Příkazy k odposlechu a jejich formálně-materiální posouzení

autor: JUDr. Jakub Matocha
publikováno: 03.04.2018

V nedávné době byla odbornou veřejností vedena debata týkající se zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, k níž se mj. opakovaně vyjádřil i Petr Toman ve svých příspěvcích v Bulletinu advokacie. Naznačená debata byla iniciována rozhodnutím Vrchního soudu v Praze v mediálně známé kauze Rath, ve kterém soud označil příkazy k odposlechu za nezákonné, neboť trpěly vadami spočívajícími zejména v nedostatečnosti odůvodnění.

Ačkoliv k dané problematice již dříve existovala rozsáhlá judikatura, která byla v některých případech vnitřně rozporná, postavil Nejvyšší soud nyní zcela najisto, jakým způsobem posuzovat zákonnost příkazů k odposlechu, záznamu telekomunikačního provozu a v zásadě i jakýchkoliv jiných úkonů, které je nutné hodnotit z formálně-materiálního hlediska. Následující text přibližuje význam uvedeného závěru, jeho vývoj, jakož i možné dopady do budoucna. 

Odůvodnění příkazu k odposlechu 

Odposlech či záznam telekomunikačního provozu představuje vždy závažný zásah do základních lidských práv, z důvodu čehož zákon[1] stanoví, v posuzovaném případě rozsáhle doplněn judikaturou vyšších soudů, přísné podmínky pro jejich nařízení. Zvláštní pozornost je věnována zejména odůvodnění, ve kterém podle § 88 odst. 2 tr. řádu „musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují“.[2] K uvedenému zákonnému požadavku na odůvodnění následně přistupuje celá řada požadavků na jeho obsah. Konkrétně se jedná o (i) označení trestného činu nebo vyhlášené mezinárodní smlouvy podle § 88 odst. 2 tr řádu; (ii) dostatečné zvážení, zda získání významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky; (iii) uvedení důvodného předpokladu, že odposlechem budou získány skutečnosti významné pro trestní řízení; (iv) uvedení konkrétních skutkových okolností, které odůvodňují účel odposlechu, a proč nešlo účelu odposlechu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené; (v) uvedení konkrétních skutkových okolností, které odůvodňují vydání příkazu; a (vi) uvedení konkrétních skutkových okolností, které odůvodňují dobu trvání příkazu.[3]

Nastíněné požadavky na odůvodnění příkazu k odposlechu byly vymezeny Nejvyšším soudem zejména při přezkoumávání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle § 88 odst. 8 tr. řádu.[4] V této souvislosti je nutné dodat, že právě na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazovalo i výše citované usnesení Vrchního soudu v Praze, které nedostatečnost odůvodnění spatřovalo zejména v (i) absenci konkrétních skutkových okolností odůvodňujících odposlech, (ii) absenci odůvodnění doby trvání odposlechů či (iii) absenci úvahy o nezbytnosti zásahu do soukromí dotčených osob.[5]

Z uvedených rozhodnutí vyšších soudů je zřejmé, že problematika náležitosti příkazu k odposlechu je či byla poměrně komplikovaná a nevyjasněná. S ohledem na panující rozdílné názory týkající se kvality odůvodnění příkazu k odposlechu, tj. odkdy je nutné tyto považovat za nezákonné, bylo proto s napětím očekáváno rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných, která se významnou měrou týkala právě zákonnosti příkazů k odposlechům. 

„Sjednocující“ rozhodnutí Nejvyššího soudu 

Jak již název tohoto článku uvádí, Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017 (dále jen „rozsudek NS“), dospěl k závěru, že zákonnost příkazů k odposlechu, jakož i obdobné úkony či důkazy získané na jejich základě, je nutné s ohledem na doktrinální a judikaturní požadavky, jak bude uvedeno níže, posuzovat prizmatem formálně-materiálním.

V kontextu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uvedené znamená, že Vrchní soud v Praze „přistoupil k posouzení odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ryze formálně, aniž by přezkoumal existenci materiálních důvodů pro nařízení odposlechu“,[6] což odporuje doktríně materiálního právního státu.[7] Odvolací soud měl „obecné“ pasáže odůvodnění příkazu přezkoumat ve světle tzv. testu trojí kontroly a s ohledem na celý spisový materiál, z něhož existence věcných důvodů pro vydání příkazu k odposlechu vyplývá.[8]

Ačkoliv Nejvyšší soud v posuzovaném případě konstatoval zjištění formálního nedostatku příkazů, spočívajícího v absenci výslovného odůvodnění doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu,[9]dodal, že „s ohledem na popis skutkových okolností případu (pozn.: je doba trvání odposlechu) zcela materiálně odůvodněna, a z formálně-materiálního hlediska tak není vadou, která by způsobovala nezákonnost příkazů“.[10]

Na příkazy proto nesmí být nahlíženo ryze formálně, neboť případné formální nedostatky mohou být věcně odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi obsaženými v odůvodněních příkazů. Uvedené závěry Nejvyšší soud jednoznačně vztáhl i na obdobné úkony zahrnující např. povolení ke sledování osob a věcí,[11] když zopakoval, že na „posuzování zákonnosti těchto úkonů je nutné nahlížet formálně-materiálně, a nikoliv vytržením obdobných (podle odvolacího soudu obecných) pasáží z kontextu a souvislostí příslušného odůvodnění dospět k (formálnímu) závěru o obecnosti celého odůvodnění. Nadto lze požadavek soudu druhého stupně, aby orgány činné v trestním řízení povolující sledování osob a věcí (nebo jakýkoliv jiný zásah do základních práv a svobod) vždy zevrubně odůvodňovaly, proč nelze skutečnosti důležité pro trestní řízení zjistit jiným způsobem, za situace, když se z odůvodnění jejich rozhodnutí podrobně podávají konkrétní skutkové okolnosti, jejichž interpretací lze jednoduše učinit stejný závěr jako v nyní posuzované věci, (…) značit za přepjatě formalistický.“[12]

Lze tedy shrnout, že případný formální nedostatek v rámci formálně-materiálního hodnocení příkazů nezaloží jejich nezákonnost, jestliže jsou důvody pro nařízení odposlechu „materiálně“ seznatelné z konkrétních skutkových okolností, které jsou rozvedeny v odůvodnění příkazů.[13] 

Prejudikatura vyšších soudů 

Výše citovaný rozsudek NS včetně jeho odůvodnění nebyl pro mnohé překvapením, neboť judikaturní závěry Nejvyššího i Ústavního soudu již dlouhodobě směřovaly výše citovaným směrem, a toto rozhodnutí lze tedy považovat za logické vyústění nastoleného směru. Ostatně i rozsudek Nejvyššího soudu se odvolává na existující judikaturu, z níž za zmínku stojí zejména následující rozhodnutí.

Z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013,[14] mj. vyplývá, že „jestliže při následném posouzení a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti, byť je vadou řízení, nevede k závěru o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu“. Takový právní názor je projevem doktríny materiálního právního státu deklarované v judikatuře Ústavního (ale i Nejvyššího) soudu.[15]

Shora uvedené rozhodnutí přezkoumal i Ústavní soud, který dospěl za užití testu účinnosti trojí kontroly k závěru, že v posuzovaném případě podal policejní orgán řádně věcně i formálně odůvodněný návrh státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost, je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce ani protokol o prohlídce sice formálně neobsahovaly pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tyto skutečnosti byly ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky této fáze řízení zřejmé.[16]

Ze starší judikatury lze rovněž zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, ve kterém byl mj. vysloven závěr, že nároky na preciznost a detailnost slovního zdůvodnění nemohou být přílišné, přičemž absence podrobného zdůvodnění sama o sobě nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny.

Ačkoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na řadu dalších rozhodnutí vyšších soudů vztahujících se k této tematice,[17] jsou k dispozici i Nejvyšším soudem necitovaná rozhodnutí. Za významný lze považovat např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1221/16, ve kterém Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že negativně hodnocené nedostatky písemného odůvodnění příkazu k prohlídce nemusí nutně představovat ústavněprávní pochybení, kvůli kterým by musel zrušit napadený příkaz, a zamezit tak použití důkazů získaných během prohlídky. K ústavněprávnímu pochybení nedochází v případě, že ze všech okolností případu, seznatelných z příkazu k prohlídce nebo z trestního spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky pro její nařízení – navíc v podobě neodkladného a neopakovatelného úkonu – jsou skutečně dány.[18]

V neposlední řadě lze rovněž odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 47/2011, podle kterého „formální pochybení, spočívající v tom, že v příkazu k prohlídce nebyla zdůvodněna neodkladnost úkonů, nemůže znegovat podstatu a povahu neodkladnosti provedeného úkonu. (…) Absenci odůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu je třeba považovat za důležité pochybení, které nelze bagatelizovat. Přitom je však třeba v každém jednotlivém případě náležitě zvažovat povahu takového pochybení, a to zejména z materiálního hlediska, tedy zda i přes absenci náležitého odůvodnění zde podmínky neodkladnosti jsou dány s ohledem na konkrétní okolnosti případu.“ 

Závěr

S ohledem na uvedené rozhodnutí NS je již nyní postaveno najisto, jakým způsobem přistupovat k hodnocení kvality, resp. zákonnosti, příkazu k odposlechu či jiným úkonům v trestním řízení. Ačkoliv se v minulosti část judikatury Nejvyššího soudu odchylovala, do budoucna je zřejmé, že při přezkoumání zákonnosti těchto úkonů musí být kladen důraz na tzv. materiálně-formální přístup, jehož východiska lze nalézt v doktríně materiálně-právního státu.[19] 

Zda rozhodnutí NS ve svém důsledku způsobí nižší kvalitu odůvodnění příkazu k odposlechu, a tím i častější akceptaci zásahů do základních lidských práv, lze v tuto chvíli obtížně předvídat. Nicméně podle mého názoru toto rozhodnutí neznamená jakoukoliv rezignaci na kvalitu či materiální věcnost jednotlivých příkazů, nýbrž pouze skutečnost, že případné formální nedostatky spočívající v absenci dílčích požadavků v odůvodnění příkazu nezpůsobí bez dalšího jejich nezákonnost. V tomto ohledu je však nutné dodat, že nastolený diskurz není samonosný, neboť nároky na odůvodnění příkazu, vymezené zákonem či judikaturně, musí být splněny i nadále, přičemž mohou rovněž nastat případy, kdy příkazy k odposlechu či záznamu telekomunikačního provozu budou obsahovat vady takového charakteru, jež ve svém důsledku způsobí jejich nezákonnost. Z učiněného závěru lze tedy dovodit, že odposlech či jiný zásah do základních práv obviněných je přípustný, pouze je-li formálně-materiálně odůvodněný, podložený konkrétními skutečnostmi a seznatelný ze spisového materiálu, který prošel trojí kontrolou (policejní orgán-státní zástupce-soud). V opačném případě je zřejmé, že příkaz k odposlechu obstát nemůže.