Prokura v novém občanském zákoníku

autor: Mgr. Klára Hurychová
publikováno: 20.10.2014

Právní úprava prokury, do 31. 12. 2013 obsažená v obchodním zákoníku, se účinností rekodifikace českého soukromého práva přesunula do nového občanského zákoníku.

Na první pohled se může zdát, že změny tohoto institutu jsou pouze dílčího charakteru.[1] Při bližším zkoumání zákonného textu však musíme konstatovat, že řada změn má podstatný význam. Některé z nich lze hodnotit kladně, jiné vzbuzují pochybnosti. Cílem tohoto textu je přiblížit čtenáři rekodifikovanou podobu právní úpravy (v našem prostředí poněkud přehlíženého) institutu prokury a poukázat na vybraná úskalí této regulace[2].

Obecně k vymezení prokury v novém občanském zákoníku 

Než přistoupíme k rozboru vybraných otázek týkajících se prokury, je vhodné ji úvodem stručně vymezit a charakterizovat.[3] Prokura je zvláštním druhem smluvního zastoupení v podnikání (označovaná také jako obchodní plná moc). Jako institut původem německého práva je známa již od druhé poloviny 19. století. Na našem území byla poprvé upravena rakouským (resp. předlitavským) Všeobecným zákoníkem obchodním z roku 1863[4] (např. francouzské nebo britské právo ji nezná). K této úpravě Rouček[5]v roce 1939 napsal: „Prokura jest kupecká plná moc skoro neomezená a v tomto rozsahu vůči třetím osobám neomezitelná.“

Stávající právní úprava prokury (§ 450 a násl. o. z.) je s ohledem na charakter prokury, coby zvláštního druhu smluvního zastoupení, a v souladu s myšlenkou vytvoření univerzálního kodexu českého soukromého práva, zařazena do nového občanského zákoníku, konkrétně do jeho části první, hlavy III upravující zastoupení, do dílu 2 označeného marginální rubrikou smluvní zastoupení. Systematicky je tak prokura správně umístěna vedle obecných ustanovení o zastoupení na základě plné moci (§ 441 a násl. o. z.).[6]

Nadále platí, že prokuru může udělit pouze podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku.[7] Osoby, byť podnikající, ale do obchodního rejstříku nezapsané, tudíž institutu prokury využít nemohou. Uvedené pravidlo je logicky spjato se smyslem udělení prokury, jímž je možnost podnikatele nechat se v širokém rozsahu zastoupit určenou fyzickou osobou,[8]kterážto své oprávnění (zapsané v obchodním rejstříku) nemusí v jednotlivých případech prokazovat zvláštní plnou mocí či jiným oprávněním.

Udělením prokury zmocňuje podnikatel prokuristu ke všem právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, přičemž nově je možné udělit prokuru jen ve vztahu k určenému závodu, nebo k více či všem závodům podnikatele. Novotou je rovněž možnost udělit prokuru pouze pro určitou pobočku podnikatele. Omezení prokury vztahem k této pobočce se následně zapíše do obchodního rejstříku (k tzv. filiální prokuře viz dále).

I napříště platí, že zcizit či zatížit nemovitou věc může prokurista pouze tehdy, byl-li k těmto jednáním při udělení prokury výslovně oprávněn (byla-li mu udělena tzv. rozšířená prokura).[9]

Odlišně od obchodního zákoníku, který k míře péče, k níž je prokurista povinen, mlčel, upravuje nový občanský zákoník povinnost prokuristy jednat s péčí řádného hospodáře. Nově je též postaveno najisto, že prokurista není oprávněn přenést prokuru (jako celek) na třetí osobu, ani sám za podnikatele další prokuru udělit. Pokud by tak učinil, jeho jednání by bylo jednáním zdánlivým ve smyslu § 551 a násl. o. z. 

Vybrané otázky právní úpravy prokury v o. z. 

a) K okamžiku udělení prokury a povaze zápisu prokury do obchodního rejstříku 

Obchodní zákoník ve svém § 14 odst. 6 výslovně stanovil, že udělení prokury je účinné od zápisu do obchodního rejstříku. Zápis prokury do obchodního rejstříku tak byl považován za konstitutivní.[10] Objevovaly se však i opačné názory, dle nichž měl tento zápis povahu deklaratorní a tudíž smluvní vztah (vzájemná práva a povinnosti mezi prokuristou a podnikatelem), včetně zmocnění prokuristy, vznikal již samotným udělením prokury. Zápisem do obchodního rejstříku dle těchto názorů pouze nastávaly účinky principu publicity.[11]

Nový občanský zákoník výše citované ustanovení nepřevzal. Jak vyplývá nepřímo z § 450 odst. 1 o. z. („Udělením prokury zmocňuje...“) a jak deklaruje i důvodová zpráva,[12] zmocnění prokuristy je účinné již samotným udělením prokury. Zápis do obchodního rejstříku je tudíž deklaratorní. Prokuru uděluje, jde-li o podnikatele – fyzickou osobu, sám podnikatel, jde-li o podnikatele – právnickou osobu, její statutární orgán. Již od okamžiku udělení prokury (resp. účinnosti zmocňovací smlouvy) je prokurista oprávněn v rozsahu jemu udělené prokury podnikatele zastupovat. Do okamžiku zápisu prokury do obchodního rejstříku však musí své oprávnění třetí osobě prokázat (např. předložením dokumentu o udělení prokury – zmocňovací smlouvy nebo rozhodnutí o schválení udělení prokury). Té je přitom v tomto případě poskytována ochrana prostřednictvím § 444 o. z. Zápisem prokury do obchodního rejstříku tudíž nastávají účinky publicity ve smyslu § 8 zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.

Zvláštní režim má udělení prokury ve společnosti s ručením omezeným. Ustanovení § 190 odst. 2 písm. e) z. o. k. stanoví, že, neurčuje-li společenská smlouva jinak (např. že udělení prokury je ve výlučné působnosti jednatelů), schvaluje udělení a odvolání prokury valná hromada. Citované ustanovení představuje formulační změnu oproti dřívější úpravě obchodního zákoníku, který stanovil, že valná hromada prokuru uděluje a odvolává.[13] Nově je zřejmé, že valná hromada společnosti s ručením omezeným pouze vyslovuje souhlas (zákonem předpokládaný, nevyloučila-li
působnost valné hromady společenská smlouva)s právním jednáním jednatelů, kteří za společnost prokuru hodlají udělit (nebo již udělili).[14] Tudíž pokud valná hromada nedá souhlas s udělením prokury jednatelem (či jednateli), je takové právní jednání relativně neplatné ve smyslu § 48 z. o. k. Vhodnější by se jevilo určení, že udělení souhlasus udělením prokury bude podmínkou účinnosti takového právního jednání. Zákon nicméně hovoří jasně o (relativní) neplatnosti. Pokud by prokurista za společnost jednal před obligatorním schválením udělení prokury valnou hromadou a následně by došlo k namítnutí neplatnosti udělení prokury ze strany oprávněné osoby[15] (čímž by bylo udělení prokury považováno za neplatné s účinky ex tunc), pak lze dovodit, že (domnělý) prokurista by k takovému jednání za společnost postrádal příslušné zástupčí oprávnění a jednal by jako nezmocněný jednatel (ve smyslu § 440 odst. 1 in fine o. z.) s účinky dle § 440 odst. 2 o. z. Z takového jednání by tak byl (za podmínek § 440 odst. 2 o. z.) zavázán (domnělý) prokurista sám. Zároveň lze usuzovat, že předpokládá-li souhlas valné hromady přímo zákon, pak třetí osoba, jednající s osobou, které byla jednatelem udělena prokura, ale ta dosud nebyla zapsána do obchodního rejstříku, musí požadovat, aby jí bylo prokázáno vyslovení souhlasu valné hromady s udělením prokury (např. aby jí byl předložen příslušný zápis z valné hromady).[16]V opačném případě tato třetí osoba nemůže být v dobré víře, že jedná s osobou, která je oprávněna jako prokurista za společnost jednat. Z uvedeného vyplývá, že na třetí osobu jednající s prokuristou společnosti s ručením omezeným, dosud nezapsaným v obchodním rejstříku, budou kladeny poměrně vysoké nároky. Pouze tehdy, pokud společnost (resp. její jednatel) vlastní vinou vyvolá ve třetí osobě domněnku, že prokura byla řádně schválena valnou hromadou (např. předloží jí falešný zápis z valné hromady), bude takové jednání prokuristy společnost zavazovat, a to za podmínek § 444 odst. 1 o. z.

Závěrem lze dodat, že též výmaz prokury z obchodního rejstříku má pouze dispozitivní charakter.[17] Avšak do doby, než dojde k výmazu, je třeba v souladu se zásadou materiální publicity chránit dobrou víru osob jednajících s osobou, která již není prokuristou podnikatele (tj. u níž došlo k odvolání prokury). Takové jednání této osoby bude podnikatele zavazovat za podmínek § 444 odst. 2 o. z. 

b) K rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy a jeho překročení 

Prokurou zmocňuje podnikatel prokuristu k právním jednáním, k nimž dochází při provozu závodu, příp. pobočky (§ 450 odst. 1 o. z.). Není nezbytné, aby se jednalo o jednání obvyklé, musí se však pojit s provozem.[18] Činnosti související s provozem závodu, resp. pobočky, tak vymezují rozsah zástupčího oprávnění prokuristy.[19] Předobrazem nynějšího pojetí rozsahu prokury byla již úprava Všeobecného zákoníku obchodního. Ten definoval rozsah zástupčího oprávnění prokuristy ve svých článcích 41[20] a 42[21] velmi široce.[22] Prokurista dle tehdejší doktríny představoval alter ego principála (tj. podnikatele).[23] Jeho oprávnění bylo značně široké a zahrnovalo jakákoli právní jednání, která s sebou přináší provozování jakékoli živnosti obchodní,[24] tj. provozování jakéhokoli závodu (neomezovalo se tedy na živnostenská oprávnění principála a na konkrétní závody či pobočky).[25] Jakákoli omezení takovéhoto rozsahu zmocnění prokuristy (např. omezení časové, místní, předmětem jednání nebo jinými okolnostmi) neměla[26] účinky vůči třetím osobám, tedy vymezovala pouze vztah mezi principálem a prokuristou (a to bez ohledu na to, zda byla zveřejněna a zda o nich třetí osoba věděla, či nikoli). Jednání v rozporu s tímto tzv. vnitřním omezením bylo navenek, ve vztahu k třetím osobám, bezvadné (za předpokladu, že byl dodržen způsob jednání prokuristů, udělil-li principál prokur více). Uvedené pravidlo o vnitřním omezení zástupčího oprávnění prokuristy platí i dnes a je zakotveno v § 453 o. z.

Do rozsahu prokury nicméně dle tehdejší doktríny nespadaly určité kategorie jednání, které nebylo možné označit jako provozování závodu, jelikož k nim při provozování závodu nedocházelo.[27] Hranice zástupčího oprávnění prokuristy vymezené těmito kategoriemi jednání přetrvávají dodnes. Jde o (I) jednání, k nimž je oprávněn výhradně podnikatel, tedy dotýkající se přímo podnikatele coby subjektu práva, jako např. svolání valné hromady obchodní společnosti nebo udělení prokury, (II) jednání žádným způsobem nesouvisející s provozováním závodu podnikatele (např. sepsání závěti podnikatele nebo pořízení rekreačního objektu pro jeho soukromé účely), (III) zcizení/pacht/zastavení závodu podnikatele (čímž by fakticky došlo k znemožnění nebo omezení dalšího provozu, resp. existence závodu, což je v rozporu s oprávněním prokuristy vázaným na provoz takového závodu), (IV) změnu právní formy podnikání podnikatele, (V) zcizení nebo zatížení nemovitostí (ledaže to bylo výslovně povoleno[28]), (VI) převedení prokury na jinou osobu.[29] Jedná-li prokurista v těchto záležitostech, překračuje rozsah svého zástupčího oprávnění (k následkům takového překročení viz dále).

Již starší doktrína znala dnes nově upravenou tzv. filiální prokuru, tedy prokuru udělenou pouze pro určitou pobočku podnikatele. Rouček[30] i Malovský-Wenig[31] ji však při výše definovaném rozsahu prokury chápali jako vnitřní omezení a nikoli jako přípustnou (navenek působící) limitaci rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy.[32] Obdobně byla filiální prokura chápána i za účinnosti obchodního zákoníku, když ten udělení filiální prokury výslovně nepřipouštěl.[33]

Z výše uvedeného vyplývá, že prokura byla historicky chápána velmi široce. Doktrína[34] a judikatura[35] k obchodnímu zákoníku, který prokuru upravoval (byť stručněji) obdobným způsobem,[36] však měla tendenci rozsah prokury zužovat. Tento trend přílišného zužování rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy se Nejvyšší soud pokusil zvrátit ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2720/2009, kde vyslovil, že: „Pro posouzení, zda právní úkon prokuristy je úkonem při provozu podniku, není podstatné, jak je vymezen předmět podnikání podnikatele v obchodním rejstříku.“V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soudkonkrétně připustil, že prokurista je oprávněn za podnikatele uzavřít smlouvu o převodu podílu v obchodní společnosti a je též oprávněn za podnikatele činit i další mimořádné dispozice (např. uzavření smlouvy o úvěru nebo nakládání s volnými zdroji podniku).[37]

Vyjdeme-li z širokého chápání rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy starší doktrínou, srovnáme jej s doktrínou a judikaturou k obchodnímu zákoníku a nahlédneme následně do nového občanského zákoníku, můžeme vypozorovat, že je zde stále tendence chápat rozsah prokury omezeněji. Důvodem je již zmiňovaná úprava filiální prokury. Pokud by tvůrce nového občanského zákoníku zamýšlel vymezit prokuru tak, jak ji chápala starší doktrína, pak by nemohl upravit filiální prokuru jako druh prokury nebo určit, že může být prokura udělena jen pro určitý závod podnikatele. Pokud by měl být prokurista oprávněn vždy k veškerým činnostem souvisejícím s provozem (jakéhokoli) závodu obecně (nehledě na strukturu závodů či poboček podnikatele), pak by udělení prokury jen pro určitý závod nebo pobočku ztrácelo smysl (takový prokurista by i tak mohl zastupovat podnikatele ve všech věcech týkajících se provozu závodu obecně).[38] Je tak třeba dovodit, že nová úprava sice vychází z dosavadního konceptu rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy, ale zužuje jej s ohledem na charakter závodu či pobočky, pro které je udělena. Výše bylo uvedeno, že prokura dle dřívějšího chápání zahrnovala kupříkladu i oprávnění k rozšíření obchodního závodu či nabytí podílu v obchodní společnosti ve prospěch principála, resp. oprávnění k činnostem nesouvisejícím s živnostenským oprávněním podnikatele (viz prokurista principála obchodujícího s textiliemi provádějící spekulační obchody s lihem). Lze však dovodit, že takové jednání by nově v případě prokuristy omezeného filiální prokurou bylo možné považovat za jednání, nepřekračující zástupčí oprávnění prokuristy, jen tehdy, pokud by přímo souviselo s provozem konkrétní pobočky nebo konkrétního závodu podnikatele, pro které byla prokura udělena.

Údaj o tom, že se prokura vztahuje pouze k určité pobočce či k určitému závodu, jakož i údaj o tom, že je prokurista oprávněn zcizit nebo zatížit nemovitou věc, se zapíše do obchodního rejstříku.[39]

Pokud prokurista jedná mimo rozsah svého oprávnění, pak hovoříme o překročení jeho zástupčího oprávnění (nepůjde o jednání bez plné moci ve smyslu § 440 odst. 1 in fine o. z.). Sporným se jeví, jaké ustanovení nového občanského zákoníku na takové jednání prokuristy aplikovat. Nabízí se primárně § 446 o. z., který se z hlediska systematického uplatní na překročení zástupčího oprávnění smluvního zástupce zmocnitele (bez ohledu na to, zda je zmocnitel podnikatelem či nikoli), nicméně zaznívají i hlasy přiklánějící se k aplikaci § 431 o. z., který upravuje překročení zástupčího oprávnění zástupcem podnikatele a který je oproti § 446 o. z. přísnější. Obdobný rozpor by bylo možné hledat i v předchozí úpravě. Odborná veřejnost se přikláněla k aplikaci § 33 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (upravujícího obecně překročení oprávnění z plné moci), který byl předobrazem pro § 446 o. z.[40] K aplikaci občanského zákoníku se přiklonila i judikatura.[41] Bylo však možné setkat se i s názorem, dle něhož byla na místě aplikace § 15 odst. 2 obch. zák. (který se však vztahoval primárně na překročení zástupčího oprávnění zákonným zástupcem – pověřenou osobou dle odstavce prvého téhož ustanovení). Toto ustanovení obchodního zákoníku bylo promítnuto právě do § 431 o. z. Srovnáme-li důsledky překročení oprávnění zákonného zástupce podnikatele dle § 431 o. z. a smluvního zástupce dle § 446 o. z., usoudíme, že pro podnikatele stanoví zákon důsledky přísnější (když § 431 nepředpokládá možnost podnikatele oznámit třetí straně, že nesouhlasí s jednáním svého zástupce, a zároveň předpokládá pouhou dobrou víru třetí osoby, nikoli nutnou či nezbytnou opatrnost, jak požaduje § 446 in fine o. z.). Jakkoli by bylo možné považovat § 431 o. z. za speciální úpravu překročení zástupčího oprávnění podnikatelova zástupce ve vztahu k § 446 o. z., spíše se lze přiklonit k závěru o aplikaci § 446 o. z.[42] Tento závěr jednak vychází z dosavadního výkladu vztahu občanského a obchodního zákoníku (kdy ustanovení § 15 odst. 2 obch. zák. nebylo aplikováno na překročení oprávnění smluvního zástupce, tj. prokuristy, nýbrž zástupce zákonného). Vychází též ze systematiky nového občanského zákoníku, který (věren tomuto dosavadnímu chápání překročení) pro smluvní zastoupení upravuje důsledky překročení svébytně v rámci druhého dílu (hlavy III) upravujícího smluvní zastoupení. Překročí-li prokurista rozsah svého zmocnění, pak takové jeho jednání bude podnikatele zavazovat, pokud ten svůj nesouhlas s tímto jednáním neoznámí třetí osobě bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání prokuristy dozvěděl. Uvedené však nenastane, pokud třetí osoba měla nebo mohla z okolností bez pochybností poznat, že prokurista své zástupčí oprávnění zjevně překračuje (takovým případem bude typicky situace, kdy prokurista zcizí neb zatíží nemovitost podnikatele, aniž by takové jeho oprávnění bylo zapsáno do obchodního rejstříku, nebo aniž by bylo výslovně uvedeno v dokumentu o udělení prokury, nebyla-li ta dosud zapsána do obchodního rejstříku). 

c) K povaze právního vztahu mezi prokuristou a podnikatelem 

Ani obchodní zákoník, ani nový občanský zákoník neupravují charakter smluvního vztahu mezi prokuristou a podnikatelem.[43] Za účinnosti předchozí právní úpravy judikatura dovodila, že není-li mezi nimi ujednáno jinak, použijí se na jejich vnitřní vztah ustanovení obchodního zákoníku o mandátní smlouvě. Přitom však Nejvyšší soud  jasně vymezil, že v případě prokury „... se jedná toliko o pověření k zastupování, je od sebe odděleno toto pověření a vnitřní vztah prokuristy k podnikateli. Neexistuje proto „povolání prokurista“ či prokura jako předem určená funkce ve vnitřní struktuře společnosti.“[44] Z uvedeného vyplývá, že je třeba oddělovat samotné zástupčí oprávnění prokuristy a vztah mezi prokuristou (zástupcem) a podnikatelem (zastoupeným). V režimu nové právní úpravy se na vnitřní vztah prokuristy a podnikatele subsidiárně užijí ustanovení o příkazu dle § 2430 a násl. o. z.

První otázkou vyvstávající v této souvislosti je, zda může být prokura udělena též zaměstnanci podnikatele.[45] Lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1269/2003,[46] (zabývající se primárně právní otázkou, zda porušení povinností vyplývajících z postavení prokuristy ve společnosti s ručením omezeným může být důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru), který dovodil, že: „Jde-li o prokuru, není vztah mezi prokuristou a podnikatelem vztahem pracovněprávním. Skutečnost, že fyzická osoba je prokuristou společnosti s ručením omezeným, nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, není-li jeho náplní výkon činnosti prokuristy. … Podstatné je, že obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti prokuristy, ale může se týkat jen činnosti od práce prokuristy odlišné.“Při této úvaze pak odkázal na obdobné závěry týkající se postavení jednatele (tzv. souběh funkcí jednatele). Citované závěry Nejvyššího soudu je třeba odmítnout, jelikož soud zde nesprávně připodobnil výkon prokury funkci jednatele společnosti. Platí totiž (jak i paradoxně sám soud v tomto rozhodnutí připustil a jak vyplývá i z dříve citovaného judikátu), že prokura není druhem práce, jejím obsahem není výkon určité činnosti/povolání (či jak uvádí soud „práce“) prokuristy odpovídající výkonu práce zaměstnancem.[47] Není tedy důvodu, proč by nemohl zaměstnanec, který je oprávněn zastupovat podnikatele (obchodní společnost) navenek ve smyslu § 430 odst. 1 o. z. (např. finanční nebo personální ředitel) být zároveň prokuristou. Naopak, taková situace bude spíše typická, těžko si totiž lze představit (i když to není vyloučeno), že by byla prokura udělena zaměstnanci (např. vrátnému či pracovníku na výrobní lince), který v rámci svého pověření k určité činnosti není oprávněn podnikatele zastupovat. Lze tak shrnout, že prokuristou podnikatele může být též jeho zaměstnanec, a to bez ohledu na to, jaký je obsah pracovněprávního vztahu tohoto zaměstnance a společnosti.

V návaznosti na výše řečené se můžeme ptát, zda může mít vnitřní vztah prokuristy a podnikatele též charakter pracovněprávní, resp. zda může být udělení prokury součástí pracovní smlouvy. Literatura již dříve tuto možnost bez výhrad připouštěla, např. Eliáš[48] či Dědič[49] to připustili výslovně, nepřímo se tak vyslovila i Pelikánová.[50] I ve vztahu k rekodifikované právní úpravě se literatura drží stejného závěru ve prospěch přípustnosti existence pracovněprávního vztahu mezi prokuristou a podnikatelem.[51] Je však třeba upozornit na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle něhož: „Pro posouzení, zda zaměstnanec svým jednáním porušil pracovní kázeň, nemá právní význam případné zjištění, že své povinnosti porušil jako prokurista.“[52] Bude-li prokura udělena zaměstnanci podnikatele, a to i např. tak, že samotné udělení prokury bude obsaženo v pracovní smlouvě, je vždy třeba chápat samotné zástupčí oprávnění vyplývající z prokury a pracovněprávní vztah odděleně.[53] Tudíž pro vznik a zánik prokury se uplatní ustanovení nového občanského zákoníku (§ 450, resp. § 448 až § 449 o. z.), nikoli zákoník práce. Porušení povinností vyplývajících z prokury proto nemůže být důvodem pro výpověď zaměstnance v režimu zákoníku práce. Pouze opačně by bylo možné připustit, že porušení povinností zaměstnance v režimu zákoníku práce by mohlo být důvodem pro odejmutí prokury (za podmínky, že by takový odvolací důvod byl v dokumentu o udělení prokury, např. tedy i v samotné pracovní smlouvě, výslovně sjednán).[54] 

d) Ke způsobu jednání prokuristy 

Ustanovení § 452 odst. 2 o. z. počítá s možností udělení prokury více osobám (umožňuje udělení tzv. kolektivní prokury[55]). Otázkou hojně diskutovanou v praxi je, zda lze kombinovat jednání prokuristy a člena statutárního orgánu společnosti (dále zjednodušeně jako „statutární osoba“).[56] Předně je třeba upozornit, že společné jednání prokuristy a statutární osoby může mít dvě podoby. Jednak se může jednat o případ, kdy je jednání prokuristy podmíněno podpisem statutární osoby (mělo by tedy jít o způsob jednání prokuristy za společnost). Druhým případem může být podmíněnost jednání statutární osoby součinností prokuristy (mělo by tedy jít o způsob jednání statutární osoby za společnost).

Německé právo výše uvedené případy zná. Tamní právní úprava se způsobem jednání statutární osoby za součinnosti prokuristyvýslovně počítá.[57] Opačný případ, tedy přípustnost jednání prokuristy podmíněné součinností statutární osoby je dovozována pouze judikatorně a doktrinálně.[58]

V České republice připouštěl do roku 1950 společné jednání jednatele s prokuristou, za podmínky, že ve společnosti je více jednatelů, zákon č. 58/1906 ř. z., o společnostech s ručením obmezeným (§ 18 věta čtvrtá[59]). Tento případ však byl doktrínou posuzován jako zvláštní, zákonem dovolené, resp. předpokládané omezení prokury (nebyl tak chápán jako způsob jednání prokuristy). Nedodržení tohoto postupu prokuristou tak zřejmě mělo stejné účinky jako jiné překročení jeho zástupčího oprávnění (např. výše diskutované jednání prokuristy zcela nesouvisející s provozem podnikatelova závodu).[60]

Za účinnosti obchodního zákoníku byl výše naznačený způsob jednání, a to ať statutární osoby, či prokuristy, odmítnut, resp. byl posuzován jako vnitřní omezení jednatelského, resp. zástupčího oprávnění.[61] Nemožnost společného jednání prokuristy se statutární osobou potvrdila i judikatura.[62] Hlavním argumentem proti přípustnosti jejich společného jednání bylo znění § 13 odst. 1 věta druhá obch. zák., dle něhož právnická osoba jednala svým statutárním orgánem (statutární osobou), resp. jeho prostřednictvím, nebo za ni jednal zástupce (prokurista). Spojka „nebo“ zde měla význam vylučovací, společné jednání těchto osob se tak nepřipouštělo.

Nová právní úprava již uvedené ustanovení neobsahuje. Statutární osoba společnosti je považována (spíše) za jejího zástupce (jelikož byl opuštěn antropocentrický přístup a právnická osoba nově není nadána svéprávností a není tedy schopna sama jednat prostřednictvím svého statutárního orgánu). Je tak nově dovoleno společné jednání prokuristy a statutární osoby? Lze se domnívat, že nadále nikoli. Klíčovým argumentem proti je absence relevantní právní úpravy, která by takový způsob jednání prokuristy nebo statutární osoby výslovně připouštěla (jako tak činí např. německá nebo rakouská úprava). Pro způsob jednání prokuristy sice stanoví § 452 odst. 2 o. z. možnost společného jednání více osob, lze však dovodit, že těmito osobami jsou myšleni prokuristé, nikoli jiné osoby.[63] Ustanovení § 164 odst. 2 o. z. hovoří o tom, jak členové statutárního orgánu (tedy nikoli jiné osoby) právnickou osobu zastupují. Ani úprava způsobu jednání jednatele společnosti s ručením omezeným nepočítá s možností společného jednání s někým jiným, než s jiným jednatelem. Ustanovení § 146 odst. 1 písm. g) z. o. k. užitím slova „jejich“ výslovně přepokládá, že za společnost jednají pouze jednatelé, a to buď samostatně, nebo společně. Pro takové určení způsobu jednání statutární osoby nebo prokuristy tak v zákoně nenalezneme oporu. Text zákona společné jednání spíše vylučuje, i proto lze odmítnout argumentaci zásadou legální licence. Podstatná je rovněž skutečnost, že i kdybychom dovodili, že takovýto způsob jednání prokuristy či statutární osoby je přípustný (jelikož jej právní úprava nezakazuje), nenalezneme v právní úpravě (na rozdíl od úpravy německé) pravidla pro přiměřené rozšíření, resp. zúžení, zástupčího oprávnění těchto osob. Pokud by např. společenská smlouva společnosti s ručením omezeným určila, že jednatel jedná společně s jiným jednatelem nebo prokuristou, pak, nebyla-li by možná součinnost druhého jednatele, byl by prvý jednatel ve svém jednání za společnost omezen rozsahem zástupčího oprávnění prokuristy. V Německu v takovém případě dojde k zákonnému rozšíření rozsahu prokury na roveň jednatele (statutární osoby).[64] Oporu pro takovýto rozšiřující výklad zástupčího oprávnění prokuristy bychom však v českém právu hledali marně. Fakticky by tak pro určité kategorie jednání byla společnost paralyzována (např. by nebylo možné zcizit nemovitost společnosti), když by rozsah zástupčího oprávnění statutární osoby byl omezen rozsahem udělené prokury.[65]

Stanoví-li zakladatelský dokument společnosti nebo dokument o udělení prokury (zmocňovací smlouva), že jednání statutární osoby je podmíněno součinností prokuristy, či že jednání prokuristy je podmíněno součinností statutární osoby, pak lze takové ujednání považovat za vnitřní omezení zástupčího oprávnění statutární osoby, resp. prokuristy ve smyslu § 47 z. o. k., resp. § 453 o. z. I v případě, že by bylo takové omezení zapsáno jako způsob jednání do obchodního rejstříku (takový zápis by byl chybný, neboť předmětem zápisu je pouze způsob jednání statutární osoby, resp. prokuristy), bylo by třeba jeho nedodržení posuzovat v intencích zmíněných ustanovení. Takové jednání statutární osoby, resp. prokuristy by bylo bezvadné a podnikatele by zavazovalo. 

e) K péči řádného hospodáře prokuristy 

Nový občanský zákoník ukládá ve svém § 454 prokuristovi jednat s péčí řádného hospodáře (§ 159 odst. 1 o. z.). K tomu přistupuje úprava v zákoně o obchodních korporacích (§ 58 z. o. k.), která na prokuristu (a to i na prokuristu podnikatele, který není obchodní korporací) vztahuje ustanovení o pravidlech jednání členů orgánů obchodních korporací (zejména obrácení důkazního břemene,[66] pravidlo podnikatelského úsudku, pravidla o střetu zájmů a zákaz konkurence). Bohužel, povaha tohoto ustanovení zákona o obchodních korporacích a též (částečně) důvodová zpráva k němu[67] vyvolává dojem, že tvůrce zákona zde (obdobně jako Nejvyšší soud ve výše kritizovaném rozhodnutí) připodobnil prokuristu k členu orgánu obchodní korporace. Takové nepochopení prokury bude i zde vyvolávat výkladové obtíže.

Obecně platí, že péče řádného hospodáře je imanentní osobám, které jsou nadány určitou rozhodovací pravomocí, typicky členům volených orgánů obchodní korporace. Prokurista, který je pouhým zmocněncem podnikatele, však těmito rozhodovacími pravomocemi zásadně disponovat nemůže. Naopak, je pouze jakousi prodlouženou rukou podnikatele, který sám činí rozhodnutí týkající se svého podnikání.[68] Byť je toto pojetí poměrně vzdáleno chápání prokury praxí, v případě obchodní společnosti prokurista pouze plní pokyny jejího statutárního orgánu, jemuž náleží obchodní vedení společnosti. Prokurista sám tedy není bez dalšího oprávněn o otázkách obchodního vedení společnosti rozhodovat. Pokud tak činí, jde to k tíži statutárního orgánu, který prokuru uděluje a ten je povinen ke kontrole prokuristy a za takové jednání prokuristy zasahující do jeho obchodního vedení odpovídá, neprokáže-li, že postupoval s péčí řádného hospodáře a splnil podmínky delegace rozhodovacích činností na prokuristu.[69] Uvedený závěr však nelze brát zcela absolutně (a je třeba vycházet ze subsidiární aplikace ustanovení o příkazu). S ohledem na smysl právní úpravy prokury a její funkčnost lze připustit, že pokyny podnikatele (vedoucí k obstarání jeho určité záležitosti) mohou být dle charakteru provozu jeho závodu obecné či rámcové, není tak třeba, aby prokurista měl pro každý podpis jednotlivé listiny za podnikatele jeho výslovné svolení (či jednal na jeho konkrétní pokyn).[70] Prokuristu však nelze připodobňovat k statutárnímu orgánu podnikatele – právnické osoby.[71] Naopak, na jeho jednání je třeba nahlížet jako na jednání příkazníka obstarávajícího poctivě a pečlivě záležitosti příkazce (podnikatele) dle jeho pokynů (§ 2432 odst. 1 o. z.). S péčí řádného hospodáře bude prokurista zejména vyhodnocovat pokyn podnikatele obdobně, jako tak činí příkazce dle § 2433 o. z., či bude postupovat odchylně od pokynu podnikatele, obdobně jako dle § 2432 odst. 1 in fine o. z.

Otázkou zůstává, zda lze takový standard péče prokuristy smluvně modifikovat či vyloučit. Jinými slovy, zda je § 454 o. z. kogentní (ve smyslu, že uvedený standard péče nelze zmírnit),[72] nebo dispozitivní. Důvodová zpráva uvádí, že ustanovení je dispozitivní.[73] Výše jsme došli k závěru, že vnitřní vztah mezi prokuristou a podnikatelem může být i pracovněprávní (tj. že udělení prokury může být součástí pracovní smlouvy a vnitřní vztah se v přípustném rozsahu může řídit pracovněprávními předpisy). V určitých si­tuacích se tak může pro podnikatele i prokuristu – zaměstnance jevit praktické, bude-li jeho standard péče prokuristy postaven na roveň jeho standardu péče zaměstnance.[74] Prokurista – zaměstnanec se tak při každém svém jednání za společnost nebude muset soustředit, zda ještě jedná jako zaměstnanec nebo již jako prokurista.

Nadto, též standard péče příkazníka dle ustanovení o příkazu (§ 2432 odst. 1 o. z.) je zřejmě dispozitivní (a to v návaznosti na § 567 obch. zák., který byl považován za dispozitivní). S vědomím odlišného postavení prokuristy a člena orgánu právnické osoby – podnikatele se tak spíše lze přiklonit k závěru sledujícímu úmysl tvůrce nového občanského zákoníku, tedy že § 454 o. z. je dispozitivní. Ujednání mezi prokuristou a podnikatelem tak může zákonem předvídaný standard péče prokuristy zmírnit či zpřísnit. Uvedený závěr pak není v rozporu ani s § 58 z. o. k.,[75] když přímo (resp. odkazem na uvedená ustanovení zákona o obchodních korporacích) nestanoví povinnost prokuristy jednat s péčí řádného hospodáře, pouze stanoví, jak bude řádný výkon prokury s ujednanou péčí posuzován (§ 51 odst. 1 z. o. k.), jak bude tento řádný výkon prokazovat (§ 52 odst. 2 z. o. k.), či jak bude za porušení sjednané péče odpovídat (§ 53 odst. 1 a 3 z. o. k.). Tudíž, bude-li standard péče prokuristy smluvně zmírněn či zpřísněn (např. na rovinu odborné péče), stále bude jeho jednání např. posuzováno testem pravidla podnikatelského úsudku. Sporným se může jevit, jak se ve vztahu k prokuristovi vypořádat s požadavkem § 53 odst. 2 z. o. k., který pro členy orgánů korporace vylučuje právní jednání směřující k omezení jejich odpovědnosti. Aplikaci tohoto ustanovení na prokuristu bude třeba s ohledem na výše uvedené závěry odmítnout, definitivně však pochybnosti vyvrátí až judikatura či lépe novelizace § 58 z. o. k. 

Závěr 

Účinky zápisu prokury do obchodního rejstříku je nově třeba chápat jako deklaratorní. Zvýšené nároky tak jsou kladeny na třetí osoby jednající s prokuristou dosud do tohoto rejstříku nezapsaným. K rozsahu prokury lze shrnout, že ten historicky prošel určitou proměnou. Meze zástupčího oprávnění prokuristy je nově nutné korigovat s ohledem na přípustnost udělení filiální prokury. Sporným zůstává režim překročení zástupčího oprávnění prokuristy. Až judikatura jednoznačně ukáže, které ustanovení nového občanského zákoníku (tedy zda § 431 či § 446 o. z.) bude třeba aplikovat. S ohledem na dosavadní doktrinální a judikatorní závěry však lze předpokládat, že bude potvrzena aplikace § 446 o. z. K povaze vnitřního vztahu mezi prokuristou a podnikatelem lze uzavřít, že zákon smluvním stranám omezení neklade, nevylučuje tedy pracovněprávní režim takového vztahu. Co se týče společného jednání prokuristy a jednatele (statutárního orgánu právnické osoby), s ohledem na chybějící právní úpravu je nutné tuto možnost odmítnout, a to ať jako způsob jednání jednatele, tak jako způsob jednání prokuristy. Konečně k míře péče, k níž je povinován prokurista, lze uvést, že zákonem nově upravený standard péče řádného hospodáře je třeba považovat za dispozitivní. Prokura je pouhým druhem plné moci, prokurista nevykonává funkci, jejíž status by byl zákonem pevně definován. Ani § 58 z. o. k. tak nevylučuje závěr o tom, že standard péče prokuristy lze zmírnit či zpřísnit.

Autorka je interní doktorandkou katedry obchodního práva Právnické fakulty UK v Praze a advokátní koncipientkou v Praze.