oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Rodinná mediace

autor: JUDr. Daniela Kovářová
publikováno: 06.08.2013

Rodinná mediace nebo mediace v rodinných vztazích je specifickou formou mediace, která s sebou přináší starosti, radosti i komplikace. Advokát, který se rozhodne jako mediátor působit v rodinné oblasti, by měl být na tyto specifické stránky své budoucí činnosti připraven, aby s nimi byl schopen účelně pracovat nebo jim aktivně vzdorovat.

O co v rodinných sporech nejčastěji jde

Rodinná mediace je specifický druh mimosoudního řešení sporů, k nimž dochází mezi členy rodiny, tedy sociální skupiny, svázané příbuzenskými, kamarádskými či partnerskými vztahy. Nejčastějšími problémy, které způsobují rodinné konflikty a jsou v rodinné mediaci řešeny, jsou tři skupiny sporů:

1. spory o děti a s dětmi spojené – spor o výchovu dítěte, o úpravu styku či o jeho zákaz, o volbu školy či zájmových aktivit dětí, volbu ošetřujícího lékaře, rozhodování týkající se dětí, částečně také spory o úpravu, zvýšení či snížení výživného na děti;

2. spory majetkové – spojené s dispozicemi, zrušením či vypořádáním podílového spoluvlastnictví nebo společného jmění manželů, dědické spory, spory vztahující se k nájmu či užívání bytu a nebytových prostor, spory související s věcnými břemeny, spory plynoucí z finančních vztahů v rodině, výživné mezi manžely či rozvedenými manžely či dalšími příbuznými, spory o příspěvek na domácnost;

3. ostatní spory vztahové – související s rozvodem manželství, s oprávněními v rodině a rozhodovacími pravomocemi, spory mezi dospělými příbuznými, mezi seniory a mladšími příslušníky v rodině.

Mediace může napomoci řešení vzájemných sporů mezi členy rodiny nejenom ve fázi před zahájením soudního (civilního) sporu a v jeho průběhu, ale také ve fázi výkonu soudního rozhodnutí. Dále lze mediací řešit spory vznikající v souvislosti s přestupkovým řízením či řízením trestním. Základní odlišností sporů v rodinné mediaci je charakter vztahů mezi jejich aktéry.

Typickým příkladem sporu řešeného v rodinné mediaci je spor rodičů o péči o dítě, nejčastěji v souvislosti s rozvodem či rozchodem rodičů. Pro ilustraci uvádím závěry vlastního dlouholetého průzkumu, podpořeného informacemi kolegů – advokátů i opatrovnických soudců, podle něhož část otců (přibližně 30 %) netouží po svěření dítěte do své péče a bez nutnosti jakýchkoliv vyjednávání souhlasí s tím, aby jejich děti byly svěřovány do péče matek. Stejně velká skupina je schopna dohody o dětech za pomoci vyjednávacích taktik opatrovníků, opatrovnických soudců a advokátů. Zbývající část rodičů (40 %) jsou potenciální adepti rodinných mediátorů a mediačních center, přičemž polovinu tvoří zdraví jedinci, u nichž má mediace naději na úspěch. Nejproblematičtější je poslední skupina, tvořená 20 % více či méně patologických jedinců, s nimiž je vedení rodinné mediace velmi problematické. Dodejme, že mnohdy bohužel postačí účast patologického jedince na jedné straně k tomu, aby byla sebevíce důmyslná mediace neúspěšná.

Výše uvedené statistiky odpovídají zahraničním, dlouhodobě pozorovaným výsledkům, bylo by tedy naivní předpokládat, že během let, v nichž bude mediace v České republice po přijetí zákona uváděna do praxe, dojde k zásadní změně v poměru jednotlivých skupin.

Charakteristické znaky

Znakem, kterým se rodinné vztahy odlišují od jiných vztahů a sporů ve společnosti, je rodinná spřízněnost jednotlivých příslušníků, tedy jinak řečeno skutečnost, že ke sporům dochází mezi současnými nebo bývalými osobami blízkými. Oproti ostatním skupinám sporů je charakteristickým znakem rodinných vztahů převaha emocí zatemňujících racionální rozhodování účastníků. Jak už bývá v mediaci zvykem, základním problémem, s nímž mediace a mediátor pracuje, je zjištění zájmů účastníků konfliktu. V rodinných vztazích má mediátor o to těžší úkol, že vedle zájmů a emocí, kterých jsou účastníci povětšinou plni, musí odhalit příčinu vzájemné zášti, aby mohl účastníkům pomoci najít oboustranně přijatelné řešení. Příčina vzájemné zášti bývá nejčastěji:

1. v lítosti nad odchodem, pokud jeden z manželů či partnerů odešel ze vztahu přes nesouhlas druhého partnera, který odchod dosud považuje za zradu a s rozpadem vztahu se ještě nevypořádal;

2. v závisti, pokud je druhý partner úspěšnější v práci, v novém vztahu, v ekonomické stránce či vzhledu;

3. v ovlivňování jinými osobami, nejčastěji rodinnými příslušníky (matkou), novým partnerem/kou nebo přáteli.

4. v odlišnosti prostředí, z něhož oba partneři pocházejí. Jde o rozdíly, které se oběma zdály v době namlouvání racionálně překonatelné, nicméně po delším vztahu nebo za krize nejsou řešitelné (například jeden partner je z tradičního, konzervativního prostředí, z vesnice, chudších poměrů, zaměřený na alternativní nebo zdravý životní styl, zatímco druhý partner je ekonomicky aktivní, městský a moderní typ).

Další komplikací, která vychází z posledního bodu, je skutečnost, že v rodinné oblasti mají lidé tendenci kopírovat prostředí, v němž vyrůstali, a přenášet do nových partnerství zásady, rady, doporučení a ponaučení svých rodičů. Na mediátora se pak často obracejí se žádostí o podpoření vlastních názorů, což nejenže není v mediačním procesu jeho úkolem, ale de facto je vyloučeno, neboť při zachování zákonných mezí neexistuje v rodinných vztazích žádná obecně akceptovaná norma, pravidlo či zásada, kterou by bylo možno po druhém rodiči vyžadovat (například jeden z rodičů trvá na přísné výchově a naprostém dodržování zásad, druhý rodič je kamarádského typu a spíše diskutuje, než nařizuje).

V těchto sporech se konečně vyskytuje další charakteristický rys – totiž zaštiťování se zájmem dítěte. Mediátor by si měl uvědomovat, že téměř vždy jde o zástupný problém a že základní otázkou konfliktu není zájem dítěte, ale vzájemné vztahy mezi stranami sporu. Mediační proces je třeba zaměřit na zklidnění vztahu, odstranění konfliktních bodů mezi účastníky a navázání kontaktu mezi nimi. K tomu lze použít standardní metody mediace, ačkoli s ohledem na přítomnost emocí není změna postojů jednoduchá a téměř vždy půjde o dlouhodobý proces.

Mediační proces v rodinných vztazích

První komplikací, na kterou v rodinné mediaci nejčastěji narazíme, je nedostatek ochoty zúčastnit se mediace, minimálně u posledně zmíněné (patologické) skupiny účastníků. Na soudech, sociálních pracovnících i advokátech spočívá značné břemeno přesvědčování, aby se účastníci mediaci podřídili dobrovolně. Často se stává, že jedna strana by se ráda mediace účastnila, ale druhá ji absolutně odmítá. Na rozdíl od mediace v obchodních věcech nebo například ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, v nichž bývají obě strany zainteresovány na výsledku mediace, popř. mají zájem obchodně a „účetně“ spor vyřešit, v rodinných vztazích bývá situace jiná. Ve většině případů jsou „karty osudu“ rozdány tak, že jedna strana je se stávajícím stavem zcela spokojena a nemá zájem situaci měnit (například matka, mající v péči dítě), zatímco druhá strana, která by situaci řešit chtěla, nedosáhne souhlasu druhého účastníka sporu. Je totiž pro ni velmi obtížné, ba téměř nemožné představit si řešení, které by pro ni bylo akceptovatelné. Zejména jde-li o svěření dítěte do péče pro dobu po rozvodu, mnohé ženy nejsou ochotny diskutovat o jiné eventualitě než o výlučné péči o své dítě. Opačným extrémem jsou otcové, dnes poněkud ovlivněni mediální a společenskou náladou, v níž cokoli jiného než střídavá péče je považováno za mužskou prohru.

Jistá naděje v oblasti rodinné mediace svitla v souvislosti s přijetím zákona o mediaci (konkrétně v důsledku nového ustanovení § 100 odst. 3 občanského soudního řádu), podle něhož je-li to účelné a vhodné, může předseda senátu účastníkům řízení nařídit první setkání s mediátorem v rozsahu tří hodin a přerušit až na tři měsíce řízení. Skutečností ovšem je, že jsem se ve všech rodinných věcech ode dne účinnosti zákona o mediaci pokoušela přimět soudy po celé republice k tomu, aby řízení přerušily a mediaci nařídily, ale dosud (do začátku dubna 2013) jsem nebyla úspěšná. Je otázkou, zda byl chabý výsledek ovlivněn nezájmem soudců, nedostatkem jejich víry v úspěšnost mediace či skutečností, že ministerstvo spravedlnosti do té doby nezveřejnilo seznam zapsaných mediátorů na svých webových stránkách.

Ze zahraničních zkušeností a z praxe mediačních center působících na území ČR na bázi dobrovolnosti však vyplývá, že i první tři hodiny mediace mohou být úspěšné, protože mediátor bývá v takovém případě velmi často první osobou, která rozhořčenou stranu skutečně pozorně a bez předsudků vyslechne.

S emocemi, které komplikují mediaci obecně, ale rodinnou zvlášť, také souvisí subjektivní postoj účastníků k sociálním pracovníkům a opatrovnickým soudcům. Rodiče se velmi často domnívají (většinou neoprávněně, občas bohužel po právu), že orgány, které v jejich věcech autoritativně rozhodují, nebývají objektivní a nesnaží se věc nestranně posoudit. Mediátor by si měl být vědom těchto okolností a velmi pečlivě přistupovat k účastníkům i procesu mediace. Rodinní příslušníci bývají také citliví na drobné náznaky zaujatosti, kritiky, známosti mediátora s jednou či druhou stranou, pečlivě sledují čas poskytnutý mediátorem k promluvám a poměrně nelibě nesou separátní jednání. Na druhé straně se rodinný mediátor musí připravit na neférové pokusy a zásahy do mediace ze strany účastníků, jejich rodičů, kamarádů či známých, kteří se často nepokrytě pokoušejí naklonit si mediátora na svou stranu.

Pro samotný průběh mediace je vhodné z jednací místnosti odstranit známky genderové nevyváženosti, fotografie či obrázky jednoho či druhého pohlaví, upravit místa pro účastníky naprosto spravedlivě z hlediska pohledu do oken či na dveře. Pravidlem jsou slzy, výbuchy vzteku, pláč a křik, a to bez ohledu na úvodní diskusi, vymezení způsobu jednání i zakázaných prostředků, protože emoce často převládnou nad racionalitou. Samozřejmostí je láhev s vodou a kapesníky na stole. Mediátor se také musí připravit na časté přerušování mediace, protože pro emotivní projevy není možné v mediaci pokračovat.

Mediační dohoda a čas

Na rozdíl od ostatních typů mediace, v nichž jsou strany časově zainteresovány a obvykle mají zájem na tom, aby věc byla co nejdříve skončena (což je také okolnost často zmiňovaná jako jedna ze základních předností mediace), v rodinných vztazích je s časem třeba nakládat odlišně. Ačkoli obecně závazné právní předpisy ukládají u sporů týkajících se dětí činit úkony neodkladně, rodinným mediátorům lze doporučit, aby nespěchali, protože čas je jejich přítelem a pomocníkem. Pomineme-li skupinu patologických účastníků, u nichž čas nehraje významnou roli a které nelze racionálně přesvědčit a pro mediaci jsou nevhodní, pro ostatní účastníky rodinné mediace lze použít následující časový klíč:

1. žhavý první rok – prvních deset až dvanáct měsíců po rozpadu vztahu či odchodu jednoho z rodičů z domácnosti bývají vzájemné vztahy nejvyostřenější a opuštěný partner se občas velmi těžce vyrovnává se samotou. Psychology je toto období popisováno jako nejtěžší vypořádávání se se změnou, podobnou úmrtí v rodině. V takovém případě rodič často bojkotuje jakékoliv vyjednávání a k mediaci se staví zásadně odmítavě. Během prvního roku také proběhne „první kolo“ soudních sporů.

2. únava v druhém roce – po uplynutí prvního roku obvykle největší antagonismus polevuje, někdy však partneři odmítají opustit pozice, na které si uvykli. V tomto období může moudrý mediátor vykonat značnou část své práce, na konci tohoto období také účastníci obvykle vykazují únavu z dlouhodobého sporu a opakované povinnosti dostavovat se k soudním jednáním.

3. zklidňující třetí rok – v tomto období jsou již soudní jednání ukončena, opuštěný účastník si zvykl na změnu podmínek a velmi často navázal nový partnerský vztah. Protože člověk je tvor párový, nebývá v tomto období již obvykle sám. Pomineme-li zneklidňující vliv nového partnera, způsobí velmi často samotný běh času vhodné pozadí ke zdárnému ukončení mediace.

S ohledem na výše uvedené lze rodinným mediátorům doporučit, aby na rozdíl od jiných typů mediace mediační proces neuspěchali, naopak, aby mezi jednotlivými sezeními plánovali spíše delší přestávky. Podobně hraje čas roli i v majetkových rodinných sporech, neboť plynutím doby se obvykle zklidňují vzájemné antagonismy, zatímco zájem o vyřešení majetkových záležitostí vzrůstá. Zklidňujícím faktorem bývá také skutečnost, že děti jsou větší, získávají vlastní názory a postoje a rodiče zjišťují, že není již tak jednoduché s nimi manipulovat nebo jim cokoli přikazovat. Postupem doby, v jejímž průběhu dospívající děti touží trávit stále méně času se svými rodiči, odpovídajícím způsobem klesá zájem rodičů o získání dětí do výlučné péče.

Výkon mediační dohody a výkon rozhodnutí

Podobně jako jiné mediační dohody, i v rodinných vztazích platí, že dohodnou-li se sporné strany, bývají dohody plněny bez ohledu na jejich písemné potvrzení. Výjimkou jsou situace, občas viděné u opatrovnických soudů, v nichž jeden z rodičů přistoupí na dohodu pouze naoko, většinou proto, aby druhý rodič neusiloval o projednání odvolání či netrval na výlučné péči nebo větším rozsahu styku. Takto uzavřené dohody nemají velkého trvání a fungující rodič velmi brzy iniciuje nové soudní řízení. Mediace nabídnutá s patřičným vysvětlením může tyto případy snížit na minimum, podobně jako může být nápomocná při výkonu soudních rozhodnutí (například o výkonu styku nevychovávajícího rodiče). Lze vyjádřit jen naději, že se vznikem seznamu zapsaných mediátorů dojde ke zlepšení postoje soudů v otázce výkonu rozhodnutí, zejména s ohledem na § 273 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (novelizovaného právě zákonem o mediaci), podle něhož tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí, popřípadě o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, může soud nařídit první setkání s mediátorem v rozsahu tří hodin. Toto dosud nevyužívané řešení považuji za více funkční než alibistické ukládání symbolických pokut.

Závěrem

Rodinné spory mají ještě jedno nezanedbatelné úskalí – uzavřením mediační dohody vzájemné vztahy nekončí, naopak je spíše zákonité, že se strany konfliktu budou po celý další život stýkat, ať již proto, že zůstávají příbuznými, či proto, že jsou rodiči společného dítěte. Tento fakt by měl mít na paměti rodinný mediátor, když už na něj zapomínají rozcházející se rodiče. Mediátor by jim měl umět zprostředkovat poznání, že nikdy nedosáhnou spokojenosti, povedou-li proti bývalému partnerovi nebo jinému členu rodiny vleklý spor. Řečeno pojmoslovím válečné diplomacie – největším úkolem mediátora je přesvědčit účastníky, aby zanechali vzájemného souboje a namísto něho navázali vztahy trvalé spolupráce.

 

Autorka je advokátkou, mediátorkou a šéfredaktorkou Rodinných listů.