oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Právo, etika a kmenové buňky

autor: Martin Šolc
publikováno: 16.01.2019

9 PRÁVNÍ POVAHA EMBRYÍ IN VITRO A LINIÍ KMENOVÝCH BUNĚK

Velmi zajímavý problém související s výzkumem na ESC představuje právní povaha embryí mimo tělo ženy a samotných linií kmenových buněk. Jde o na první pohled silně teoretické otázky, které však mohou mít zásadní praktický význam především pro právní ochranu embryí in vitro a buněčných linií. V této kapitole nejprve přibližuji právní povahu lidských tkání obecně a poté se pokouším zodpovědět otázku právní povahy předmětných embryí a buněk. Nutně se přitom pohybuji v šeru právní nejistoty: tato kapitola proto spíše klade dílčí otázky, než aby poskytovala pevné odpovědi. Nalézání správného směru v uvažování o daném tématu je mnohdy spekulativní – na tomto místě tedy prosím čtenáře o odpuštění a zvu jej k účasti na hledání.

9.1        Právní povaha lidských tkání

Dříve než přistoupím k analýze právní povahy linie kmenových buněk a embrya mimo tělo ženy, je třeba stručně představit přístup platného práva k lidským tkáním jako takovým. Klíčovou je v tomto ohledu především otázka podřaditelnosti lidské tkáně pod kategorii věcí v právním smyslu. 

Obecné vymezení věci je obsaženo v § 489 obč. zák., který stanoví, že věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí[1]. Ustanovení § 493 obč. zák. pak z kategorie věcí v právním smyslu výslovně vyjímá lidské tělo a jeho části, a to bez ohledu na to, zda jsou se zbytkem těla organicky spojeny, nebo zda od něj byly odděleny. 

Jestliže části lidského těla nejsou věcmi, nemohou být ani předměty věcných práv (tedy zejména práva vlastnického) [2]. S tím souvisí zákaz finančního prospěchu z lidského těla a jeho částí, označovaný také jako princip extrakomerciality lidského těla. Než tento princip představím blíže, je třeba upozornit na to, že občanský zákoník z něj stanovuje pro určité tkáně výjimku, když v § 112 stanoví: „Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem. To neplatí, jedná-li se o vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují; ty lze přenechat jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou.“ 

Za podmínek stanovených větou druhou tohoto ustanovení tak okamžikem oddělení předmětné části těla nastává fikce věci. Daná část lidského těla z čistě formálního hlediska sice nadále není věcí v právním smyslu, avšak v praktické rovině se na ni použijí normy upravující právní dispozici s movitými věcmi[3]. Nutno ovšem dodat, že ani s částí lidského těla, na niž se uplatní fikce věci, není na základě § 111 odst. 1 obč. zák. dovoleno naložit způsobem pro člověka nedůstojným. Na základě druhého odstavce téhož ustanovení lze tuto část těla, stejně jako jakoukoliv jinou, použít k účelům zdravotnickým, výzkumným nebo vědeckým pouze se souhlasem člověka, z jehož těla byla předmětná část odňata. K jejímu použití k účelu svou povahou neobvyklému se pak vyžaduje výslovný souhlas daného člověka vždy.[4]

Princip extrakomerciality lidského těla je na úrovni Rady Evropy výslovně zakotven v čl. 21 ÚLPB, který stanoví: „Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.“[5], [6] Vysvětlující zpráva k ÚLPB vyjasňuje, že toto ustanovení nevylučuje přiměřenou kompenzaci nákladů nebo ztráty na výdělku, jež vznikly osobě, které byly orgán či tkáň odebrány. Uvedená kompenzace nicméně nesmí představovat odměnu.[7] Zákaz finančního prospěchu z lidského těla je i s výjimkou pro kompenzaci nákladů obsažen také v českých zákonech ve vztahu k jejich předmětům úpravy. Například transplantační zákon v § 28 odst. 1 stanoví, že „[l]idské tělo a jeho části nesmějí být jako takové zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod“. Podobnou normu nalézáme v § 81 odst. 7 zák. o zdravotních službách, § 7 odst. 1 písm. b) zák. č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka, a v § 11 zák. č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Tyto zákony rovněž explicitně dovolují náhradu dárcových účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů spojených s darováním[8]. 

Z hlediska praxe výzkumu kmenových buněk je však významná především skutečnost, že podle Vysvětlující zprávy k ÚLPB „technické činnosti (odběr vzorků, testování, pasterování, frakcionace, čištění, skladování, pěstování kultur, doprava atd.), které se s těmito substancemi provádějí, se smějí provádět za přiměřenou odměnu“. Jako příklad dovolené obchodní aktivity Vysvětlující zpráva k ÚLPB uvádí „prodej zdravotnického prostředku, jehož součástí je lidská tkáň, která prošla výrobním procesem, pokud se tato tkáň neprodává jako taková.“[9] Vyloučení výsledků technické činnosti ze zákazu finančního prospěchu v zásadě odpovídá anglosaské doktríně, která obdobnou výjimku označuje pojmem work and skill exception[10]. Výsledky technického zpracování části lidského těla jsou však považovány za věci movité také v českém právu[11]. 

Článek 21 ÚLPB se dále nevztahuje na produkty, jež představují tkáně odložené jako nepotřebné a jejichž prodej neporušuje lidskou důstojnost: jde např. o vlasy a nehty[12]. Přístup Vysvětlující zprávy k ÚLPB je tedy oproti § 112 českého občanského zákoníku širší. Zatímco občanský zákoník vymezuje podmínky pro uplatnění fikce věci poměrně konkrétně a zdá se, že jimi chrání především fyzickou integritu osob, Vysvětlující zpráva k ÚLPB se zaměřuje spíše na ochranu (nutně vágně vymezené) důstojnosti dotčeného člověka. 

Zákaz finančního prospěchu plynoucího z lidského těla a jeho částí je možné označit za celosvětový konsensus, ačkoliv je v různých částech světa chápán lehce odlišně (např. v USA je vlastnické právo k částem lidského těla přiznáváno šířeji než v Evropě[13]). Zejména v odborné literatuře je pak konfrontován s určitými kritikami, které nejsou v současné době pro praxi příliš významné. Dovolím si tedy související diskusi pouze nastínit v nejstručnější možné podobě. 

Odpůrci principu extrakomerciality jej obvykle považují za výraz nelegitimního paternalismu, který nepřípustně omezuje autonomii jednotlivce[14]. Současně poukazují na výraznou limitaci ekonomických možností chudých lidí, jimž právní řád pro jejich údajné dobro znemožňuje racionální volbu prodeje vlastního orgánu za účelem zlepšení své finanční situace[15]. Vytvoření legálního trhu s částmi lidských těl by rovněž snížilo chronický nedostatek orgánů určených k transplantaci, který sužuje prakticky všechny zdravotnické systémy světa[16]. V právní vědě se hlasy po odstranění či zmírnění zákazu obchodu s částmi lidského těla ozývají především od představitelů výrazně utilitaristicky orientované ekonomické analýzy práva[17]. Někteří autoři, zejména zástupci filosofie libertarianismu, své návrhy na odstranění zákazu obchodu s orgány stavějí na konceptu vlastnictví sebe sama, jehož inherentní součástí je vlastnický přístup k lidskému tělu[18]. 

Zastánci současného stavu naproti tomu tvrdí, že opuštění principu extrakomerciality by ve skutečnosti omezilo autonomii nejchudších, kteří by se cítili nuceni k prodeji svých orgánů. V tomto smyslu ostatně vyznívají také některá svědectví z Íránu, který je jediným státem na světě, kde je dovolen obchod s ledvinami[19]. Na íránském příkladu je také zajímavá (byť nikoliv překvapivá) skutečnost, že existence legálního obchodu s ledvinami, který je přísně cenově regulován, nezamezuje rozvoji černého trhu s mnohem vyššími cenami[20]. Altruistický model darování tkání je některými autory ceněn i proto, že údajně napomáhá udržovat jedny ze základních hodnot společnosti[21] (např. hodnotu respektu ke každému lidskému životu a uznání jeho důstojnosti). Obhájci principu extrakomerciality někdy kritizují jeho odpůrce, zejména z řad představitelů ekonomické analýzy práva, z reduktivního chápání účelů práva[22]. Možnost prodeje částí lidských těl bývá odmítána také jako vnitřně morálně nepřípustná bez ohledu na její následky[23]. Zastánci této kategorické pozice často spojují nepřípustnost komercializace lidského těla s obavou z jeho komodifikace a objektifikace, tedy z reduktivního přístupu k tělu, se kterým je pak nakládáno jako s pouhou věcí[24].

 

Ukázka z knihy Právo, etika a kmenové buňky. kterou lze zakoupit v nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s. 



[1] Zřetelně tu vystupuje inspirace české občanskoprávní rekodifikace rakouským občanským zákoníkem (ABGB), který ve svém § 285 obsahuje prakticky totožnou definici věci. V československém obecném zákoníku občanském, který byl recepcí ABGB, znělo ustanovení § 285 takto: „Všechno, co od osoby je rozdílné a slouží k užívání lidí, sluje věc v právním smyslu.“ Srov. věhlasný prvorepublikový komentář (včetně pojednání o vynětí lidského těla z kategorie věcí v právním smyslu) v ROUČEK, F. Komentář k § 285. In ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Svazek I. Díl druhý (§§ 285 až 530). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, 1935, s. 5–8.

[2] Pro zcela základní úvod do pojmu věcných práv srov. ŠVESTKA, J. Věcná práva. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: Věcná práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 19–22, 24–26. Pro základní úvod do vlastnictví a vlastnického práva srov. ZUKLÍNOVÁ, M. Obecně o vlastnictví a vlastnickém právu, Pojem vlastnictví. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: Věcná práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 27–36.

[3] Srov. HOLČAPEK, T., ŠUSTEK, P. Komentář k § 112. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 425; TŮMA, P. Komentář k § 112. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 601–602.

[4] Srov. DOLEŽAL, T. Komentář k § 112. In MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. § 1–117. Praha: Leges, 2013, s. 629, pozn. pod čarou č. 1519.

[5] Srov. podkapitolu 5.3.4 Obsah Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

[6] Princip extrakomerciality lidského těla je v některých mezinárodních dokumentech obsažen také na světové úrovni. Srov. např. nezávazné dokumenty Světové zdravotnické organizace Zásady pro transplantaci lidských buněk, tkání a orgánů (Guiding Principles of Human Cell, Tissue and Organ Transplantation) a Istanbulskou deklaraci o nezákonném obchodu s lidskými orgány a transplantačním turismu (Declaration of Istanbul on Organ Trafficking and Transplant Tourism).

[7] Vysvětlující zpráva k ÚLPB. Bod 132 [cit. 2018-01-04]. Dostupné také z: <https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/DisplayDCTMContent?documentId=09000016800ccde5>.

[8] Formulace tohoto pravidla se v uvedených předpisech drobně odlišují, obsah je však v principu totožný. Pravidlo je obsaženo ve stejných ustanoveních, jako princip extrakomerciality, pouze v transplantačním zákoně je na místě jiném, a to v § 28b.

[9] Vysvětlující zpráva k ÚLPB. Bod 132 [cit. 2018-01-04]. Dostupné také z: <https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/DisplayDCTMContent?documentId=09000016800ccde5>.

[10] Výjimka work and skill exception byla poprvé dovozena Nejvyšším soudem Austrálie v rozhodnutí ve věci Doodeward proti Spence z roku 1908, ve kterém šlo o vlastnické právo k tělu mrtvorozeného dvouhlavého dítěte uchovávaného v roztoku. Srov. TAYLOR, R. Human Property: Threat or Saviour? Murdoch University Electronic Journal of Law [online]. 2002, roč. 9, č. 4 [cit. 2018-01-07]. Dostupné z: <http://www.austlii.edu.au/au/journals/MurUEJL/2002/44.html#The Work and Skill Exception_T>.

[11] VALUŠ, A. Komentář k § 112. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 176.

[12] Vysvětlující zpráva k ÚLPB. Bod 133 [cit. 2018-01-04]. Dostupné také z: <https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/DisplayDCTMContent?documentId=09000016800ccde5>.

[13] Srov. DEVEREUX, J. A. Australian Medical Law. 3. vyd. New York: Routledge-Cavendish, 2007, s. 1078.

[14] Srov. např. SAVULESCU, J. Is the sale of body parts wrong? Journal of Medical Ethics. 2003, roč. 29, č. 3, s. 138–139 [cit. 2018-01-04]. Dostupné také z: <http://jme.bmj.com/content/29/3/138>.

[15] Srov. knihu výrazné odpůrkyně principu extrakomerciality, britské filosofky Janet Radcliffe Richards: RADCLIFFE RICHARDS, J. The Ethics of Transplants. Why Careless Thought Costs Lives. Oxford, New York: Oxford University Press, 2012, s. 134 (a napříč celou knihou). Dále srov. např. HERRING, J. Medical Law and Ethics. 5. vyd. New York: Oxford University Press, 2014, s. 459–460.

[16] Srov. např. HERRING, J. Medical Law and Ethics. 5. vyd. New York: Oxford University Press, 2014, s. 460. Zajímavý je rovněž pohled zastávaný např. vlivným americkým bioetikem Arthurem L. Caplanem, který odmítá prodej lidských orgánů, ale podporuje štědrou kompenzaci nákladů vynaložených dárci. CAPLAN, A. L. Should We Pay Organ Donor Heroes? Medscape [online]. 28. srpna 2017 [cit. 2017-12-11]. Dostupné z: <https://www.medscape.com/viewarticle/884101>. V některých státech světa (např. v Austrálii, Izraeli, Saúdské Arábii a Singapuru) jsou náklady žijících dárců orgánů skutečně hrazeny z veřejných prostředků. Srov. SICKAND, M., CUERDEN, M. S., KLARENBACH, S. W., OJO, A. O., PARIKH, C. R., BOUDVILLE, N., GARG, A. X. Reimbursing Live Organ Donors for Incurred Non-Medical Expenses: A Global Perspective on Policies and Programs. American Journal of Transplantation. 2009, roč. 9, č. 12, s. 2825–2836 [cit. 2018-01-06]. Dostupné také z: <http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1600-6143.2009.02829.x/full>.

[17] Ekonomická analýza práva (Law & Economics) je především v USA velmi rozšířeným přístupem k právu spočívajícím v aplikaci ekonomické teorie a jejích nástrojů při analýze práva. Mezi představiteli tohoto přístupu kritizujícími princip extrakomerciality lze jmenovat např. Richarda A. Epsteina: EPSTEIN, R. A. The Human and Economic Dimensions of Altruism: The Case of Organ Transplantation. John M. Olin Law & Economics Working Paper. The Law School, The University of Chicago. 2008, č. 385. Cit. dle EPSTEIN, R. A. Právo, ekonomie a politika. Praha: Wolters Kluwer, CEVRO Institut, 2010, s. 141–190.

[18] Srov. např. koncept „self-ownership“ u libertariánského filosofa Roberta Nozicka: NOZICK, R. Anarchy, State, and Utopia. Oxford: Blackwell Publishers, 1999.

[19] Srov. KOPLIN, J. Choice, pressure and markets in kidneys. Journal of Medical Ethics [online]. 4. listopadu 2017 [cit. 2018-01-06]. Dostupné z: <http://jme.bmj.com/content/early/2017/11/04/medethics-2017-104192>.

[20] Jednotná cena za ledvinu na íránském legálním trhu činí 4 600 amerických dolarů. Prodejci a kupující ledvin musejí být registrováni, přičemž ledvina je následně kupujícímu přidělena v rámci státem provozovaného systému. Za těchto podmínek vzniká zřejmě rozsáhlý nelegální trh s ledvinami. Srov. BENGALI, S., MOSTAGHIM, R. ‘Kidney for sale’: Iran has a legal market for the organs, but the system doesn’t always work. Los Angeles Times [online]. 15. října 2017 [cit. 2018-01-06]. Dostupné z: <http://www.latimes.com/world/middleeast/la-fg-iran-kidney-20171015-story.html>; AKBARPOUR, M. Is It Ever Ok to Sell (or Buy) a Kidney? Stanford Graduate School of Business [online]. 13. března 2017 [cit. 2018-01-06]. Dostupné z: <https://www.gsb.stanford.edu/insights/it-ever-ok-sell-or-buy-kidney>.

[21] Srov. HERRING, J. Medical Law and Ethics. 5. vyd. New York: Oxford University Press, 2014, s. 459.

[22] Srov. HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. 2., rozšíř. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 146.

[23] Srov. JACKSON, E. Medical Law. Text, Cases, and Materials. New York: Oxford University Press, 2006, s. 744.

[24] Srov. tento argument (byť z pozice jeho kritiky) v GREASLEY, K. Property Rights in the Human Body: Commodification and Objectification. In GOOLD, I., GREASLEY, K., HERRING, J., SKENE, L. a kol. Persons, Parts, and Property. How Should We Regulate Human Tissue in the 21st Century? Oxford, Portland: Hart Publishing, 2016, s. 67–87.