oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

PŘIMĚŘENÉ ZADOSTIUČINĚNÍ ZA VZNIKLOU NEMAJETKOVOU ÚJMU

autor: JUDr. Andrej Lobotka
publikováno: 16.10.2014

Článek se zabývá otázkou nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v situaci, kdy skutek, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno, je nakonec kvalifikován jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění. Dle zákona o odpovědnosti za škodu stát odpovídá (za podmínek stanovených citovaným zákonem) za škodu, která byla způsobena buď a) nezákonným rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním nebo b) nesprávným úředním postupem.


Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle zákona o odpovědnosti za škodu též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.[1] Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující.[2]  

Nezákonným rozhodnutím, za které bude stát podle výše citovaného zákona odpovídat, se může za určitých okolností stát i usnesení o zahájení trestního stíhání.  

Usnesení o zahájení trestního stíhání je rozhodnutí vydávané policejním orgánem podle ustanovení § 158 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpis (dále jen „trestní řád“) v případě, že prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba a není dán důvod k postupu podle ustanovení § 159a odst. 2 a 3 nebo ustanovení § 159b odst. 1 trestního řádu. 

V případě, že v trestním řízení nedojde k odsouzení obviněného, popř. k využití některého z odklonů (např. podmíněného zastavení trestního stíhání, narovnání…), tedy v případě, že dojde ke zproštění obžaloby, zastavení trestního stíhání v přípravném řízení, zastavení trestního stíhání po předběžném projednání obžaloby, zastavení trestního stíhání v hlavním líčení nebo k postoupení věci jinému orgánu během přípravného řízení, když se ukáže, že nejde o trestný čin, ale že jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění, nebo v případě, že dojde k postoupení věci jinému orgánu, jestliže soud během hlavního líčení nebo po předběžném projednání obžaloby dospěje k závěru, že nejde o trestný čin, ale že jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění, je nutné povazovat usnesení o zahájení trestního stíhání za nezákonné rozhodnutí. 

Nárok na náhradu škody a nemateriální újmy způsobené zahájením trestního stíhání se tedy posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona o odpovědnosti za škodu, tedy jako nárok na náhradu škody a nemateriální újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). 

Ústavní soud ČR se ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09 (publikován jako N 208/63 SbNU 419) obecně vyjádřil k problematice nemateriální újmy vzniklé v důsledku zahájení trestního stíhání: „Dle náhledu Ústavního soudu každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění „liché“, což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem.“ 

V případě, kdy dojde v trestním řízení ke zproštění obžaloby, otázka, zda obžalovanému náleží náhrada imateriální újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, není nikterak problematická (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006). 

Kritéria, která mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 

a) povaha trestní věci[3],

b) délka trestního řízení[4],

c) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby[5]. 

Otázkou, na kterou mají příslušné soudy, tedy Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze, v současné době v některých případech odlišný (nejasný) názor, je, zda trestní stíhání, které se skončí postoupením věci jinému orgánu, když se ukáže, že nejde o trestný čin, ale že jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění, zakládá právo na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím představovaným usnesením o zahájení trestního stíhání v penězích. 

Při hledání odpovědi na výše položenou otázku, je možné narazit na několik argumentů hájících buď kladnou, nebo zápornou odpověď. 

Na jedné straně se dá argumentovat tím, že v případě, že se osoba dopustí jednání, které v sobě nese znaky buď trestného činu, nebo i přestupku a záleží jen na výši způsobené škody, tak by bylo v rozporu s dobrými mravy a obecně sdílenou ideou slušnosti a spravedlnosti, aby se takovéto osobě dostalo zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích. Takovýto postoj zaujal Obvodní soudu pro Prahu 2 ve svém rozsudku ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 15 C 92/2013, ve kterém žalobce požadoval zadostiučinění za trestní stíhání vedené proti jeho osobě pro trestný čin poškození cizí věci, kterého se měl dopustit zlomením mladého stromu - lípy. Podle odborného vyjádření znalce měl svým činem způsobit škodu ve výši 6 522 Kč. Přestože žalobce, tehdy jako obviněný, od počátku navrhoval znalecký posudek, nebylo mu vyhověno. Z posudku, který si následně opatřil sám, vyplynulo, že škoda byla nižší než 5 000 Kč. Věc tedy byla postoupena komisi pro projednání přestupku při Městském úřadu Ivančice. 

Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 18. února 2014, sp. zn. 25 Co 526/2013, výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil a dodal, že odpovědnost státu nastává pouze za situace, pokud výsledek trestního řízení směřuje k tomu, že ten, proti komu bylo vedeno trestní stíhání, byl stíhán za dovolené jednání, případně za skutek, jehož se nedopustil. Městský soud v Praze trval v uvedeném rozhodnutí na tom, že v situacích, kdy skutky, pro které byli obžalovaní stíháni, byly nedovoleným jednáním, ale byly překvalifikovány ze zločinů či přečinů na přestupky, tak nezvykne přiznávat náhradu imateriální újmy. Městský soud v Praze se přitom odvolal na svůj rozsudek ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 30 Co 416/2010, a rozsudek ze dne 26. března 2013, sp. zn. 25 Co 478/2012. 

Městský soud v Praze však v jiném případě, konkrétně v rozsudku ze dne 10. května 2012, sp. zn. 70 Co 152/2012, ve kterém šlo o velmi podobnou situaci, jako byla situace ve výše uvedeném případě, přiznal náhradu imateriální újmy ve výši 10 tisíc Kč. V tomto případě byla obviněná trestně stíhána za přečin ohrožování výchovy dítěte, kterého se měla dopustit tím, že nepodrobila své děti všem povinným očkováním podle platné právní úpravy. Soudem byl ve věci nejprve vydán trestní příkaz, kterým byla žalobkyně odsouzena, ta ale podala odpor a nakonec ji soud zprostil obžaloby. Soud přitom podobně jako v případě žalobce dospěl k závěru, že daný skutek by byl přestupkem, ale podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 21. července 2010, sp. zn. 3 Ads 42/2010, není možné správní sankci uložit, jelikož povinnost není stanovena zákonem, ale pouze vyhláškou. Také v tomto případě tak soudy dospěly k závěru, že skutek vykazuje minimálně znaky přestupku, obžalovaná však „odškodněna“ byla. 

Z výše uvedeného plyne, že Městský soud v Praze i navzdory svému tvrzení, že obžalovaným v situacích, kdy skutky, pro které byli obžalovaní stíháni, byly nedovoleným jednáním, ale byly překvalifikovány z trestných činů na přestupky, nenáleží náhrada imateriální újmy, nemá ve výše položené otázce „úplně jasno“. 

Dle mého názoru se však nezákonné trestní stíhání dá vždy považovat za závažný zásah do základních práv jednotlivce, do jehož soukromého života a osobní svobody je takovým postupem státní moci intervenováno, zakládající nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích. A to bez ohledu na to, zda došlo ke zproštění obžaloby nebo zda byla věc postoupena jinému orgánu, poté, co se ukázalo, že nejde o trestný čin, ale že jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění. Toto tvrzení podporuje např. i výše citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09. Ústavní soud ČR se v již výše citovaném nálezu ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, vyjádřil v tom smyslu, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy tehdy, jedná-li se o obvinění „liché“, což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem. 

Také Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, vyjádřil následovně: „Při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Zadostiučinění musí být přiměřené…“ 

Dalším argumentem podporujícím tvrzení, že nezákonné trestní stíhání zakládá nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích i v případě, kdy dojde k posouzení předmětného jednání jako přestupku, jiného správního deliktu nebo kárného provinění, je skutečnost, že již na samotné trestní řízení může být nazíráno jako na určitý druh trestu. Když se podíváme na institut upuštění od potrestání, zjistíme, že vychází z premisy, že „…samotné trestní stíhání pachatele, tj. jeho odhalení, stíhání jako obviněného, projednání jeho činu před soudem a vyslovení viny, které v sobě obsahuje negativní zhodnocení pachatelova trestného činu soudem, může mít samo o sobě z hlediska individuální a generální prevence stejné účinky, které má jinak jen uložení trestu a jeho výkon (srov. též R 69/1957).“[6] 

„Upuštění od potrestání je v podstatě zvláštním případem pohrůžky trestem v tom smyslu, že dokud není pravomocně rozhodnuto o tom, že soud upouští od uložení trestu, na pachatele působí samotný fakt odhalení trestného činu, jeho vyšetřování spojené s trestním řízením vedeným proti pachateli, soudní projednávání činu a pak zejména po celou dobu trestního stíhání existující hrozba uložení trestu soudem.“[7] 

Pokud je však osoba vystavena výše uvedeným vlivům trestního řízení (vyšetřování skutku spojené s trestním řízením vedeným proti pachateli, projednání skutku před soudem, existující hrozba uložení trestu soudem), aniž by se dopustila trestné činnosti, ale spáchala „pouze“ přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění, tak výše uvedené vlivy, které za normálních okolností plní funkci individuální a generální prevence,mohou v případě, kdy nebude takovýto zásah do sféry dané osoby dostatečně (finančně) kompenzován, působit kontraproduktivně, tedy v krajním případě dokonce i jako kriminogenní faktor (na danou osobu může totiž působit nespravedlivě skutečnost, že i když spáchala „pouze“ přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění, tak byla vystavena stejnému procesu - vlivům jako osoba dopouštějící se trestné činnosti.). 

Domnívám se, že Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze by měly respektovat nález Ústavního soudu ČR, který jednoznačně stanovil, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy tehdy, jedná-li se o obvinění „liché“, což může vyplynout ze skutečnosti, že předmětný skutek nebyl trestným činem (bez ohledu na to, zda daný skutek byl pak vyhodnocen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění) a neměly by se snažit omezovat nárok osob na odškodnění v případě, kdy bylo jejich jednání vyhodnoceno jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění.

 

Autor je advokátním koncipientem v Brně a doktorandem na Katedře trestního práva PrF MU.

 



[1] Viz ustanovení §31a odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu.

[2] Viz ustanovení §31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu.

[3] „Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).“ (Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

[4] „Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval. Lze zde vyjít případně z toho, že trvání trestního stíhání může způsobovat kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka; délka trestního stíhání však na druhou stranu, zejména v případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, nemusí mít nutně za následek narůstající dotčení integrity poškozeného a mohlo by být v takových poměrech uvažováno o poklesu intenzity újmy v průběhu plynutí času. Zajisté je vždy na místě porovnávat vliv tohoto kritéria s ostatními a nečinit z něj mechanicky určující hledisko.“ (Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

[5] „Toto kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.“ (Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

[6] Viz ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 634.

[7] Viz ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 634.