Robert Cholenský: Praktický průvodce mediací

autor: prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
publikováno: 18.02.2014

Linde Praha akciová společnost, Praha 2013, 304 stran, 485 Kč.

Nedávné zákonné rozšíření mediace nám přineslo i nové povolání zapsaného mediátora. Blízká budoucnost teprve ukáže, do jaké míry a nakolik se toto nové povolání u nás rozvine; například ve srovnání s německým právním okruhem nebo i jinými zeměmi. Publikace advokáta Roberta Cholenského přináší podstatný průnik do českého mediačního práva. Nazvána je sice Praktický průvodce mediací, ale ve skutečnosti obsahuje cenné poznatky, které překračují běžnou praktickou příručku z práva či managementu. Kniha vyšla v roce 2013 v nakladatelství Linde Praha a čítá 300 stran.                     

Práce nese podtitul Podle nové úpravy, rozuměno dle zákona o mediaci z roku 2012. Autor již tímto podtitulem dává na vědomost, že mediace sama o sobě není ničím novým v našem právním prostředí. Setkávali jsme se s ní již dříve v několika dílčích zákonem upravených případech, které se dodnes týkají kolektivního vyjednávání v právu pracovních a kolektivních či hromadných smluv podle autorského zákona. Kladem recenzované práce i celého přístupu jejího autora je právě to, že obecnou mediaci, lze-li to takto říci, správně a ústrojně klade do širšího mediačního prostředí českého práva a jeho nedávné historie.  

První část Cholenského práce je věnována alternativním řešením sporů obecně, stejně jako i přehledu různých metod řešení sporů. Následuje historický vývoj a současnost těchto alternativ k soudnímu řízení v Česku. Pozornost je věnována i smírčímu řízení soudnímu. Zvláštní část obecného úvodu pak autor věnuje, jak zákon říká, „zprostředkovatelům“ (správně prostředníkům čili mediátorům) podle autorského zákona z roku 2000 a dalším záležitostem včetně možností mediace ve sporech diskriminačních. Samotné mediaci je věnována druhá část, která je uvozena zahraničním exkursem včetně amerických kořenů mediace. Jedná se o přehledný pohled, který může být pro českého čtenáře obohacením. Podobně je rozveden celý mediační proces, který je rozfázován až po vyřešení mediace.

Samostatný díl, který by jistě obstál i nezávisle na celé knize, je autorův komentář k zákonu o mediaci z roku 2012. Proti poměrně netradičnímu redakčnímu přístupu ale nelze ze čtenářského hlediska nic namítat, protože čtenářské veřejnosti se tak dostává do rukou ucelený soubor poznatků o relativně novém jevu v českém prostředí. Za mimořádně přínosné považuji autorovy tabulky, v nichž srovnává jednotlivé metody alternativních řešení sporů včetně výhod a nevýhod s tím spojených. Domnívám se, že právě v tom může být recenzovaná kniha užitečná pro každého advokáta, ač by nebyl zapsaným mediátorem. Kniha totiž poskytuje určitý návod i pro zamyšlení se nad právní radou klientovi, jak a ve které věci dále mimosoudně postupovat. Tím lze ušetřit čas i náklady na všech stranách. Autor v tomto ohledu prováděl rozsáhlý vlastní několikaletý výzkum, který i takto zúročil. Jednalo se o výzkum v našich poměrech zcela ojedinělý, nicméně podstatný a zejména všeobecně užitečný. Publikace je ukončena zamyšlením nad některými právně teoretickými či spíše právně filozofickými aspekty mediace, které by snad mohlo být výzvou i pro další „vyšší“ pokračování. Kniha je užitečně doplněna plnými texty souvisících předpisů.

O hodnotě každé odborné či vědecké práce svědčí i to, zda a nakolik vyvolává další diskuze a tříbení myšlenek. Mám za to, že Cholenského praktický průvodce toto hledisko plně splňuje. Jistě lze nad některými závěry recenzované práce diskutovat či vést odborné polemiky, což je ostatně jen dobře.

Dovolím si nastínit pár otázek.

Do jisté míry otevřenou právní záležitostí nám stále zůstává postavení „nezapsaných“ mediátorů neboli živnostníků, kteří již dříve započali se svou živností. Jistá potíž na veřejnosti může vznikat tím, že vedle sebe existují „staří“ mediátoři coby živnostníci a noví zapsaní mediátoři v samostatném profesním postavení. Z hlediska ochrany nabytých veřejných subjektivních práv (veřejnoprávního stavu živnostenského) je jistě správné, jestliže dosavadní „stará“ postavení zůstanou nedotčena. Na druhé straně bychom ale měli dbát i potencionálně kolidujícího veřejného či obecného zájmu, jímž je ochrana zákaznické veřejnosti před nebezpečím záměny činnosti „mediátora“ a „zapsaného mediátora“. Ve svém důsledku by to mohlo objektivně přinášet neblahé dopady na soukromá práva dotčených osob. Vzpomínám si na obnovování svobodné advokacie v Československu a zavádění tehdejších komerčních právníků na počátku 90. let, kdy bylo nutno rovněž řešit některá dosavadní veřejnoprávní oprávnění k právním službám mimo advokacii. Proto jsem toho názoru, že živnostenská mediace měla – například po uplynutí určité doby – zaniknout, resp. být přeměněna do stavu zapsaných mediátorů. Pokud dosavadní živnostník tuto službu skutečně a řádně poskytoval, pak by eventuální odborná zkouška neměla být pro něho ničím věcně nepřekonatelným. Lze si představit i jisté úlevy s tím spojené; zejména na nákladech s tím souvisejících. Dlužno dodat, že „staří“ mediátoři a dnešní zapsaní mediátoři si jsou navzájem konkurenty na hospodářském trhu služeb.[1]

Jinou věcí je souběžné postavení advokátů a zapsaných mediátorů. Skutečností je, že i běžný advokát ve své praxi se souhlasem klienta někdy fakticky působí jako určitý prostředník ve sporu s druhou stranou. Stává se, že klient si právě k tomu najímá službu dalšího (nežli tzv. vlastního) advokáta. Praxe bývá bezpochyby velmi rozmanitá. Mé jisté občanské i odborné rozpaky ale směřují k tomu, že obě povolání, jak advokáta, tak zapsaného mediátora jsou samostatnými odbornostmi. Spíše se proto navenek vyjevuje to, co je odlišuje, nežli spojuje, protože jinak by se ani nemuselo jednat o dvě odlišná povolání a o jiné služby. Nejsem si proto úplně jist, zda a pokaždé se lze plně zbavit návyků advokátní praxe, zapomenout na ně a plně se věnovat mimoadvokátní, leč v něčem podobné, profesi se všemi pro ni příznačnými postupy a i jiným způsobem myšlení. Námitka to je ale spíše psychologická, týkající se psychologie některých povolání, nežli právní, protože právně tomu nic nebrání.

Samostatný problém tvoří rodinná mediace. Právě od ní bylo hodně očekáváno. Sám se domnívám, že právě v rodinných věcech má mediace obrovský prostor a své pravé místo. V polovině října 2013 však nalezneme pouze jediného zapsaného mediátora s působností i v rodinných věcech, což je z hlediska praktických potřeb neblaze málo.   Snad další vývoj v tomto směru otevře další cestu. Jistou překážkou zatím může být profesní náročnost na přípravu i zkoušky. Na druhé straně ale může být dobře, jestliže přístup do tohoto povolání je sice volný, avšak odborně přísně prověřovaný. Stát si musí hledět ochrany potencionálně slabších stran, jíž jsou obě strany rodinného (či jiného) problému. Proto je obecně žádoucí klást na stav zapsaného mediátora zvýšené požadavky.

Závěrem můžeme říci, že Praktický průvodce mediací od advokáta Roberta Cholenského představuje zdařilý počin na poli u nás neoraném. Proto jej lze doporučit širší odborné veřejnosti.

Můžete koupit Z D E .

prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., vedoucí katedry občanského a pracovního práva PF Univerzity Palackého v Olomouci a advokát v Brně