oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Přepjatý formalismus – podpis přílohy průvodního dopisu

publikováno: 02.06.2014

Je výrazem přepjatého formalismu, pokud dovolací soud nepřihlédl k dovolání stěžovatele, které nebylo opatřeno elektronickým podpisem, i když bylo připojeno k průvodnímu dopisu, který elektronickým podpisem opatřen byl. Připojení elektronického podpisu průvodního e-mailu zaručuje integritu zprávy včetně její přílohy.

Nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 3042/2012

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. srpna 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal vydání zákazu pokračovat v porušování jeho základních práv, zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) postupem Obvodního soudu pro Prahu 3 a Nejvyššího soudu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 143/2007, spočívajícím v nerozhodnutí o elektronicky podaném dovolání stěžovatele ze dne 15. února 2012.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 18 C 143/2007, který si Ústavní soud za účelem přezkumu návrhu vyžádal, vyplynulo, že řízení ve věci bylo zahájeno na podkladě žaloby stěžovatele proti společnosti GTS Czech s. r. o., IČ: 28492170, po níž, jakožto svému bývalému zaměstnavateli, požadoval zaplacení částky 157 500 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného nároku na výplatu roční provize za rok 2006.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem č. j. 18 C 143/2007- 103 ze dne 14. prosince 2012 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení žalované ve výši 43 056 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 432/2011-139 ze dne 30. listopadu 2011 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 41 616 Kč (výrok II.).

Rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli doručen dne 2. ledna 2012, pročež dne 15. února 2012 podal proti němu prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání, které Obvodnímu soudu pro Prahu 3 zaslal e-mailem opatřeným platným kvalifikovaným elektronickým podpisem. Obsahem e-mailu samotného byl průvodní dopis, obsahující formulaci „Dobrý den, v příloze posílám elektronické podání – dovolání ke sp. zn. 18 C 143/2007.“ Téhož dne, tj. 15. února 2012 stěžovatel obdržel potvrzení o doručení podání a dále potvrzení o předání podání k zapracování z podatelny Obvodního soudu pro Prahu 3.

Dne 4. května 2012 předložil Obvodní soud pro Prahu 3 věc k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu.

Dne 28. května 2012 Nejvyšší soud vrátil spis zn. 18 C 143/2007 zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 3 s tím, aby „bylo objasněno (a poznamenáno do spisu), zda podání založené v písemné podobě na č. l. 145, 146, 148 až 153 (dovolání) a plná moc založená v písemné podobě na č. l. 147 byly podepsány zaručeným elektronickým podpisem a koho.“

Na č. l. 167 spisu se dále nachází úřední záznam ze dne 30. května 2012, zachycující zjištění, že všechny shora uvedené písemnosti byly zaslány e-mailem v jednom podání, které bylo podepsáno platným kvalifikovaným elektronickým podpisem, přílohy tohoto e-mailu, tj. předmětné písemnosti však podpisy neobsahují, resp. elektronický podpis k nim není připojen, což odpovídalo i vyhodnocení podpisů v elektronické podatelně.

Dne 8. června 2012 byl spis opětovně zaslán Nejvyššímu soudu, který jej následně dne 25. června 2012 vrátil zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 3 bez věcného vyřízení. V připojeném písemném sdělení ze dne 20. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1795/2012, předseda senátu Nejvyššího soudu, JUDr. Ljubomír Drápal uvedl, že k podání založenému na č. l. 145, 146, 148 až 153, označenému jako dovolání, se nepřihlíží, neboť bylo učiněno elektronicky, aniž by bylo podepsáno zaručeným elektronickým podpisem, a ve lhůtě nebylo doplněno podáním shodného znění v písemné podobě nebo v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem [§ 42 odst. 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“)], a jiné podání, o němž přísluší rozhodovat dovolacímu soudu, nebylo ve věci učiněno (viz č. l. 170 spisu).

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že aplikací výše popsaného postupu, jenž vnímá jako přepjatě formalistický, obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. V rámci stížnostní argumentace stěžovatel poukázal na zavedenou praxi, jmenovitě jeho právní zástupkyně, která běžně, po dobu již 4 let, zasílá elektronická podání opatřená zaručeným elektronickým podpisem, kdy samotný text podání tvoří přílohu e-mailu ve formátu „pdf“. Rovněž z postupu Obvodního soudu pro Prahu 3, který potvrdil přijetí, ověření jejího elektronického podání a předal je ke zpracování, posléze podání jako řádné postoupil Nejvyššímu soudu, právní zástupkyně stěžovatele oprávněně dovozovala, že její podání je bezvadné a není třeba jej jakkoli doplňovat. Teprve z přípisu Nejvyššího soudu vyplynulo, že by se k takovému podání nemělo přihlížet.

V ústavní stížnosti dále stěžovatel připomněl smysl a účel zavedení elektronického podpisu, tj. docílení rovnocenného postavení s podpisem vlastnoručním, jakož i hlavní princip, vyplývající z důvodové zprávy k zákonu č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, který spočívá v zamezení diskriminace v zacházení mezi datovými zprávami a dokumenty na papíře. K řečenému dodal, že pokud by jeho právní zástupkyně podala dovolání nikoli elektronicky, ale v písemné podobě a neopatřila jej svým podpisem, bylo by povinností soudu vyzvat ji k doplnění podání. Na závěr stížnostního návrhu pak stěžovatel připojil odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 169/06 ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. IV. ÚS 319/05 ze dne 24. dubna 2006 a sp. zn. II. ÚS 218/06 ze dne 17. května 2007, jež se zabývají problematikou elektronického podpisu a plně prý přisvědčují jeho stanovisku.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Obvodní soud pro Prahu 3 odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, s nímž se ztotožnil. Ustanovení § 42 odst. 3 a 5 o. s. ř. je nutné dle jeho názoru vykládat tak, že zaručenému elektronickému podpisu podléhá každé dílčí elektronické podání bez ohledu na okolnost, že bylo podáno hromadně a jako takové opatřeno jedním elektronickým podpisem.

Nejvyšší soud v podání ze dne 1. října 2012 setrval na závěrech, podle nichž postup aplikovaný stěžovatelem nevyhovuje požadavkům ustanovení § 42 odst. 5 o. s. ř., který zakotvuje povinnost opatřit zaručeným elektronickým podpisem datovou zprávu obsahující samotné podání, a nikoliv jen datovou zprávu takové podání „doprovázející“. Patrně žádný zástupce účastníka by totiž neopatřil svým podpisem toliko „předkládací dopis“, aniž by také nepodepsal samotné podání. O tom, že se nejedná o „pouhou“ formalitu, svědčí podle dovolacího soudu mimo jiné obsah ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 227/2000 Sb., v souladu s nímž má zaručený elektronický podpis sloužit k identifikaci podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě, která jím byla opatřena. Připojením zaručeného elektronického podpisu k datové zprávě se také sleduje možnost zjištění jakékoliv následné změny dat, což v případě připojení podpisu jen k „průvodnímu dopisu“ nemůže být zajištěno. Nejvyšší soud naopak přisvědčil stěžovateli v otázce zákonem stanoveného rozdílného postupu pro případ absence podpisu u písemného podání a u podání ve věci samé učiněné elektronicky. Zatímco v prvním případě jde o vadu, kterou soud odstraňuje postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř., v druhém případě se k podání nepřihlíží, nedošlo-li k jeho včasnému doplnění, aniž by se soud vůbec mohl pokoušet o odstranění tohoto nedostatku. Předpokládá se, s ohledem na zásadu „neznalost zákona nikoho neomlouvá“, že každý, kdo činí podání v elektronické podobě a kdo používá zaručený elektronický podpis, ví, jak má při tom postupovat, zejména jde-li o osobu, která má poskytování právních služeb jako své povolání. Stran postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 ve vztahu k předmětnému podání Nejvyšší soud podotkl, že soud není oprávněn „cokoliv odmítat či nepřijímat“, tudíž každé podání, které je mu adresováno nebo které dojde na jeho adresu, přijme a předá je „k dalšímu zpracování“. Obecné soudy často podle dovolacího soudu přehlédnou různá pochybení v podání účastníků, nicméně to neznamená, že soudy musí taková pochybení „tolerovat pokaždé“ a že jsou zbaveny možnosti vyžadovat plnění všech povinností, které zákon účastníkům ukládá při činění podání nebo jiných procesních úkonů. Předložené vyjádření Nejvyšší soud uzavřel upozorněním na možnost stěžovatele uplatnit své výhrady u soudu prvního stupně, což by dovolacímu soudu umožnilo se k celé záležitosti vyslovit rozhodnutím. Za dané situace považoval Nejvyšší soud tvrzení stěžovatele o existenci „jiného zásahu orgánu veřejné moci“ nejen za předčasný, ale i nepřípadný, pročež navrhl ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 22. října 2012, stěžovatel projevil nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu o nutnosti rozlišovat v souvislosti s elektronickým podpisem mezi zprávou doprovázející a podáním samotným, ustanovení § 42 odst. 5 o. s. ř. nic takového podle jeho názoru nezmiňuje. Zákonná úprava předmětné otázky se jeví minimálně nejednoznačně, o čemž svědčí praxe mnoha obecných soudů, které stěžovatelem použitý způsob elektronického podání bez námitek akceptují. Stěžovatel proto setrval v přesvědčení, že podané dovolání bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, jednoznačně identifikujícím podepsanou osobu, přičemž vzhledem k přiloženému formátu dokumentu nebyla možná ani jakákoliv následná změna v obsahu dat.

III.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V návaznosti na výše uvedené jsou možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy – i v případě stěžovatelem tvrzené nečinnosti Nejvyššího soudu, který bez nelegitimního důvodu nerespektuje podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – omezeny na situace, kdy náprava nebyla zjednána jinými procesními prostředky. Jde jmenovitě o instrument zakotvený v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím lze navrhnout určení lhůty k provedení procesního úkonu. Právě využití institutu „návrhu na určení lhůty“ dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje obvykle Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti nečinnosti v řízení před obecnými soudy.

Podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neodmítne Ústavní soud přijetí stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že aplikace tohoto ustanovení představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. března 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že k tomuto kroku Ústavní soud přistupuje zejména v případech, jestliže dochází k aplikaci neústavního právního předpisu, jež je třeba zrušit, či k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu nebo se jedná o řešení zásadní ústavněprávní otázky, k níž se Ústavní soud dosud neměl příležitost vyjádřit, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů či rozhodnutí o ústavní stížnosti by mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu, nebo by mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, případně jestliže by prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, nebyl tzv. „systémově efektivní“.

Ústavní soud dospěl k závěru, že taková situace v projednávané věci nastala. Při posuzování otázky, zda ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, považoval Ústavní soud za rozhodující jednak okolnost, že věc se dotýká velkého množství osob, obracejících se na obecné soudy se svými podáními, dále potřebou zajistit ústavně konformní výklad právního předpisu a odstranit zjevnou nejednotnost panující v postupu obecných soudů, včetně soudů nejvyšších (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 169/2012-24 ze dne 30. listopadu 2012, dostupný na www.nssoud.cz). Ústavní soud pokládá za prospěšné zaujmout jednoznačné stanovisko k této problematice především s ohledem na názor Nejvyššího soudu, resp. soudce JUDr. Ljubomíra Drápala, vyslovený v aktuálním případě, jenž, zaštítěný autoritou Nejvyššího soudu jakožto vrcholného soudního orgánu zajišťujícího jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, je přejímán obecnými soudy nižších stupňů, o čemž svědčí obsah vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 3. S tímto názorem se Ústavní soud, jak bude níže podrobně rozvedeno, neztotožňuje. Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost shledal přípustnou i přes absenci naplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytoval.

IV.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je částečně důvodná.

Stěžovatel založil stížnostní návrh na kritice procesního postupu Nejvyššího soudu, jakožto důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 42 odst. 3 a 5 o. s. ř., upravujícího způsobilé formy podání účastníka řízení k soudu.

Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. října 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalismu“).

Ústavní soud taktéž mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. února 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. února 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

Ke zmiňovaným principům se bezpochyby řadí princip spravedlivého procesu, jehož imanentní součástí je právo na přístup k soudu. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může účinně domáhat stanoveným postupem svého práva a žádat přezkoumání zákonnosti u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Hovoří- -li Listina o „stanoveném postupu“, míní tím postup podle pravidel obsažených v příslušných procesních předpisech. V daném případě jím je občanský soudní řád.

Ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 věta první a druhá o. s. ř. je možno učinit podání písemně nebo ústně, přičemž písemné podání se činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě, telegraficky nebo telefaxem. Dle ustanovení § 42 odst. 3 téhož předpisu podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Podle odstavce 5 téhož ustanovení v případě podání v elektronické podobě opatřeného zaručeným elektronickým podpisem, založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, se nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu.

Ústavní soud má ze spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 143/2007, za prokázané, že právní zástupkyně stěžovatele zaslala dne 15. února 2012 nalézacímu soudu podání v elektronické formě opatřené elektronickým podpisem podle zvláštního zákona, jehož přílohu tvořilo dovolání ve formátu pdf. Jelikož k dokumentu, obsahujícímu samotné dovolání, nebyl připojen zaručený elektronický podpis a stěžovatel podání ve stanovené lhůtě nedoplnil podáním shodného znění v písemné podobě nebo v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem, Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání projednat.

Z postupu dovolacího soudu lze dovodit, že podání stěžovatele, opatřené zaručeným elektronickým podpisem a přílohu tohoto podání (dovolání ve formátu pdf) považoval za dvě samostatná podání. Ústavní soud však zastává názor, že pro takové rozlišování neexistuje žádný relevantní (zákonný) důvod.Naopak průvodní e-mail a jeho přílohu je třeba pokládat za jeden nedělitelný celek, kdy dokument obsažený v příloze e-mailu tvoří součást zprávy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4787/12 ze dne 13. května 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v této souvislosti nesdílí obavy Nejvyššího soudu stran nedostatečné identifikace odesílatele zprávy. Na rozdíl od situace, kdy by podání, jehož bylo dovolání přílohou, bylo zasláno v elektronické formě bez elektronického podpisu podle zvláštního zákona, je v případě stěžovatele jednoznačně identifikován odesílatel podání, k němuž bylo dovolání připojeno. Připojovaný podpis zajišťuje rovněž integritu zprávy, neboť „pokrývá“ (podepisuje) vždy celou odesílanou zprávu, včetně případných příloh. Pokud by se tedy něco změnilo buď na těle zprávy, či na některé její příloze, došlo by k porušení integrity a elektronický podpis by se kvůli tomu stal neplatným. Jen na okraj, vlastnoruční podpis podobné záruky neposkytuje.

Ústavní soud připouští, že elektronický podpis zprávy jako celku identifikuje toliko autora e-mailu a neosvědčuje již autorství odesílatele ve vztahu k přílohám, nelze ovšem přehlédnout, že autorství není, snad jen s výjimkou vlastnoručně sepsaného podání, s jistotou určitelné ani u písemného podání. Ve vztahu k přílohám je nicméně možno podpis zprávy chápat ve smyslu: „jsem ten, kdo vložil tyto přílohy“, tj. potvrzuje vůli autora e-mailu odeslat do podatelny soudu připojené dokumenty, s nimiž se, implicitně vzato, ztotožňuje. Je jistě v zájmu právní jistoty účastníků řízení žádoucí, aby opatřili zaručeným elektronickým podpisem také samotné podání, a nikoliv pouze průvodní e-mail, na druhou stranu s nedodržením tohoto postupu nelze spojovat následek spočívající v odepření soudní ochrany. Pokud ze spisu nevyplývají žádné pochybnosti o tom, že skutečnou vůlí účastníka řízení bylo učinit konkrétní podání, jako je tomu v daném případě, považuje Ústavní soud postup Nejvyššího soudu za zcela nepřiměřený charakteru opomenutí osoby, jež podání učinila.

Jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. srpna 2005 (N 165/38 SbNU 319), účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.

Ústavní soud shledává pro souzenou věc zcela přiléhavý i názor, vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 16/2003-56 ze dne 12. října 2004 (publikováno pod č. 534/2005 Sb. NSS; dostupné na www.nssoud.cz), podle nějž „primárním účelem soudní ochrany obecně je poskytování ochrany subjektivním právům ...; tato ochrana musí být skutečná a spravedlivá. Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují; jiný přístup by byl stěží ústavně konformní a znamenal by odepření spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces je jedním ze základních práv, které má každý vůči státu, a které mu garantuje nejen Listina základních práv a svobod, ale též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Meze práva na spravedlivý proces stanoví jednotlivé procesní řády (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), při jejichž výkladu je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Nabízejí- li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první.“ Totožné stanovisko k řešení interpretačních alternativ právních předpisů zaujal v řadě svých rozhodnutí rovněž Ústavní soud [např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. března 1996 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/96 ze dne 8. října 1996 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.), sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. května 1997 (N 66/8 SbNU 149), sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. září 2005 (N 180/38 SbNU 443), sp. zn. II. ÚS 275/08 ze dne 3. dubna 2008 (N 67/49 SbNU 31) či sp. zn. IV. ÚS 2492/08 ze dne 14. července 2011 (N 132/62 SbNU 79)].

Ve světle závěrů shora citované judikatury je tedy evidentní, že procesní postup Nejvyššího soudu aplikovaný v projednávané věci není způsobilý obstát. Souhrnně vyjádřeno, jestliže dovolací soud nepřihlédl – s odůvodněním přepjatě formalistickým, postrádajícím navíc oporu v zákoně – ke stěžovatelem podanému dovolání, odňal tímto soud stěžovateli jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (odmítnutí spravedlnosti – denegatio iustitiae), garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolací soud tak rovněž nedostál své povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému postupu Nejvyššího soudu, který je k rozhodnutí o dovolání příslušný, přičemž mu ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu uložil, aby o dovolání stěžovatele ze dne 15. února 2012, směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 432/2011-139 ze dne 30. listopadu 2011, jednal a rozhodl. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost v části směřující proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť ústavní stížnost proti němu svým odůvodněním nesměřovala a ani jinak nebylo patrno, v jakém směru se měl Obvodní soud pro Prahu 3 svým postupem, formálně též ústavní stížností napadeným, stěžovatelových ústavně zaručených práv dotknout.

 

Právní věta redakce.