oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Předkládání návrhu a listin rejstříkovému soudu

publikováno: 27.12.2013

Návrh na zápis do obchodního rejstříku, jakož i listiny prokazující skutečnosti v tomto návrhu uvedené, lze předkládat v listinné nebo elektronické podobě. Volba je na navrhovateli. Z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost účastníka předložit rejstříkovému soudu listinu prokazující skutečnosti uvedené v návrhu jak v písemné, tak i v elektronické podobě.

Nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1799/2013

Odůvodnění: 

I.

1. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále také „soud prvního stupně“ či „rejstříkový soud“) ze dne 1. 11. 2012, č. j. C 76443-RD7/KSBR, Fj 93851/2012, byla stěžovatelka vyzvána k předložení notářského zápisu ze dne 12. 9. 2012, NZ 129/2012, a to ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení předmětného usnesení. Stěžovatelka byla v uvedeném usnesení dále poučena o tom, že požadovanou listinu je třeba předložit v obligatorní elektronické podobě, a dále o skutečnosti, že nesplnění uložené povinnosti může být ze strany soudu prvního stupně sankcionováno.

2. Vzhledem ke skutečnosti, že požadovaná listina nebyla stěžovatelkou soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě předložena, byla stěžovatelce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2013, č. j. C 76443-RD14/KSBR, Fj 93851/2012, uložena pokuta ve výši 5000 Kč.

3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž poukazovala na skutečnost, že ustanovení § 38k odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), které ukládá podnikatelům zapsaným v obchodním rejstříku povinnost předložit rejstříkovému soudu bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti listiny zakládané do sbírky listin, bylo s účinností od 1. 1. 2012 novelizováno tak, že nově již neukládá povinnost předkládat rejstříkovému soudu listiny ve dvojím vyhotovení, a notářský zápis, jehož předložení soud prvního stupně po stěžovatelce svým usnesením ze dne 1. 11. 2012 požadoval, byl již soudu prvního stupně předložen, neboť se jednalo o přílohu stěžovatelčina návrhu na její zápis do obchodního rejstříku, do nějž byla tato zapsána usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2012, č. j. C 76443- RD3/KSBR, Fj 82263/2012, které nabylo právní moci dne 25. 10. 2012. Stěžovatelka s ohledem na právě uvedené dále uvedla, že žádné platné a účinné ustanovení českého právního řádu povinnost předkládat rejstříkovému soudu listiny ve dvojím vyhotovení neukládá, a proto je třeba na odvoláním napadené usnesení nahlížet jako na neústavní a odporující základním principům demokratického státu, neboť Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

4. Vrchní soud v Olomouci (dále také „odvolací soud“) však usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 8 Cmo 88/2013, odvolání stěžovatelky nevyhověl a napadené usnesení, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta 5000 Kč za nesplnění povinnosti spočívající v předložení požadované listiny rovněž v elektronické podobě, potvrdil. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud sice přisvědčil argumentaci stěžovatelky ve vztahu k novelizaci ustanovení § 38k odst. 1 obchodního zákoníku, když s účinností od 1. 1. 2012 toto ustanovení nadále neukládá povinnost předkládat listiny ve dvojím vyhotovení, vzápětí však uvedl, že stěžovatelka přehlédla ustanovení § 32 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož musí být návrh na zápis doložen listinami o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a listinami, které se zakládají do sbírky listin. Notářský zápis, jehož předložení bylo požadováno nejen v listinné, ale následně rovněž v elektronické podobě, je pak třeba považovat jednak za listinu o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a jež se proto zakládá do rejstříkového spisu, a jednak za listinu, která se v souladu s ustanovením § 38i odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku zakládá do sbírky listin. Vzhledem k této skutečnosti tak bylo dle názoru odvolacího soudu nezbytné, aby tato listina byla rejstříkovému soudu při zápisu stěžovatelky do obchodního rejstříku předložena ve dvojím vyhotovení, a to jednou v listinné podobě k založení do rejstříkového spisu a jednou v podobě elektronické, jež je předepsána ustanovením § 2 vyhl. č. 562/2006 Sb., kterou se stanoví způsob převedení listin do elektronické podoby, způsob nakládání s převedenými listinami a obligatorní elektronická podoba listin (dále jen „vyhláška o digitalizaci obchodního rejstříku“), k založení do sbírky listin. Protože však předmětná listina byla předložena pouze v podobě listinné, byla výzva soudu prvního stupně k jejímu předložení rovněž v elektronické podobě dle názoru odvolacího soudu zcela po právu a v souladu se zákonem (a to s ustanovením § 200de zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), tak bylo i napadené rozhodnutí, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta za nesplnění uložené povinnosti.

II.

5. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, zákazu libovůle zakotveného v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, principů právního státu vyjádřených v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a konečně čl. 90 Ústavy.

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve stručně shrnula průběh soudního řízení a následně poukázala na nesprávnou interpretaci ustanovení § 38k odst. 1 obchodního zákoníku provedenou obecnými soudy, a to zejména vzhledem k novelizaci tohoto ustanovení, když toto ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2012 nově neukládá povinnost předkládat rejstříkovému soudu listiny zakládané do sbírky listin ve dvojím vyhotovení.

7. Stěžovatelka na okraj své ústavní stížnosti upozornila rovněž na skutečnost, že se jí ze strany odvolacího soudu do stalo chybného poučení o opravném prostředku, když v usnesení odvolacího soudu, jež bylo napadeno ústavní stížností, odvolací soud uvedl, že proti předmětnému usnesení je přípustné dovolání, a to za podmínek stanovených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Jak však stěžovatelka upozornila, je přípustnost napadeného usnesení dle § 238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu vyloučena, neboť se jedná o usnesení, kterým bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření.

8. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka neuvádí v řízení před Ústavním soudem žádné námitky, s nimiž by se již nevypořádal v odůvodnění svého usnesení, jež bylo napadeno ústavní stížností. S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud neshledává žádný důvod ke změně svého právního názoru vyjádřeného v tomto usnesení a rozhodnutí proto ponechává na úvaze Ústavního soudu.

III.

9. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud si úvodem dovoluje připomenout, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy toliko ochrana ústavnosti, nikoli kontrola „běžné“ zákonnosti. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace „jednoduchého“ práva s výjimkou případů, kdy v důsledku nesprávné aplikace či interpretace těchto právních norem dojde k neoprávněnému zásahu do základních práv či svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány ústavním pořádkem České republiky.

11. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2193/10, nebo nález ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12, oba dostupné na http:// nalus.usoud.cz), dochází k takovému neoprávněnému zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod mj. tehdy, pokud je výklad právních předpisů provedený orgány veřejné moci v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, přičemž tímto „extrémním rozporem“ je třeba rozumět především případy, kdy je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy nebo orgán veřejné moci přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

12. Za extrémní případ interpretace právních předpisů označil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 534/03, i situaci, kdy určité zákonné ustanovení bylo ze strany obecných soudů interpretováno natolik extenzivně, že tím byla jednotlivci založena povinnost jednat nad rozsah zákona, čímž došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v předmětném rozhodnutí připomněl své závěry obsažené v nálezu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, v němž upozornil na skutečnost, že ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny má dvě dimenze, přičemž ta první zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny na individuální osoby, a ta druhá představuje strukturální princip demokratického právního státu, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

13. Po prostudování ústavní stížnosti (jejíž podstatou byla otázka, v jaké podobě a v kolika vyhotoveních byla stěžovatelka povinna předložit rejstříkovému soudu notářský zápis obsahující její zakladatelskou listinu), jakož i rozhodnutí, jež byla v řízení před obecnými soudy vydána, dospěl Ústavní soud k závěru, že rovněž usnesení odvolacího soudu napadené ústavní stížností je založeno na takovém výkladu ustanovení § 32 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 33 odst. 1 a 3, § 38k odst. 1 obchodního zákoníku a § 2 vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku, jenž je v extrémním rozporu s požadavkem na ústavně konformní výklad právních předpisů.

14. Extrémní rozpor napadeného usnesení s požadavkem na jeho ústavnost spatřuje Ústavní soud v tom, že výklad příslušných ustanovení obchodního zákoníku, jakož i vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku, provedený obecnými soudy, nerespektuje pravidla jazykového, systematického ani teleologického výkladu právních předpisů a je tak pouhým výrazem svévole obecných soudů, a to z následujících důvodů.

15. Ústavní soud po provedené interpretaci příslušných zákonných i podzákonných ustanovení dospěl k závěru, že z žádného ustanovení obchodního zákoníku ani vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku, na něž bylo ze strany odvolacího soudu odkazováno, nikterak nevyplývá povinnost předložit předmětný notářský zápis obsahující zakladatelskou listinu stěžovatelky rejstříkovému soudu ve dvojím vyhotovení. V tomto bodě lze dle názoru Ústavního soudu souhlasit s argumentací soudu odvolacího jen do té míry, že je třeba i v posuzovaném případě aplikovat ustanovení § 32 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož musí být návrh na zápis doložen listinami o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a listinami, které se zakládají do sbírky listin. Souhlasit lze také se závěrem odvolacího soudu o tom, že notářský zápis obsahující zakladatelskou listinu stěžovatelky je jednak listinou o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a jednak listinou, která se v souladu s § 38i odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku zakládá do sbírky listin. Souhlasit však již nelze s tvrzením, že z právě uvedeného důvodu je třeba předložit předmětnou listinu ve dvojím vyhotovení, a to jednou v listinné podobě k založení do rejstříkového spisu a jednou v podobě elektronické k založení do sbírky listin.

16. Předně je třeba upozornit na skutečnost, že dle § 33 odst. 1 obchodního zákoníku lze návrh na zápis do obchodního rejstříku, jakož i listiny prokazující skutečnosti v tomto návrhu uvedené, předkládat v listinné nebo elektronické podobě. Z právě uvedeného ustanovení tedy zcela zřejmě vyplývá, že podnikatel, který podává návrh na zápis do obchodního rejstříku, si může sám zvolit, v jaké podobě svůj návrh a listiny prokazující skutečnosti v návrhu uvedené rejstříkovému soudu předloží. Z uvedeného ustanovení však dle názoru Ústavního soudu naopak nikterak nevyplývá, že by byl povinen předložit předmětné listiny v obou formách, tedy jak v listinné, tak v elektronické podobě.

17. Tvrzení odvolacího soudu o tom, že stěžovatelka byla povinna předložit předmětnou listinu, kterou v listinné podobě již dříve rejstříkovému soudu předložila, rovněž v podobě elektronické za účelem jejího založení do sbírky listin, je třeba odmítnout, a naopak je třeba dát za pravdu stěžovatelce, která poukazovala na chybnou aplikaci ustanovení § 2 vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku provedenou odvolacím soudem. Je sice pravda, že podle § 33 odst. 4 věty druhé obchodního zákoníku může Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou stanovit, které návrhy na zápis a které listiny lze podávat pouze v elektronické podobě. Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit v tom, že takovou listinou, kterou lze předkládat rejstříkovému soudu toliko v elektronické podobě, je s ohledem na ustanovení § 2 vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku rovněž notářský zápis obsahující zakladatelskou listinu stěžovatelky. Ústavní soud se v tomto bodě zcela ztotožnil s argumentací stěžovatelky, dle níž není odkaz odvolacího soudu na právě uvedené ustanovení přiléhavý, neboť předmětné ustanovení se vztahuje toliko na listiny, jimiž se nedokládají skutečnosti uvedené v návrhu na zápis nebo změnu anebo výmaz zápisu v obchodním rejstříku. Aplikace ustanovení § 2 vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku je tak v posuzovaném případě vyloučena, neboť notářský zápis obsahující zakladatelskou listinu je naopak listinou, kterou se skutečnosti uvedené v návrhu na zápis do obchodního rejstříku dokládají (což ostatně v napadeném usnesení konstatuje i odvolací soud).

18. Ustanovením, které nebylo ze strany odvolacího soudu vzato do úvahy, je i ustanovení § 33 odst. 3 obchodního zákoníku, dle něhož rejstříkový soud uchovává návrhy a listiny pouze v elektronické podobě, ledaže to charakter takového návrhu neumožňuje. Podle věty druhé téhož ustanovení převede rejstříkový soud bez zbytečného odkladu do elektronické podoby ty návrhy a listiny, které mu byly předloženy v podobě listinné. Z tohoto ustanovení dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že není nezbytné, aby listiny, jimiž se prokazují skutečnosti uvedené v návrhu na zápis do obchodního rejstříku, byly rejstříkovému soudu předkládány v listinné podobě za účelem jejich založení do rejstříkového spisu (jak odvolací soud v napadeném usnesení chybně dovodil), neboť návrhy a listiny uchovává rejstříkový soud pouze v elektronické podobě, a listiny, které jsou mu doručeny v podobě listinné, je povinen za tímto účelem do elektronické podoby převést. Pokud však stěžovatelka zvolila pro listiny, které předložila rejstříkovému soudu, podobu listinnou, bylo dle citovaného ustanovení povinností soudu tyto listiny do elektronické podoby převést a takto založit do sbírky listin. Je proto ústavně nekonformní, pokud rejstříkový soud této své povinnosti uložené mu zákonem nedostál a naopak ji přenesl na stěžovatelku, aniž by pro takový postup měl zákonnou oporu (srov. PELIKÁNOVÁ, Irena: Komentář k § 38i odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., in: ASPI: LIT16992CZ, nebo HAMPEL, P.; POKORNÁ, J.; KOVAŘÍK, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 147-148).

19. Své tvrzení o tom, že platné a účinné právní předpisy požadují předložení notářského zápisu obsahujícího zakladatelskou listinu stěžovatelky toliko v jediném vyhotovení (přičemž je jen a pouze na stěžovatelce, v jaké podobě se tak stane, jak již bylo osvětleno výše), odůvodnila stěžovatelka mj. odkazem na ustanovení § 38k odst. 1 obchodního zákoníku, které bylo s účinností od 1. 1. 2012 novelizováno zákonem č. 351/2011 Sb. Podle tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2012 postačuje, pokud podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku předloží bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti rejstříkovému soudu listiny zakládané do sbírky listin v jediném vyhotovení, nikoliv ve vyhotovení dvojím, jako tomu bylo do 31. 12. 2011. Rovněž s touto argumentací stěžovatelky se Ústavní soud ztotožnil, a to s ohledem na účel uvedené novelizace, jenž je vyjádřen v důvodové zprávě k zákonu č. 351/2001 Sb. Dle důvodové zprávy byla povinnost předkládat listiny, jimiž se dokládá návrh na zápis v obchodním rejstříku, ve dvojím vyhotovení odstraněna s ohledem na skutečnost, že došlo k digitalizaci obchodního rejstříku a sbírka listin se nově vede pouze v elektronické podobě, proto zákonodárce považoval povinnost předložit listinu pouze v jednom vyhotovení za dostatečnou.

20. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se nesprávného poučení o přípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterého se stěžovatelce dostalo v rámci napadeného usnesení, Ústavní soud uvádí, že se s touto námitkou stěžovatelky ztotožnil, když shledal, že proti napadenému usnesení není dovolání k Nejvyššímu soudu dle § 238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu přípustné. Přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že v důsledku právě uvedeného pochybení odvolacího soudu nedošlo k újmě na právech stěžovatelky, neboť stěžovatelka, jsa kvalifikovaně právně zastoupená, se tímto nesprávným poučením soudu neřídila a namísto nepřípustného dovolání podala k ochraně svých práv ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem věcně projednána.

IV.

21. Vzhledem k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že výklad ustanovení § 32 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 33 odst. 1 a 3, § 38k odst. 1 obchodního zákoníku a § 2 vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku, provedený obecnými soudy, nerespektuje pravidla jazykového, systematického ani teleologického výkladu právních předpisů a je tak výrazem svévole obecných soudů, když tyto na základě jimi provedené extenzivní interpretace předmětných ustanovení uložily stěžovatelce povinnost, která z platných a účinných právních předpisů nikterak nevyplývala, a za její nesplnění stěžovatelku sankcionovaly. Tímto postupem tak došlo k porušení práv stěžovatelky garantovaných čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto Ústavní soud stěžovatelce vyhověl a napadené rozhodnutí z toho důvodu dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

 

Právní věta redakce.