oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Princip omezené důvěry v dopravě a trestní odpovědnost řidiče za dopravní nehodu

publikováno: 26.07.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. ÚS 3765/17.

Zodpovězení otázky viditelnosti v době dopravní nehody i otázky (objektivních a subjektivních) možností a schopností stěžovatele jako řidiče za daných podmínek střetu zabránit je jedním ze základních předpokladů pro objasnění jejích příčin, a má tak samozřejmě vliv i na vyhodnocení samotného zavinění či jeho míry. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zpětně již nelze přesně simulovat rušivé optické vlivy i další důležité momenty, které se s velkou pravděpodobností mohly vyskytnout v době bezprostředně před střetem. Není však možné zcela přehlédnout specifické poměry v okamžiku nehody a vycházet z ideálních poměrů, jakoby k nehodě došlo ve dne a za jasného počasí. Jestliže soudy vzaly za základ pro své skutkové závěry znalecké posudky, které (vzdor výhradám obhajoby) konkrétní podmínky v době nehody pomíjejí, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu, usnesení městského soudu a rozsudku obvodního soudu, neboť byl toho názoru, že jimi došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 

Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u obvodního soudu, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tím, že se jako řidič osobního motorového vozidla dostatečně nevěnoval řízení a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, v důsledku čehož narazil do osoby přecházející vozovku, a to vše za okolností blíže rozvedených ve skutkové větě výroku o vině daného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Poškozenou zdravotní pojišťovnu soud odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 

Odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu městský soud napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. 

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že od počátku řízení poukazoval na to, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to ohledně průběhu děje před samotným střetem, zejména o pohybu poškozené ve vozovce bezprostředně před nehodou. Stěžovatel dále uvedl, že ani jeden ze soudních znalců své závěry o viditelnosti poškozené z pohledu řidiče jedoucího vozidla nečinil se znalostí místa nehody za obdobných světelných podmínek, když se s místem nehody neseznámili za tmy a mírného deště a veškeré své výpočty a závěry činili toliko od stolu. Stěžovatel poukázal především na večerní hodinu, mírný déšť a odlesky světel (světlometů protijedoucích vozidel i veřejného osvětlení) na povrchu vozovky. Kdyby se znalci byli dostavili na místo nehody za obdobných podmínek (tj. ve večerních hodinách a za mírného deště), byl stěžovatel přesvědčen, že jejich závěry o výhledových podmínkách řidiče by byly zcela odlišné. Tuto svou argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl. Stěžovatel rovněž namítl, že soudy zamítly jeho návrh na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru doprava. Toto zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování přitom nebylo soudem odvolacím adekvátně zdůvodněno, přičemž soud prvního stupně svůj zamítavý postoj neodůvodnil vůbec. Obdobně měl dle názoru stěžovatele pochybit městský soud v tom, že ponechal návrh obhajoby na zajištění výstupu o dechové zkoušce poškozené bez odezvy. V protokolu o nehodě v silničním provozu je dle něj sice uvedeno, že u poškozené byla provedena dechová zkouška s negativním výsledkem, ale ve spise již není založen výstup z použitého přístroje (jako tomu bylo u stěžovatele). 

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených soudních rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 

Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ačkoli se soudy (zejména soud obvodní) skutkovým dějem velmi podrobně zabývaly, nevypořádaly se se zásadní námitkou stěžovatele ohledně podmínek viditelnosti, které v době střetu panovaly. Stěžovatel přitom na tento dílčí aspekt dopravní nehody poukazoval minimálně od počátku řízení před soudem a kladl na něj důraz i v opravných prostředcích. Navzdory tomu se soudy otázkou viditelnosti blíže nezabývaly a bez dalšího převzaly závěry ze znaleckých posudků. 

Ústavní soud poukázal na to, že znalecký posudek Ing. Oty Kuhna v tomto ohledu pouze uvádí, že „vyloženě rušivé optické vlivy osvětlení místa nehody se v daném okamžiku pravděpodobně kromě možných protijedoucích vozidel nevyskytovaly“. Toto konstatování však dle názoru Ústavního soudu ostře kontrastuje s fotografiemi z místa nehody pořízenými samotnými příslušníky policie, kteří byli k vyšetřování dopravní nehody přivoláni. Dvě vybrané fotografie jsou přitom součástí téhož znaleckého posudku. Z těchto fotografií jsou patrny výrazné odlesky světel protijedoucích vozidel i veřejného osvětlení na povrchu vozovky, které již samy o sobě viditelnost podstatným způsobem zhoršují. Reakční doba stěžovatele jako řidiče byla ve zmíněném znaleckém posudku vypočtena na základě úvahy o dosvitu potkávacích světel, ovšem bez přihlédnutí ke konkrétním optickým podmínkám, které z pohledu řidiče v době střetu panovaly. Jmenovaný znalec se navíc s nehodovým místem seznámil za diametrálně odlišných podmínek. 

Ústavní soud dále uvedl, že první znalecký posudek Ing. Pavla Tůmy dokonce tmu, funkční veřejné osvětlení, mokrou vozovku, lehký déšť a teplotu nad bodem mrazu pouze konstatuje v úvodu, při výpočtu reakční doby (jakož i při odpovědích na další zadané otázky) však již znalec evidentně vychází z ideálních podmínek (resp. průměrné reakční doby řidiče), aniž by byly náležitě vzaty v úvahu vzpomínané optické a meteorologické vlivy, jejichž přítomnost znalec v úvodu posudku jen zkonstatoval. 

Ústavní soud považoval za nutné připomenout své dosavadní závěry stran principu omezené důvěry v dopravě a trestní odpovědnosti řidiče za dopravní nehodu. V nálezu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), Ústavní soud uvedl, že jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je nutné zohlednit jednak to, zda se řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jednak ale i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k nehodě dojde. Zde se proto uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Tz 20/81). Nelze tedy bez dalšího přisvědčit tvrzení soudu prvního stupně, že řidič musí vždy předpokládat porušení pravidel silničního provozu ze strany ostatních účastníků. Takový výklad totiž ukládá povinnost neplynoucí přímo ze zákona (čl. 2 odst. 3 Listiny), je v rozporu se samotným účelem platných pravidel silničního provozu a současně zakládá nerovnost v právech a povinnostech podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny (body 16 a 22 cit. nálezu). Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je podle Ústavního soudu nutno vyvozovat z konkrétních skutkových okolností a nelze tak činit pouze na základě zpětné úvahy, že došlo-li ke škodlivému následku, byla automaticky potřebná míra opatrnosti zanedbána. V tomto ohledu Ústavní soud odkázal i na své závěry vyslovené v nálezu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2065/15 (N 96/81 SbNU 565), dle nichž závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu dochází i bez cizího zavinění. 

Ve světle uvedeného je tudíž podle názoru Ústavního soudu třeba nahlížet i na hodnocení skutkového zjištění, dle něhož manžel poškozené upoutal pozornost stěžovatele svým chováním. Úvaha obvodního soudu, že tím neměla být rozptýlena pozornost stěžovatele, která se tak nadále měla upínat na dění na vozovce před ním, je nerealistická. Bylo-li tomu tak, šlo o přirozenou reakci člověka na konkrétní méně obvyklou situaci (intenzivní gestikulace). V takovém případě však pozornost stěžovatele směřovala jinam spíše jen na velmi krátký časový okamžik (též s přihlédnutím k nízké rychlosti vozidla stěžovatele), když záhy došlo ke střetu s poškozenou. I tento moment je zapotřebí vzít v úvahu. Dosavadní teze o nutnosti víceméně absolutní soustředěnosti řidiče z těchto důvodů podle Ústavního soudu neobstojí. 

Ústavní soud tedy ve shodě s argumentací stěžovatele dospěl k závěru, že provedené dokazování nepředstavuje dostatečný základ pro rozhodnutí o jeho vině i případném trestu. Zodpovězení otázky viditelnosti v době dopravní nehody i otázky (objektivních a subjektivních) možností a schopností stěžovatele jako řidiče za daných podmínek střetu zabránit je jedním ze základních předpokladů pro objasnění jejích příčin, a má tak samozřejmě vliv i na vyhodnocení samotného zavinění či jeho míry. Ústavní soud uvedl, že je mu zřejmé, že zpětně již nelze přesně simulovat rušivé optické vlivy i další důležité momenty, které se s velkou pravděpodobností mohly vyskytnout v době bezprostředně před střetem. Není však možné zcela přehlédnout specifické poměry v okamžiku nehody a vycházet z ideálních poměrů, jakoby k nehodě došlo ve dne a za jasného počasí. Jestliže soudy vzaly za základ pro své skutkové závěry znalecké posudky, které (vzdor výhradám obhajoby) konkrétní podmínky v době nehody pomíjejí, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Již proto byl Ústavní soud nucen napadená soudní rozhodnutí zrušit. 

Ústavní soud přisvědčil i některým dílčím procesním námitkám stěžovatele. Vypořádání důkazních návrhů obhajoby (resp. vůbec nosných bodů její celkové argumentace) v podobě návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru doprava v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně (jinak velmi pečlivě zpracovaného) zcela absentuje. Odvolací soud sice tento deficit napravil, když uvedl, že s ohledem na shodné závěry znaleckých posudků potřeba nechat vypracovat revizní znalecký posudek odpadla, nicméně již se blíže nevyjádřil k dalšímu důkaznímu návrhu, a sice výsledku dechové zkoušky poškozené. Odvolací soud dále jen kuse uvedl, že návrhy obhajoby na doplnění dokazování byly shledány nadbytečnými, poněvadž skutkový děj byl plně prokázán. Takové vypořádání návrhů obhajoby, dovodil Ústavní soud, neodpovídá požadavkům kladeným na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. 

Nejvyšší soud podle názoru Ústavního soudu sice nepochybil, jestliže odmítl dovolání stěžovatele z důvodu, že jím uplatněným dovolacím důvodům dle § 265b odst. 1 písm. g) a l) zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), námitky svým obsahem neodpovídají, neboť opravdu měly čistě skutkový a procesní charakter. Nelze nicméně podle názoru Ústavního soudu přehlédnout, že dovolací soud shora vytknuté zásadní rozpory mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry a jejich následné pominutí v rámci dalšího dokazování nenapravil, pročež Ústavní soud přikročil i ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. 

Z výše rozvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu zrušil pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dodal, že při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou dotčené soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 314h odst. 1 trestního řádu).

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu