Provokace v rámci zkoušky spolehlivosti
publikováno: 27.08.2014
K povinnosti odvolacího soudu trvat na splnění a respektování názoru vysloveného podle § 264 tr. ř. i přesto, že v následném odvolání obviněný již shodnou námitku neuvedl. Jestliže je obviněný k činu, jenž mu je kladen za vinu, vyprovokován v rámci zkoušky spolehlivosti podle § 107 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění platném do 31. 12. 2011 (§ 41 podle zák. č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů), jde o vybočení z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces (zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vytyčený pravidly stanovenými v trestním řádu, neboť se jednalo o čin iniciovaný policií, a tedy provokaci. V takovém případě nemůže zkouška spolehlivosti, resp. její výsledek v podobě obrazového a zvukového záznamu či úřední záznam o ní sepsaný (§ 107 odst. 4 zák. č. 273/2008 Sb.) sloužit jako důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., pokud se toto řízení vede pro skutek, který byl předmětem zkoušky spolehlivosti. Přezkoumává-li odvolací soud odvolání obviněného, které směřuje proti výroku o vině, a shledá, že soud prvního stupně jím dříve vyslovený právní názor na rozsah provedeného dokazování nesplnil a otázka, jíž bylo potřeba prokazovat, objasněna nebyla, je povinen přezkoumat v rámci § 254 odst. 1 tr. ř. řízení, jež vydání napadeného rozsudku předcházelo, a tedy i to, zda nalézací soud splnil povinnosti vyplývající z ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., a to bez ohledu na to, zda obviněný v odvolání znovu opakoval tutéž námitku jako v předchozím odvolání. V takovém případě nemůže odvolací soud dospět k závěru, že je vázán rozsahem podaného odvolání, a odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 Tz 39/2013
Z odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného P. S. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. S. podané proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 2 T 54/2011, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v P. dne 12. 12. 2010 okolo 16.50 hodin, na Obvodním oddělení Policie České republiky P., v rámci své pracovní činnosti při výkonu dozorčí služby převzal od oznamovatele, jímž byl pracovník Inspekce Policie České republiky, 13. oddělení Praha, vystupující pod krycími doklady, v rámci prováděné zkoušky spolehlivosti pod názvem „S.“ oznámený nález igelitové tašky, která obsahovala černou peněženku s finanční hotovostí ve výši 305 Kč a další věci v celkové hodnotě 84 Kč, s tím, že tento nález nikde nezaevidoval a neučinil žádná opatření stanovená mu Metodickou příručkou ředitele služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 3/2008 ze dne 22. 12. 2008, a igelitovou tašku s obsahem si ponechal. Obviněný byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu povolání příslušníka Policie České republiky na dobu pěti let.
Nejvyšší soud však shledal, že odvolací soud v návaznosti na uvedený nesprávný postup podle § 254 odst. 1 tr. ř. pochybil i v tom, že se řádně nezabýval ani procesní použitelností zkoušky spolehlivosti, prováděné podle § 107 zák. č. 273/2008 Sb. jako důkazu ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., ani důsledky toho, že uvedená trestná činnost zejména nevyplývala ze skutečného průběhu události, ale byla konstruována inspektorem Inspekce v rámci fiktivně navozených okolností, a nezkoumal, zda se nejednalo o provokaci policejního orgánu.
Podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.
Zkoušku spolehlivosti upravovalo v době činu obviněného ustanovení § 107 odst. 1, 2, 4 zák. č. 273/2008 Sb. Ustanovení § 41 zákona č. 341/2011 Sb. upravuje zkoušku spolehlivosti obdobně a původní úprava podle § 107 odst. 1, 2, 4 zák. č. 273/2008 Sb. je nyní shodně zakotvena v § 41 odst. 1, 2, 6 zák. č. 341/2011 Sb. tak, že inspektor je oprávněn k předcházení, zamezování a odhalování protiprávního jednání provést u policisty, zaměstnance policie, inspektora a zaměstnance inspekce zkoušku spolehlivosti. Zkouška spolehlivosti spočívá v navození zdání situace, kterou je zkoušená osoba povinna řešit. Průběh zkoušky spolehlivosti inspektor dokumentuje obrazovým a zvukovým záznamem a sepíše o něm úřední záznam.
Z této dikce je patrné, že základním smyslem zkoušky spolehlivosti je odhalit případná protiprávní jednání příslušníků a zaměstnanců Policie České republiky. Jde tedy o prověření, zda zkoušená osoba plní své povinnosti vyplývající ze zákona. Účelem její aplikace není jen odhalení případné trestné činnosti v policii, ale jde jednak o prověření, zda policista v rámci zkoušky nespáchá jakékoliv protiprávní jednání, nikoliv pouze trestný čin, ale také jde o prověření i obecné kvality plnění úkolů policie podle principů dobré správy (např. úroveň spolupráce uvnitř policie, úroveň jednání s občany, včasné a iniciativní plnění úkolů apod.). Takto mohou pak výsledky jednotlivých zkoušek spolehlivosti, které se zakládají do osobních spisů zkoušených osob, popř. i statistické vyhodnocení zkoušek obecně, být užitečnou zpětnou vazbou pro vedoucí funkcionáře policie, mapující nejen sklon či připravenost k protiprávnímu jednání jejích příslušníků, ale také obecnou úroveň plnění jejích úkolů. Zkoušky spolehlivosti tak mohou sloužit také jako nástroj lepšího zaměření vnitřní kontrolní činnosti policie (srov. Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 344).
Účelem zkoušky spolehlivosti je předcházení, zamezování a odhalování protiprávního jednání mimo jiné mezi policisty, a jde tedy o postup použitelný pro řízení ve věcech služebního poměru. Její úprava není jakkoliv vymezena v trestním řádu, a je proto otázkou, zda její výsledek může sloužit jako důkaz v trestním řízení (§ 89 odst. 2 tr. ř.), neboť na způsob jejího provedení nedopadá ani ustanovení § 158c tr. ř. o předstíraném převodu.
Je potřeba připomenout, že právní následky zkoušky spolehlivosti jsou vždy otázkou individuálního posouzení jednání, kterého se policista nebo zaměstnanec policie v rámci zkoušky spolehlivosti dopustí. Výsledek zkoušky může být důvodem pro zahájení disciplinárního řízení a může vést až k propuštění ze služebního poměru. Jednání policisty nebo zaměstnance, vůči němuž byla zkouška použita, může být důvodem k zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., avšak může sloužit jen jako impuls, k tomu, aby bylo na základě procesních prostředků trestního řádu zjišťováno, zda byl policistou spáchán trestný čin. Možnost použít výsledek zkoušky jako důkaz v trestním řízení vedeném o jednání policisty nebo zaměstnance, kterého se dopustil z důvodu použití zkoušky, není zákonem předem vyloučena (§ 89 odst. 2 tr. ř.), ale její použitelnost jako důkazu v trestním řízení vždy závisí na tom, zda lze vyloučit, že se jednalo o provokaci.
Právní řád České republiky přímo nevymezuje, co lze považovat za policejní provokaci, a výslovně se nevyjadřuje k její přípustnosti. Pravomoci orgánů činných v trestním řízení, včetně policejních orgánů jsou upraveny v trestním řádu a v tomto směru je nutné rozlišovat aktivity policie v době předcházející naplňování znaků skutkové podstaty a aktivity policie v době, kdy jednání pachatele již naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, aniž by bylo toto jednání iniciováno policií. Trestní řád s některými policejními aktivitami počítá a stanoví omezující podmínky pro jejich využití (např. nasazení policejního agenta § 158e tr. ř. atd.). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejde o policejní provokaci, když je skrytá policejní aktivita pouze reakcí na jednání pachatele, jenž je schopen čin spáchat nezávisle i bez zvláštního přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat. Nepřípustným zásahem do skutkového děje by však bylo doplňování chybějících zákonných znaků skutkové podstaty určitého trestného činu iniciativou policie, jak bylo vyjádřeno např. u věci Lüdi proti Švýcarsku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 728/2001). Podrobnější rozbor předmětné otázky vyplývá z § 38 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku, podle nějž lze o policejní provokaci hovořit tehdy, když se dotčení policisté – ať členové bezpečnostních sil, nebo osoby jednající na základě jejich instrukcí – neomezí pouze na vyšetřování trestné činnosti v podstatě pasivním způsobem, ale uplatňují takovou formu vlivu na jedince, aby podnítily spáchání trestného činu, který by jinak nebyl spáchán, a to za tím účelem, aby byl odhalen trestný čin, to znamená, aby byly opatřeny důkazy a zahájeno trestní stíhání. Ve svém rozsudku Evropský soud připustil, že Úmluva nebrání, aby ve stadiu předběžného vyšetřování, pokud to povaha trestné činnosti odůvodňuje, bylo spoléháno na zdroje, jakými jsou např. utajení informátoři. Jejich pozdější použití soudem pro účely odsouzení však označil za problematické. Uvedl, že použití takových agentů musí být omezené a provázené zárukami. I když rozmach organizovaného zločinu podle přesvědčení Evropského soudu nepochybně vyžaduje přijetí přiměřených opatření, právo na řádný chod spravedlnosti zaujímá v demokratické společnosti tak výsadní místo, že nemůže být obětováno tomu, co je výhodné. Veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazů získaných v důsledku policejní provokace (mezi dalšími rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva lze připomenout i rozsudky Eurofinacom proti Francii a Ramanauskas proti Litvě).
Obdobně tuto otázku formuloval i Ústavní soud České republiky, který uvedl, že nepřípustným postupem jsou, stává-li
se jednání policie součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Nepřípustný je proto takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Je patrné, že Ústavní soud obecně nevylučuje zásah policie do jednání pachatele trestného činu, klade však důraz na to, aby policie nepostupovala z vlastní iniciativy a sama jednání pachatele nepodněcovala nebo nevytvářela podmínky pro naplnění určitých znaků skutkové podstaty trestného činu, které by pachatel bez jejího přispění nenaplnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/1999).
Z uvedeného tedy plyne, že je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Je totiž nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod, pakliže jednání státních orgánů (Policie České republiky) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu). Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých nálezů, zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. Takový postup policejních orgánů je současně i vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces, zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/2001, uveřejněný pod č. 100 ve sv. 30 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jednání osoby, která zkoušku provádí, musí mít tedy charakter takového jednání, aby zkoušenou osobu zásadně přímo, aktivně nepodněcovalo k realizaci toho, co sama nemá v úmyslu konat. O policejní provokaci by se nemuselo jednat, jestliže by skrytá policejní aktivita byla pouze reakcí na jednání pachatele, jenž byl schopen čin spáchat nezávisle i bez zvláštního přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lüdi proti Švýcarsku).
O provokaci jde tehdy, jestliže některá policejní složka dospěje za situace, kdy žádné konkrétní podezření u určité osoby přípravy, pokusu či páchání konkrétního trestného činu není dáno, k závěru, že by se za určitých podmínek a okolností mohla takového trestného činu dopustit a pro jeho případné spáchání jí bez jejího vědomí vytvoří předpoklady a podmínky.
V návaznosti na to již i Nejvyšší soud obdobně vyjádřil, že pokud policista vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát výlučně na podkladě zákona, formou a v rozsahu zákonem stanoveném. Tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 718/2006).
Z obsahu spisového materiálu v projednávané věci je zřejmé, že obviněný P. S. v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného jednání dne 12. 12. 2010, plnil při výkonu své služby své běžné služební povinnosti a nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl spáchat trestné jednání. Neměl ani tušení, že se má podrobit zkoušce spolehlivosti podle § 107 zák. č. 273/2008 Sb. Důvodem k jejímu provedení bylo, jak vyplývá z „Žádosti o povolení k provedení zkoušky spolehlivosti“ ze dne 5. 10. 2010 (č. l. 20 až 23), zjištění, že obviněný je zadlužený a splátky dluhů jsou vyšší, než odpovídá jeho příjmu, a peníze si půjčuje od známých, a rovněž poznatek, že se v předcházejícím období ztrácely na obvodním oddělení stravenky a peníze. Obviněnému však nebylo nikterak naznačeno, že by byl z nějakého trestného či jiného protiprávního jednání podezírán.
Podle výše popsaných skutkových zjištění není pochyb o tom, že skutek spočívá v převzetí „fiktivního nálezu“, u nějž mělo být dále sledováno, jak s ním obviněný naloží. Základem skutkových zjištění se tak stal děj, který nebyl přirozeným během událostí, ale celý byl vykonstruován Inspekcí. Obviněný ještě před tím, než došlo k realizaci zkoušky spolehlivosti, nebyl rozhodnut spáchat předmětný trestný čin, tzn. ponechat si věci z nálezu předaného mu v rámci plnění pracovních povinností. Obviněný jednal údajně protiprávně (ani tato otázka totiž nebyla z výsledku zkoušky spolehlivosti jednoznačně prokázána) až na základě aktivity inspektora, a to pouze v důsledku situace navozené během zkoušky spolehlivosti. Tedy teprve až po takto simulovaném ději se měl rozhodnout spáchat uvedený trestný čin, což je již situací, v níž jsou zřejmé výrazné prvky provokace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2003, a ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 716/2004).
V projednávané věci inspektor v rámci zkoušky spolehlivosti na základě § 107 zák. č. 273/2008 Sb. postupoval tak, aby obviněného zásadně přímo, aktivně podněcoval k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat, a tak nepřípustně v rozporu s článkem 39 Listiny základních práv a svobod se toto jednání státního orgánu stalo součástí skutkového děje. Lze proto dospět k závěru, že se jednalo o provokaci (iniciování trestného činu), a tedy šlo o nepřípustný zásah státu do skutkového děje.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci šlo o skutek, jenž byl vybudován na základě zkoušky spolehlivosti podle § 107 zák. č. 273/2008 Sb., § 41 podle zák. č. 341/2011 Sb., a tudíž se jedná o vybočení z přesně stanovených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces (zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vymezený pravidly zakotvenými v trestním řádu, neboť se jednalo o čin iniciovaný policií, a tedy provokaci. V takovém případě nemůže zkouška spolehlivosti, resp. její výsledek v podobě obrazového a zvukového záznamu či úřední záznam o ní sepsaný (§ 107 odst. 4 zák. č. 273/2008 Sb.) sloužit jako důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., pokud se toto řízení vede pro skutek, který byl předmětem zkoušky spolehlivosti. Navíc z okolností v této věci zjištěných je zjevné, že před podáním návrhu na potrestání nebyly známy takové poznatky, které by svědčily o konkrétním podezření, že se obviněný dopouští nezákonné činnosti, kterou by předmětná zkouška spolehlivosti měla odhalit. Jejím účelem bylo pouze obviněného k protiprávnímu jednání vyprovokovat.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy prvního a druhého stupně uvedené skutečnosti neposuzovaly a nezabývaly se tím, o jak závažné podezření ze spáchání trestného činu se u obviněného jednalo, ač jde o otázky, které mají rozhodný význam pro závěr o vině obviněného. Za podstatný důkaz pro své rozhodnutí vzaly téměř výhradně zvukový a obrazový záznam pořízený při provádění zkoušky spolehlivosti, který však v této věci nemůže být důkazem ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., protože šlo, jak dovolací soud zjistil, o provokaci policie. Jde o procesní pochybení, které měl zjistit odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř., jíž však, jak bylo shora popsáno, ze všech uvedených důvodů nedostál.
V důsledku těchto zjištění a závěrů Nejvyšší soud v souladu se stížností podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného rozhodl tak, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011, a v řízení, jež tomuto usnesení předcházelo, byl v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011, rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 2 T 54/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud se zřetelem na zjištěné vady současně rozhodl, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření, a to zejména s ohledem na nezbytnost náležitého objasnění věci, které je nutné provádět v řadách policie, jíž byla trestná činnost obviněného vyprovokována. Věc se tak vrací do stadia před podáním návrhu na potrestání, neboť všechny výše popsané nedostatky svědčí o tom, že v současném stadiu trestního řízení vznikají vážné pochybnosti, zda je obviněný P. S. stavěn před soud důvodně. Přitom otázkou, že obviněný byl k trestnému činu vyprovokován, se ani státní zástupce, ani soudy doposud nezabývaly, ač právě tato skutečnost je rozhodná pro posouzení, zda jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, je protiprávním činem ve smyslu norem trestního práva, což jsou základní otázky, které je nutné posoudit před tím, než dojde k trestnímu stíhání osoby a event. jejímu postavení před soud.
Poznámka:
Toto rozhodnutí bylo předloženo evidenčnímu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, avšak v průběhu jeho projednávání bylo zjištěno, že jiný senát Nejvyššího soudu při respektu k uvedenému názoru v jiné trestní věci založené na odlišném skutkovém závěru (kdy si policista v rámci zkoušky spolehlivosti sám řekl o úplatek) shledal, že za určitých okolností je možné zkoušku spolehlivosti jako důkaz připustit. Z těchto důvodů nebylo uvedené předkládané rozhodnutí předloženo trestnímu kolegiu k projednání, ale na základě obou uvedených rozhodnutí je zpracováváno stanovisko, které otázku zkoušky spolehlivosti ve vztahu k jejímu použití jako důkazu v trestním řízení zpracuje v širších zobecňujících souvislostech.
Rozhodnutí zaslala a právní větu zpracovala
JUDr. Milada Šámalová, soudkyně Nejvyššího soudu.
Plné znění rozhodnutí naleznete na www.bulletin-advokacie.cz.