oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Přijímání vkladů bez licence

autor: doc. JUDr. Petr Liška, Ph.D., LL.M.
publikováno: 16.11.2016

Ustanovení § 2 zákona o bankách říká, že:
1) Bez licence nesmí nikdo přijímat vklady od veřejnosti, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
2) Za přijímání vkladů se považuje též soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů, pokud
a) představuje jedinou nebo jednu z hlavních činností emitenta,
b) předmětem podnikatelské činnosti emitenta je poskytování úvěrů, nebo
c) předmětem podnikatelské činnosti emitenta je některá z činností uvedených v § 1 odst. 3

Již právní úprava obsažená v § 3 zákona ve znění účinném k 1. 2. 1992 stanovila, že „bez povolení působit jako banka nesmí nikdo přijímat vklady od veřejnosti, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak“. Účelem uvedené právní úpravy bylo zejména zamezit stavu, aby osoby nepodléhající právní úpravě zákona o bankách, a tudíž i dohledu ČNB mohly přijímat vklady od veřejnosti. Výjimku mohl stanovit zvláštní zákon. Takovým zákonem byl například zákon o úvěrních a spotřebních družstvech, který však obsahoval určitou regulaci družstevních záložen a podroboval je formě státního dohledu. Pokud by zákonná úprava připustila přijímání vkladů od veřejnosti jinými než zákonem o bankách či zvláštními zákony regulovanými osobami, vzniklo by tak zvýšené riziko spočívající v nedostatečné úpravě podnikání těchto osob a ohrožení návratnosti přijatých vkladů. Zároveň by se vytvořilo nerovné postavení mezi bankami a dalšími zvláštními předpisy regulovanými osobami a osobami nepodléhajícími regulaci. Takový přístup by představoval i ohrožení hospodářské soutěže.

Uvedený princip je zachován i v současně platné právní úpravě a představuje zároveň určité vymezení rozhraní pro určení, na které osoby se vztahuje bankovní regulace. Činnost spočívající v přijímání vkladů se touto úpravou stává esenciální činností, která odlišuje banky od ostatních osob. Přijímání vkladů per se není činnost, která by vytvářela podnikateli zisk, a teprve ve spojení s použitím vkladů k úvěrování nebo jiným obchodům představuje ucelený podnikatelský záměr, který by měl být uskutečňován zejména bankami, popřípadě jinými zákonem stanovenými osobami.

Právní úprava zákona o bankách sice zakazovala zákonem neoprávněným osobám přijímat vklady od veřejnosti, nicméně tím, že tyto osoby neměly bankovní licenci nebo jiné zvláštním zákonem stanovené oprávnění, přímo se na ně právní úprava nevztahovala a ČNB neměla právní titul k postihu takto si počínající osoby. Změnu přinesla směrnice 2013/36/EU v čl. 66 odst. 1 písm. a), který stanovil, že členské státy zajistí, aby jejich právní a správní předpisy obsahovaly správní sankce a jiná správní opatření, přinejmenším pokud jde o činnost přijímání vkladů a jiných splatných prostředků od veřejnosti, aniž by se jednalo o úvěrovou instituci v rozporu s čl. 9. Tento požadavek byl transponován novelou zák. č. 135/2014 Sb., která v § 36a odst. 1 písm. a) zakotvila skutkovou podstatu přestupku fyzické osoby spočívající v přijetí vkladu v rozporu s § 2 odst. 1 a v § 36c odst. 1 písm. a) zakotvením skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby a podnikající fyzické osoby spočívající v přijetí vkladu v rozporu s § 2. Touto legislativní změnou bylo založeno oprávnění ČNB (§ 36j) projednat správní delikty a právně postupovat vůči osobám porušujícím zákon bez bankovní licence nebo jiného oprávnění podle zvláštního zákona.

K odst. 1

Směrnice 2013/36/EU v čl. 9 odst. 1 stanoví, že členské státy zakáží osobám nebo podnikům, které nejsou úvěrovými institucemi, vykonávat podnikatelskou činnost spočívající v přijímání vkladů nebo jiných splatných prostředků od veřejnosti. V této souvislosti se v citované směrnici uvádí: „K zajištění dobře fungujícího vnitřního trhu jsou pro obchodování a řízení přeshraničních skupin úvěrových institucí nezbytné transparentní, předvídatelné a harmonizované postupy a rozhodnutí v oblasti dohledu.“ a “Oblast působnosti opatření by proto měla být co nejširší, aby se vztahovala na všechny instituce, jejichž činnost spočívá v přijímání splatných peněžních prostředků od veřejnosti ve formě vkladů i v jiných formách, jako je soustavné vydávání dluhopisů a obdobných cenných papírů a poskytování úvěru na vlastní účet.“ Směrnice tedy klade důraz zejména na posílení dohledu nad úvěrovými institucemi a osobami přijímajícími vklady od veřejnosti. A contrario sensu pak vyžaduje zákaz přijímání vkladů od veřejnosti osobami nepodléhajícími takovému dohledu.

Úprava obsažená v odst. 1 je transpozicí ustanovení směrnice. Přijímání vkladů od veřejnosti je považováno za jednu z hlavních činností banky, a proto zákon požaduje, aby vklady od veřejnosti přijímaly zásadně osoby s bankovní licencí. Právní úprava však umožňuje přijímání vkladů od veřejnosti, pokud tak stanoví zvláštní zákon.

Pro určení, které zvláštní zákony umožňují bez bankovní licence přijímat vklady od veřejnosti, je zejména klíčové vymezit pojmy „vklad“ a “veřejnost“. Pojem vklad je vymezen v § 1 odst. 2 (srov. komentář k tomuto ustanovení). Ustanovení odst. 2 pojem přijímání vkladů od veřejnosti rozšiřuje, čímž i konkretizuje a doplňuje v § 1 odst. 2 uvedenou obecnou definici vkladu stanovením konkrétních podmínek.

Zvláštním zákonem umožňujícím družstevní záložně přijímat vklady od svých členů je zákon o spořitelních a úvěrních družstvech. Ustanovení § 1 odst. 2 stanoví, že na základě povolení působit jako družstevní záložna uděleného Českou národní bankou je družstevní záložna oprávněna mj. k přijímání vkladů od svých členů.

Ustanovení § 44c zák. o ČNB stanoví, že pokud ČNB vykonává na základě tohoto zákona činnost, která podle jiného právního předpisu vyžaduje licenci, povolení nebo registraci ČNB anebo podléhá jejímu dohledu, licenci, povolení ani registraci k takové činnosti nepotřebuje a tato činnost nepodléhá jejímu dohledu. Jiná ustanovení citovaného zákona zakládají oprávnění ČNB k vedení účtů a poskytování bankovních služeb zaměstnancům a dalším právnickým osobám. I tuto úpravu lze považovat za zvláštní zákon umožňující ČNB přijímání vkladů od veřejnosti bez bankovní licence.

Ustanovení § 1 odst. 1 zák. o stav. spoření sice umožňuje stavebním spořitelnám přijímat vklady od účastníků stavebního spoření, tj. veřejnosti, avšak stavební spořitelny mají bankovní licenci, takže v jejich případě nejde o výjimku upravenou zvláštním zákonem.

V souvislosti s odst. 2 vzniká i otázka, zda zaměstnavatelé mohou přijímat vklady od zaměstnanců. Tento jev se v praxi nazývá podniková spořitelna. Podnikové spořitelny vedle přijímání vkladů poskytují i jiné služby spočívající v otevření účtu, převádění peněžních prostředků z účtu jiným osobám a přijímání peněžních prostředků na účet od jiných osob, vydávání platebních prostředků zejména platebních karet k těmto účtům. Účty zaměstnanců u zaměstnavatele, na které se převádějí mzdy a jiné odměny, mohou být i prezentovány jako sociální program, kterým zaměstnavatel zhodnocuje vklady zaměstnanců a zaměstnanec vyjadřuje určitou loajalitu zaměstnavateli. Pro zaměstnavatele uvedené vklady představují cizí zdroj financování jeho činnosti, zaměstnanec poskytuje zaměstnavateli úvěr s rizikem z toho vyplývajícím. Činnost podnikových spořitelen se v České republice rozvinula zejména po roce 1989 a nebyla pozitivněprávními předpisy upravena. Případy, kdy zaměstnavatel přijímá vklady od zaměstnanců, byly tolerovány zejména úpravou § 8 odst. 1 písm. c) zák. o daních z příjmů ve znění do 31. prosince 2013 (změna provedena zákonem č. 344/2013 Sb.). Přijímání vkladů od zaměstnanců nepovažovala a nepovažuje za přijímání vkladů od veřejnosti ani Česká národní banka v upozornění ČNB pro subjekty poskytující služby „podnikových spořitelen“ (http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/legislativni_zakladna)banky_a_zalozny/upozorneni_podnikove_sporitelny.html). Vzhledem k tomu, že dle tohoto výkladu peněžní prostředky zaměstnanců přijímané zaměstnavatelem nepředstavují vklad podle zákona o bankách, tak se na tento poměr nepoužijí ani ustanovení zákona o bankách o pojištění vkladů.

Zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, s účinností od 1. listopadu 2009 požaduje, aby všechny „podnikové spořitelny“, které poskytují tzv. platební služby ve smyslu tohoto zákona, získaly oprávnění ČNB. Subjekt, který by poskytoval platební služby po 1. květnu 2011 bez tohoto oprávnění, se dopustí správního deliktu [§ 132 odst. 1 a), resp. § 134 odst. 1 a) zák. o platebním styku]. Zákon zavedl novou regulaci v oblasti poskytování platebních služeb, které definuje v § 3 odst. 1, a to i pro nebankovní subjekty. Vede-li tedy zaměstnavatel svým zaměstnancům účty, ze kterých je možné provádět převody peněžních prostředků na jiné účty nebo ke kterým lze vydávat platební prostředek, a nejde-li o služby výslovně vyloučené na základě § 3 odst. 3 zák. o platebním styku, poskytuje zaměstnavatel platební služby, které jsou oprávněny poskytovat pouze subjekty uvedené v § 5 tohoto zákona.

Vklady přijímané zaměstnavateli od zaměstnanců se změnou daňových právních předpisů a přijetím zákona o platebním styku staly předmětem určité regulace. Skutečnost, že na takto přenechávané peněžní prostředky lidí se nevztahují ustanovení o pojištění vkladů, představuje značné riziko spojené zejména s činností zaměstnavatele. Lze mít určité pochybnosti, zda tento přístup nebude v případě insolvence některých zaměstnavatelů předmětem kritiky.

K odst. 2

Pojem vklad je vymezen v § 1 odst. 2. Toto vymezení postačovalo až do 30. dubna 2002, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 126/2002 Sb. Změna právní úpravy byla vyvolána transpozicí tehdejšího čl. 3 v duchu bodu 6 preambule směrnice EP a Rady 2000/12/ES o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu. Účelem rozšíření účinnosti úpravy byl požadavek zamezit obcházení zákazu přijímat vklady od veřejnosti vydáváním dluhopisů, popř. jiných obdobných cenných papírů (tj. cenných papírů, které jsou vyjádřením peněžitého dluhu emitenta vůči jejich držiteli). Soustavné (kontinuální, opakující se) vydávání dluhopisů bylo třeba považovat při splnění podmínek převzatých ze směrnice jako přijímání vkladů (důvodová zpráva k zák. č. 126/2002 Sb., změna zákona o bankách, ASPI ID: LIT23860CZ). V současnosti platná směrnice 2013/36/EU v čl. 9 odst. 1 a bodu 14 preambule zachovala dřívější dikci úpravy, a v důsledku toho zůstala zachována i rozšířená úprava odst. 2.

Úprava obsažená v odstavci per se nepředstavuje rozšíření definice pojmu vklad. Zákon stanoví právní fikci, podle které se na roveň „přijímání vkladů“ klade „soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů“ při splnění další zákonem stanovené podmínky.

Dluhopis je podle § 2 zák. o dluhopisech cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, vydaný podle českého práva, s nímž je spojeno právo na splacení určité dlužné částky odpovídající jmenovité hodnotě jeho emitentem, a to najednou nebo postupně k určitému okamžiku, a popřípadě i další práva plynoucí ze zákona nebo z emisních podmínek dluhopisu.

Vedle vydávání dluhopisů se za přijímání vkladů považuje i vydávání jiných srovnatelných cenných papírů. Zákon stanoví pro vymezení okruhu vydávaných nástrojů dvě podmínky. Jde o to, aby vydávaný nástroj byl cenným papírem a aby byl srovnatelným nástrojem s dluhopisem.

Definici cenného papíru obsahuje § 514 obč. zák. Podle této úpravy je cenný papír listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že je po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani převést. Obecné vymezení cenného papíru nevylučuje existenci takových druhů cenných papírů, které nejsou zákonem zvlášť upraveny. Nevydal-li emitent cenný papír jako druh s náležitostmi zvlášť upravenými zákonem, musí listina určit alespoň odkazem na emisní podmínky právo, které je s cenným papírem spojeno, a údaj o emitentovi (§ 515 obč. zák.). Občanský zákoník tím připouští výslovně existenci neupravených druhů cenných papírů. Rozšíření druhů cenných papírů za hranice pozitivní právní úpravy, která vymezuje jejich náležitosti, otevírá prostor pro emitenty různých nástrojů k jejich vymezení jako cenný papír v emisních podmínkách.

Občanský zákoník přijal koncepci, na základě které se zaknihovaný cenný papír nepovažuje za cenný papír (§ 525 a násl. obč. zák.). Vzhledem ke skutečnosti, že odst. 2 výslovně neuvádí, že se úprava vztahuje i na možnost vydávání nástroje srovnatelného s dluhopisem jako zaknihovaného cenného papíru, bude použití tohoto ustanovení na soustavné vydávání srovnatelných zaknihovaných cenných papírů velmi obtížné. Je však zřejmé, že jde spíše o legislativní nedostatek, než úmysl zákonodárce.

K vymezení srovnatelnosti cenného papíru s dluhopisem neposkytuje úprava výslovně žádná vodítka. Z povahy a účelu úpravy lze dovodit, že hlavním kritériem pro určení srovnatelnosti bude „právo na splacení určité dlužné částky“. Toto právo inkorporované do dluhopisu odpovídá definičnímu znaku vkladu upravenému v § 1 odst. 1 zákona. Při posuzování, zda cenný papír vydaný emitentem je srovnatelný s dluhopisem, bude vždy třeba posoudit, zda cenný papír obsahuje právo na splacení určité dlužné částky. Diskusní může být, do jaké míry právo na splacení dlužné částky má garantovat celou výši poskytnutých peněžních prostředků. Vzhledem ke skutečnosti, že úprava používá termínu „srovnatelný“, bude možné připustit i případy, kdy garance splacení bude zahrnovat i nižší než poskytnutý objem peněžních prostředků.

Z druhů cenných papírů upravených zákonem lze s dluhopisem srovnávat směnku, zejména směnku vlastní. Ustanovení § 75 zák. směn. a šekového stanoví, že vlastní směnka obsahuje bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu. Srovnatelnost tohoto druhu cenného papíru nastane zejména v případě, kdy v rámci směnečného programu emitenta dojde k převodu vystavených směnek za účelem získání peněžních prostředků od osob, které si směnky koupí.

Možnost emitenta označit v emisních podmínkách jako cenný papír i jiné nástroje rozšiřuje podstatně okruh srovnatelných cenných papírů. V těchto případech bude třeba posoudit právo vtělené do konkrétního cenného papíru a účel jeho vydání.

Byť zákonodárce použil mezi dluhopisy a jinými srovnatelnými cennými papíry spojku „a“, nelze z toho dovozovat, že chtěl oba nástroje (dluhopisy a jiné cenné papíry) zahrnout kumulativně. Odporovalo by povaze úpravy, pokud by k naplnění právní fikce přijímání vkladu bylo třeba vydávat nejen dluhopisy, ale i jiné srovnatelné cenné papíry. Přesnější by zřejmě bylo použití spojky „nebo“.

Podstatným znakem právní fikce, která považuje vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů za přijímání vkladů, je „soustavnost“ této činnosti. Důvodová zpráva k zák. č. 126/2002 Sb. k navrhovanému znění uvedla vedle pojmu „soustavnost“ alternativně „kontinuálnost“ a “vícekrát se opakující“. Soustavnost není totožná s nepřetržitostí a trvalostí. Za soustavnost lze považovat i činnost provozovanou v určitých intervalech. Za soustavnost nelze považovat činnost uskutečňovanou nahodile, výjimečně, příležitostně nebo občas. Pojem soustavnosti bude vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k okolnostem činnosti emitenta.

Ze systematiky úpravy § 2 plyne, že právní fikce zahrnuje pouze případy, kdy soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů vede k přijímání peněžních prostředků od veřejnosti. Úprava v odst. 1 zakazuje přijímání vkladů od veřejnosti, nelze ji proto rozšířit v odst. 2 na přijímání vkladů od jakýchkoli osob. Emise dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů nebude považována podle odst. 2 za přijímání vkladů, pokud nebude určena veřejnosti. Důvodová zpráva k zákonu č. 126/2002 Sb. k návrhu této úpravy uvedla, že budou-li takové dluhopisy na primárním trhu nabízeny pouze institucionálním investorům, nepůjde ovšem o zakázané přijímání vkladů od veřejnosti, jelikož okruh institucionálních investorů (tedy profesionálů v oblasti investování) nelze považovat za veřejnost. Pokud by však byly nabízeny i ostatním osobám, šlo by o zakázané přijímání vkladů od veřejnosti.

Další zákonnou podmínku pro uplatnění právní fikce přijímání vkladů obsahuje úprava pod písmeny a) až c). V těchto písmenech jsou uvedeny podmínky, za kterých se považuje soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů za přijímání vkladů. Výčet podmínek je upraven alternativně; k naplnění skutkové podstaty postačí splnění i jedné ze zde uvedených podmínek. Pokud však nebude splněna žádná ze zde uvedených podmínek, nebude možné považovat soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů za přijímání vkladů.

Podmínka stanovená pod písm. a) požaduje, aby vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů představovalo jedinou nebo jednu z hlavních činností emitenta. V případě, kdy vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů představuje jedinou činnost emitenta, v praxi nevznikne zpravidla žádná pochybnost o splnění podmínky. Tento podnikatelský záměr však bude z ekonomického hlediska obtížně obhajitelný. Případ, kdy půjde o jednu hlavních činností emitenta, bude vyžadovat zejména posouzení, které z emitentových činností lze považovat za hlavní a zda vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů k nim patří. Při posouzení bude třeba vzít úvahu jak zakladatelské právní jednání vedoucí k ustavení emitenta, tak i ekonomické výsledky jeho hospodaření.

Podmínka stanovená pod písm. b) požaduje, aby předmětem podnikatelské činnosti emitenta bylo poskytování úvěrů. Soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů při splnění této podmínky představuje zdroje emitenta pro poskytování úvěrů. Úvěr je definován v § 1 odst. 2. Emitent v rámci své podnikatelské činnosti se velmi těsně přibližuje znakům charakteristickým pro banku. Podle § 25 zák. o veř. rejstřících se předmět podnikání zapíše do veřejného rejstříku. Lze soudit, že při naplnění podmínky nelze lpět na formálních znacích, tj. i kdyby poskytování úvěrů nebylo zapsáno ve veřejném rejstříku jako předmět činnosti emitenta, ke splnění podmínky postačí, pokud emitent úvěry poskytuje, to znamená, materiálně naplňuje podmínku normy.

Podmínka uvedená pod písm. c) požaduje, aby předmětem činnosti emitenta byla některá z činností uvedených v § 1 odst. 3. Vzhledem k různorodosti činností normovaných v § 1 odst. 3 jde o podmínku velmi přísnou. Zákon navíc nestanoví, že některá z činností zde uvedených musí být hlavním předmětem nebo jedním z hlavních předmětů podnikatelské činnosti emitenta. Do rozporu se zákonem se tak může dostat i emitent, který některou z těchto činností provádí pouze okrajově a limitovaně.

Autor je ředitelem Právní služby v České spořitelně a docentem na PF UK v Praze.

Komentář zákona o bankách lze koupit ZDE.