Problémy studií argumentujících pro střídavou péči

autor: Ph.Dr. Josef Pavlát, Ph.D.
publikováno: 08.02.2013

Úvod

Vysoká rozvodovost a její negativní dopad na zdraví a prosperitu dětí je vnímán jako naléhavý problém. Společenská objednávka směřující k vědám o člověku žádá doporučení porozvodového uspořádání, které by zmírnilo následky rozvodu. Ve světové literatuře nacházíme téměř nepřehlednou řadu studií se zabývajících se srovnáváním skupin rozvedených rodičů a dětí lišících se ve způsobu, jímž mají uspořádanou péči o děti. V našem písemnictví takové práce dosud chybí.

Po rozvodu lze rozlišit tři hlavní uspořádání: výhradní péči matky a „navštěvujícího“ otce, péči otce s „navštěvující“ matkou a společnou (střídavou péči), kdy dítě pobývá střídavě v péči matky a otce. U nás byl institutu společné a střídavé péče zaveden v roce 1998. V minulosti byly děti rozhodnutím soudu svěřovány do péče matky ve více než devadesáti procentech případů a na této skutečnosti se mnoho nezměnilo ani po roce 1998. Až v roce 2002 bylo do péče matky svěřeno méně než devadesát procent dětí (89,38 %). Do péče otce bylo v témž roce svěřeno 7,99 % dětí, do společné/střídavé péče pak 2,14 % dětí. Institut střídavé péče je tedy u nás uplatňován jen výjimečně.

Vady studií a jejich zdroje

Jednotlivé studie se snaží porovnat zdravotní stav a prosperitu dětí v různých porozvodových uspořádáních. Implicitně pak předpokládají, že pokud dojdou k závěru, že v některém z porozvodovém uspřádání děti (eventuálně rodiče) prosperují lépe, je to validní argument k jejímu doporučení. Jen zřídka najdeme v textu článku poznámku ke skutečnosti, že korelační studie nejsou s to objasnit kauzální souvislosti. Na příklad nález dobře prosperujících děti ve společné péči se často považuje za argument pro její doporučení jako uspořádání, které zaručuje dobré výsledky za všech okolností. Přestože je známo, že pro alternativu společné péče se nejčastěji rozhodují rodiče, kteří jsou s to spolu klidně komunikovat¹⁴ v péči o dítě spolupracovat². Takoví rodiče jsou obvykle vzdělaní a ekonomicky a zdravotně prosperující.¹ Tedy, že kvalitní, dobře spolupracující rodiče mají dobře prosperující děti. Ne tedy, že společná péče bez ohledu na další okolnosti vede k prosperitě dětí.

Ignorování celkem elementární skutečnosti omezené výpovědi korelačních studií je zarážející, nicméně lze ho snadno vysvětlit – v řešení všech otázek, které se týkají svěření dětí do péče, je obvykle přítomen silný emoční tlak. Neodbytné osobní zaujetí tlačí autory k postupům a argumentům, které by nepoužili v řešení žádné jiné otázky.

Bauserman⁴ v úvodu své metaanalýzy výsledků jednotlivých studií porozvodového uspořádání formuluje výhrady k výsledkům předchozích souhrnů: Autoři přehledových článků docházejí k i vzájemně si odporujícím závěrům. Někteří argumentují, že jednotlivé studie mluví jednomyslně ve prospěch střídavé péče, druzí argumentují tím, že takové proměnné, jako je na příklad rodičovský konflikt, jsou pro prosperitu dětí důležitější než forma porozvodového uspořádání a že střídavá výchova proto není vhodná za situace silného konfliktu. Bauserman konstatuje, že tyto přehledové práce trpí řadou problémů: obvykle shrnují jen studie konzistentní s východisky a názory autora metaanalýzy, současně minimalizují či zcela opomíjejí studie s výsledky rozpornými s názory autora, jednostranně interpretují statistické analýzy, nevěnují pozornost tomu, jak charakter studie ovlivňuje výsledky. Konstatuje, že většina prací trpí problémem, jako je malý vzorek, nedostatečná kontrola intervenujících proměnných, nedostatečná informace o statistickém zpracování.

Mo-Yee Lee¹⁵ konstatuje, že debata, která se vede o vhodnosti jednotlivých forem porozvodového uspřádání, má silnou ideologické dimenzi: Jednotlivé studie a jejich závěry slouží jako argumenty silným zájmovým skupinám. Na jedné straně stojí organizace rozvedených otců, na druhé straně skupiny podporující zájmy matek. Zvláště ve Spojených státech jsou tyto organizace velmi aktivní a často s větším nebo menším úspěchem ovlivňují zákonodárství a soudní praxi.

Moyer¹⁶ ve své souhrnné zprávě pro kanadskou vládu konstatuje, že ve většině studií není nijak blíže popsáno, jaké časové rozdělení péče mezi otce a matku výzkumník zahrnuje pod kategorii střídavé péče, v některých případech je uspořádání, které je zahrnováno pod střídavou péči, dá lépe popsat jako výhradní péče s častými návštěvami. Konstatuje, že významnou vadou řady studií je absence údajů o počtu a charakteristikách rodičů, kteří a) se dohodli na porozvodovém uspořádání bez jakékoli intervence, b) rozhodli se po mediaci nebo vyjednávání, c) specifické uspořádání jim bylo nařízeno soudem. (Je zřejmé, že je velký rozdíl na příklad mezi situací, kdy se rodiče dohodnou na střídavé péči a soud jejich dohodu jen kodifikuje, a situací, kdy soud střídavou péči ustanoví.) Uvádí, že většina studií nemá k dispozici náhodně vybrané vzorky, spoléhá se na skupiny rodičů a dětí, které jsou „při ruce“, většinou nejasně definované či shromážděné za specifických okolností. Většinou se jedná o příslušníky střední třídy. Uspořádání studií je obvykle příčné (cross-sectional), zřídka kdy longitudinální. (Když vezmeme v úvahu obvyklé nejasnosti v definování vzorků a nedostatek dat o nich, je zřejmé, že výpovědní hodnota příčně uspořádaných studií je omezená.) Moyer pokračuje, že většina výzkumníků nevěnuje pozornost situaci před rozvodem. ( Přestože je spolehlivě doloženo, že ta má často vážnější dopad na zdraví a prosperitu děti než samotný fakt rozvodu a podoba porozvodového uspořádání.), nezískává data v přímém kontaktu s dětmi, nejčastěji se spoléhá reference rodičů.

Moyer pokračuje, že přestože je zřejmé, že prosperita dětí závisí na řadě faktorů, jednotlivé studie se jen zřídka snaží získat si o těchto faktorech informace. Když cílíme ke zjištění efektu porozvodového uspořádání, měli bychom na příklad kontrolovat intervenující proměnné konstituující socioekonomický statut: vzdělání rodičů, jejich povolání, příjem, eventuální etnický původ a podobně. To všechno jsou faktory, které potencionálně ovlivňují nejen porozvodové uspořádání, ale i prosperitu dětí. Bez jejich kontroly mají zjištění o tom, jak děti prosperují v jednotlivých typech porozvodového uspořádání, malou cenu – nekontrolované intervenující proměnné mohou mít větší vliv než nezávislé proměnné, k posouzení jejichž vlivu studie cílí.

V souhrnu Moy uzavírá, že naše znalosti o efektech porozvodového uspořádání se zakládají na studiích, které vykazují podstatné nedostatky: vady v uspořádání, nekvalitní vzorky, malý přehled o intervenujících proměnných, neadekvátní statistická analýza. V některých případech lze mluvit i o „zkreslení vlivem výzkumníka“. Uvádí, že to se projevuje především v nerecenzovaných pracích. Ale touto vadou trpí i některé recenzované práce, nejčastěji ty, které plédují pro střídavou péči. Zvláště problematické jsou některé přehledové články, které obsahující zkreslující závěry. Občas na podporu zobecňujícího závěru citují výsledky výzkumu, ale citovaná studie takové výsledky neuvádí (sic!).

Dobré příklady článků, které vyvozují zavádějící závěry z citovaných článků, lze nalézt na internetu. Na příklad článek Overnights for Children²¹ konstatuje, že výzkum na téma efektu přenocování dítěte u nerezidenčního rodiče je ve svých nálezech nejednotný, ale nyní se objevila studie M. K. Pruet,¹⁸ která do věci vnáší jasno: děti, které tráví s nerezidenčním rodičem alespoň jednu noc, mají méně sociálních problémů. Nicméně práce M. K. Pruet uzavírá, že mezi proměnnými, které ovlivňují dětské sociální, kognitivní a emoční chování stojí v popředí konzistence rozvrhu péče a konzistence pečovatelů, v druhé řadě pak přítomnost či nepřítomnost přenocování u nerezidenčního rodiče. Závěr studie je zjednodušen a nález o prospěšnosti přenocování je vytržen ze souvislostí.

Z článků uveřejněných na webu v češtině je v tomto smyslu příznačný článek J. Tyla.²³ Autor reprodukuje výsledky Bausermanovy metaanalýzy⁴ a zdůrazňuje, že děti ve střídavé péči lépe prosperují, aniž by věnoval pozornost celému Bausermanovu článku, který obsáhle výsledky své metaanalýzy komentuje. Především zdůrazňuje, že rodiče, kteří volí střídavou péči, jsou kvalitní, bezkonfliktní rodiče, což samo o sobě je silný predikátor dobré prosperity dětí. Explicitně zdůrazňuje i nemožnost závěrů o kauzalitě na základě korelačních studií. Tylův článek je publikován na webové stránce organizace Children of Europe, která si bere za cíl podporovat práva rodičů a dětí s přesvědčením, že jediným správným porozvodovým uspořádáním je střídavá péče.

Silným protihráčem zájmových skupin, které hájí práva rozvedených otců, jsou ženské organizace. Na příklad The National Association of Women and the Law²² zdůrazňuje, že v rozhodování o tom, co je v nejlepším zájmu dítěte, je třeba zastávat jasné stanovisko, že zájem primárního pečovatele a zájem dítěte nelze oddělit. Je třeba dítěti zaručit stabilitu a kontinuitu péče, při rozhodování o porozvodovém uspořádání nebrat v úvahu takové skutečnosti, jako je sexuální orientace rodiče (a na příklad respektovat právo „nebiologické lesbické matky“ na svěření dítěte do péče), duševní nemoc matky, její invaliditu, finanční obtíže a podobně a dítě svěřovat do péče jí, neuvažovat o střídavé péči, o porozvodovém plánu péče, který by zaručil široký kontakt otci apod. Mezi extrémními argumenty a požadavky jsou i argumenty, které nelze odbýt jako nepodložené nebo nesmyslné.

Nový koncept attachmentu a jeho kritika

Za situace, kdy empirické studie nejsou s to podpořit jednotlivé zájmové skupiny jednoznačným argumentem, přicházejí na scénu autoři, kteří se snaží podpořit preferenci střídavé péče přepracováním konceptu vazby na primárního rodiče (attachmentu). Kelly a Lamb¹⁰ revidují klasický koncept attachmentu jak ho uvedli Bowlby a Ainsworthová a rozvíjeli další autoři, kteří vztah s primárním pečovatelem (matkou) považovali za výlučný a specifický, kvalitativně odlišný od všech možných dalších vazeb, které dítě eventuálně navazuje. Tento nový koncept má za to, že dítě, jakmile dosáhne stadia formování vztahu, utváří obvykle více vztahů současně (především vazbu na matku a na otce) a že tyto vztahy jsou rovnocenné.

Kelly a Lamb¹⁰ důsledně užívají výrazu pečovatelé, uvádějí, že je „významná evidence“ toho, že většina dětí si formuje smysluplný vztah (attachment) k oběma svým rodičům asi v sedmi měsících svého věku a že upřednostňování primárního pečovatele se zdá s rostoucím věkem mizet a asi v osmnáctém měsíci často zmizí zcela. Zdůrazňují, že i když styl interakce ze strany ženy a muže se liší, rozdíly jsou ve skutečnosti malé a nemají formativní význam. Přínos zachování kontaktu s oběma rodiči převyšuje jakoukoli zvláštní potřebu vztahu s „mužským či ženským rodičem“. Považuji za velmi obtížné znovunavázání pevného vztahu poté, co ten byl přerušen.

 Dále rozebírají reakci dítěte na separaci od „důležitých pečovatelů“: zvláště okolo osmnácti měsíců věku dítě vehementně protestuje, když je vzdáleno svému pečovateli na příklad po rozvodu, kdy z „domu matky“ je přeneseno do „domu otce“. Nicméně pak, zejména, když se mu krátce před „plánovanou separací“ klidně a věcně separace oznámí, funguje dobře u otce a vice versa i u matky. V přibližně dvou letech věku separační úzkost mizí, i když v případech velmi nejistého vztahu může přetrvávat. Shrnují, že dítě si vytváří řadu významných vztahů (attachments), zdá se, že si vytváří hierarchii pečovatelů a vyhledává toho pečovatele, který vyhovuje jeho náladě. Nic nesvědčí tomu, že by vícenásobné vztahy oslabovaly sílu vztahu k primárním vztahovým postavám.

Zdůrazňují, že výzkum, tak, jak ho shrnul Bowlby⁵ došel k zjištění, že ztráta nebo oslabení důležitých vztahů v dětství může vést k úzkosti a silném prožitku ztráty, zvláště v prvních dvou letech věku dítěte. Proto považují za nutné, aby děti po rozvodu rodičů byly zvláště ve věku do dvou až tří let často přemisťovány „mezi svými pečovateli“, tak, aby se zachovala kontinuita obou vztahů (rozuměj k matce a k otci). Zdůrazňují, že je „dostatečná evidence“ toho, že kojenci i batolata si zvyknou na pravidelné přesuny.¹² Zdůrazňují, že není žádný důvod domnívat se, že přenocování u nerezidenčního rodiče by mohlo dítěti nějak škodit. Pokud matka kojí, může otce opatřit lahví s odsátým mateřským mlékem a krmit dítě pak může on. Pokud mezi rodiči je konflikt, pak předávání dítěte může zprostředkovat opatrovník nebo se může odehrát na neutrálním místě. Článek přináší tak překvapivá tvrzení, že se může vnucovat vysvětlení, že jsou vytržena z kontextu plného textu, kde nabývají jiného významu. Ale není tomu tak.

Článek je ostře napadán Asociací rodinných a smírčích soudů.³ Asociace poukazuje na to, že Lamb a Kelly „nebezpečně mísí pravdu se lžemi“. Vytýká Lambovi, že, přestože je „důvěryhodným vědcem“, přijal od federálních úřadů úkol podporovat otcovství („fatherhood promotion marching orders“ (sic!). Poukazuje na to, že známou skutečnost, že děti si vytvářejí více vztahů, nelze překrucovat v doporučení, že dítě by si mělo vytvářet specifické vztahy ke specifickým postavám, že ze skutečnosti, že otec může být primární vztahovou figurou, nelze vyvozovat, že by měl být s matkou rovnocennou vztahovou postavou. Vytýká autorům, že aplikují nálezy o fungování dětí v harmonických manželstvích na případy manželství rozpadlých, nikdy nesezdaných partnerů, nejasně fungujících otců atd. Poukazuje na to, že autoři citují výhradně vlastní práce, nepokoušejí se svůj koncept attachmentu podpořit pracemi jiných autorů. Vytýká autorům nejasné, dvojznačné formulace, používání neutrálního označení „pečovatel“, přestože je zřejmé, že otec a matka jsou nezaměnitelné postavy se specifickým chováním. Poukazuje na to, že Bowlbyho výzkum se zabýval vztahem dítěte s matkou a ne s „pečovateli“. Implicitní předpoklad, že pro dítě jsou mnohonásobné vztažné postavy důležitější než vazba na primárního pečovatele, považuje za velmi nebezpečný. Má za to, že v průběhu evoluce nikdy nenastal případ, že dítě by bylo v péči více vzájemně zaměnitelných pečovatelů (to nicméně někteří autoři zpochybňují – viz na příklad Lagmeier a Krejčířová,¹³ poukazuje na to, že pokud by otec byl pro prosperitu dítěte tak nezbytný, jako tito autoři uvádějí, jistě by si evoluce našla cestu jak zamezit možnosti, že otec ještě během těhotenství své partnerky oplodní další ženy. Kritika Kelly a Lamba je dobře mířená a případná, asociace nicméně se ve svých vývodech se jen volně, bez přesných citací, obrací na další práce zabývající se vztahem dítěte k otci a k matce.

Práce zabývající se vztahem dítěte s otcem jsou v literatuře podstatně méně zastoupené než práce zabývající se vztahem s matkou. Na příklad De Wolff a van Ijzedoorn ve své metaanalýze z roku 1997 zahrnuli 66 studií vztahu dítěte s matkou a jen osm studií vztahu s otcem. Caldera⁶ uvádí, že otcové jsou pro výzkum obtížně dosažitelní finančně i organizačně.

Systémová teorie zdůrazňuje, že rodina představuje síť vzájemných vztahů a interakcí. Rodiče v intaktní rodině ovlivňují dítě souběžně, kongruentně, v atmosféře spolupráce. Většina studií attachmentu se zajímá o vztahy v intaktní rodině. Tyto poznatky je obtížné aplikovat na porozvodové situace, je nicméně užitečné seznámit se s nimi.

Schaffer a Emerson¹⁹ došli k závěru, že většina dětí formuje vztah k otci (attachment) během druhého roku. Studie referuje, že 75% dětí ve věku 18 měsíců protestuje proti separaci od otce. Steel at al.²⁰ zjistili, že kvalita vztahu k matce predikuje kvalitu vztahu k otci a upozorňují na důležitost systémového přístupu – vztah otce a matky k dítěti jsou kongruentní. De Wolff a van Ijzedoorn⁷ ve své metaanalýze nalezli osm studií zabývajících se souvislostí kvality otcovského pečovatelského chování a kvality attchmentu zjistili, že šest z nich nenašlo žádnou souvislost. Horn⁹ došel k závěru, že aspekty mateřského chování a aspekty otcovského chování vedoucí k bezpečnému vztahu s dítětem se liší. U otců k bezpečnému vztahu dítěte k němu přispívala kvalita osobnosti otce, jeho harmonický vztah s matkou, nízký stres a jeho schopnost kooperovat. Oppenheim, Sagi a Lamb¹⁷ a další studie^20,25 nenalezli významný vztah mezi dětskému porozumění emocím ve věku šesti let a kvalitou attachmentu s otcem posuzovaným v situaci setkání dítěte s cizí postavou. Mnoho studií konstatuje, že zatímco bezpečný vztah k matce posuzovaný v této situaci je v jasném a silném vztahu s pozdějšími kladnými výsledky dítěte, v případě otce není souvislost tak zřejmá. Volling a Selsky²⁴ mají za to, že posuzování kvality attachmentu pomocí expozice dítěte cizí postavě, které je spolehlivé v případě posuzování vztahu k matce, není vhodné pro posuzování vztahu k otci. Lamb¹¹ zdůrazňuje úlohu otce jako pojítka dítěte a vnějšího světa – otec zprostředkovává znalosti, nové zkušenosti, radu. Otec tedy podporuje vycházení dítěte z bezpečí rodiny do vnějšího světa. Grossmann et al.⁸ v diskusi svého výzkumu funkčních rodin hovoří o bezpečném „mateřském přístavu“, který je základnou k vzdalování a exploraci, kterou podporuje senzitivní, povzbuzující otec.

Steel at al.²⁰ uzavírají svou studii konstatováním, že v časném těsném vztahu s matkou dítě získává schopnost rozumět komplexním citům, včetně schopnosti vcítění se do rozlady druhých a kapacity flexibilních strategií zvládání těžkostí, zatímco vztah s otcem je základem fungování ve vztazích se soukmenovci a je prevencí adolescentních problémů. Zdůrazňuje, že každý z rodičů má vitální, nezávislý, či částečně se překrývající druh vlivu na dítě. Tak dítě separací od rodiče (rozvodem) ztrácí významný zdroj podpory. Předpokladem úspěšného kompenzování rozvodové situace je dobrá rodičovská komunikace a nízký konflikt po rozvodu.

Slabinou snahy argumentovat pro střídavou péči revidovaným konceptem attachmentu (rovnocenností vztahu dítěte k matce a k otci) je především to, že ten argumentuje studiemi, který se zabývají dětmi ve funkční rodině. Podle nich nicméně vztah dítěte s otcem a vztah s matkou nemá srovnatelnou povahu – tyto dva vztahy se doplňují, jsou odlišné, ale kongruentní. Není také zcela jasné do jaké míry a za jakých okolností se rodičovská kongruence může uplatnit v porozvodové situaci. Je jasně dokázáno, že narušení vztahu s primárním pečovatelem ( matkou ) má pro dítě velmi vážné důsledky.

Závěr

V souvislosti s rostoucí rozvodovostí je třeba si uvědomit, že ztráty dětí jsou často vážné a často není cesta, jak je zmírnit nebo se jim vyhnout. Rozvodem dítě ztrácí možnost denního kontaktu s oběma rodiči, nejčastěji s otcem, který, stejně jako matka, je pro ně důležitou a nezastupitelnou postavou. Snaha o to, aby porozvodová situace byla pro dítě stejně příznivá jako situace před rozvodem, je pochopitelná, ale marná. To platí především pro konfliktní porozvodové konstelace. I přes rostoucí znalosti, které máme o důležitosti otcovské péče a lásky a o podobě vztahu mezi otcem a dítětem, stále platí, že je obtížné či nemožné, aby dítě nerušeně profitovalo z péče obou rodičů v situaci malé spolupráce nebo konfliktu mezi nimi. A to bez ohledu na to, v jakém porozvodové uspořádání dítě žije. Pro prosperitu dítěte je rozhodující, zda jsou oba rodiče schopni dosáhnout dobré porozvodové adaptace, definovat se ne již jako rozvedení manželé, ale jako rodiče, kteří v péči o dítě a na jeho výchově spolupracují. Ideologizující, jednostranná a zaujatá doporučení toho či onoho porozvodového uspořádání jsou zavádějící.

Autor, klinický psycholog, je odborným asistentem na Psychiatrické klinice 1. LF UK v Praze.

Článek byl poprvé otištěn v časopise Česká a slovenská psychiatrie, 2010, č. 3, str. 162-166.

¹ Amato P. R., Johnson, D. R., Booth, A., Rogers, S. J.: Continuity and change in marital quality between 1980 and 2000, Journal of Marriage and Family, 65, 2003, str. 1-10.

² Amato, P. R.: The Consequence of Divorce for Adults and Children, Journal of Marriage and the Family, 62, 2000, str. 1269-1287.

³ Associations of Family and Conciliation Courts: Using Child Development Research to Make Appropriate Custody and Access Decisions for Young Children – The Misrepresentations of Michael Lamb and Joan Kelly. Dostupné na http://www.thelizlibrary.org/liz/lamb-kelly.html, 2002.

⁴ Bauserman, R.: Child Adjustment in Joint-Custody Versus Sole-CustodyArrangements: A Meta-Analytic Review, Journal of Family Psychology, 16, 2006, str. 91 – 102.

⁵ Bowlby, J.: Attachment and loss. Vol. 2. Separation: Anxiety and anger, Basic Books, New York, 1973.

⁶ Caldera, Y. M.: Paternal involvement and infant-father attachment: a Q-set study. Dostupné na http://www.thefreelibrary.com/Paternal+involvement+and+infafather+attachment:+a+Q-set+study-a0119510146, 2004.

⁷ De Wolff, M. S., van Ijzendoorn, M. H.: Sensitivity and attachment: a meta-analysis on parental antecedents of infant attachment, Child Development, 68, 1997, str. 571-591.

⁸ Grossmann, K. E., Grossmann, K., Winter, M., Zimmermann, P.: Attachment relationships and appraisal of partnership: From early experience of sensitive support to later relationship representation. In L. Pulkkinen & A. Caspi (Eds.): Personality in the life course: Paths to successful development (str. 73-105), Cambridge University Press, Cambridge 2002.

⁹ Horn, W. E.: Fathering infants. In J. D. Osofsky, H. E. Fitzgerald (Eds.): WAIMH Handbook of infant mental health. Vol. 3: Parenting and child care (str. 270-297), Wiley, New York, 2000.

¹⁰ Kelly, J. B., Lamb, M. E.: Using Child Development Research to Make Appropriate Custody and Access Decisions for Young Children, Family and Conciliation Courts Review, 38, 2000, str. 297-311.

¹¹ Lamb, M. E.: Fathers: Forgotten contributors to child development, Human Development, 18, 1975, str. 245-266.

¹² Lamb, M. E.: Nonparental childcare: Context, quality, correlates, and consequences. In W. Damon, I. E. Sigel, & K. A. Renninger (Eds.), Handbook of child development: Vol. 4. Social, emotional, and personality development (5th ed., str. 73-133). John Wiley, New York 1998.

¹³ Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie, Grada Publishing, 1998.

¹⁴ Luepnitz, D. A.: A comparison of maternal, paternal and joint custody: Understanding the varieties of post-divorce family life, Journal of Divorce, 9, 1985, str. 1-12.

¹⁵ Mo-Yee Lee: A Model of Children´s Postdivorce Behavioral Adjustment in Maternal and Dual Residence Arrangements, Journal of Family Issues, 23, 2002, str. 3672-697.

¹⁶ Moyer, S.: Child Custody Arrangements: Their Characteristics and Outcomes Presented to: Family, Children and Youth Section, Department of Justice Canada. Dostupné na http://www.justice.gc.ca/eng/pi/pad-rpad/rep-rap/2004_3/2004_3e.pdf, 2004.

¹⁷ Oppenheim, D., Sagi, A., Lamb, M.: Infant-adult attachments in the kibbutz and their relation to socioemotional development four years later, Developmental Psychology, 24, 1988, str. 427-433.

¹⁸ Pruet, M.K, Ebling, R, Insabella, G.: Critical Aspects of Parenting Plans for Young Children, Family Court Review, 42, 2005, str. 39-59.

¹⁹ Schaffer, H. R. Emerson, P. E.: The development of social attachments in infancy. Monographs of the Society for Research in Child Development, 29, 1964, (3, No. 94).

²⁰ Steele H, Steele M, Fonagy P.: Associations among attachment classifications of mothers, fathers, and their infants, Child Development, 67, 1996, str. 541-555.

²¹ Swerdlow-Freed, D. H.: Overnights for Children. Dostupné na http://drswerdlow-freed.com/forensicarticle-10.html, 2005.

²² The National Association of Women and the Law: Custody and access: an Nawl Brief to the Special Joint Committee on Child Custody and Access. Dostupné na http://www.vancouver.sfu.ca/freda/reports/custody.htm, 1998.

²³ Tyl, J.: Střídavá péče je prokázaně pro děti lepší. Dostupné na http://www.iustin.cz/art.asp?art=284, 2006.

²⁴ Volling, B. L. Selsky, J.: Infant, father, and marital antecedents of infant-father attachment security in dual-earner and single-earner families, International Journal of Behavioral Development, 15, 1992, str. 83-100.

²⁵ Volling, B. L.: Early attachment relationships as predictors of preschool children's emotion regulation with a distressed sibling. Early Education and Development, 12, 2001, str. 85-207.