oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Problematika institutu nestrannosti a nepodjatosti v Rakousku

autor: Mgr. Kamila Peterková
publikováno: 11.09.2015

V souvislosti s nedávným článkem zabývající se nestranností a nepodjatosti v české právní úpravě se v následujícím textu budu věnovat úpravě rakouské s případnou komparací některých aspektů s právem českým. Právo sousedního Rakouska je tomu českému skutečně velmi podobné, zejména pak v právu civilním. Existují však i odlišné prvky těchto dvou úprav v rámci rozhodčího řízení. Co se týče rozhodčího řízení, rakouská právní úprava prošla před devíti lety rozsáhlou úpravou. Některé diskutované mezery v právní úpravě vyřešila a ustálila. Problematika nepodjatého rozhodce či soudce zůstává stále aktuální na poli téměř všech evropských zemí.

Institut nestrannosti v Zivilprozessordnung a Wiener Regeln

Mgr. Kamila PeterkováRakouský Zivilprozessordnung (občanský soudní řád) upravuje institut nestrannosti v ustanovení § 587, zabývající se určením osob rozhodců. Konkrétně ve svém 8. odst. říká, že: „Soud při jmenování rozhodce přiměřeně zohlední všechny předpoklady předvídané dohodou stran a dodrží všechna hlediska zajišťující jmenování nezávislého a nestranného rozhodce.“ Mezi základní způsoby určení rozhodců, mezi něž patří také jmenování rozhodce soudem. Zivilprozessordnung však výslovně nezmiňuje požadavek nestrannosti a nezávislosti v případě, kdy si samy strany zvolí způsob určení rozhodce, i když z logiky věci vyplývá, že tento požadavek by měl být naplněn i v této situaci. Míním, že v tomto ohledu je rakouská právní úprava nedostatečně propracovaná.

Následující ustanovení § 588 Zivilprozessordnung řadí mezi důvody odmítnutí[1] rozhodce situaci, kdy osoba již hodlá převzít funkci rozhodce. Tehdy musí rozhodce uvést všechny okolnosti, jež by mohly vzbudit pochybnosti o její nestrannosti či nezávislosti. V takovém případě také může být odmítnut.[2] Jedná se o primární vyjádření nestrannosti v rakouském procesním právu.[3] Toto ustanovení zavádí objektivní standard, což znamená, že odmítnutí rozhodce bude úspěšné pouze tehdy, pokud okolnosti případu objektivně vedou k oprávněným pochybnostem o rozhodcově nestrannosti. Problematické však zůstává, že byť strana má pochybnosti o nestrannosti, zda tyto pochybnosti jsou opodstatněné i v očích rozumné osoby. Tento přístup je odůvodněn v odstavci druhém téhož ustanovení, kde je vyžadováno, aby okolnosti vzbuzující nestrannost byly oprávněné.[4]

Dle mého názoru by se dalo považovat za podpůrné ustanovení § 594 odst. 2, které stanoví, že: „Strany jednají profesionálně a poctivě. Každé straně musí být zajištěno právo na spravedlivý proces.“[5] Právo na spravedlivý proces samozřejmě zahrnuje i požadavek nestrannosti a nezávislosti rozhodce, což vyplývá i z čl. 6. Evropské úmluvy pro lidská práva.[6]

Oproti Zivilprozessordnung, kde je otázka nestrannosti řešena opravdu jen velmi okrajově, Wiener Regeln, neboli Vídeňská pravidla pro řízení před Rozhodčím soudem v Rakousku,upravují tuto otázku o něco konkrétněji, a to v čl. 16 odst. 2 – 4, kde je stanoveno, že: „Rozhodci jsou povinni vykonávat svou funkci nezávisle a nestranně na stranách podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nejsou přitom vázáni žádnými pokyny. Jsou povinni zachovávat mlčenlivost o všem, co se dozví v souvislosti s výkonem své funkce. Má-li osoba v úmyslu přijmout funkci rozhodce, musí před jmenováním vyhotovit a doručit generálnímu tajemníkovi prohlášení o (i) své nestrannosti a nezávislosti, (ii) své disponibilitě, (iii) převzetí funkce, jakož i o (iv) podřízení se Wiener Regeln. Rozhodce je povinen písemně uvést veškeré okolnosti, jež by mohly vzbuzovat pochybnost o jeho nestrannosti, nezávislosti a disponibilitě, nebo jež by odporovaly ujednání stran. Povinnost k uvedení takovýchto okolností bez jakéhokoliv prodlení zůstává zachována po celé rozhodčí řízení.“[7]

Z citovaného ustanovení dovozuji, že Wiener Regeln výslovně vyžadují, aby rozhodce byl nestranný a nezávislý při výkonu svých povinností. Jedná se o nesporný předpoklad mezinárodní arbitráže, proto ani Rakouská republika není v tomto ohledu výjimkou. Nestrannost je podmínkou nejen pro jmenování rozhodce, ale musí být zachována v průběhu celého rozhodčího řízení.[8]

Dále je nestrannost řešena v ustanovení čl. 20 Wiener Regeln, které je vlastně totožné s ustanovením § 588 odst. 2 Zivilprozessordnung. Čl. 20 říká, že: „Rozhodce lze odmítnout pouze tehdy, jsou-li dány okolnosti vzbuzující oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti nebo nezávislosti, nebo jestliže nesplňuje předpoklady stanovené dohodou stran.“[9]

Institut nepodjatosti v Zivilprozessordnung a Wiener Regeln

S nepodjatostí to v rozhodčím řízení v Rakousku není až tak jednoznačné jako v naší zemi. Tento pojem se zde nevyskytuje ani v Zivilprozerssordnung ani ve Wiener Regeln. Vycházím však z domněnky, že stejně jako v naší úpravě je nestrannost a nezávislost rozhodce předpokladem pro jeho nepodjatost, a tyto pojmy spolu úzce souvisí, ačkoliv je nutné je vzájemně odlišovat. Dalo by se tedy říci, že pokud dojde k porušení požadavku nezávislého a nestranného rozhodce ve smyslu ustanovení § 587 Zivilprozerssordnung a čl. 16 Wiener Regeln, vznikají tak oprávněné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce. Analogicky tedy lze uplatnit i postup pro odmítnutí rozhodce dle ustanovení § 588 Zivilprozerssordnung a čl. 20 Wiener Regeln, o kterém jsem hovořila u institutu nestrannosti.

V této situaci je možno vycházet také z mezinárodní arbitráže. Společným pojmem, který prostupuje skrze světovou literaturu a judikaturu, jsou okolnosti, jež mohou vyvolat pochybnosti o rozhodcově nepodjatosti. Tento pojem je interpretačně velmi široký, ovšem o jeho výklad se pokusila např. IBA (International Bar Association) v dokumentu nesoucí název – Pokyny pro střet zájmů v mezinárodní arbitráži.[10] Pokyny byly vypracovány světovými odborníky v oblasti arbitráže a jsou projevem tzv. soft law, neboli pravidla právně nezávazného.[11] Nemají tedy přednost před zákonem ani před pravidly rozhodčího řízení, v našem případě před Wiener Regeln, nicméně zaplňují velmi dobře mezeru vzniklou neurčitostí pojmu nepodjatost. Okolnostmi, které mohou vzbudit pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, se dále zabývají Pokyny. Vytváří systematické členění na tři seznamy, obsahující příkladný výčet situací.[12]

V prvém odstavci části první, je uveden základní princip celé mezinárodní arbitráže, jež zní: „Každý rozhodce musí být nepodjatý a nezávislý na stranách v době přijetí funkce rozhodce a musí takovým zůstat po dobu celého rozhodčího řízení až do vydání konečného rozhodčího nálezu či až do té doby, než rozhodčí řízení skončí jinak.“[13] Na toto pravidlo navazuje obecný princip týkající se střetu zájmu. V druhém odstavci, písm. a) a písm. b) Pokyny hovoří o povinnosti rozhodce odmítnout svou funkci v případě, že: „již řízení začalo, musí odmítnout v něm pokračovat jako rozhodce, pokud má jakékoliv pochybnosti o své schopnosti být nestranný či nezávislý; existují skutečnosti či okolnosti, či se takové skutečnosti a okolnosti objeví po přijetí funkce rozhodce, že z pohledu rozumné třetí osoby mající znalosti o relevantních skutečnostech takové skutečnosti či okolnosti vzbuzují oprávněné pochybnosti o rozhodcově nepodjatosti či nezávislosti, pokud strany v souladu s požadavky obsaženými v Obecném principu 4 rozhodce nepotvrdí.“[14] Jedná se otzv. testy, jež musí být splněny kumulativně a uplatní se v průběhu celého řízení. Svatoš velmi dobře pokazuje na známou situaci, kdy sami rozhodci mají sklony k jakémusi přecházení střetu zájmů, zvláště pak při konečné fázi celého řízení. Tyto testy jsou jakousi reakcí na uvedenou problematiku.[15]

Další standard pak upravuje oznamovací povinnost, kdy rozhodce musí informovat strany, tribunál či jinou autoritu, pokud se objevily určité okolnosti vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti.[16] Mám však za to, že může často vznikat až nadměrné oznamování, objeví-li se pochybnost o nepodjatosti rozhodce. To pak může snižovat důvěryhodnost celého řízení. Strany by také měly již před začátkem projednávání majetkového sporu oznámit všechny relevantní vztahy s rozhodci. Ostatně toto uvádí i zmíněné pokyny.

Ačkoliv jsou Pokyny právem nezávazným, rozhodně si myslím, že skvěle plní funkci subsidiární úpravy k Zivilprozerssordnung a Wiener Regeln. Není pochyb o tom, že tvoří kvalitně zpracovanou oblast, která není v rakouské judikatuře či zákonné úpravě až tak podrobně rozebírána.

Závěr

Jak jsem již naznačila výše, každý proces, ať už soudní či mimosoudní, je postaven na zásadě spravedlivého a rovného zacházení. Jedním z předpokladů je rozhodování nestrannou a nezávislou osobou. Co se týče institutu nestrannosti, shledávám srovnávané úpravy za velmi podobné.

Záruka nestrannosti a nezávislosti rozhodce v ZRŘ a řádu RS při HK ČR a AK ČR je zakotvena přímo v prvním ustanovení, přičemž jsem uváděla, že oporu má také v ustanovení § 10 téhož zákona. V Zivilprozessordnung považuji za obdobné ustanovení § 588 odst. 1 a také ustanovení § 594 odst. 2 vyjadřující povinnost zajistit stranám právo na spravedlivý proces. Wiener Regeln upravují tyto požadavky poněkud šířeji a ukládají povinnost vykonávat funkci nezávisle a nestranně.

Obě srovnávané právní úpravy se také výslovně zmiňují o zohlednění veškerých předpokladů pro zajištění nestranného a nezávislého rozhodce při jeho jmenování. V ZRŘ je tato situace konkrétně upravena ve výše uvedeném ustanovení § 10 odst. 1, v Zivilprozessordnung pak v ustanovení § 587 odst. 8, které říká, že: „Soud při jmenování rozhodce přiměřeně zohlední všechny předpoklady předvídané dohodou stran a dodrží všechna hlediska zajišťující jmenování nezávislého a nestranného rozhodce.“[17]

Zatímco Zivilprozessordnung v druhém odstavci ustanovení § 588 upravuje možnost tzv. odmítnutí rozhodce, pokud existují okolnosti, které by mohly vzbuzovat pochybnosti o rozhodcově nestrannosti a nezávislosti, český zákon o rozhodčím řízení tuto situaci přímo neuvádí. Vymezuje pouze vyloučení rozhodce, a to i když vyjdou okolnosti vzbuzující pochyby později v průběhu rozhodčího řízení. V Rakousku se odmítnutí rozhodce váže k době, kdy tato osoba má v úmyslu převzít tuto funkci. Mám za to, že ustanovení § 8 odst. 1 a 2 vykazuje shodné znaky s ustanovením § 588 odst. 2 Zivilprozessordnung a čl. 20 Wiener Regeln, neboť dle tohoto ustanovení je rozhodce vyloučen z projednávání věci již před jeho určením a jmenováním.

Úpravu nestrannosti a nezávislosti rozhodce v rozhodčím řízení seznávám tedy užší než v běžné, zákonem institucionalizované soudní praxi. Přesto však soudím, že zákon o rozhodčím řízení obsahuje dostatečnou úpravu a záruky tohoto institutu. Zivilprozessordnung je z mého pohledu celkově zbytečně ochuzený o některá podstatná ustanovení, která jsou upravena až ve Wiener Regeln.

Co se týče pojmu nepodjatosti, lze konstatovat, že tento pojem je velmi neurčitý a definice je ponechána především na výkladu judikatury či zahraničních dokumentů. Tato skutečnost se dotýká jak české právní úpravy, tak i té rakouské, kde je situace ještě o něco složitější. V České republice je nepodjatost jasně zakotvena v §§ 8 a 11 zákona o rozhodčím řízení, naopak v Rakousku se nevyskytuje v žádném z analyzovaných předpisů či pravidel.

Výše zmiňovaná ustanovení zákona o rozhodčím řízení obsahují dle mého názoru jakousi dvojí ochranu, neboť je zde zakotvena nepodjatost, která vyjde najevo již v počátku řízení i až v jeho průběhu. V rámci rakouského rozhodčího řízení je nutné vycházet z předpokladu, že nepodjatost vzniká na základě pochybností o rozhodcově nestrannosti i nezávislosti. Mám však za to, že je to poněkud problematické, neboť nestrannost a nepodjatost jsou dva pojmy, které je nutné od sebe odlišovat. Každopádně z praxe vyplývá, že pokud rozhodce není nezávislý či nestranný, považuje se to za znak jeho podjatosti. V této situaci lze tedy využít Pokynů pro střet zájmů v mezinárodní arbitráži. Tyto pokyny se každodenně využívají v oblasti rakouské mezinárodní arbitráže, ovšem v českém právním prostředí jsou doposud neznámé.

V zákoně o rozhodčím řízení je jasně stanoveno, že rozhodce je vyloučen, pokud existuje důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Oproti tomu Pokyny stanoví povinnosti odmítnout funkci rozhodce, pokud existují skutečnosti či okolnosti, které jsou schopny vyvolat oprávněné pochybnosti o rozhodcově nepodjatosti či nezávislosti. Pokyny navíc hned v úvodu upravují povinnost rozhodce být nezávislý a nepodjatý, a že tato skutečnost musí trvat po dobu celého řízení. Podobné ustanovení v zákoně o rozhodčím řízení podle mého zcela absentuje.

Úplným závěrem bych ráda podotkla, západní Evropa pečlivěji chrání tuto problematiku. Mám však za to, že Rakousko v tomto případě z mého pohledu stojí na pomezí. Myslím si, že institut nepodjatosti a jeho záruky pro spravedlivý proces by měly být lépe včleněny novelou do zákona či do Wiener Regeln. Domnívám se, že nedostačuje výslovně upravovat pouze nestrannost a nezávislost, jelikož by tato situace mohla vyvolat interpretační problémy.[18]

 

Autorka je právničkou v Brně.



[1] Např. maďarská doktrína umožňuje i během soudního řízení o návrhu na odmítnutí rozhodce pokračovat i s odmítnutým rozhodcem a dokonce vydat rozhodčí nález.

[2] BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení v zemích Evropy: (včetně překladů předpisů o rozhodčím řízení a pravidel stálých rozhodčích soudů). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 35.

[3] SCHWARZ, Franz T; KONRAD, Christian W. The Vienna rules: a commentary on international arbitration in Austria. Austin: Wolters Kluwer, 2009, s. 139.

[4] SCHWARZ, Franz T; KONRAD, Christian W, op. cit., s. 154 – 155.

[5] RAKOUSKO. § 594 odst. 2 RGBl. Nr. 113/1895.

[6] Čl. 6 zákona č. 209/1992 Sb., Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 3. 2014].

[7] Čl. 16 odst. 2 – 4 Wiener Regeln. viac.eu [online]. 2013 [cit. 10. 3. 2014].

[8] SCHWARZ, Franz T; KONRAD, Christian W, op. cit., s. 162.

[9] Čl. 20 Wiener Regeln. viac.eu [online]. 2013 [cit. 10. 3. 2014].

[10] Neoficiální překlad M. Svatoše je dostupný na: http://www.forarb.com/wp-content/uploads/2012/02/IBA-Pokyny-pro-st%C5%99et-z%C3%A1jm%C5%AF-v-mezin%C3%A1rodn%C3%AD-arbitr%C3%A1%C5%BEi.pdf

[11] SVATOŠ, Martin. Nestrannost a nezávislost rozhodců. Od konfliktu zájmu k přátelství na sociální síti. Právní rádce, 2012, č. 6s. 35 – 36.

[12] Ibidem.

[13] Část I. odst. 1. Pokyny pro střet zájmů v mezinárodní arbitráži. forarb.com [online]. 2012. [cit. 21. 3. 2014].

[14] Část I. odst. 2 písm. a) a písm. b). Pokyny pro střet zájmů v mezinárodní arbitráži. forarb.com [online]. 2012. [cit. 21. 3. 2014].

[15] SVATOŠ, op. cit., s. 36.

[16] Část I. odst. 3. Pokyny pro střet zájmů v mezinárodní arbitráži. forarb.com [online]. 2012. [cit. 21. 3. 2014].

[17] RAKOUSKO. § 587 odst. 8 RGBl. Nr. 113/1895.

[18] Článek je také součástí úspěšně obhájené závěrečné práce autorky.