oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Právo slabší strany na výživné

autor: Mgr. Markéta Cibienová
publikováno: 26.07.2017

Následující článek si klade za cíl analyzovat ustanovení upravující právo na výživné, avšak nebude se zabývat právem na výživné ve vztahu k dítěti na straně oprávněné, nýbrž bude analyzovat další známé druhy vyživovacích povinností. Předmětem článku tedy budou ty rodinně právní vztahy, kdy se v pozici slabší strany ocitá rozvedený manžel, případně neprovdaná matka a těhotná žena. Samozřejmě neopomene také právo na výživné u partnera při zrušení svazku dle zákona o registrovaném partnerství. Okrajově se také zmíním o právu na výživné mezi manžely za trvání manželství.

K právu neprovdané matky a těhotné ženy na výživné a úhradu nákladů  

Dá se říci, že do jisté míry občanský zákoník pouze mírně upravil tento ochranný institut týkající se práv neprovdané matky a těhotné ženy. Oproti zákonu o rodině odstranil zastaralý výraz „slehnutí“ a tento nahradil termínem „porod“. Rovněž předchozí termín „příspěvek na výživné“ nahradil termínem přiléhavějším, a to „výživné“. Pozitivum, které občanský zákoník nově přináší, je možnost přiznat neprovdané matce výživné zpětně, a to nejdéle dva roky od porodu.[1] Stejnou lhůtou jsou vázány i nároky na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. 

Cílem tohoto institutu je hlavně ochrana matky, která není za otce dítěte provdána a ulehčení jejích výdajů spojených s porodem a těhotenstvím.[2] 

Zákon v ust. § 920 o. z. používá terminologii „otec dítěte“ a „muž, jehož otcovství je pravděpodobné“. Je nezbytné nezaměňovat tyto pojmy, jelikož každý z nich je užit v jiném kontextu a dopadá na něj jiný odstavec předmětného ustanovení.

Aby bylo možné přiznat matce dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a případný příspěvek na náklady spojené s těhotenstvím a porodem, musí být dle ust. § 920 odst. 1 o. z. splněny dvě podmínky. Jednak aby matka nebyla provdána za otce dítěte a jednak aby otcovství bylo k dítěti určeno buďto dle druhé nebo třetí domněnky. Na straně matky nejsou stanoveny žádné další podmínky, jako např. věk, délka soužití s otcem, zda byla matka zaměstnána či ne. Soud při rozhodování o výši výživného pro matku zjišťuje aktuální poměry na straně otce a vychází zejména ze zásady přiměřenosti[3] (tj. aby určení výživného matce dítěte nebylo pro otce zcela likvidační). Maximální délka přiznání výživného jsou dva roky. Soud však může přiznat výživné i na dobu kratší než dva roky. 

Co se týče nákladů, které jsou spojeny s těhotenstvím a porodem, tak mezi tyto lze zařadit např. zvýšené náklady na jízdné do zdravotnického zařízení, dodržování zvláštních diet, léků a nákupy těhotenského oblečení. Do těchto nákladů však nelze zařadit zakoupení výbavičky pro dítě, neboť toto již spadá do povinnosti vyživovací.[4] 

Co se týče procesních aspektů tohoto řízení, jde vždy o řízení sporné. V praxi se mnohokrát objevují návrhy rodičů, kdy matka žádá výživné jak pro své nezletilé dítě, tak i pro svou osobu. Toto řízení je poté vyloučeno k samostatnému projednání podle § 112 odst. 2 o. s. ř. Aktivně legitimována k podání návrhu je matka, která není manželkou otce a její těhotenství skončilo porodem.[5] Pasivně legitimován je otec, jehož otcovství bylo učeno na základě domněnky druhé nebo třetí. 

Nesnáze ženy, která porodila dítě a otcovství k němu nebylo prozatím určeno ani podle druhé domněnky a prozatím ani podle domněnky třetí, řeší ust. §920 odst. 2 o. z. Dle tohoto ustanovení může žena, která porodila dítě žádat po pravděpodobném otci svého dítěte výživu jednak na sebe, jednak na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, a to v obou případech předem.Těhotná žena musí žalobu podat nejpozději do porodu. Pokud by však matka porodila ještě před podáním této žaloby a otce dítěte by určeného neměla, musela by usilovat v prvé řadě o určení otcovství svého dítěte, až po té podat návrh, avšak již podle ust. § 920 odst. 1 o. z.[6]           

Přinejmenším diskutabilní se jeví otázka bezdůvodného obohacení v případě určení povinnosti úhrady nákladů a výživného dle ust. § 920 odst. 2 o. z. jinému muži než tomu, který bude nakonec určen jako otec dítěte. Takto poškozený muž se může bránit samostatnou žalobou proti matrikovému otci.[7] 

Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely 

Překlenout nepříznivou finanční situaci v souvislosti s rozvodem manželství má za úkol tradiční institut vyživovací povinnosti k rozvedenému manželu. Základní právní úpravu poskytuje ust. § 760 odst. 1 o. z., dle kterého je hlavním předpokladem, aby výživné mohlo být přiznáno, neschopnost rozvedeného manžela se sám živit, přičemž tato neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním. V případě, kdy první podmínka není splněna, není již potřeba, aby se soud zaobíral, zda je splněna podmínka druhá.[8] Dle ustálené judikatury vyplývá, že „Celodenní péče o nezletilé dítě narozené v manželství účastníků, které bylo rozvedeno, odůvodňuje neschopnost účastnice sama se živit a tato její neschopnost svůj původ v manželství, a to i v případě, kdy dítě omezeným způsobem navštěvuje mateřskou školku“. [9] 

K otázce posouzení, kdy je rozvedený manžel/manželka se schopen sám živit uvedu zajímavý judikát soudu, dle kterého „sama skutečnost, že rozvedená manželka (rozvedený manžel) pobírá invalidní důchod, nestačí pro závěr o tom, že rozvedená manželka je schopna se sama živit (§ 92 odst.1 zák. o rod.), pokud z tohoto důchodu není s to uhradit vedle nutných nákladů na stravování také další nezbytné životní potřeby.“[10] Rovněž při úvazeo tom, zda je rozvedený manžel schopen sám se živit, nelze zásadně přihlížet k tomu, že pobírá sociální dávky.[11] 

Bývalý manžel má nárok na vyživovací povinnost pouze v přiměřeném rozsahu. Z tohoto pravidla však existuje výjimka uvedené v ust. § 762 odst. 1 o. z., o které se zmíním v další části článku. Dle ustálené praxe lze pod pojem přiměřená výživa zařadit nejen pokrytí nezbytných potřeb, ale rovněž i pokrytí dalších osobních potřeb.[12] Dalším kritériem, které musí být naplněno, aby mohlo dojít k aplikaci tohoto ustanovení, je to, že na bývalém manželu lze výživné spravedlivě požadovat, a to s ohledem na jeho věk nebo zdravotní stav v době rozvodu. Zároveň soud při rozhodování nejen o výši výživného, ale hlavně o jeho přiznání, vezme zřetel i na následující kritéria: 

(i) délku trvání manželství a také jak dlouho je již manželství rozvedeno.[13] Lze důvodně přepokládat, že žaloba úspěšná nebude, pokud šlo o manželství, které se záhy po uzavření rozpadlo, např. z důvodu rozdílných povah a zájmů. 

(ii) skutečnost, že si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila žádná překážka.[14] Z tohoto kritéria lze usoudit, zda podaná žaloba je v rozporu s dobrými mravy, jelikož dle mého názoru bývalý manžel, který měl možnost a pracovat mohl, avšak odmítl, nemá nárok na požadování výživného po povinném manželu. Jiná situace však bude, kdy rozvedený manžel krátce po rozvodu ztratí zaměstnání, a to např. z organizačních důvodů a s ohledem na věk či zdravotní stav má velice omezené možnosti na trhu práce.[15] 

(iii) zda si rozvedený manžel mohl zajistit výživu řádným hospodařením s vlastním majetkem.[16] Je zřejmé, že v tomto případě bude muset soud zkoumat, zda mezi bývalými manžely nebyl smluvní režim. Lze důvodně předpokládat, že situace bude jiná u manželů, kteří měli notářským zápisem sjednán smluvní režim oddělených jmění a u manželů, kteří měli klasický zákonný režim. 

(iv) zda se rozvedený manžel podílel na péči o rodinnou domácnost. To, jak se ten který manžel podílel na chodu rodinné domácnosti, se bude odrážet nejen v rozhodování ve věci výživného rozvedeného manžela, ale bude také důležitým kritériem při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů. 

(v) zda se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu.[17]

Z tohoto kritéria dle mého názoru plyne jednoznačnost pro nepřiznání rozvedenému manželu výživné. Domnívám se, že z morálního hlediska si osoba, která se na žalovaném manželu dopustila trestného činu, nezaslouží, aby jí poškozený manžel hradil výživné, a to i za situace, že není schopna se samostatně živit. Pro naplnění tohoto kritéria je nepodstatné, zda osoba byla k činu odsouzena či nakonec obžaloby zproštěna např. pro duševní poruchu, pokud bude nepochybné, že se předmětný skutek stal. [18] 

(vi) je zde dán jiný závažný důvod. 

Z dikce zákona plyne, že tento zásadně předpokládá dohodu manželů (ještě za trvání manželství) nebo rozvedených manželů. Formu této dohody ponechává zcela na výše uvedených účastnících. Nelze vyloučit také situaci, že tato dohoda o případné vyživovací povinnosti jednoho z manželů bude součástí již samotné smlouvy snoubenců uzavřené dle ust. § 720 o. z. V tomto případě, nabyde část týkající se výživného rozvedeného manžela účinnosti po právní moci rozsudku o rozvodu. Teprve po neúspěšné dohodě mezi bývalými manžely, může oprávněný bývalý manžel navrhnout soudu, aby o vyživovací povinnosti druhého z manželů rozhodl.[19] Samotné výživné pak může být placeno buď ve formě opakujících se dávek, nebo poskytnutím jednorázového plnění. Ve srovnání se zákonem o rodině užívá občanský zákoník pro poskytnutí jednorázové částky, která nahrazuje výživné, termín odbytné.  Do jaké míry je odbytné výhodné, bude na posouzení účastníků. Rozvedení manželé si mohou rovněž dohodnout dobu, po kterou bude povinný manžel hradit oprávněnému výživné. Zákon nepředepisuje na rozdíl od tzv. sankčního výživného žádnou lhůtu.[20] 

Na závěr této části se zmíním o tzv. „sankčním výživném“. Ust. § 762 odst. 1 o. z. lze považovat za speciální úpravu ve vztahu ke klasickému výživnému rozvedeného manžela. Soud v tomto případě zkoumá především způsobení závažné újmy (a to ať už materiální či nemateriální) manželovi, který rozvrat manželství nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil. Občanský zákoník v tomto ustanovení v podstatě kopíruje zákon o rodině zejména co se týče doby, po kterou lze poskytnout toto výživné. Oba zákony stanovily tuto lhůtu jako dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu manželství. Sankční výživné je zvláštní v tom, že rozsah vyživovací povinnosti je stejný jako mezi manžely za trvání manželství. Rozvedení manželé by tedy po dobu určenou soudem měli mít v zásadě stejnou životní úroveň.[21] Po skončení této doby může oprávněný manžel podat znovu k soudu žalobu a žádat již klasické výživné rozvedeného manžela. 

Oproti předchozímu znění v zákoně o rodině, konkrétně v ust. § 96 odst. 2, nový občanský zákoník výslovně v této souvislosti zakotvuje problematiku páchání domácího násilí. Z dikce zákona o rodině plynulo, že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Současný občanský zákoník nyní výslovně stanovuje, že pokud se bývalý manžel dopustil vůči druhému manželovi jednání, které naplňuje skutkovou podstatu domácího násilí, nemá na výživné právo, a to ani pokud by všechny ostatní požadavky pro přiznání výživného byly naplněny.[22] Naopak nedomnívám se, že by manžel, který byl obětí domácího násilí, měl automaticky nárok na výživné vůči druhému z manželů. I v tomto případě bude soud posuzovat, zda jsou naplněny všechny výše uvedené zákonné podmínky pro přiznání výživného. 

V ust. § 763 občanský zákoník částečně upravuje zánik práva rozvedeného manžela na výživné, a to tak, že toto právo zaniká, pokud oprávněný manžel uzavře nové manželství, nebo vstoupí-li do registrovaného partnerství. Na otázku registrovaného partnerství následně okrajově navážu. Právo partnera na výživu při zrušení svazku upravuje ust. § 11 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Ustanovení je do jisté míry obdobné jako úprava mezi rozvedenými manžely v občanském zákoníku. Pro přiznání výživného je třeba splnit pouze jeden předpoklad, a to ten, že bývalý partner není schopen se sám živit. Za splnění tohoto předpokladu má právo žádat od bývalého partnera, aby mu přispíval na přiměřenou výživu dle jeho schopností a majetkových poměrů. Zákon opět prvotně předpokládá dohodu mezi partnery, soudní žalobu staví obdobně jako občanský zákoník na druhé místo, až pokud dohoda mezi partnery nebyla úspěšná. Upravuje rovněž problematiku sankčního výživného v rozsahu stejném jako občanský zákoník.  

Vyživovací povinnost mezi manžely 

Od výše uvedených druhů vyživovací povinnosti se do jisté míry odlišuje poslední mnou analyzovaný druh vyživovací povinnosti, a to vyživovací povinnost mezi manžely za trvání manželství. Na rozdíl od výše uvedených druhů tato vyživovací povinnost nepředpokládá odkázanost oprávněné osoby na výživu, avšak vychází ze zásady solidarity a zásady vzájemnosti. 

Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost, která jim má zpravidla zajistit stejnou životní úroveň.[23] Tato vyživovací povinnost vzniká dobrovolně, uzavřením manželství a končí jeho rozvodem, případně jinou právní událostí. V případě, že jeden z manželů neplní vůči druhému vyživovací povinnost, může se oprávněný manžel obrátit s žalobou na soud. Dle ustanovení § 922 odst. 1 o. z. lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení. Soud při rozhodování o výši výživného mezi manžely bude vycházet zejména z odůvodněných potřeb oprávněného manžela, schopností a možností a majetkových poměrů povinného manžela. 

Na závěr lze podotknout výjimky z ustanovení §§ 697 odst. 2 a 760 odst. 3, která stanovují, že pro vyživovací povinnost mezi manžely/rozvedenými manžely platí obdobně obecná ustanovení o výživném. Aplikace kogentního ustanovení § 916 o. z. týkající se domněnky příjmu oprávněné osoby je vyloučena při určení výše výživného pro výše uvedené subjekty, a to z toho důvodu, že toto ustanovení nelze aplikovat na širší okruh adresátů než pouze mezi rodiči, resp. jinými předky a dětmi.[24] Rovněž ust. § 917 o. z., dle kterého za oprávněné potřeby dítěte považuje i tvorbu úspor, nelze analogicky zahrnout i pod tyto výše uvedené druhy vyživovací povinnosti. 

Autorka je asistentkou soudce. 



[1] Ust. § 922 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 5. 2017]. (Dále jen „o. z.“).

[2] HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 1. Vydání. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 1124.

[3] Tamtéž s. 1125.

[4] K tomuto viz - Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 1966, 3 Co 23/1966 dle kterého „K nákladům spojeným s pořízením výbavičky je třeba přihlédnout při vyměřování výživného pro dítě. Nárok neprovdané matky na výživu proti tomu, jehož otcovství nebylo dosud zjištěno, lze přiznat jen za podmínek § 95 odst. 2 zák. o rod.“

[5] HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 1. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 1127.

[6] Tamtéž s. 1132.

[7] Tamtéž s. 1133.

[8] K tomuto srov. rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 4C 199/2014, ze dne 15.10.2014.

[9] Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 6C 149/ 2014 ze dne 11. 12. 2014

[10] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 55/76.

[11] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 23/74 a usnesení Ústavního soudu II.ÚS 54/15 ze dne 8. 9. 2015.

[12] HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 1. Vydání. V Praze: C.H. Beck,2014, s. 462-463.

[13] Ust. § 760 odst. 2 o. z.

[14] Ust. § 760 odst. 2 písm. a) o. z.

[15] HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 1. Vydání. V Praze: C.H. Beck,2014, s. 460.

[16] Ust. § 760 odst. 2 psím. c) o. z.

[17] Ust. § 760 odst. 1 písm. d) o. z.

[18] [ELISCHER, David. § 760 (Základní podmínky stanovení výživného rozvedeného manžela). In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA, Michaela ZUKLÍNOVÁ aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek II, (§ 655-975) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2017-6-2].

[19] Ust. § 761 odst. 1, odst. 2 o. z.

[20] ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA, Michaela ZUKLÍNOVÁ aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek II, (§ 655-975) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2017-6-2].

[21] Ust. § 762 odst. 1 o. z.

[22] Ust. § 762 odst. 2 o. z.

[23] Ust. § 697 odst. 1 o. z.

[24] HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 1. Vydání. V Praze: C.H. Beck,2014, s. 1106 – 1109.