oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Problematické aspekty úplatkářských trestných činů (2. část) – obecný zájem

autor: Doc. JUDr. Eduard Bruna, Ph.D
publikováno: 08.01.2019

V rámci této studie, jejíž první část byla publikována v BA č. 10/2018, si kladu za cíl rozebrat podle mého názoru nejdůležitější aspekty úplatkářských trestných činů. Pojem obecný zájem, na rozdíl od pojmu úplatek, který byl předmětem zkoumání právě v první části této studie o problematických aspektech úplatkářských trestných činů, není nikde v právním řádu definován. Jeho přesné vymezení je však nezbytné, neboť jde o klíčový pojem u úplatkářských trestných činů.

Nabývá často uváděno, že jde o znak skutkové podstaty dvou úplatkářských trestných činů, konkrétně jde o jeden z obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku a objektivní stránky trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku. Obecný zájem určuje okruh společenských vztahů, v nichž je korupční (úplatkářské) jednání trestné. Naopak platí, že co není věcí obecného zájmu, není předmětem ochrany ze strany uvedených ustanovení o trestných činech přijetí úplatku a podplacení. Jednání samotné je charakterizováno pojmem úplatek.

Z hlediska požadavku na určitost trestních předpisů je situa­ce ohledně obecného zájmu ještě palčivější než v případě vymezení úplatku. Na vině přitom není jen úplná absence legální definice v českém trestním kodexu, která je některými autory kritizována,[1] ale i samotná podstata tohoto pojmu.

Nutno předeslat, že obecný zájem je v evropském srovnání naprostou raritou a používá jej pouze český trestní kodex a slovenský trestní kodex (slov. všeobecný záujem), který naproti tomu českému se alespoň pokouší o legální definici, když uvádí, že „věcí obecného zájmu se pro účely tohoto zákona rozumí zájem přesahující rámec individuálních práv a zájmů jednotlivce, který je důležitý z hlediska zájmů společnosti“ (srov. § 131 odst. 1 slovenského trestního kodexu).

Takové vymezení však ve skutečnosti žádným přínosem není, což dokazuje i komentářová literatura, podle níž se obecný zájem týká řádného chodu života společnosti v různých oblastech života, např. hospodářství, školství, kultury, zdravotnictví, bydlení nebo poskytování služeb. Jiné evropské právní řády vymezují okruh společenských vztahů, u nichž se úplatkářství postihuje, v návaznosti na činnost veřejných činitelů nebo výkon veřejné moci (správy, služby) – srov. např. § 331 a násl. německého trestního kodexu, čl. 432-12 francouzského trestního kodexu nebo čl. 318 a násl. italského trestního kodexu.

Nejprve se budu věnovat vymezení obecného zájmu v judikatuře trestních soudů, protože toto vymezení je určující i pro přístup nauky, která jej do značné míry (často nekriticky) přejímá. Poté se budu zaobírat přístupem nauky, v níž se kritický přístup k této problematice vyskytuje jen ojediněle. Než nabídnu svou možnost řešení otázky vymezení objektivní stránky trestného činu přijetí úplatku a trestného činu podplacení, zaměřím se na neurčitost pojmu obecný zájem, a to nejen v oboru trestního práva, v němž existuje již téměř 70 let.

Obecný zájem v judikatuře trestních soudů

Problém české judikatury spočívá ve zcela nekritickém přístupu k tomuto vágnímu pojmu, který bývá navíc vykládán extenzivně a bez náležitého odůvodnění. Po dobu účinnosti trestního kodexu z roku 1950 (tj. do 31. 12. 1961) nejsou známé žádné zobecňující závěry soudů k pojmu obecný zájem. Ke snaze charakterizovat tento pojem tak došlo až po dlouhé době existence tohoto pojmu v trestním kodexu.

První obecné pravidlo formuloval pravděpodobně až Nejvyšší soud ČSSR se svém stanovisku z roku 1977, v němž se uvádí, že soudy pojem „obstarávání věcí obecného zájmu“ vykládají správně v souvislosti s plněním společensky významných úkolů. Za takové obstarávání se považuje nejen rozhodování státní moci a správy, ale i uspokojování zájmů občanů a organizací v oblasti materiálních, zdravotních, sociálních, kulturních a jiných potřeb.[2] Těsně poté v konkrétním případě Nejvyšší soud ČSSR v souladu s tím konstatoval, že pod pojem obecný zájem spadá obstarávání všech úkolů, na jejichž řádném splnění má zájem celá společnost nebo alespoň větší skupina občanů.[3]

Tyto velmi obecné definice obecného zájmu doplnilo negativní vymezení tohoto pojmu v roce 1988, podle nějž povahu obstarávání obecného zájmu nemohou mít jednání občanů, jež vyplývají z jejich osobních práv nebo osobních povinností. Uvedený výklad byl údajně projevem změn ve společenském vývoji.[4]

Přes proklamace tehdejšího Nejvyššího soudu ČSSR o relativně ustálené soudní praxi najdeme v judikatuře před rokem 1989 celou řadu rozporů. Kupř. v bytových otázkách se za obstarávání věcí obecného zájmu považovalo přidělování družstevních bytů, tj. přijetí úplatku nebo podplacení v souvislosti s ním bylo trestné. Naproti tomu na výměnu bytů mezi občany obecný zájem nedopadal. Takové jednání bylo „pouhým“ přečinem proti zájmům socialistického hospodářství podle § 2 písm. g) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech.[5] Rozporuplné případy nalezneme i v oblasti pracovněprávních vztahů, kdy uplácení v souvislosti se změnou pracovní pozice bylo někdy prohlašováno za trestné, jindy nikoli, a to právě s odkazem na obecný zájem, který jako velmi neurčitý právní pojem bez pevných kontur umožňoval velmi extenzivní uplatňování skutkových podstat namířených proti korupci.[6]

S takovým extenzivním pojetím se však můžeme setkat i v judikatuře v době „vlády“ demokratického právního státu (tj. po roce 1989). Nejkontroverznějším příkladem, který se uvádí,[7] je podle mého názoru rozsudek Vrchního soudu v Praze z roku 1997, v němž byla za obstarávání věcí obecného zájmu považována i činnost pracovníka v bankovním sektoru, který má na starosti vyřizování úvěrů, tj. přípravu podkladů, včetně doporučení pro uzavření úvěrových smluv. Nutno zdůraznit, že v té době ještě pojem obecný zájem nedopadal – jako je tomu podle § 334 odst. 3 tr. zákoníku dnes – na některé obchodní vztahy. Obecný zájem byl v daném případě zdůvodněn uspokojováním zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních potřeb a zájmem společnosti na nestranném „plnění“ (patrně ve smyslu nestranného poskytování úvěrů).

I v současné době mají soudy s výkladem pojmu obecný zájem obtíže. V judikatuře se lze setkat např. se spojením „obecný veřejný zájem“,[8] jako by snad mohl existovat obecný neveřejný zájem nebo neobecný zájem veřejný.

Obecný zájem v trestněprávní nauce a z hlediska ústavnosti

Současné komentáře a učebnice zpravidla přejímají závěry judikatury trestních soudů a používají výše uvedená stanoviska Nejvyššího soudu publikovaná v letech 1978 a 1988. Druhé z uvedených je přínosné snad jen tím, že obsahuje i (velmi úzké) negativní vymezení obstarávání věcí obecného zájmu (viz výše).

Velmi kriticky se k pojmu obecný zájem staví Pelc, který jednak podrobně analyzuje judikaturu před rokem 1989 i po něm, jednak kritizuje současné neurčité pojetí obecného zájmu.[9] Uvádí, že „pojem obecný zájem se nachází na samé hranici ústavnosti z hlediska zásady nullum crimen sine lege certa“.[10] Pozoruhodná je jeho snaha o zpřesnění pojmu obecný zájem, když uvádí, že tento pojem má svou kvantitativní a kvalitativní stránku. Zjednodušeně řečeno, o obstarávání věcí obecného zájmu půjde tehdy, když se korupční činnost bude týkat nějaké větší skupiny osob (kvantitativní aspekt), nebo tehdy, když půjde o hodnotu bezpochyby celospolečensky významnou (kvalitativní aspekt). Ačkoli jde o jisté zpřesnění pojmu obecný zájem a vystižení jeho materiální (obsahové) povahy, není to podle mého soudu dostatečné z pohledu zásady nullum crimen sine lege certa. Souhlasím s Jelínkem, který jako jeden z mála označuje obecný zájem za krajně neurčitý právní pojem a uvádí jej jako příklad rozporu s právě uvedenou zásadou určitosti trestních předpisů.[11]

Kritiku v tomto ohledu zaslouží letitý judikát, v němž se Ústavní soud zabýval právě ústavností spojení „obstarávání věcí obecného zájmu“. I když v dané trestní kauze šlo o působení na výkon veřejné moci, zarážející je argumentace Ústavního soudu, který na námitku stěžovatelky, že trestnost úplatkářství není vázána na činnost veřejného činitele, uvádí, že tato okolnost je zohledněna v kvalifikované skutkové podstatě (v rámci tzv. zvlášť přitěžující okolnosti). Ve vztahu k základní skutkové podstatě však nic neuvádí. Ústavní soud dále nesprávně uvádí, že naše právní úprava se neliší od úprav v zemích Evropské unie, přičemž po této větě cituje § 331 odst. 1 německého trestního kodexu, který ukazuje pravý opak. S konstatováním stěžovatelky, že pojem obecný zájem je reliktem „starého režimu“ a jeho „etatistických tendencí“ se již nijak nevypořádává.[12]

Neurčitost pojmu obecný zájem a jeho restriktivní interpretace

Pojem obecný zájem – jak shora patrno – je krajně neurčitým právním pojmem. Domnívám se, že neurčitost je tomuto pojmu vlastní i v obecném, nikoli pouze právním jazyce. Pojem obecný je tradičně ztotožňován s pojmy veřejný a (všem) společný. V jistém kontextu může tento pojem vyjadřovat i slovo „obyčejný“.[13] Pojem „zájem“ potom historicky znamenal např. jeden ze způsobů exekuce na majetek dlužníka, kterým se nabývalo k zabaveným předmětům zástavní právo.[14]

S pojmem obecný zájem se můžeme setkat ve správním a ústavním právu. Ani zde však nemá jasný význam. Celou paletu názorů na význam a vztah obecného zájmu k zájmu veřejnému uvádí Horáček, který podle mého názoru správně konstatuje, že český právní řád nerozlišuje mezi pojmy obecný zájem a veřejný zájem a ani neobsahuje žádná vodítka pro teoretické odlišení těchto pojmů, přičemž situaci demonstruje na řadě příkladů v legislativě, judikatuře i nauce. Alarmující je proto pojem obecný zájem v trestním právu, navíc v otázce viny.[15]

Lze tedy uzavřít, že trestní právo používá pojem, který mu není zcela vlastní a který i v jiných právních odvětvích je velmi neurčitý. Proto se domnívám, že jeho použití v trestním zákoníku je zcela nevhodné. Současná „koncepce“ by měla být de lege ferenda nahrazena, např. tak, že by – podobně jako v německé právní úpravě – byla navázána na pojem úřední osoby, případně další osoby vykonávající veřejnou moc nebo plnící veřejně významné úkoly (srov. § 331 až 334 německého trestního kodexu).[16]

Jakým způsobem však vykládat pojem obecný zájem v současném českém trestním kodexu (do té doby, než bude nahrazen)? Z hlediska poměru významu právní normy k výslovnému textovému znění jistě restriktivně (tj. nikoli extenzivně, nikoli adekvátně – doslovně). Složitější to je však z pohledu metod interpretace.

Jazykovým ani logickým výkladem, když jde o pojem nelogický a nevhodně použitý, si příliš nepomůžeme. Důležité tedy je, aby výsledek interpretace nebyl v rozporu s jazykovým výkladem, který podle mého názoru slouží nejen k prvotnímu přiblížení se významu interpretovaného textu, ale vytváří nepřestupitelné hranice interpretace. Výsledek interpretace nesmí být v jasném rozporu s jazykovým vyjádřením právní normy.

Výklad systematický nasvědčuje možnosti omezit význam obecného zájmu pouze na zájmy veřejné, neboť úplatkářské trestné činy jsou trestnými činy proti pořádku ve věcech veřejných podle hlavy desáté zvláštní části trestního zákoníku. Tomu svědčí i ust. § 334 odst. 3 tr. zákoníku, které (pro účely trestního zákoníku) rozšiřuje pojem obecný zájem na některé obchodní vztahy. Nejde totiž o žádné upřesnění, ale o rozšíření mající nikoli povahu obsahovou, ale spíše legislativně-technickou. Obdobně zákonodárce rozšiřuje např. pojem násilí v ust. § 119 tr. zákoníku, a to z čistě praktických důvodů.

Komparativní výklad nepřinese evidentně nic převratného, když slovenská právní úprava trpí stejným problémem z hlediska určitosti skutkových podstat trestných činů přijetí úplatku a podplacení a jiné zahraniční právní úpravy pojem obecný zájem nebo jiný podobně neurčitý pojem nepoužívají. Navíc samy od sebe jsou poměrně odlišné, neboť otázka rozsahu postihování korupce je i otázkou kulturních tradic každé země. Z dalších nadstandardních metod výkladu zbývá ještě výklad historický, který se sice v trestním právu aplikuje zcela výjimečně, ale vzhledem k tomu, že poprvé byl tento pojem použit v zákoně č. 86/1950 Sb., trestní zákon, je nutné historické souvislosti zohlednit.

Již fakt, že poprvé byl pojem obecný zájem použit v trestním kodexu z roku 1950 u trestných činů přijímání úplatku podle § 181 a podplácení podle § 182, odůvodňuje nutnost zabývat se historickými souvislostmi. V době tvorby a přijímání trestního kodexu z roku 1950 byly soukromé zájmy již na zřejmém ústupu a zájmy veřejné (či zájmy „pracujícího lidu“) pronikaly i do oblastí dnes typicky soukromých. Podle mého názoru byl pojem obecný zájem zvolen jako dostatečně široký termín pro ochranu veřejných záležitostí. Tomu svědčí i dobová důvodová zpráva (k § 181 a násl. trestního kodexu z roku 1950), která hovoří o „ochraně čistoty veřejného života“. Stejný výklad zastávala i judikatura.[17] Jako konkrétní případ, který zaslouží postih, bylo v důvodové zprávě uvedeno jednání obchodníka nebo zaměstnance podniku, který za úplatek schovává obhospodařované zboží pro zákazníka. V praxi byl postihnut např. vedoucí prodejny národního podniku prodávajícího nábytek za to, že v souvislosti s dodávkou nábytku přijímal dary, přičemž podle soudu bylo nerozhodné, jestli takové dary vnímal jako úplatky nebo pouhé projevy spokojenosti svých zákazníků.[18]

Takové pojetí však již dnes, domnívám se, není možné. A to i s ohledem na skutečnost, že dnešní pojetí trestného činu již není materiálně-formální, ale je více formální, neboť trestný čin je definován čistě formálními znaky. Proto navrhuji interpretovat pojem obecný zájem jako zájem veřejný, a to restriktivně. Pod obstarávání věcí veřejného (obecného) zájmu by pak spadaly pouze činnosti, jejichž obecné vymezení je dostatečně určitě rozpracováno, např. činnosti při výkonu veřejné moci, činnosti úředních osob (dříve veřejných činitelů), činnosti přímo při hospodaření s veřejnými prostředky, a dále činnosti podle § 334 odst. 3 tr. zákoníku.

Podle takového pojetí sice trestní postih nepokryje jednání, která by de lege ferenda mohla být trestná (např. úplatkářství v pracovněprávních vztazích, jež se trestá např. ve Švédsku nejen v oblasti kolektivních vztahů, ale rovněž v rámci soukromých pracovněprávních vztahů), na druhou stranu nelze dosáhnout restriktivního pojetí „obstarávání věcí obecného zájmu“ rozlišováním obecného a veřejného zájmu, neboť vést mezi nimi přesnou hranici je také téměř nemožné, což předvídatelné interpretaci jistě neprospěje. Ztotožněním veřejného a obecného zájmu se navíc nijak neproviníme proti jazykovému výkladu právní normy, jelikož obecný zájem je se zájmem veřejným často ztotožňován.

Závěr

Zákonodárce by měl přistoupit ke zcela zásadnímu kroku, který bude znamenat, že zákon nebude vázat úplatkářské jednání na tak neurčitý pojem, jakým je zjevně obecný zájem. Měl by tak učinit již nyní, nečekat, zda při přijetí dlouho očekávaného trestního řádu bude ještě také přijat případně nový trestní zákoník. To proto, aby alespoň v této dílčí oblasti došlo k nápravě. Nová právní úprava by měla vycházet z koncepcí osvědčených v zahraničí, jejichž přehled byl v české literatuře již v minulosti zpracován.[19] Inspirací by se mohl stát i prvorepublikový zákon č. 178/1924 Sb., o úplatkářství a proti porušování úředního tajemství, který sice pracuje s pojmem důležitý veřejný zájem,[20] avšak ten není součástí objektivní stránky přečinu ve smyslu § 2 tohoto zákona, neboť zákon váže trestnost úplatkářského jednání k činnosti veřejného činitele.

Věc se jeví tak, že jediným důvodem, proč byl pojem obecný zájem v minulosti chválen ze strany Ústavního soudu a některých mezinárodních subjektů, je patrně ten, že je dostatečně široký, aby postihoval celou škálu korupčních (protispolečenských) jednání. V této souvislosti musím konstatovat, že takový přístup je v příkrém rozporu s principem nullum crimen sine lege certa, tedy s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Druhou stranou mince je aspekt, na který jsem upozornil již v první části předkládané studie. Z mých zkušeností totiž vyplývá, že představa o lepší použitelnosti širokých a vágních skutkových podstat v praxi je falešná. Naopak konkrétnější skutkové podstaty přispívají k větší efektivitě při stíhání kriminality.[21]

V některém z dalších čísel Bulletinu advokacie by měla následovat třetí část studie, zabývající se specifickými nástroji k zefektivnění potírání korupce, např. účinnou lítostí, možností použití agenta provokatéra nebo relativně novým institutem dočasného odložení trestního stíhání.

 

Autor doc. JUDr. Eduard Bruna, Ph.D., je obhájce a vysokoškolský pedagog, na Vysoké škole finanční a správní v Praze působí též jako děkan a vedoucí katedry veřejného práva.



[1] J. Jelínek a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 7. vydání, Leges, Praha 2017, str. 486.

[2] Stanovisko NS ČSSR z 27. 6. 1978, sp. zn. Plsf 1/78, č. 17/1978 Sb. rozh. tr.

[3] Rozhodnutí NS ČSSR z 29. 6. 1977, sp. zn. 2 Tzf 2/77, č. 1/1978 Sb. rozh. tr.

[4] Srov. zprávu trestního kolegia NS ČSSR z 26. 1. 1988, sp. zn. Tpjf 28/87, č. 16/1988 Sb. rozh. tr.

[5] Viz rozhodnutí NS ČSR z 18. 2. 1987, sp. zn. 7 Tz 7/87, č. 11/1989 Sb. rozh. tr.

[6] Srov. zprávu trestního kolegia NS ČSSR z 26. 1. 1988, sp. zn. Tpjf 28/87, č. 16/1988 Sb. rozh. tr.

[7] Srov. V. Pelc: Skutkové podstaty úplatkářských trestných činů a základní zásady trestního práva, in: K. Schelle, J. Tauchen (eds.): Korupce – včera a dnes, KEY Publishing s. r. o., Ostrava 2013, str. 119.

[8] Viz usnesení NS ČR z 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 480/2016.

[9] V. Pelc, op. cit. sub 7, zejm. str. 116-123.

[10] Tamtéž, str. 115.

[11] Viz J. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, Obecná část, Zvláštní část, 6. vydání, Leges, Praha 2017, str. 31.

[12] Srov. nález ÚS ČR z 14. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 6/98, č. 123/1998 Sb. n. u. ÚS, č. 282/1998 Sb.

[13] Viz Ottův slovník naučný, 18. díl, str. 529.

[14] Viz Ottův slovník naučný, 27. díl, str. 389.

[15] Ošidnost použití tohoto pojmu nám osvětluje např. nález ÚS z 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, č. 23/1996 Sb. n. u. ÚS, který cituje Hayeka, jenž se ve svém díle Právo, zákonodárství a svoboda věnuje mj. vztahu různých zájmů.

[16] K tomu srov. již V. Pelc, op. cit. sub 7, str. 115.

[17] Hlavní účel v podobě ochrany čistoty veřejného života prosazovala i dobová judikatura. Srov. např. rozhodnutí KS v Košicích ze 4. 7. 1952, sp. zn. 2 Tk 220/52, č. 45/1953 Sb. rozh. tr., nebo rozhodnutí NS z 15. 11. 1954, sp. zn. Plz 11/54, č. 1/1955 Sb. rozh. tr.

[18] Rozhodnutí KS v Českých Budějovicích z 1. 11. 1951, sp. zn. 3 Tk 206/51, č. 65/1952 Sb. rozh. tr.

[19] J. Musil: Zahraniční trestněprávní úpravy potírání korupce, Trestní právo č. 1/2003.

[20] Viz § 2 odst. 2 věta první zák. č. 178/1924 Sb., o úplatkářství a proti porušování úředního tajemství.

[21] Článek byl vytvořen v rámci projektu Prevence kriminality a kriminologické souvislosti.