oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Problematika podpisů členů představenstva jako povinné náležitosti listinných akcií

autor: JUDr. Radim Kříž
publikováno: 17.05.2018

Předmětem tohoto příspěvku je problematika podpisu člena nebo členů představenstva akciové společnosti, potažmo statutárního ředitele, na akciích vydávaných jako cenný papír, coby jejich povinné náležitosti. Je sice pravda, že aktuální právní úprava nám dává více možností, jak řešit z hlediska praktického otázku nezbytnosti podpisu člena nebo členů představenstva (a u monistické vnitřní struktury společnosti statutárního ředitele) na akciích, zejména tím, že umožňuje nahradit jednotlivé kusy akcií u jednoho akcionáře vydáním hromadné listiny nahrazující tyto akcie nebo nahradit vlastnoruční podpis otiskem podpisu, nicméně ani přes tyto možnosti neztratila problematika podpisu člena nebo členů představenstva na „listinných“ akciích (tedy akciích vydaných jako cenný papír) neobchodovaných na regulovaných trzích na své praktické naléhavosti, a to zejména u akciových společností s menším (nikoliv však úplně malým) počtem akcionářů a s tím souvisejícím počtem vydávaných akcií.

Pro úplnost je třeba dodat, že v ust. § 256 odst. 3 a 4 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále též „zákon o obchodních korporacích“ nebo „z. o. k.“), zákon připouští akcie nevydávat, nicméně převážná část teorie[1] dospívá k závěru, že akciová společnost je povinna po splacení emisního kursu vydat akcie, byť existují i názory,[2] že obecná povinnost vydat akcie ze zákona po splacení emisního kurzu nevyplývá. Podrobnější rozbor problematiky nevydaných akcií však není předmětem tohoto příspěvku. Co se týče společností s malým počtem akcionářů a malým počtem vydávaných akcií, zpravidla nebývá problém opatřit jednotlivé akcie vlastnoručním podpisem člena nebo členů představenstva akciové společnosti, neboť je to technicky i administrativně zvládnutelné, a naopak u společností s velkým počtem akcionářů tento problém není tak zásadní, protože akcie jsou buď zaknihovány, nebo jsou akcie pro jednoho akcionáře vydány jako hromadné, či jsou akcie vytištěny s ochrannými prvky a vlastnoruční podpisy jsou nahrazeny otisky podpisu oprávněných osob.

Součástí analýzy dané problematiky v tomto příspěvku je rovněž nezbytný historický exkurz do této problematiky. Předmět tohoto příspěvku je poměrně úzký, ale praktický. Předmětem příspěvku není problematika vydávání hromadných akcií a – jak bylo uvedeno již výše – existence tzv. nevydaných akcií, které by byly rovněž způsobilé řešit otázku, zda a jak lze nahradit vlastnoruční podpis člena nebo členů představenstva na akcii. Okrajově se příspěvek zmiňuje i o akciích obchodovaných na regulovaných trzích. 

Problematika podpisu člena nebo členů představenstva na akciích ve světle historické retrospektivy 

Právní úprava podpisu člena nebo členů představenstva není zcela originální úpravou, ale logicky vychází z dosavadní právní úpravy podpisu člena nebo členů představenstva akciové společnosti jako povinné náležitosti akcií obsažené v úpravě zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“), a z teoretické konstrukce vydání cenných papírů obsažené v zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále též „zákon o cenných papírech“). Právní úprava obsažená v ust. § 5 odst. 1 zákona o cenných papírech vycházející z teoretické konstrukce vydání cenných papírů[3] požadovala k řádnému vydání cenných papírů splnění dvou podmínek. První podmínkou bylo, aby listina obsahovala náležitosti stanovené pro ni zákonem, druhou pak byl požadavek, aby se stala zákonem stanoveným způsobem majetkem prvního nabyvatele. Z této obecné právní úpravy pak vycházely jednotlivé právní úpravy konkrétních cenných papírů, které specifikovaly obsahové náležitosti těchto jednotlivých druhů cenných papírů (s určitou výjimkou náležitostí skladištního listu, které byly doplněny do obchodního zákoníku až jeho novelou, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2001). Stejný přístup pak samozřejmě používala právní teorie i praxe k akciím. Odborná literatura[4] uváděla, že o akcii by nemohlo jít, pokud by neobsahovala obsahové náležitosti stanovené zákonem. Současně literatura připouštěla, že akcie může obsahovat i další náležitosti neupravené zákonem nad jeho rámec, neboť tyto zákonem stanovené obsahové náležitosti považovala za minimální.

Právní úprava účinná ode dne 1. 1. 1992 požadovala, aby akcie obsahovala mj. datum vydání a podpisy dvou členů představenstva oprávněných podepisovat za společnost. Tato právní úprava však nebyla příliš logická, neboť ukládala povinnost opatřit akcii podpisem dvou členů představenstva oprávněných podepisovat za společnost, aniž by každá jednotlivá akciová společnost měla upraven tento způsob podepisování. Existovaly totiž běžně společnosti, kde k jednání jménem společnosti postačovalo jednání jen jednoho člena představenstva, často pouze předsedy představenstva. Praxe časem ukázala, že je třeba tuto obsahovou náležitost akcie upravit způsobem odpovídajícím běžné obchodní praxi a tuto nelogičnost odstranit.

Z tohoto důvodu novela obchodního zákoníku č. 142/1996 Sb. již požadovala akcii opatřit podpisem člena nebo členů představenstva, kteří byli oprávněni jednat k datu emise. Text zákona výslovně zdůrazňoval, že se jedná o podpis člena nebo členů představenstva, aby bylo zřejmé, že na akciích se uvedou podpisy jednoho nebo více členů představenstva, kteří jsou oprávněni jednat jménem společnosti navenek, a to v souladu s tím, jak měla každá akciová společnost ve stanovách upraven způsob jednání navenek, pokud chtěla využít možnosti odchylné úpravy stanov od zákona. Z ust. § 191 odst. 1 obch. zák. totiž vyplývalo, že neurčily-li stanovy něco jiného, za představenstvo jednal navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Současně tato novela č. 142/1996 Sb. vztáhla okruh těchto jednajících osob k datu emise, neboť dosavadní pojem „datum vydání“ nebyl příliš srozumitelný a nedával odpověď na otázku, o jaké datum se vlastně jedná. Novou obsahovou náležitostí akcie se tedy stalo i datum emise, přičemž tento pojem byl upraven v ust. § 5 odst. 1 zákona o cenných papírech a označoval den, kdy mohlo dojít k vydání cenného papíru prvnímu nabyvateli.

V praxi se dále stabilně objevovala praktická otázka, zda podpis člena nebo členů představenstva má být pouze vlastnoruční, nebo zda je možné tento podpis nahradit jinými, zpravidla mechanickými prostředky. Právní teorie[5] se přikláněla k závěru, že se musí jednat o podpis vlastnoruční, s tím, že současně vyšla vstříc určitým způsobem požadavkům praxe, když připouštěla nahrazení vlastnoručního podpisu člena představenstva mechanickými prostředky, ovšem za předpokladu, že akcie s takto nahrazeným vlastnoručním podpisem byla vytištěna v tiskárně, která byla oprávněna k tisku cenných papírů na základě povolení regulátora kapitálového trhu, kterým byla v té době ještě Komise pro cenné papíry (přičemž u akcií vydaných před 1. 4. 1998 se jednalo o povolení Ministerstva financí ČR), a za podmínky technického provedení podle vyhl. č. 88/1993 Sb., o podrobnostech technického provedení veřejně obchodovatelných listinných cenných papírů (dále též „vyhláška“). Tato vyhláška se ovšem explicitně vztahovala pouze na veřejně obchodovatelné cenné papíry.

Právní názor o možnosti nahradit vlastnoruční podpis člena představenstva mechanickými prostředky za předpokladu vytištění akcie v tiskárně oprávněné k tisku veřejně obchodovatelných cenných papírů vycházel z předpokladu ochranné funkce vlastnoručního podpisu jako určitého bezpečnostního prvku náležitostí akcie, neboť se mělo za to, že tento vlastnoruční podpis zabrání nebo ztíží padělání akcií. Praxe ovšem ukázala, že je velice obtížné z pouhého podpisu zjistit, zda cenný papír podepsala oprávněná osoba či nikoliv. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, týkajícího se směnek vyplývalo, že soudní znalec z oboru písmoznalectví – ruční písmo nebyl schopen jednoznačně určit, zda podpis připojený na směnce je podpis zástupce směnečného dlužníka. Z tohoto judikátu je tedy patrné, že ochranná funkce vlastnoručního podpisu je značně omezená.

Co se týče veřejně obchodovatelných cenných papírů, zde se otázka možnosti nahradit vlastnoruční podpis člena nebo členů představenstva mechanickými prostředky neobjevovala, neboť byla prakticky vyřešena výše zmíněnou vyhláškou. Zákon o cenných papírech ve znění zák. č. 89/1993 Sb. totiž odkazoval v ust. § 76 odst. 3 ve vztahu k technickému provedení veřejně obchodovatelného cenného papíru na zvláštní právní předpis, kterým byla míněna již výše uvedená vyhláška. Tato vyhláška v ust. § 2 odst. 3 výslovně umožňovala nahrazení vlastnoručního podpisu představitelů emitenta (tj. v tomto případě člena nebo členů představenstva) na akcii otiskem jejich podpisu. Tato vyhláška byla zrušena zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále též „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“ nebo „ZPKT“). S nabytím účinností zákona o podnikání na kapitálovém trhu, tj. ode dne 1. 5. 2004, současně nabyla účinnosti vyhláška č. 260/2004 Sb., o náležitostech technického provedení kótovaných listinných cenných papírů (dále též „vyhláška o náležitostech provedení kótovaných cenných papírů“), která byla následně též zrušena zák. č. 230/2008 Sb., kterým se měnil zák. č. 256/2004 Sb.

Do konce 90. let neexistovala právní úprava umožňující nahrazovat jednotlivé akcie jednoho majitele jednou jedinou listinou, která by jednotlivé akcie a s nimi spojená práva do sebe inkorporovala, a tak je nahrazovala. Absenci právní úpravy umožňující inkorporovat do jedné listiny více akcií praxe poměrně naléhavě pociťovala. Nakonec si toto řešení vynutila potřeba praxe. Z tohoto důvodu novela zákona o cenných papírech č. 362/2000 Sb. pouze pro určité vyjmenované druhy cenných papírů, tj. pro akcie, podílové listy nebo dluhopisy upravila možnost nahrazovat jednotlivé kusy těchto cenných papírů hromadnými listinami.

Tato právní úprava umožnila mj. řešit i již zmiňovaný praktický problém s podpisy člena nebo členů představenstva k datu emise jako povinnými obsahovými náležitostmi akcií. Praxi tak odpadla z velké části nutnost řešit otázku velkého množství podpisů člena nebo členů představenstva na jednotlivých akciích, když tato právní úprava dávala možnost vydat i jen jednu hromadnou akcii opatřenou jedním podpisem nebo několika podpisy členů představenstva oprávněných jménem akciové společnosti jednat.

I přes toto řešení se ukázalo, že praktický problém s podpisy člena nebo členů představenstva, kterými měly být opatřeny akcie, nezmizel. Tak třeba v případě, že došlo k přeměně podoby ze zaknihovaného cenného papíru na listinný cenný papír, praxe stále řešila problém, kdo má být ve vztahu k datu emise dříve zaknihované, nyní listinné akcie uveden jako oprávněný člen nebo členové představenstva. Dosavadní položená praktická otázka tedy zůstávala stále na stole: jaké mělo být v tomto případě datum emise, když akcie byla nejprve emitována jako zaknihovaná, a teprve po její přeměně na akcii listinnou měla být tato akcie emitována jako listina? Jak měla akciová společnost postupovat, když po zaknihování akcií došlo k výměně členů představenstva za situace, kdyby se prosadil závěr, že za datum emise se považuje datum zaknihování těchto akcií v evidenci zaknihovaných cenných papírů? V uvedeném případě by na akcii nepřipojil svůj podpis ten člen nebo ti členové představenstva, kteří byli členy představenstva k datu emise zaknihované akcie.

Právní teorie[6] zastávala názor, že došlo-li k výměně listinných akcií, musela akcie obsahovat nové datum emise, které nemohlo předcházet dni, v němž mohlo poprvé dojít k výměně akcií. Tento teoretický a současně navýsost praktický problém ve vztahu k přeměně podoby akcií ze zaknihovaných na listinné akcie vyřešila až právní úprava obsažená v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu.

Tato nová právní úprava uváděla, že dle ust. § 114 odst. 1 ZPKT není přeměna podoby cenného papíru novou emisí. Současně zákon dále upřesňoval, že v případě přeměny zaknihovaného cenného papíru na listinný cenný papír, který musí obsahovat podpis člena nebo členů představenstva, musí tento listinný cenný papír obsahovat podpis nebo otisk podpisu člena nebo členů představenstva oprávněných jednat jménem společnosti ke dni zrušení evidence zaknihovaných cenných papírů.

Tento problém právní úprava však nevyřešila u situace, kdy byla za zničenou či ztracenou akcii vydána po uskutečněném procesu umoření nová náhradní akcie. Jednalo se v tomto případě o novou emisi akcií, či nikoliv? Z hlediska formálního nikoliv, byť se vydával fyzicky nový cenný papír. Samozřejmě se tato otázka řešila vždy ve vztahu ke konkrétní situaci, a to jaký člen nebo členové představenstva akciové společnosti mají být na této akcii uvedeni a kdo má tuto akcii podepsat. Praxe si celkem logicky vynutila nejracionálnější a nejsnazší řešení, že na akcii připojil svůj podpis ten člen nebo ti členové představenstva, kteří byli aktuálně ve funkci, a pokud to byli člen nebo členové představenstva k datu emise, tak tím z praktického hlediska lépe.

Jen pro úplnost je třeba dodat, že soudní praxe se dokonce zabývala otázkou, jaké důsledky má věcně nesprávné uvedení data emise na akcii. V této věci vyjádřil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2791/2012,[7] právní názor, že chyba v datu emise sama o sobě nemusí zpravidla činit akcie neplatnými. Současně uvedené usnesení soudu zkonstatovalo, že je nutné vždy posoudit, zda jde o datum možné bez přihlédnutí k jeho věcné pravdivosti a zda tento údaj není v rozporu s jinými podstatnými náležitostmi akcie, které by se vzájemně s datem emise vylučovaly.

Z předchozího výkladu vyplývá, že se ukazovalo praktické řešení otázky podepisování akcií jako neudržitelné a velice problematické, neboť oslabovalo princip právní jistoty vlastníků listinných akcií. Vlastníci měli často v rukou akcie, kde podepisujícími členy představenstva nebyli ti, kteří byli oprávněni akcie k datu emise podepsat. Tím se oslabila kontrolní funkce podpisu oprávněných osob ve vztahu k datu emise a koneckonců i nezbytnost na akcii uvádět jako povinnou náležitost i datum emise akcie. Z tohoto pohledu se vázanost podpisu člena nebo členů představenstva k datu emise jevila jako problematická. 

Problematika podpisu člena nebo členů představenstva jako povinné náležitosti akcií dle aktuální právní úpravy 

Předmětem této části příspěvku je analýza otázky podepisování oprávněných osob na akciích podle nové právní úpravy dané zákonem o obchodních korporacích. Podle aktuální právní úpravy je podpis člena nebo členů představenstva akciové společnosti rovněž jednou z obligatorních náležitostí akcie vydané jako cenný papír, přičemž právní úprava této otázky je obsažena v zákoně o obchodních korporacích. Předem je možné konstatovat, že se právní úprava poměrně zásadním způsobem změnila. Především se na akcii již neuvádí datum emise jako povinná obsahová náležitost akcie. Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích neuvádí, proč tomu tak je.

Odborná literatura[8] tuto změnu náležitostí akcií vydaných jako cenný papír přijala příznivě, neboť poukazovala na již výše uvedené praktické problémy vzniklé v důsledku spojení podpisů člena nebo členů představenstva s datem emise jako povinnými náležitostmi akcie. Příznivě hodnotila, že již nebude třeba složitě posuzovat, kdo má akcii podepsat v případě, že se při výměně akcie datum emise nemění, ale změní se složení představenstva, nebo např. v případě, kdy jde o akcie, které byly vydány jako hromadné listiny a mají být vyměněny za jednotlivé akcie.

Na druhou stranu je třeba uvést, že uvedení data emise na akcii a jeho spojení s podpisy člena nebo členů představenstva časově mělo ten praktický význam, že fixovalo okamžik, kdy akcie byly emitovány, což mohlo být důležitým vodítkem pro zjištění, zda se jedná o řádně vydanou akcii, a bylo možné současně porovnat, zda člen nebo členové představenstva podepsaní na akcii byli současně těmi členy představenstva, kteří byli k datu emise zapsáni v obchodním rejstříku, což zvýšilo dobrou víru akcionáře, jenž byl majitelem těchto akcií.

Vypuštění data emise jako povinné obsahové náležitosti akcie má ten praktický důsledek, že se již nevztahují podpisy člena nebo členů představenstva, kteří jsou oprávněni jednat za společnost, k datu emise. Ust. § 260 odst. 1 z. o. k. pouze normuje, že akcie musí obsahovat podpis člena nebo členů představenstva bez dalšího. Ust. § 260 odst. 1 z. o. k. tak přejímá dikci obchodního zákoníku o členu nebo členech představenstva, kteří mají akcie podepisovat.

Explicitně nevyřešenou otázkou však zůstává otázka, který člen nebo členové představenstva mají akcie podepsat. Zákon totiž již výslovně neuvádí, že akcii mají podepsat ten člen nebo ti členové představenstva společnosti, kteří jsou oprávněni jednat jménem společnosti, jak normovalo dřívější znění ust. § 155 odst. 4 obch. zák., což se neukazuje dle mého názoru jako příliš šťastné. Je však nicméně možné dospět ve shodě s odbornou literaturou[9] k závěru, že se jedná o toho člena nebo ty členy představenstva, kteří jsou oprávněni jednat za společnost.

Z ust. § 164 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), vyplývá, že náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Z ust. § 164 odst. 2 o. z. lze dále ve vztahu k akciové společnosti vyvodit, že neurčí-li stanovy akciové společnosti způsob zastupování, zastupuje každý člen představenstva samostatně; vyžadují-li však stanovy akciové společnosti, aby členové představenstva jednali společně, může člen představenstva zastoupit společnost samostatně pouze v případě, byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání. Tento případ však nebude příliš častý, neboť by mohl vyvolat ve třetích osobách – akcionářích, kteří budou nabývat tyto akcie – oprávněné pochybnosti, zda byla akcie řádně podepsána těmi členy představenstva, kterými měla být podepsána. Z textu akcie totiž nebude možné poznat, zda byl určitý člen představenstva zmocněn podepsat akcii sám na základě zmocnění k určitému právnímu jednání či nikoliv, když přitom ze způsobu jednání zapsaného v souladu s ust. § 25 odst. 1 písm. g) zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále též „zákon o veřejných rejstřících“), do obchodního rejstříku bude vyplývat, že za společnost jedná více členů představenstva společně. Z tohoto důvodu bych tento postup v praxi nedoporučoval.

Z ust. § 260 odst. 1 z. o. k. pak jasně vyplývá, že akcii nemůže podepsat zmocněnec na základě plné moci ani zaměstnanec v rámci zákonného zastoupení dle ust. § 166 o. z., např. generální ředitel společnosti. Určité pochyby pak vzbuzuje odpověď na otázku, jaké důsledky by měla situace, kdy by akcii označila svým podpisem osoba, která by nesplňovala požadavky dané ust. § 260 odst. 1 z. o. k. – nejednalo by se o osobu člena nebo členů představenstva oprávněných jednat za akciovou společnost. Zde právní teorie[10] nabízí řešení pomocí dobré víry prvního nabyvatele. Vyjdeme-li z principu dobré víry nabyvatele v to, že akcie byla řádně vydána a že nabyl řádně vydaný cenný papír, bude akcie v souladu s teorií domnělého práva dle ust. § 521 odst. 1 o. z. vydána řádně. Bude-li u prvního nabyvatele absentovat dobrá víra, má Pauly[11] za to, že takto vydanou listinu bude zřejmě třeba posuzovat dle ust. § 256 odst. 3 a 4 z. o. k. o nevydané akcii, což nebude dle jeho názoru bránit akciové společnosti v možnosti tuto vadu odstranit tím, že akciová společnost řádnou akcii vydá za dodržení požadavku na její podpis.

S názorem Paulyho,[12] že v případě akcie vydané jako cenný papír bez náležitého podpisu bude třeba s ní zacházet jako s nevydanou akcií, lze s určitou níže uvedenou výhradou souhlasit a lze koneckonců souhlasit i s jeho názorem o možnosti odstranit vadu podpisu následným vydáním akcie, za dodržení požadavku na její podpis, ovšem s dovětkem, že je třeba zajistit, aby byla tato vadná – nevydaná, resp. řádně nevydaná, akcie vyměněna za akcii splňující požadavky zákona na její podpis, aby nedošlo k tomu, že by současně obíhala jak nevydaná akcie (s vadou podpisu), tak akcie s již odstraněnou vadou podpisu oprávněných osob.

Celou situaci lze řešit dle mého názoru prakticky i tím, že se na řádně nevydanou akcii připojí podpisy oprávněných osob následně, a ta se tak stane akcií s řádnými podpisy. Moje výhrada k výše uvedenému obecnému závěru Paulyho, že v případě absence dobré víry nabyvatele s akcií bez náležitého podpisu bude třeba zacházet jako s nevydanou akcií, spočívá v paušálnosti takového závěru. Určitý výkladový problém spojený s obecnými závěry Paulyho spatřuji v tom, zda lze označit vadu podpisu na akcii jako vadu postupu při vydání cenného papíru ve smyslu ust. § 521 odst. 1 o. z., která je kryta dobrou vírou nabyvatele, nebo zda se jedná o vadu obsahových náležitostí cenného papíru, která dobrou vírou nabyvatele kryta není. Dle mého názoru je třeba oba případy rozlišovat.

V případě, že akcie obsahuje podpis oprávněné osoby, byť nesplňující podmínky uvedené v ust. § 260 odst. 1 z. o. k., a tato náležitost na akcii nechybí, lze dojít k závěru, že vadou postupu při vydání cenného papíru (krytého dobrou vírou nabyvatele akcie) je i vada spočívající v tom, že akcii podepíše osoba, která by nesplňovala požadavky dané ust. § 260 odst. 1 z. o. k., ale šlo by o člena nebo členy představenstva či statutárního ředitele. V tom případě by šlo o akcii vydanou, kde by vada podpisu byla vadou postupu při vydání akcie, zatímco o vadu obsahových náležitostí by šlo, kdyby akcii nikdo nepodepsal, nebo by ji podepsala osoba, která k tomu ze zákona není oprávněna (viz již např. výše uvedený generální ředitel nebo zmocněnec na základě plné moci). V případě, že by akcii podepsal generální ředitel společnosti nebo zmocněnec na základě plné moci nebo zaměstnanec v rámci zákonného zastoupení dle ust. § 166 o. z., by se dle mého názoru nejednalo o vadu postupu při vydání cenného papíru ve smyslu ust. § 521 odst. 1 o. z., ale o vadu obsahových náležitostí, neboť zákon výslovně jako obsahovou náležitost akcie vydané jako cenný papír požaduje její podepsání členem nebo členy představenstva společnosti. Tato vada obsahových náležitostí by pak nebyla kryta dobrou vírou nabyvatele, a akcie by tak nebyla řádně vydána, a šlo by v souladu s výše uvedenými závěry Paulyho[13] o nevydanou akcii.

Dalším problémovým bodem dikce ust. § 260 odst. 1 věty první z. o. k. je skutečnost, že zákon vychází při určení podpisů na akcii pouze z dualistického modelu vnitřní struktury akciové společnosti a zcela pomíjí monistický model vnitřní struktury společnosti, kde statutárním orgánem je statutární ředitel. Zákonodárce zřejmě vycházel z toho, že z ust. § 456 odst. 1 z. o. k. jasně vyplývá, kdo v případě monistického modelu zastupuje společnost – tam, kde se v zákoně o obchodních korporacích stanoví o představenstvu, rozumí se tím podle okolností statutární ředitel nebo jiný orgán společnosti, který má obdobnou působnost. Výkladem lze tedy dovodit, že u akcií akciové společnost s monistickou vnitřní strukturou společnosti bude na akcii uveden podpis statutárního ředitele společnosti. O tomto závěru odborná literatura[14] nepochybuje.

Velice pozitivní a praktické je ust. § 260 odst. 1 věta druhá z. o. k., které dosavadní právní úprava postrádala. Z tohoto ustanovení – které však jen opakuje shodnou obecnou tezi obsaženou v ust. § 516 odst. 2 o. z. pro všechny cenné papíry – plyne, že podpis člena nebo členů představenstva (a v případě akciové společnosti s monistickou vnitřní strukturou společnosti se jedná o statutárního ředitele) může být nahrazen otiskem podpisu, pokud jsou na listině současně použity ochranné prvky proti jejímu padělání nebo pozměnění. Toto řešení konvenuje i s předrekodifikační praxí.

Ostatně i z důvodové zprávy k občanskému zákoníku vyplývá informovanost zákonodárce o praktické obtížnosti opatřovat jednotlivé cenné papíry podpisy oprávněných osob. Uvedené řešení nahradit vlastnoruční podpis oprávněné osoby nebo osob jeho otiskem za předpokladu použití ochranných prvků proti padělání nebo pozměnění jasně ukazuje, že vlastnoruční podpis byl vždy vnímán jako určitý ochranný prostředek proti padělání a pozměnění akcií. Osobně mám za to, že role vlastnoručního podpisu oprávněných osob připojeného na akcii jako ochranného prvku se značně přeceňovala a přeceňuje a neodpovídá skutečnosti, jak bylo ostatně uvedeno výše.

Z hlediska praktického je zcela evidentní, že vlastnoruční podpis se u každého člena představenstva (či statutárního ředitele) bude průběhem času lišit, takže bude obtížné porovnávat podpisy z hlediska jejich pravosti, byť u toho samého člena představenstva, a vyvozovat z toho závěry o pravosti akcie. Stejně bude prakticky obtížné porovnávat podpisy a činit z takového zjištění závěry o pravosti akcií i v případě vydání většího počtu akcií v rámci jedné emise akcií. Je zřejmé, že např. první a tisící podpis stejného člena představenstva se budou od sebe lišit.

Rovněž je sporné, zda z pouhého podpisu člena představenstva bude možné učinit závěr, že akcii podepsala určitá osoba, pokud bude chybět jakýkoliv kontrolní vzorek jiné písemnosti podepisujícího pro porovnání jeho písma, jak bylo již výše v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, uvedeno. Dovoluji si zopakovat, že v případě ukončeném výše uvedeným rozsudkem nebyl soudní znalec schopen z pouhého podpisu učinit jednoznačný závěr o pravosti podpisu osoby podepsané na směnce. A lze mít ještě jednu poznámku, a to, že role vlastnoručního podpisu jako určitého ochranného prvku ve vztahu k akcionářům je snížena tím, že zpravidla akcionáři vůbec netuší, jak se člen představenstva podepisuje. Svoji ochrannou funkci tak bude hrát a hraje vlastnoruční podpis oprávněných osob ve vztahu ke třetím osobám, a to i akcionářům, jen velmi omezeně, jestli vůbec, a zpravidla jen v případě pochyb o jeho pravosti.

Váhu podpisu jako ochranného prvku by zvýšilo, kdyby na akcii kromě vlastnoručního podpisu oprávněného člena představenstva byl uveden i jiný souvislý text psaný rukou tohoto člena představenstva, aby tento text bylo možné po­užít jako vzorek k porovnání pravosti akcie, a z hlediska právní úpravy by pomohla pro snadnější odhalení padělků např. povinnost ukládat podpisové vzory osob oprávněných jednat za společnost do sbírky listin. Aktuální právní úprava však úlohu vlastnoručního podpisu člena nebo členů představenstva na akcii fakticky upozadila, a to z toho důvodu, že již není možné poznat, zda na akcii jsou připojeny podpisy oprávněných osob. Jak bylo uvedeno již výše, s ohledem na absenci uvedení data emise na akcii nelze vztáhnout podpisy oprávněných osob k nějakému konkrétnímu datu a porovnáním se stavem zápisu jednání za společnost v obchodním rejstříku zjistit, zda alespoň formálně akcii podepsal ten, kdo ji k danému okamžiku podepsat měl.

Pro úplnost je třeba uvést, že pokud je osob oprávněných podepsat akcie více, z žádného právního předpisu neplyne, že by všechny akcie jedné akciové společnosti musela podepsat stejná osoba nebo osoby členů představenstva. Je i z hlediska praktického možné, aby část akcií byla podepsána jedním členem či skupinou členů představenstva, a část akcií druhou skupinou členů představenstva. Tento postup sice nezvýší právní jistotu akcionářů a může být pro akcionáře matoucí, na druhou stranu by určitý systém v kombinaci podpisů oprávněných členů představenstva mohl fungovat i jako určitý jednoduchý ochranný prvek akcií. Třetí osoby by totiž neznaly, jakým systémem se řídí kombinace podpisů člena nebo členů představenstva oprávněných podepisovat akcie, což by mohlo ztížit padělání akcií. Tento postup samozřejmě nelze využít plnohodnotně u akciové společnosti s monistickou vnitřní strukturou orgánů společnosti, kde je jediný statutární ředitel, na druhou stranu nelze ani vyloučit, že by akcii podepsali někteří členové správní rady opět v jisté kombinaci, která by mohla ztížit padělání akcie. O této problematice možné kombinace podpisů oprávněných osob viz dále.

Ochranné prvky uvedené na akcii zákon blíže nespecifikuje, a to ani rámcově, a nedává tak vodítko, v čem by mohly spočívat. Odborná tiskárenská praxe[15] ochranné prvky rozděluje v obecné rovině podle stupně rozpoznání do tří kategorií, a to:

a) ochranné prvky veřejné,

b) ochranné prvky skryté, a 

c) ochranné prvky forenzní.

Tiskárenská praxe[16] pak uvedené kategorie blíže specifikuje. Ochranné prvky veřejné jsou ochranné prvky určené pro laickou veřejnost, které jsou rozpoznatelné pouhým okem bez jakýchkoliv pomůcek. Ochranné prvky skryté jsou určené pro odborné pracovníky, jako jsou pracovníci bank, pokladníci apod. Tato skupina zahrnuje takové ochranné prvky proti padělání a pozměnění, pro jejichž detekci je potřeba nějaké jednoduché, lehko dosažitelné zařízení, jako je např. lupa, UV lampa, kontrolní fix, speciální filtr apod. Ve třetí skupině jsou pak ochranné prvky forenzní, které jsou určeny pro specializované laboratoře k jednoznačnému určení pravosti. Tato skupina obsahuje takové ochranné prvky, k jejichž detekci je třeba relativně složité (a drahé) zařízení či případně další odborné technické znalosti.[17]

Je možné ve shodě se Štenglovou[18] a Vybíralem[19] konstatovat, že bude třeba vždy konkrétně hodnotit použité ochranné prvky z hlediska jejich funkčnosti, tedy schopnosti ochránit akcie před paděláním či pozměněním, a podle toho mohou být použity ochranné prvky všech tří kategorií. Jako určitý vzor pro standard ochranných prvků na akcii označuje odborná literatura[20] právě již zrušenou vyhlášku o náležitostech provedení kótovaných cenných papírů. Je samozřejmě otázkou, zda je třeba pro dodržení podmínky použití ochranných prvků proti padělání akcie či jejímu pozměnění splnit všechny podmínky této vyhlášky (vyhl. č. 260/2004 Sb.), zda tyto ochranné prvky jsou standardem minimálním, či se jedná o maximální požadavek na zavedení ochranných prvků.

Odpověď na tuto otázku nelze dát paušálně, ale měl by ji dát znalec s přihlédnutím ke konkrétní situaci akciové společnosti, zejména ve vztahu k objemu emise akcií, počtu akcionářů a formě akcií a vyhodnocení rizika jejich padělání. V případě, že je akcionářem akciové společnosti jediná osoba, a akciová společnost emituje pouze dvě akcie znějící na jméno, bude požadavek na kvalitu technického zabezpečení akcie proti padělání jiný než v případě desítek tisíc akcií vydaných stovkám akcionářů. Ostatně literatura[21] uvádí, že je dán stále velký prostor k diskusím o dostatečnosti zvolených ochranných opatření.

Jak bylo uvedeno výše, všechny akcie nemusí být podepsány vždy stejným členem nebo členy představenstva, ale mohou být podepsány všemi členy představenstva, pokud dané osoby splňují požadavek daný ust. § 260 odst. 1 z. o. k. – jedná se o člena nebo členy představenstva oprávněné jednat za akciovou společnost. Tato skutečnost by mohla hrát úlohu i jednoho z ochranných prvků akcie, kdyby akcii společně podepsalo více členů představenstva v určité dopředu dohodnuté kombinaci spolu s číslem (což je povinná náležitost listinné akcie) uvedeným na akcii. Nelze ani vyloučit, že by určitou roli ochranného prvku na akcii hrála i kombinace podpisů člena nebo členů představenstva s podpisy členů dozorčí rady, jejichž podpis na akcii zákon nepožaduje, ale ani ho nevylučuje, stejný postup by mohl být zvolen i u akciové společnosti s monistickou vnitřní strukturou společnosti (opět viz výše). Tento jakýsi „podepisovací kód“ by mohl hrát roli ochranného prvku proti takovému druhu padělání, kdy padělatel na základě vzoru akcie padělá jiné akcie, ale nepomůže proti padělání, kdy je padělek zhotoven jako „kopie“ existující akcie.

V odborné literatuře[22] byla předmětem odmítnutí možnost nahradit podpis emitenta otiskem jeho prstu s odkazem jednak na gramatický výklad daného ustanovení, kdy otisk se v § 260 odst. 1 o. z. vztahuje k podpisu emitenta, jednak na teleologický výklad, z něhož vyplývá, že použití otisku prstu by znamenalo vznik nových praktických obtíží, v jejichž konečném důsledku by tato možnost postrádala smysl.

Co se týče ochranných prvků, pro úplnost dodávám, že jako ochranný prvek stanovila vyhláška o náležitostech provedení kótovaných cenných papírů např. v ust. § 2 odst. 6 až 3 optický identifikační řádek jako součást pláště cenného papíru (a jsou-li vydány akcie s kupónem a talónem i jako součást kupónu a talónu), a dále stanovila požadavky na papír a barvy v § 4 a na tiskové techniky a kvalitu tisku v § 5. I přes existenci ochranných prvků připouští § 2 odst. 3 vyhlášky o náležitostech provedení kótovaných listinných papírů, že podpisy nemusí být vytištěny, jestliže osoby oprávněné jednat za emitenta podepíší cenný papír ručně. V případě, že by chtěl emitent akcie zachovat standard ochranných prvků používaný pro cenné papíry přijaté k obchodování na burze, konkrétně na Burze cenných papírů Praha, a. s., je možné nalézt tyto požadavky na provedení tisku v burzovních pravidlech pražské burzy, části XV. „Náležitosti technického provedení cenných papírů přijatých k obchodování na burzovních trzích“ (dále též „burzovní pravidla“), která jsou účinná od 1. 7. 2010.[23] Tyto požadavky na technické provedení stanovené v burzovních pravidlech jsou však v podstatě shodné jako ve vyhlášce o náležitostech provedení kótovaných cenných papírů; překvapivě je možné zkonstatovat, že naopak ochranný prvek spočívající v zakomponování optického identifikačního řádku do pláště v burzovních pravidlech absentuje. I v tomto případě platí dle ust. čl. 2 odst. 3 burzovních pravidel, že podpis osob jednajících za emitenta nemusí být vytištěn, podepisují-li se tyto osoby na cenných papírech (vlastno)ručně. Akcie neobchodované na regulovaných trzích mohou s uvedenými ochrannými prvky tisknout teoreticky jakékoliv tiskárny, tento postup tedy není omezen pouze na akcie obchodované na regulovaných trzích, přičemž předpoklady k činnosti spočívající v tisku cenných papírů obchodovaných na regulovaných trzích splňují především tiskárny mající podle současné právní úpravy povolení České národní banky.

Jsou-li akcie obchodované na regulovaných trzích, je třeba, aby byly vytištěny dle ust. § 65 odst. 1 písm. k) ZPKT v souladu s požadavky kladenými na tisk listinných cenných papírů podle práva státu, ve kterém má emitent sídlo. V případě, že má emitent sídlo v České republice, musí akcie splňovat požadavky dané českými právními předpisy, tedy musí být vytištěna, jak již bylo uvedeno, tiskárnou, která je oprávněna k tisku na regulovaném trhu obchodovaných cenných papírů Českou národní bankou. Co se týče jejich technického provedení, musí akcie splňovat podmínky příslušného trhu cenných papírů, což znamená v případě Burzy cenných papírů Praha, a. s., splnění technických podmínek stanovených již zmíněnými burzovními pravidly. V případě obchodování na dalším regulovaném trhu, a to prostřednictvím společnosti RM-SYSTÉM, česká burza cenných papírů a. s., je třeba doplnit, že se zde obchoduje pouze se zaknihovanými akciemi, kde problém s podpisy člena nebo členů představenstva logicky neexistuje.

O ochranných prvcích a vůbec o technickém provedení akcií při jejich vydání rozhoduje představenstvo u dualistického modelu vnitřní struktury společnosti a statutární ředitel u monistického modelu vnitřní struktury společnosti. Při této příležitosti je třeba upozornit na to, že při výběru ochranných prvků akcií je představenstvo (nebo statutární ředitel) povinno zvolit ten odpovídající stupeň ochrany, aby jednalo s péčí řádného hospodáře. Je třeba si uvědomit, že vybavení akcií technickými ochrannými prvky na úrovni forenzních ochranných prvků je nákladná záležitost, a představenstvo (statutární ředitel) musí vážit, zda je tento typ ochranného prvku na akciích přiměřený okolnostem.

Dojde-li k tomu, že akcie nejsou vybaveny ochrannými prvky nebo zvolené ochranné prvky jsou nedostatečné, a akcie je padělána či pozměněna, a v důsledku této skutečnosti je především, nikoliv však výlučně (může jít třeba i zástavního věřitele), akcionáři zasaženo do jeho práva tím, že nebyly dodrženy náležitosti postupu při vydání cenného papíru, má tato osoba v souladu s ust. § 521 odst. 2 o. z. právo na náhradu škody nejen vůči emitentovi, ale i vůči osobě, která v této záležitosti jednala jménem emitenta nebo na jeho účet, a to za podmínek stanovených v občanském zákoníku. Sankce náhrady škody směřuje tedy nejen vůči akciové společnosti, ale i vůči konkrétním fyzickým či právnickým osobám, které za emitenta celou záležitost zařizují, což může být kromě členů představenstva (statutárního ředitele) např. i vedoucí zaměstnanec emitenta nebo obchodník s cennými papíry zajišťující vydání akcií.

Jinou otázkou je, jaký vliv má na platnost vydání akcie skutečnost, že akcie bude opatřena otiskem podpisu člena nebo členů představenstva (statutárního ředitele) a současně na ní nebudou použity ochranné prvky. Mám za to, že opatření akcie ochrannými prvky za současného použití otisku podpisu oprávněných osob je opatřením technické povahy, a je tedy vadou postupu spíše než vadou náležitosti akcie. Ostatně bude pro laika obtížné zjistit, jaký stupeň ochrany před paděláním a pozměněním byl zvolen, a těžko kdokoliv může požadovat po akcionáři, aby si zjišťoval, zda má akcie ochranné prvky a na jaké úrovni. Z tohoto důvodu se domnívám, že pokud bude akcionář v dobré víře ohledně existence ochranných prvků na akciích, a bude mít tedy za to, že nabyl řádně vydaný cenný papír, bude akcie v souladu s teorií domnělého práva dle ust. § 521 odst. 1 o. z. vydána řádně. V opačném případě, tedy v případě, kdy bude zjevné, že akcie je opatřena otiskem podpisu oprávněné osoby bez současného použití ochranných prvků, bude třeba v souladu s názory Paulyho[24] při absenci řádných podpisů oprávněných osob posuzovat takto vydanou listinu dle ust. § 256 odst. 3 a 4 z. o. k. o nevydané akcii. Akcionář pak bude oprávněn žádat akciovou společnost o vydání akcie, která by podmínku existence ochranných prvků proti padělání nebo pozměnění splňovala. 

Závěr 

Závěrem je možné uvést, že i když aktuální právní úprava daná zákonem o obchodních korporacích upřesnila určité skutečnosti, např. tu, že výslovně připustila možnost nahradit vlastnoruční podpis osob oprávněných jednat za akciovou společnost na akcii otiskem jejich podpisu, což je nepochybně pozitivní, na druhou stranu absencí upřesnění standardu ochranných prvků vnesla do celého procesu vydání cenných papírů prvek nejistoty, jaký standard ochranných prvků musí být společností jako emitentem akcií dodržen, aby byl naplněn požadavek ust. § 260 odst. 1 z. o. k. na zajištění ochranných prvků před paděláním nebo pozměněním.

Je třeba si uvědomit, že akcie jsou emitovány akciovou společností, a její statutární orgán (představenstvo či statutární ředitel podle modelu vnitřní struktury společnosti) je při této činnosti povinen jednat s péčí řádného hospodáře. Je evidentní, že toto je důsledkem značné dispozitivnosti nové právní úpravy a snahy ponechat volbu ochranných prvků ve sféře rozhodovací činnosti každé jednotlivé akciové společnosti, na druhou stranu je možné vidět v jasných pravidlech pro náležitosti akcie i zájem na ochraně veřejnosti. Z tohoto důvodu by bylo vhodné zákon o obchodních korporacích novelizovat a blíže specifikovat podmínky splnění požadavků na ochranné prvky alespoň s odkazem na nějaký minimální standard daný prováděcím předpisem, a to třeba i s přihlédnutím k počtu vydávaných akcií.[25]



[1] Např. I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 514, P. Čech, P. Šuk: Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní), Bova Polygon, Praha 2016, str. 254.

[2] P. Vybíral in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář, I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 1281.

[3] Např. J. Dědič in J. Dědič, J. Pauly: Cenné papíry, Prospektrum, Praha 1994, str. 28.

[4] Např. I. Štenglová in R. Kosina, M. Pekárek, Z. Trávníček, M. Bartošíková, V. Zunt, M. Tomsa, I. Štenglová, R. Chalupa, Z Píšek: Obchodní zákoník. Komentář, SEVT, Praha 1991, str. 182.

[5] Např. J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, Díl II., Polygon, Praha 2002, str. 1395 a 1417.

[6] Tamtéž, str. 1417.

[7] J. Dědič, J. Lasák, J. Kříž a kol.: Judikatura k rekodifikaci. Obchodní společnosti, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2015, str. 174-175.

[8] Např. J. Pauly in A. Bělohlávek a kol.: Komentář k zákonu o obchodních korporacích, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2013, str. 1215, dále též P. Vybíral in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 2, str. 1313.

[9] Např. P. Vybíral in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 2, str. 1313, dále I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 1, str. 518.

[10] J. Pauly in A. Bělohlávek a kol., op. cit. sub 8, str. 1215.

[11] Tamtéž.

[12] Tamtéž.

[13] Tamtéž.

[14] Např. tamtéž, dále P. Vybíral in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 2, str. 1313, dále I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 1, str. 518.

[15] Viz internetové stránky Státní tiskárny cenin, https://www.stc.cz/p-89-vyznam-a-uziti.html.

[16] Tamtéž.

[17] Tamtéž.

[18] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 1, str. 518.

[19] P. Vybíral in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 2, str. 1314.

[20] J. Kotásek in F. Melzer, P. Tégl a kol: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III., Leges, Praha 2014, str. 388.

[21] Tamtéž.

[22] J. Vítek in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–645). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1842.

[23] Burzovní pravidla, část XV. „Náležitosti technického provedení cenných papírů přijatých k obchodování na burzovních trzích“ ze dne 12. 5. 2010 s účinností ode dne 1. 7. 2010.

[24] J. Pauly in A. Bělohlávek a kol., op. cit. sub 8.

[25] Článek byl zpracován v rámci projektu IGA VŠE v Praze „Aktuální otázky práva kapitálových společností (s přihlédnutím ke stávající právní doktríně, judikatuře a praxi)“.