkových poměrů manželů, lze očekávat jeho výhodnější postavení v rámci dědictví a naopak. Propojení obou oblastí v daném právním řádu však může být také důsledkem nejasné hraniční linie mezi právem pro majetkové poměry manželů a právem dědickým, dále explicitního odkazu na příslušná ustanovení z druhé právní oblasti či propojením řízení o vypořádání dědictví s řízením o vypořádání majetkových poměrů manželů.

Příkladem země, kde je zákonná úprava dědické posloupnosti a majetkového vypořádání manželů v případě úmrtí velmi úzce provázána, je Německo. Po dobu trvání manželství žijí manželé (neupraví-li si jinak smluvně) v tzv. Zugewinngemeinschaft dle § 1363 odst. 1 BGB. V souladu s § 1363 odst. 2 BGB tento režim spočívá v tom, že po dobu trvání manželství netvoří jmění manžela a jmění manželky společné jmění manželů (mají tedy jmění oddělená), nicméně v případě skončení manželství bude mezi nimi vypořádán přírůstek jejich jmění (tzv. Zugewinn). Vypořádání přírůstku pro případ úmrtí jednoho z manželů bude provedeno v souladu s § 1371 odst. 1 BGB tak, že dědický podíl pozůstalého manžela bude zvýšen o jednu čtvrtinu pozůstalosti. Dojde tedy k jakémusi paušálnímu vypořádání navýšením dědického podílu pozůstalého manžela, a to bez ohledu na to, zda zemřelému manželu skutečně vznikl za dobu manželství přírůstek k jeho jmění či nikoliv.

Pro případ, že pozůstalý manžel nebude dědicem, ani v jeho prospěch nebude zřízen odkaz, jakož též pokud se pozůstalý manžel svého dědického podílu vzdá, nebo v případech, kdy manželství skončilo jinak než úmrtím jednoho z manželů, uplatní se nicméně úprava odlišná.[34] V těchto případech, pokud je přírůstek na jmění jednoho manžela nižší než přírůstek na jmění druhého manžela, náleží prvnímu manželovi pohledávka na vyplacení poloviny tohoto rozdílu (§ 1378 odst. 1 BGB).

Otázkou tedy je, jak může být použito německé právo pro vypořádání majetkových poměrů manželů v koordinaci s jiným rozhodným právem pro dědictví? Německé právo stanoví, že se majetkové poměry vypořádají v rámci dědictví. Jiné rozhodné právo však může počítat s tím, že k zahájení vypořádání dědictví dochází až následně po vypořádání majetkových poměrů manželů.[35] Na řešení této otázky se odborná veřejnost zřejmě neshoduje a až do nedávné doby panovaly rozpory rovněž v rámci rozhodovací praxe soudů.

Dle německé národní zprávy zpracované pro Evropskou komisi z roku 2001 se část odborné veřejnosti klonila k aplikaci § 1371 odst. 2 BGB (metody vypořádání majetkových poměrů přiznáním pohledávky na vyplacení poloviny rozdílu jmění manželů) v případech, kdy neexistuje jednota rozhodného práva pro obě otázky nebo kdy cizí dědický statut nepřiznává pozůstalému manželovi stejný dědický podíl jako by získal podle německého práva.[36] Tomu odpovídá také např. rozhodnutí Vrchního zemského soudu ve Stuttgartu[37] ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 8 W 96/04, který se přiklonil k názoru, že v případě aplikace rakouského dědického statutu vedle německého rozhodného práva pro vypořádání majetkových poměrů manželů je paušální navýšení dědického podílu dle § 1371 odst. 1 BGB vyloučeno.

Druhá část odborné veřejnosti a dle německé národní zprávy také většina soudů se však klonila k závěru, že paušální navýšení se bude aplikovat nehledě na aplikovatelný dědický statut s tím, že případné nespravedlivé výsledky (unjust results) budou korigovány soudem.[38]  Např. Vrchní zemský soud v Šlesviku[39] se vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 3 Wx 60/13, tak, že § 1371 odst. 1 BGB má být z hlediska mezinárodního práva soukromého posuzován výlučně jako norma manželského majetkového práva, a má se tedy aplikovat vždy, je-li německé právo právem rozhodným pro majetkové poměry v manželství. Ve svém rozhodnutí nicméně rovněž stanoví, že je nutno zajistit, aby pozůstalému manželu v důsledku této úpravy nepřipadlo více, než co by mu nanejvýš náleželo podle německého nebo rakouského práva.

Konečně pak Spolkový soudní dvůr (dále jen „BGH“)[40] rozhodl o právní kvalifikaci § 1371 odst. 1 BGB ve svém rozhodnutí ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. IV ZB 30/14. BGH se přiklonil k názoru, že § 1371 odst. 1 BGB je čistě normou manželského majetkového práva a jako taková se použije bez ohledu na použitelný dědický statut za předpokladu, že německým právem se mají řídit právě majetkové poměry manželů. BGH zdůraznil, že neužitím této normy v případě, kdy se majetkové poměry manželů mají řídit německým právem za současného užití dědického statutu jiného státu, by vlastně došlo k nepřípustnému zkrácení německé právní úpravy, která by v takovém případě nenašla uplatnění. Dále BGH také odmítl, že by se paušální navýšení dle § 1371 odst. 1 BGB mělo užít pouze za předpokladu, že cizí dědický statut v sobě již nezahrnuje také majetkoprávní vypořádání mezi manželi. BGH vyhodnotil, že toto „kompromisní“ řešení totiž směšuje otázku právní kvalifikace normy a případnou korekci nespravedlivých výsledků v rámci soudního rozhodování. Přestože tedy relevantní kolizní normy sledují kolizní spravedlnost, v rámci řešení dané situace v německém právním prostředí může hrát zásadní roli také spravedlnost materiální. Korigování nespravedlivých výsledků by mohlo být činěno jak na úrovni aplikačního rozsahu rozhodného práva, tak na úrovni úpravy hmotně-právních norem, resp. řešení na jejich základě.[41]

I přes toto objasnění zde zřejmě budou přetrvávat aplikační problémy spojené s tímto štěpením právního režimu. BGH v tomto výše zmíněném rozhodnutí např. poněkud kontroverzně rozhodl, že § 1371 odst. 1 BGB se aplikuje dokonce také tehdy, kdy by byl podle německého dědického práva pozůstalý manžel z dědění vyloučen, nicméně podle použitelného dědického statutu (zde řeckého) důvody pro vyloučení z dědění naplněny nejsou. 

Výše byly ukázány komplikace, které mohou být spojeny s rozdílností právních řádů aplikovaných na otázky vypořádání majetkových poměrů manželů a dědictví. Právní nejistotu a nepředvídatelnost lze omezit volbou práva, kdy si subjekty zvolí rozhodné právo, s jehož obsahem jsou seznámeny. Přestože volba práva velmi rychle ovládla mezinárodní právo soukromé v oblasti smluvních závazkových vztahů, v případě rodinného a dědického práva bylo zakotvení principu autonomie vůle pozvolnější.[42] Dnes však volbu práva připouští ZMPS i Nařízení o majetkových poměrech manželů a též Nařízení o dědictví. Autonomie vůle je ale omezena, a to poměrně přísně. Evropská úprava totiž jako možné rozhodné právo připouští jen to, které je spojeno s obvyklým pobytem nebo státní příslušností předmětných osob. ZMPS pak umožňuje také volbu českého právního řádu a výběr dále rozšiřuje v případě nemovitostí. 

Dle ZMPS si manželé mohou za rozhodné právo pro smluvní režim majetkových poměrů zvolit právní řád státu, (i.) jehož je jeden z nich občanem, (ii.) v němž má jeden z nich obvyklý pobyt, (iii.) v němž se nachází nemovitost, jde-li o nemovitost, nebo (iv.) český právní řád. Dle čl. 22 NMPM mohou manželé za právo rozhodné zvolit právo státu, (i.) v němž se nachází obvyklý pobyt jednoho nebo obou manželů, nebo (ii.) jehož státním příslušníkem je jeden nebo oba manželé. Čl. 22 ND umožňuje pak zůstaviteli volbu práva, přičemž může zvolit právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění volby nebo v době smrti. Tato volba musí být učiněna formou pořízení pro případ smrti.

S ohledem na potíže, které mohou provázet vypořádání majetkových poměrů manželů a dědictví a s ohledem na zájem na předvídatelnosti řešení situace spojené s úmrtím jednoho z manželů, lze jednoznačně doporučit využití možnosti volby práva a smluvního zakotvení řešení nastavení majetkových poměrů manželů v manželstvích s mezinárodním prvkem v co nejširším rozsahu, a taktéž zohlednění mezinárodního prvku v rámci pořízení pro případ smrti. Volbou práva může být totiž úspěšně kompenzován nedostatek jednotnosti hraničních určovatelů v rodinném a dědickém právu. 

Shrnutí

Cílem tohoto příspěvku bylo pojednat o určování rozhodného práva pro vypořádání majetkových poměrů manželů v důsledku úmrtí jednoho z manželů v manželstvích s mezinárodním prvkem (ať už podle ZMPS či podle Nařízení o majetkových poměrech manželů) a pro dědictví s mezinárodním prvkem, zejména poukázat na možné problémy související s koordinací kolizní právní úpravy a navazující hmotně-právní úpravy pro tyto právní poměry. V obou případech se určení rozhodného práva provádí na základě kolizních norem, které při určení rozhodného práva sledují princip kolizní spravedlnosti. Pro každý z těchto případů je však určen odlišný hraniční určovatel, jenž by měl vést k použití právního řádu, který je konkrétnímu právnímu poměru nejbližší, tj. ke kolizní spravedlnosti. Důsledkem toho mohou vznikat určité problémy s aplikací rozdílných rozhodných právních řádů na tyto soukromoprávní instituty, jež spolu však úzce souvisejí. 

Důvodem možných aplikačních problémů je, že rozhodné právo pro manželské majetkové poměry s mezinárodním prvkem je určováno zejména podle společného obvyklého pobytu manželů (v době konkrétního právního jednání či v době následující po uzavření manželství), zatímco hraničním určovatelem pro dědictví s mezinárodním prvkem je obvyklý pobyt zůstavitele (zesnulého manžela) v době smrti. Vycházíme-li z předpokladu, že kolizní normy použijeme v případě existence mezinárodního prvku, který může velmi často spočívat také ve změně obvyklého pobytu manželů, jeví se pravděpodobné, že v takových případech bude rozhodné právo pro dědictví odlišné od rozhodného práva pro vypořádání majetkových poměrů manželů. Problém nastane v případě, kdy v jednom z právních řádů řídících majetkové poměry manželů nebo dědictví jsou právní úpravy těchto oblastí provázány, a to například procesně či z pohledu výsledků těchto řízení (či řízení jednoho). Potom by důsledkem takové rozdílné právní úpravy mohlo být, že by pozůstalý manžel mohl z důvodu aplikace vícero právních řádů obdržet méně (či více), než se jeví jako spravedlivé. Dané bylo demonstrováno na německé právní úpravě vypořádání majetkových poměrů manželů, která zakotvuje vypořádání prostřednictvím navýšení dědického podílu pozůstalého manžela. V zájmu předvídatelnosti lze, také s ohledem na fakticitu obvyklého pobytu a možnost jeho častější změny, jednoznačně doporučit využití možnosti volby práva a smluvního zakotvení nastavení majetkových poměrů manželů v manželstvích s mezinárodním prvkem v co nejširším rozsahu, a to společně se zohledněním mezinárodního prvku v případě pořízení pro případ smrti. Tímto mohou být potíže spojené s nejednotností hraničních určovatelů a koordinací vícero právních řádů omezeny. 

Autoři J. Brodec a H. Skalská působí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy na katedře obchodního práva a zároveň v advokátní kanceláři Brodec & Partners s.r.o., B. Vrbíková je právničkou.



[1] Dané může být mimo jiné důsledkem právě mezinárodního prvku v manželství spočívajícím ve skutečnosti, že manželé žili – měli obvyklý pobyt – v průběhu manželství v několika různých státech.

[2] PAUKNEROVÁ, M. in PAUKNEROVÁ, M. - ROZEHNALOVÁ, N. - ZAVADILOVÁ, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha 2013, s. LXI.

[3] PAUKNEROVÁ, M. in KUČERA, Z. - PAUKNEROVÁ, M. - RŮŽIČKA, K. a kol. Mezinárodní právo soukromé. 8. vyd., Plzeň – Brno 2015, Doplněk, s. 99.

[4] PAUKNEROVÁ, M. in KUČERA, Z. - PAUKNEROVÁ, M. - RŮŽIČKA, K. a kol. c.b., s. 116.

[5] PAUKNEROVÁ, M. in PAUKNEROVÁ, M. - ROZEHNALOVÁ, N. - ZAVADILOVÁ, M. a kol. c. d., s. LXVIII.

[6] PAUKNEROVÁ, M. Prostor pro uvážení v českém mezinárodním právu soukromém: ohlédnutí se za mezinárodním právem soukromým k výročí Antonína Hobzy. In: Právník, 1/2016, s. 24.

[7] PAUKNEROVÁ, M. ib idem.

[8] Například čl. 6 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), který stanoví, že v důsledku volby práva „nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila“.

[9] Spojení členský stát bude dále v tomto textu užíváno ve smyslu členský stát EU.

[10] Srov. PFEIFFER, M. Choice of law in international family and succession law. In: The Lawyer Quarterly, 4/2012, s. 295.

[11]  PFEIFFER, M. Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. Praha 2013, s. 2 – 3.

[12]  PAUKNEROVÁ, M. in PAUKNEROVÁ, M. - ROZEHNALOVÁ, N. - ZAVADILOVÁ, M. a kol., c. d., s. 180.

[13]  Pro bližší výklad a srovnání těchto pojmů viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 5. 2010, sp. zn. 6 Ads 56/2009.

[14]  V tomto smyslu nelze vycházet z legální definice pojmu obvyklý pobyt v zákoně č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě (PFEIFFER, M. in PAUKNEROVÁ, M. - ROZEHNALOVÁ, N. - ZAVADILOVÁ, M. a kol., c. d., s. 222 – 223).

[15] PFEIFFER, Kritérium, s. 66 – 67.

[16] BŘÍZA, P. in Bříza, P. - Břicháček, T. - Fišerová, Z. - Horák, P. - Ptáček, L. - Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha 2014, s.179–185. Dostupné z URL: <http://www.beck-online.cz> [přístup dne 26. 6. 2017].

[17] Srov. PAUKNEROVÁ, M. c.d., s. 22.

[18] ZAVADILOVÁ, M. in PAUKNEROVÁ, M. - ROZEHNALOVÁ, N. - ZAVADILOVÁ, M. a kol., c. d., s. 337.

[19] PFEIFFER, M. in KUČERA, Z. - PAUKNEROVÁ, M. - RŮŽIČKA, K. a kol. c. d., s. 331.    

[20] Na rozdíl od současně platného a účinného ZMPS neznal ZMPS 1963, jenž na našem území platil do
1. 1. 2014, pro majetkové poměry manželů hraniční určovatel obvyklého pobytu. Naopak aplikoval přímo právní řád státu, jehož byli oba manželé příslušníci, jinak český právní řád.

[21] ZAVADILOVÁ, M. in PAUKNEROVÁ, M. - ROZEHNALOVÁ, N. - ZAVADILOVÁ, M. a kol., c. d., s. 338.

[22] ZAVADILOVÁ, M. ib idem.

[23] Za předpokladu, že soud bude určovat rozhodné právo podle českých kolizních norem.

[24] FIŠEROVÁ, Z. in Bříza, P. - Břicháček, T. - Fišerová, Z. - Horák, P. - Ptáček, L. - Svoboda, J., c. d., s. 256 - 261. Dostupné z URL: <http://www.beck-online.cz> [přístup dne 26. 6. 2017]. Jedná se o tzv. zásadu jednoty rozhodného práva, na základě níž se právo rozhodné pro majetkové poměry v manželství vztahuje na veškerý majetek, který do těchto majetkových poměrů náleží.

[25] Viz čl. 20 NMPM.

[26] Viz čl. 62 odst. 2 NMPM.

[27] PAUKNEROVÁ, M. c.d., s. 22.

[28] Srov. PAUKNEROVÁ, M. ib idem.

[29] Viz čl. 23 odst. 2 ND.

[30] Viz čl. 75 odst. 1 ND.

[31]  Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2002 Sb. m. s. ve znění protokolu č. 77/2008 Sb. m. s.

[32]  K provázání předmětných oblastí však v Nařízení o majetkových poměrech manželů dochází v rámci určení příslušnosti. Článek 4 Nařízení o majetkových poměrech manželů stanoví, že pokud je u soudu členského státu zahájeno řízení ve věci dědění po jednom z manželů podle Nařízení o dědictví, jsou soudy tohoto státu příslušné rozhodovat ve věcech majetkových poměrů v manželství ve vztahu k této dědické věci.

[33] Spravedlivých výsledků ve světle tamní kultury a nastavení společenských vztahů.

[34]  Ustanovení § 1371 odst. 2 BGB.

[35]  S touto variantou počítá např. český právní řád.

[36]  COESTER, M. -WALTJEN, D.; COESTER, M. Study on Matrimonial Property Regimes and the Property of Unmarried Couples in Private International Law and Internal Law, s. 36, s odkazem na OLG Düsseldorf IPRspr 1987, no. 105; LG Bonn IPRspr 1984 no. 115; MünchKomm/SIEHR art. 15 n. 115; MünchKomm/BIRK art. 25 n. 158.

[37] Oberlandesgericht Stuttgart.

[38] COESTER, M. -WALTJEN, D.; COESTER, M., c. d., s. 36, s odkazem na OLG Karlsruhe NJW 1990, 1421; OLG Hamm IPRspr 1995, 119; LG Mosbach ZEV 1998, 490; PALANDT/HELDRICH, art. 15 n. 26; DÖRNER IPRax 1994, 31; DERSTADT IPRax 2001, 88. Německá národní zpráva uvádí tzv. process of adaptation. K modifikaci by mělo dojít, pokud by na základě skutečnosti aplikace dvou rozdílných právních řádů, pozůstalý manžel dostal více či méně (mimo rámec limitů dle příslušných právních řádů), než by dostal při aplikaci jednoho právního řádu. Má přitom jít o modifikaci práva, a to mezinárodního práva soukromého či práva hmotného. (COESTER -WALTJEN, D.; COESTER, M., c.d., s. 35.)

[39] Oberlandesgericht Schleswig.

[40] Der Bundesgerichtshof (BGH).

[41] KROPHOLLER, J. Internationales Privatrecht. Hamburg, 2006, s. 237.

[42]  Srov. PFEIFFER, Choice, s. 292.