oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

První zkušenosti s novým občanským zákoníkem

autor: JUDr. David Uhlíř
publikováno: 20.08.2014

Nový občanský zákoník nenese číslo 89/2012 Sb. náhodou, ale proto, aby nám připomínal rok 1989 jako významný společenský předěl. Současně nám tím připomíná, že od 17. listopadu 1989 uplynulo takřka trapné čtvrtstoletí, než se nám podařilo nový občanský zákoník uvést v účinnost.

Forma plné moci

První zkušenosti a první dojmy jsou po několika měsících pochopitelně smíšené. Klady nové úpravy se projeví až s odstupem, zatímco na některé její zápory, chyby či obtíže narážíme ihned. Typickým příkladem nečekané obtíže je ustanovení § 441 odst. 2 o. z., podle kterého „vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc.“ Asi nikdo z autorů občanského zákoníku si nepředstavoval, jaký praktický dopad toto ustanovení bude mít. Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti (tzv. KANCL) se pokusila tento problém překonat výkladovým stanoviskem č. 12, uveřejněným na webových stránkách obcanskyzakonik.justice.cz (najdete ho též na
str. 68–69 tohoto čísla BA – pozn. red.)
„plná moc k zastoupení na valné hromadě, členské schůzi družstva či jiného orgánu právnické osoby ani k rozhodnutí za jediného společníka nemusí být udělena formou notářského zápisu“. Přes toto stanovisko je obtížné nalézt notáře, který by sepsal notářský zápis o rozhodnutí jediného společníka na základě prosté plné moci s ověřeným podpisem zmocnitele.

Existuje tzv. zákonná záruka?

Dalším případem je problematická úprava práv kupujícího z vadného plnění při prodeji zboží v obchodě. Zákonná dvouletá záruka, jak jsme ji znali z občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., již neexistuje. Prodávající (pokud neposkytl smluvní záruku) odpovídá jen za vady, které má věc při převzetí, namísto zákonné záruky je v § 2161 odst. 2 o. z. stanovena vyvratitelná domněnka, že „projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí.“ Lhůta dvaceti čtyř měsíců k uplatnění práv z vad spotřebního zboží koupeného v obchodě, poskytnutá kupujícímu v § 2165 odst. 1 o. z. a také běžící od převzetí zboží, je jen zvláštním ustanovením ve vztahu k § 2112 odst. 1. o. z., který obecně ukládá kupujícímu povinnost oznámit vadu „bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit.“

Tato faktická a podstatná změna zákona v neprospěch spotřebitele je přesto veřejnosti předkládána tak, jako by nadále platila dvouletá zákonná záruka, ba dokonce byla tak při schvalování nového občanského zákoníku poslanci chápána.

Jestli je „záruka“ na tenisky šestiměsíční nebo dvouletá, není podstatné, v případě dražších věcí očekávané dlouhodobé životnosti, jako jsou kupř. automobily, již prodejci dávno v rámci konkurenčního boje nabízejí smluvní záruky až sedmileté.

Skutečné obtíže ale nastanou v případě uplatňování vad ze smlouvy o dílo, když ustanovení § 2615 odst. 2 jen lakonicky říká, že „o právech objednatele z vadného plnění platí obdobně ustanovení o kupní smlouvě.“ Protože Část čtvrtá, Hlava II, díl 8, upravující smlouvu o dílo, nemá žádná zvláštní ustanovení obdobná koupi v obchodě, objednatel nepožívá, ani je-li spotřebitelem, žádných zvláštních výhod. Jestliže si spotřebitel ve smlouvě o dílo, jehož předmětem bude kupř. stavba rodinného domu, nesjedná záruku, bude mít horší postavení než kupec tenisek.

Koncepční problém odpovědnosti jednoho z manželů za dluhy druhého

Tvůrci občanského zákoníku se snažili vybudovat systém ochrany jednoho z manželů, jestliže druhý z manželů je marnotratník nebo nepřiměřeně majetkově riskuje. Podle § 731 „... vznikl-li dluh jednoho z manželů za trvání společného jmění, může se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném jmění.“ (A contrario tedy platí, že dluh jednoho z manželů, vzniklý před uzavřením manželství nebo v době, kdy SJM již neexistovalo, nelze ze společného jmění uspokojovat.) Aby ochránil zodpovědného manžela před nezodpovědným majetkovým jednáním druhého, umožnuje zákon, aby soud za trvání manželství společné jmění zrušil ze závažného důvodu podle § 724; závažným důvodem je kupř. to, že druhého manžela „... lze považovat za marnotratného, jakož i to, že soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika.“

Zdálo by se, že zrušením a spravedlivým vypořádáním společného jmění manželů bude zodpovědný manžel chráněn před nároky věřitelů druhého z manželů. Opak je však pravdou, protože procesní předpis tuto ochranu zodpovědného manžela zcela neguje v § 262a, když umožňuje nařídit výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů k „... vydobytí dluhu, který vznikl za trvání manželství nebo před uzavřením manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že bylo rozhodnutím soudu zrušeno společné jmění manželů...“

Expertní skupina Komise pro aplikaci nové civilní legislativy se problémem vztahu hmotněprávní a procesněprávní úpravy při postihu majetku patřícího do společného jmění zabývala, její Vyjádření č. 1 lze nalézt na http://obcanskyzakonik.justice.cz/vykladova-stanoviska. Přijala zde závěr, že stávající právní úprava je v pořádku, neboť je třeba rozlišovat mezi nařízením a výkonem rozhodnutí, postižený manžel se navíc může bránit excindační žalobou. Ač jsem donedávna byl členem KANCLu, toto vyjádření nemohu akceptovat; zásadní rozpor mezi ochranou postiženého manžela (jak jej postuluje občanský zákoník) a ochranou zájmů věřitele (podle procesněprávní úpravy) nijak neřeší. Jedinou jednoduchou obranou poctivého manžela, jediným právním prostředkem, aby se nestal rukojmím za dluhy manžela nepoctivého, zůstává bohužel jen rozvod. V každém případě je to prostředek levnější a účinnější než jakékoliv excindační žaloby.

Omezená povinnost k náhradě újmy

Kromě výše uvedených komplikací při praktickém užití zákona, o kterých se již značně široce v právní veřejnosti hovořilo, jsou zde i další (zatím skrytá) úskalí. Dovoluji si jen odhadovat, jaké nášlapné miny se mohou skrývat v oblasti nové úpravy držby a vydržení, nabytí od nevlastníka či zástav, jedna zásadní otázka ale vyvstává v oblasti náhrady újmy. Nový občanský zákoník překvapivě směřuje k omezení odpovědnosti za nemajetkovou újmu (byť termínům „odpovídá“ nebo „odpovědnost“ se zákonodárce snaží vyhnout), když v § 2894 stanoví, že „povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škodu). Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon“.

 Nejvýznamnější nemajetkovou újmou je újma na zdraví. Aby škůdci vznikla povinnost kompenzovat způsobenou újmu na zdraví, musel by se k tomu nejprve smluvně zavázat, nestanoví-li povinnost k náhradě újmy na zdraví přímo zákon. Jednou z typických oblastí, kdy dochází k újmě na zdraví a ke sporům o její náhradu, je poskytování zdravotní péče. Tuto oblast upravuje občanský zákoník v dílu o péči o zdraví v § 2636 až § 2651, žádnou úpravu odpovědnosti za újmu na zdraví neobsahuje. Nelze také předpokládat, že by zdravotnické zařízení samo dobrovolně ve své standardní smlouvě přijalo povinnost nahradit újmu na zdraví nebo jinou nemajetkovou újmu.

Jistý korektiv sice představuje ustanovení § 2971, když stanoví, že „odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.“ Je však třeba říci, že je to pouze korektiv ustanovení jinak velmi problematického, a navíc korektiv nedostatečný.

V plné absurdnosti se ustanovení § 2894 jeví ve vztahu ke zvláštním ustanovením o náhradě škody, jako jsou škoda z provozní činnosti (§ 2924), škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným (§ 2925) nebo škoda z provozu dopravních prostředků (§ 2927). Je nepochopitelné, proč zde zákonodárce hovoří jen o škodě (tedy majetkové újmě), místo aby hovořil o újmě jako takové, jak to činí kupř. v § 2900, upravujícím obecnou prevenční povinnost.

Je zjevné, že nebylo záměrem zákonodárce omezit povinnost nahradit újmu na zdraví, vniklou při dopravní nehodě, jen na případy „porušení právní povinnosti z hrubé nedbalosti“, tím by byl zcela popřen princip absolutní odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku (historicky ustavený v tzv. „století páry“) za způsobenou újmu.

Se zvědavostí očekávám, jak se vypořádají autoři komentářů a judikatura s problémem vztahu mezi § 2894 odst. 2 („... nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon“) a všemi ostatními zákonnými ustanoveními o zvláštní odpovědnosti, které ohledně újmy nemajetkové skromně mlčí a upravují jen náhradu újmy majetkové.

Povinnost nahradit nemajetkovou újmu je u jednotlivých smluvních typů zákonem upravena jen v oblasti cestovního ruchu, když podle § 2543 je pořadatel zájezdu povinen nahradit „zákazníkovi vedle škody na majetku také újmu za narušení dovolené, zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen.“ Paradoxně tak pořadatel zájezdu nese za splnění svých povinností přísnější odpovědnost než zdravotnické zařízení. Zatímco prvý ze zákona odpovídá za nemajetkovou újmu způsobenou narušením dovolené, druhý nese odpovědnost za újmu na zdraví jen tehdy, pokud se k takové odpovědnosti smluvně zaváže.

Ustanovení zakládající nejistotu, dříve neznámou

Započtení je obvyklý a častý způsob zániku dluhu. Některé pohledávky jsou tradičně nezpůsobilé k jednostrannému započtení, podle § 1987 odst. 2 však nově není k započtení způsobilá pohledávka „nejistá nebo neurčitá“. Neurčitá pohledávka k započtení nebyla způsobilá nikdy, každý právní úkon musel být určitý pod sankcí absolutní neplatnosti. Jádro pudla spočívá však v pojmu „nejistá pohledávka“. Jestliže za nejistou budeme považovat každou pohledávku, kterou dlužník zpochybní (znejistí), institut jednostranného započtení z občanského práva počínaje 1. lednem 2014 zmizel. V každém případě se rozlučme s procesní obranou spočívající v námitce kompenzace; racionálně postupující soudce ji bude s poukazem na § 1987 odst. 2 obč. zák. odmítat, protože by mu její přijetí a projednávání komplikovalo důkazní řízení a protahovalo spor.

Obdobnou nejistotu představuje ustanovení § 647 o přerušení (respektive stavení) běhu promlčecí lhůty, podle kterého při „uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.“ Pro uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka není předepsána žádná forma, lze očekávat složité dokazování, zda byla či nebyla uzavřena taková dohoda, kdo a kdy odmítl v jednání pokračovat… Bylo by asi záhodno přerušení či stavení promlčecí lhůty opět vázat na zákonem upravenou dohodu o mediaci.

Chyby v psaní

Ačkoliv návrh nového občanského zákoníku před jeho přijetím četly desítky nebo stovky právníků, zůstaly v něm některé zjevné chyby v psaní. Potvrzuje to známou psychologickou poučku o tom, že mozek vnímá to, co očekává, nikoliv to, co oči vidí. Kupříkladu v § 2072 odst. 2 zůstal text „Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké.“ V textu má být samozřejmě zmíněna osoba blízká dárci, nikoliv obdarovanému.

Další očividné chyby, které volají po tom, aby si právníci otevřeli své znění zákona a ostrou tužkou opravovali chyby, jsou v § 2438 záměna příkazce za příkazníka (odměna náleží tehdy, je-li obvyklá vzhledem k příkazníkovu podnikání, nikoliv vzhledem k podnikání příkazníka) nebo v § 2426 odst. 2věta druhá, kde došlo k záměně slov neupozornil a upozornil (podle platného textu zákona „škodu způsobenou vadou obalu skladovatel nahradí, upozornil-li na ni“ samozřejmě správně má být neupozornil-li na ni).

Některé chyby v psaní jsou méně zjevné, kupř. ustanovení § 1341 odst. 1 o budoucím zástavním právu se jeví vpravdě pythickým „má-li se zástavou stát věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout zástavní právo teprve v budoucnu, vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním dlužníkem.“ Možná kvůli této chybě se banky podle mých zkušeností zatím zdráhají institut budoucího zástavního práva užívat. Správný text měl znít „má-li se zástavou stát věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout vlastnické právo teprve v budoucnu…“ Jen v této podobě dává institut budoucího zástavního práva jasný a správný smysl.

Některá ustanovení zákona nemají logický smysl, kupř. podle § 447„jsou-li pokyny zmocnitele obsaženy v plné moci a musely-li být známy osobě, vůči níž zmocněnec jednal, považuje se jejich překročení za porušení zástupčího oprávnění.“

Jsou-li pokyny zmocnitele obsaženy v plné moci, těžko mohou být neznámy osobě, vůči níž zmocněnec jedná; plnou mocí se zmocněnec při jednání prokazuje. Zákon kromě toho nestanoví žádnou sankci za porušení zástupčího oprávnění, takže celé ustanovení se zdá jaksi nadbytečné. Jiná ustanovení zákona nedávají ani smysl gramatický, kupř. § 1912 odst. 1 říká, že „kdo má plnit při vzájemném plnění napřed, může své plnění odepřít až do té doby, kdy mu bude vzájemné plnění poskytnuto nebo zajištěno; to však jen tehdy, je-li plnění druhé stranyohroženo okolnostmi, které u ní nastaly, které mu nebyly a neměly být známy, když smlouvu uzavřel.“ Zde se mi nepodařilo ani se značnou mírou tvůrčí fantazie dospět k závěru, jak by toto ustanovení správně mohlo znít.

Někde v textu zákona chybí nadpis, někdy přebývá, i v těchto případech se jedná o chybu v psaní. Kupříkladu úprava věcných břemen má pododdíl 4, nadepsaný jako „Některé pozemkové služebnosti“. Logicky by pododdíl 5 měl být nadepsán „Některé osobní služebnosti“, avšak omylem nese nadpis „Užívací právo“, což je jen jedna z osobních služebností. Bez správného nadpisu pododdílu 5 tak uniká logické rozdělení služebností na pozemkové a osobní. Naopak v úpravě smlouvy o dílo jakýmsi řízením osudu vznikl zvláštní Oddíl 2 „Určení ceny dle rozpočtu“, ač cena díla jako celek je zahrnuta v obecných ustanoveních smlouvy o dílo, další zvláštní oddíly 3 a 4 jsou pak věnovány již jen stavbě a dílu s nehmotným výsledkem. Nicméně s touto anomálií lze bez očividné újmy žít i pracovat.

Další drobnější otázky

Zákon umožňuje pronajímateli požadovat po nájemci peněžitou jistotu až do výše šestinásobku měsíčního nájemného, avšak podle § 2254 odst. 2 při vrácení jistoty má nájemce „právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby.“ Zákon ani prováděcí předpis pro tento účel žádnou sazbu nestanoví; pokud by se měla za zákonnou sazbu považovat zákonná sazba úroku z prodlení, znamenalo by přijetí jistoty pro pronajímatele nezanedbatelnou újmu ve srovnání s případnou výhodou.

Podobně nejistý je výklad pojmu „stavba dočasná“, který je obsažen v § 506, podle kterého dočasná stavba není součástí pozemku, ale samostatnou věcí. Pamětníci dočasného pobytu sovětských vojsk vědí, že dočasnost je termín značně ohebný. Zjevně nelze také ztotožnit dočasnou stavbu ve smyslu stavebním s dočasnou stavbou ve smyslu občanskoprávním. Asi by neuškodilo, kdyby tato anomálie ze zákona vypadla a součástí pozemku by byla každá stavba, a to bez ohledu na míru své dočasnosti či trvalosti.

Chvála smluvní volnosti

První půl rok účinnosti občanského zákoníku umožnil získat praktické zkušenosti především ve smluvní agendě. Zásada smluvní volnosti, vyjádřená v § 1 odst. 2 obč. zák. („nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona ...“), je omezena jen požadavkem na dodržování dobrých mravů a veřejného pořádku.

Dobrým příkladem pozitivní změny je nová úprava postoupení pohledávky v § 1879 a násl. Podle § 1885 odst. 1 „byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovy až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v době postoupení trvala a ručí za její dobytnost.“ Na práva a povinnosti postupitele a postupníka se přiměřeně vztáhnou obecná ustanovení o řádném plnění za úplatu obsažená v § 1914 až § 1925, zejména ustanovení o právech z vadného plnění. Ustanovení § 1885 odst. 1 je dispozitivní, takže si postupitel s postupníkem mohou dohodnout, že postupitel nebude odpovídat za trvání pohledávky, ani nebude ručit za její dobytnost. Jestliže postupitel nemá odpovídat za jiné případné vady pohledávky, je třeba, aby se postupník svých práv písemně vzdal ve smyslu § 1916 odst. 2, protože „k projevu vůle, kterým zcizitel předem omezí zákonný rozsah svých povinností z vadného plnění, se nepřihlíží. Vzdá-li se nabyvatel předem svého práva z vadného plnění, vyžaduje projev jeho vůle písemnou formu.“

Zkušenost ukazuje, že rizika vyplývající ze zákonného ručení za dobytnost pohledávky, které stanoví § 1885 odst. 1, jsou dosud právními zástupci postupitelů přehlížena. Mnozí z nich si neuvědomili zásadní posun odpovědnosti ve srovnání s § 527 odst. 2 o. z. č. 40/1964 Sb., když doposud postupitel odpovídal za dobytnost pohledávky, jen pokud se k takové odpovědnosti výslovně písemně zavázal. Výslovná možnost postoupit podle § 1887 celý soubor pohledávek, a to i pohledávek budoucích, určených třeba i jen druhově, se jeví jako praktická.

Ustanovení § 1916 odst. 2 obč. zák., které umožňuje přenést rizika vad plnění na nabyvatele podle zásady caveat emptor, se ovšemže vztahuje na všechny případy úplatného plnění, včetně smlouvy kupní. Přenechání věci jak stojí a leží podle § 1918 tak může zůstat vyhrazeno na případy převodů věcí hromadných (kupř. právě výše uvedeného souboru pohledávek), jak již za účinnosti o. z. č. 40/1964 Sb. postulovala teorie.

V insolvenčním řízení se již opakovaně ukázala výhodnost výslovného ustanovení § 1936 odst. 1, podle kterého je věřitel povinen „přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba.“ Ve spojení s odst. 2, které přikazuje věřiteli v takovém případě postoupit třetí osobě zaplacenou pohledávku (s nastalou odpovědností za vady pohledávky), představuje tato zákonná úprava vhodnou obranu proti šikanózním insolvenčním návrhům.

Nový občanský zákoník připouští smluvní vyloučení nebo omezení odpovědnosti k náhradě škody i újmy nemajetkové, jediné omezení zde představuje ustanovení § 2898, kdy kromě postulování ochrany spotřebitele a slabší strany stanoví, že se nepřihlíží k ujednání, která „předem vylučují nebo omezují povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ...“ Jinak řečeno, smluvní vyloučení nebo omezení odpovědnosti za škodu z prosté nedbalosti je zákonem aprobováno. Mám za to, že toto omezení odpovědnosti je možné sjednat i v příkazní smlouvě uzavírané mezi advokátem a klientem, nejedná-li se o spotřebitele.

Kdo kdy potřeboval namísto sebe poslat na dovolenou náhradníka, ocení ustanovení § 2532, podle kterého jestliže náhradník „splňuje podmínky účasti na zájezdu, může jí zákazník smlouvu (o zájezdu) postoupit.“

Retroaktivita

Dvě retroaktivní ustanovení je třeba zvlášť pochválit. Jedno z nich se týká náhrady škody na zdraví, když § 3079 odst. 2 umožňuje i v případě „starých“ škod na zdraví „přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona.“ Podmínkou pro tento postup je nalezení mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele a samozřejmě skutečnost, že zde není překážka věci rozhodnuté.

Mimořádně důležité je ustanovení § 3030 (a to číslo paragrafu se navíc dobře pamatuje), podle kterého i na „práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.“ Zakládá se tak retroaktivita základních zásad soukromého práva, z kterých vychází nový občanský zákoník. Zejména zásada, stanovená v § 2, odst. 3, podle které „výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění,“ dává dobrý argument k prosazení zdravého rozumu navzdory nedokonalosti nebo nepřiměřené tvrdosti zákona.

Tento článek si neklade akademické ambice, směřuje jen ke sdělení úvodních zkušeností s užitím nového soukromého práva. Současně se snaží ukázat, že podstatná část nedostatků zjištěných při praktické aplikaci nového soukromého práva spočívá většinou jen v chybách psaní nebo ve sporných formulacích, odstranitelných rozumným soudním výkladem. S výjimkou úpravy několika málo ustanovení je třeba varovat před unáhlenou novelizací občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., zdá se přitom, že současným motivem pro rychlou novelizaci jsou důvody politické, nikoliv odborné.

Autor je advokátem v Praze.

Tento příspěvek byl přednesen na kongresu Právní prostor v Seči v dubnu 2014.