oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Přípustnost dovolání, vyčerpání procesních prostředků

publikováno: 22.09.2016

Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva. Účastník, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání.

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 3. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) ze dne 3. 10. 2012, č. j. 39 Cm 204/2011-49, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalované o zaplacení částky 480 Kč s příslušenstvím. Tento nárok uplatnila na základě listiny označené jako „směnka vlastní“, vystavené dne 27. 1. 2009 v Rychnově nad Kněžnou, v níž se žalovaná zavázala, že zaplatí na řad stěžovatelky do 30 dnů od jejího vystavení výše uvedenou částku. Krajský soud žalobu zamítl z důvodu neplatnosti směnky podle § 33 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. Její splatnost byla totiž dána lhůtou končící určitým datem (tzv. lhůtová směnka). Vzhledem k tomu, že nešlo o spor mezi podnikateli při jejich činnosti a požadovaná částka nepřevyšovala 100 000 Kč, přitom nemohl stěžovatelce přiznat uplatněný nárok ani z jiného právního důvodu, protože k projednání takovéto žaloby nebyl věcně příslušný.

3. Podáním ze dne 10. 10. 2012, podaným k poštovní přepravě dne 12. 10. 2012, navrhla stěžovatelka podle § 166 odst. 1 o. s. ř. vydání doplňujícího rozsudku, a to z důvodu, že krajský soud v popsaném rozsudku nerozhodl o žalované pohledávce z příčinného závazkového vztahu na zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Usnesením téhož soudu ze dne 26. 11. 2012, č. j. 39 Cm 204/2011-56, byl tento návrh zamítnut, přičemž toto rozhodnutí následně k odvolání stěžovatelky potvrdil svým usnesením ze dne 5. 2. 2013, č. j. 5 Cmo 49/2013-67, i Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“). Z jeho usnesení vyplývá, že uvedený nárok nebyl předmětem řízení, a tedy o něm krajský soud ani nemohl rozhodnout. Stěžovatelka uplatnila žalobou pouze směneční nárok, který však nikdy nezahrnuje i nárok z případného kauzálního vztahu. Za předmět řízení by tak tento nárok bylo možné považovat toliko tehdy, pokud by soud připustil změnu žaloby podle § 95 odst. 1 o. s. ř. I kdyby však stěžovatelka podala návrh v tomto směru, krajský soud by jej musel zamítnout, protože k projednání kauzálního nároku by s ohledem na výšku žalované částky nebyl věcně příslušný.

4. Stěžovatelka je přesvědčena, že se zaplacení žalované částky domáhala jednak ze směnky, jednak z kauzální pohledávky. Tím, že se krajský soud cítil věcně nepříslušným k projednání předmětné žaloby a že se oba uvedené soudy nepostaraly o její upřesnění (např. dotazem na stěžovatelku, zda skutečně míní podat i tento návrh) a rozhodly jen na základě některých uplatněných důvodů a skutkových tvrzení, mělo být porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejný důsledek měl mít i jejich postup, kterým ji donucovaly uvést právní důvod požadovaného plnění, ačkoliv účastník řízení žádnou takovou povinnost nemá.

II. Posouzení včasnosti ústavní stížnosti  proti napadenému rozsudku

5. Ústavní soud předně konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu ze dne 3. 10. 2012, č. j. 39 Cm 204/2011-49, byl právnímu zástupci stěžovatele doručen 10. 10. 2012. Tato skutečnost byla telefonicky ověřena na uvedeném soudu, přičemž jí odpovídá i datum doručení, které stěžovatelka vyznačila na kopii napadeného rozsudku, jakož i obsah napadeného usnesení téhož soudu. Vzhledem k tomu, že návrh na doplnění podle § 166 odst. 1 o. s. ř. ani rozhodnutí o něm nemají žádný vliv na právní moc a vykonatelnost původního rozsudku a případný doplňující rozsudek jej nemůže ani nijak změnit, není dán žádný důvod, pro který by napadený rozsudek neměl být považován za poslední procesní prostředek k ochraně práva stěžovatelky ve smyslu § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To však zároveň znamená, že lhůta 60 dnů pro podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), ve spojení s přechodným ustanovením čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb.] se pro stěžovatelku začala odvíjet ode dne, kdy byl doručen jejímu právnímu zástupci, a tedy jejím posledním dnem bylo pondělí 10. 12. 2012 (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 57 o. s. ř.). Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla proto podána zjevně opožděně.

III. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným usnesením

6. Pokud jde o zbylou část stížnostního žádání, Ústavní soud se musel v první řadě zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na novelizaci § 237 o. s. ř. a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného usnesení odvolacího soudu totiž došlo po 1. 1. 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7 a čl. IV odst. 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.

7. Podle § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ústavní soud má za to, že v případě napadeného meritorního usnesení odvolacího soudu potvrzujícího (procesní) usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na doplnění rozsudku podle § 166 odst. 1 o. s. ř., se neuplatní žádná z výjimek podle § 238 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Z těchto důvodů tak jeho přípustnost závisela právě a jen na tom, zda byly splněny podmínky vymezené § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž byla stěžovatelka v usnesení odvolacího soudu náležitým způsobem poučena.

8. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.

9. Ze srovnání dosavadní a nové právní úpravy dovolání je zřejmé, že zákonodárce při vymezení podmínek jeho přípustnosti v podstatě převzal kritérium zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dílčí doplnění podmínek přípustnosti o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na tomto závěru nic nemění. Ústavní soud proto v souladu se svou dosavadní judikaturou [srov. např. nálezy ze dne 9. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 121/06 (N 125/46 SbNU 181), ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209), bod 10] považuje i dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

10. V řízení o ústavní stížnosti, nejde-li o případ, kdy nejsou splněny procesní podmínky pro její věcné projednání, se Ústavní soud zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Je třeba zdůraznit, že jde vždy o otázku právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry.

11. Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. V opačném případě by totiž byla jeho ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).

12. Ve vztahu k § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., dále Ústavní soud podotýká, že ačkoliv převzal dikci § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, jehož výklad se s ohledem na existenci více dovolacích důvodů omezoval toliko na otázky hmotného práva, jeho nové znění je třeba interpretovat šířeji, a to ve spojení s pojmem „otázek hmotného nebo procesního práva“ podle § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Takto vymezený dovolací důvod se týká nesprávného posouzení věci nejen z hlediska práva hmotného, nýbrž též práva procesního, a tudíž zahrnuje i výše uvedené „vady řízení“ ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, je-li s nimi spojena existence příslušné právní otázky. Je patrné, že nejde o změnu, která by ve srovnání s právní úpravou dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, zužovala rozsah uplatnitelných dovolacích důvodů. Obdobným způsobem vymezovala jejich rozsah i judikatura Ústavního soudu, která vedle účelu tohoto typu dovolání, jímž bylo (a stále je) sjednocování judikatury obecných soudů, kladla důraz i na povinnost dovolacího soudu poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, jež je pro soudní moc jako celek výslovně vyjádřena v čl. 4 Ústavy České republiky [srov. např. nález ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05 (N 227/47 SbNU 973)].

13. Uvedené závěry samozřejmě nebrání, aby dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání rozlišoval mezi otázkami právními a skutkovými (jak předpokládá samotný § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), jeho odlišný názor na to, zda v dovolání uplatněné argumentaci stran skutkových zjištění obecných soudů lze přiznat ústavněprávní relevanci, a tedy zda v konkrétní věci z tohoto důvodu vyvstává právní otázka porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, ale nesmí být důvodem omezení přístupu neúspěšného dovolatele k Ústavnímu soudu. Ústavní soud připomíná, že vzhledem k míře uvážení, která je s posouzením těchto otázek nepochybně spojena, resp. složitosti tohoto posouzení, bude pro účastníky řízení často nemožné, aby předvídali jeho výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci stížnosti Adamíček proti České republice č. 35836/05). Právě tato skutečnost byla nakonec důvodem, pro který Ústavní soud v minulosti přehodnotil svůj původní přístup a včasnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu, jejímuž podání předcházelo odmítnutí dovolání pro nepřípustnost z důvodu neuplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) nebo § 241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, začal posuzovat podle § 72 odst. 4 o. s. ř. [srov. usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3634/10 (U 3/60 SbNU 777), bod 13]. Zbývá dodat, že nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. nedošlo k takové změně právního stavu, která by ve vztahu k budoucí praxi cokoliv měnila na důvodnosti těchto závěrů.

14. Poněvadž v dané věci stěžovatelka nenapadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva, a její ústavní stížnost je tudíž v této části nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené zákonem pro její podání a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Právní věta redakce.