oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Právo dětí žalovat své rodiče

autor: JUDr. ICLic. Ronald Němec, Ph.D.
publikováno: 07.12.2017

V dubnu 2017 projednala sněmovna sněmovní tisk č. 874/0, část č. 1/8, novelu zákona o specifických zdravotních službách, která měla mimo jiné umožnit v § 6 odst. 1, aby žádost o umělé oplodnění podala i samotná žena, tedy žena, která netvoří neplodný pár.[1]

Možnost žádat o umělé oplodnění bez jakéhokoliv budoucího otce otevřela v odborných kruzích, ale především v kruzích společenských, mnoho názorových proudů. Jedno však zůstává zcela nevyřčeno. Má-li dospělá osoba právo rozhodovat o právu mít dítě či nemít dítě (hormonální antikoncepce, potrat a jiné), pak toto právo je postaveno na ius pozitivistickém přístupu, tedy, že co si člověk za právo stanoví, to právo jest; je nutné se však také zabývat právy dítě. A to nejen z pozitivistického přístupu, ale předně přirozenoprávního. 

V současné právní úpravě můžeme dojít k následujícím právům dítěte:

1.  Právo dítěte žalovat své rodiče za to, že nežijí v harmonickém manželství (hádky, rozvod).

2. Právo dítěte žalovat své rodiče za to, že mají jen jednoho potomka (potrat, hormonální antikoncepce).

3.  Právo dítěte žalovat své rodiče za to, že žijí v homosexuálním či lesbickém vztahu, popřípadě dítě vzniklo z asistované reprodukce, kde jsou ve „vztahu“ tři osoby.

4.  Právo dítěte žalovat své rodiče za špatné stravovací návyky.

Mnozí čtenáři by mohli namítnout neexistenci takovýchto práv. Pokusím se dokázat opak. To, že nejde o teoretickou úvahu, ale o praktické zamyšlení, které může být „moderními“ aktivisty pojato jakožto nekonformní, dokáži na právech rodičů za „újmu“ vůči zdravotnickým zařízením – že se jim narodily zdravé děti. Pokud může osoba žalovat, a to úspěšně, že se člověk narodí, není pak důvodu, proč by se děti nemohly domáhat něčeho mnohem přirozenějšího – osobního štěstí.

Je důležité též vzít na vědomí, že Ústavní soud v červnu 2017 vydal nález, který se tohoto tématu velmi dotýká, když judikoval: „U náhradního mateřství mají objednávající rodiče kontrolu nad tím, z jakého genetického materiálu dítě vznikne.“[2] 

Wrongful life a wrongful birth 

Anglické pojmy wrongful lifewrongful birth[3] se v právnické české terminologii používají, ale nepřekládají se pro jejich specifický význam, kde překlad by nemusel být tak jasný, jako je obsah anglického spojení.[4]

Samotné slovo wrongful má obsahovou náplň bezpráví či nechtěnosti. Spojení wrongful lifewrongful birth se užívá v případě, že dojde k situaci právem předvídanou, ale adresátem právní normy nechtěnou. Nejčastěji se bude dotýkat situace, kdy dojde k zákroku dle § 28 odst. 2 zák. o zdravotních službách, tedy lege artis. 

Při podání žaloby na wrongful life můžeme sledovat tři linie případu:

a) wrongful unsatisfied life (nechtěný život s újmou odlišnou od postižení),

b) wrongful diminished life (nechtěný život s postižením),

c) prenatal injury, kdy jde o případ poškození plodu v průběhu těhotenství. 

wrongful birth rozlišujeme:

a) wrongful conception (nechtěné početí), nebo

b) wrongful pregnancy (nechtěné těhotenství). 

Podstata u wrongful life je tvrzení, že plod byl donošen, tedy nedošlo k umělé interrupci, kterou žena chtěla. Nevzniká zde přímo ztráta, resp. újma dítěti (ženě) zaviněná jinou osobou. Žalobní petit je konstruován přesně opačně. Tedy jako možnost nebýt narozen. Žaloba je podávána v případě, že se dítě narodilo, není důležité, zda zdravé či postižené. Takové dítě má nárok jak na zásah do materiální složky osobnosti, tak imateriální.[5]

Žalobní petit bude úspěšný v USA, Francii či Nizozemsku.[6] Neúspěšný by měl být v ostatních zemích EU s kontinentálním systémem práva, a to vzhledem k tvrzení žalobce, který musí tvrdit a prokazovat, že bytí člověka je horší než samotné nebytí. Takovéto tvrzení je v rozporu s hodnotami EU i křesťanství a je potřeba jej důsledně odmítat. Přijetí vede k situaci naprostého nerespektování hodnoty života, když je tvrzeno, že existuje něco více hodnotného než život. Tedy život není nejvyšší hodnotou lidstva.

Podstata u wrongful birth[7] je porušení právní povinnosti, kdy zde musí být dána odpovědnost za toto porušení a není rozhodné, zda jde o porušení úmyslné či nedbalostní, a kauzální nexus ve vztahu ke škodě.

Pokud dojde ke kumulativnímu naplnění těchto znaků, pak můžeme hovořit o dvou typech žalob.

Za prvé jde o wrongful conception, tedy situaci, kdy žena si přeje sterilizaci z důvodu již neotěhotnět, a přesto otěhotní. Tím, že je těhotná a následně porodí zdravé živé dítě (sic!), dochází k materiální i imateriální újmě. Materiální újma jsou náklady na dítě a imateriální újma jsou psychické starosti s dítětem. Další právní situací bude ta skutečnost, kdy při screeningu plodu nebude odhalena vada, pro kterou by došlo k usmrcení dítěte ještě v lůně matky. V případě narození takto postiženého dítěte opět dochází ke vzniku materiální a imateriální újmy, a to v důsledku zanedbání lékaře při screeningu a možnosti provést usmrcení dítěte před narozením. Zde totiž není možné ani eufemisticky hovořit o potratu, protože vývojová vada se projeví až v době, kdy není možné podstoupit legální interrupci. Osobu prof. Stephena Hawkinga, jednoho z největších vědců, každý z nás zná. Jde o člověka, který dle uvažování některých měl být buď usmrcen před narozením, nebo měl požadovat satisfakci za to, že se narodil…

I tyto žaloby je v právním prostředí, které vychází z etických zásad, nutné odmítat, když právo matky na usmrcení dítěte není silnější než právo dítěte na život. Zvláště v případech, kdy medicína je stále více schopna napravovat postižení dětí, není možné říci a priori, že pokud dítě je nějak postiženo, zvláště pokud jde o lehké postižení, že nemá právo na život, resp. dokonce může být lékař odpovědný za nezjištění vady.

Česká judikatura má zatím malou zkušenost s těmito žalobami. Vzhledem ke křesťanské tradici je možné tvrdit, že žaloby budou neúspěšné, stejně jako např. v Rakousku či Německu. Žaloba wrongul birth však již byla úspěšně řešena Vrchním soudem v Olomouci.[8] Žalobkyně, matka, žalovala nemocnici za chybně provedené umělé přerušení svého těhotenství. Jednalo se o těhotenství s dvojčaty, přičemž k jeho přerušení došlo, ale jen u jednoho dítěte. Druhé se narodilo zdravé. Matka, která se k interrupci rozhodla kvůli špatné finanční situaci, dítě nedala k adopci, podala žalobu a vysoudila částku 80 000 Kč, když požadovala 400 000 Kč. Soudní znalec se v tomto případě vyjádřil, že byť by se to nemělo stávat, existuje několik případů ročně, kdy dojde k aborci, ale usmrceno je jen jedno dítě, nikoliv druhé. Tedy jde o pochybení nemocnice.

Soudy obou instancí vyšly z uvažování, že byl porušen § 11 až 13 obč. zák. č. 40/1964 Sb. a čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, když se matka nemohla svobodně rozhodnout o svém soukromí a rodině. 

Dítě není věcí, aneb sociologicko-psychologický pohled 

Právo jakožto systém právních norem pro obhajobu právní normy často využívá poznatků jiných vědeckých disciplín.

Práva dítěte jsou zakotvena v několika právních normách; pro tento článek budu předně vycházet z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z Listiny základních práv a svobod a zák. č. 89/2012 Sb. (dále také jen „o. z.“).

Dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Obdobně hovoří i Listina, a to čl. 10 odst. 2.

Co si pod touto formulací představit, lze díky nálezu Ústavního soudu ČR, který obsáhle argumentuje i názory ESLP. Mimo jiné konstatoval:

Jak ust. čl. 10 odst. 2 Listiny, tak ust. čl. 8 Úmluvy hovoří v obecné rovině o ochraně rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu, aniž by však v právních pojmech vymezovala, co rozumí pojmem rodinný život. Při interpretaci těchto ustanovení je proto třeba vycházet z faktu, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou. Při výkladu těchto pojmů je proto třeba zohledňovat biologickou vazbu a pak i sociální realitu rodiny a rodinného života, která ovšem v posledním století prošla zásadními proměnami.[9]

Kvalitu pojetí rodiny v předchozím nálezu pak osvědčuje nález vydaný o osm let později, který od názoru předchozího senátu nijak neodbočuje, naopak posiluje právo dítěte na harmonický rozvoj.

V případě rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Obecné soudy tak nemohou střídavou péči vyloučit z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve výlučné péči.[10]

Názory soudců vycházejí z jiných disciplín, předně z psychologie a sociologie.

Psychologie se vztahem muže, ženy a jejich potomků zabývá od svého vzniku. Od počátku 20. století pak vznikají kvalitativní a kvantitativní studie na toto téma. Na tomto místě je potřeba zdůraznit, že nové studie, které se snaží vyvrátit předchozí výzkumy vztahu muže, ženy a jejich potomků, mají své právoplatné místo na poli vědy, ale chybí jim základní znaky předchozích studií. Základním znakem pro kvalitu v psychologické studii je čas, tedy pozorování určitého jevu po období několika dekád, až generací. Tvrdit, že základní stavební jednotka společnosti již není žena a muž ve stavu manželském, s více dětmi, je jistě možné, ale pro nemožnost verifikace takovéhoto tvrzení nejde o studii o stejné hodnotové váze.

Základní jednotkou rodiny, před narozením potomka, je dle sociologie „dyáda“. Jde o vztah dvou osob, kdy postupem času mezi nimi vzniká silné pouto na základě společných zážitků a budoucích potřeb. Pro svoji křehkost jsou dyády často chráněny zákonem (rozvod a jiné možné zásahy do manželství). Bez pevného dyadického vztahu nemůže vzniknout kvalitní triáda. 

Vztahem dyád a triád, resp. vztahem dětí vůči rodičům a vytvářením si vzorů, se psychologie zabývá již od S. Freuda. Současná psychologie se již ustálila v názoru, že rodový a kulturní rámec, zvláště pak zvyky a způsoby chování, silně formují, resp. přímo determinují osobu, která je takovémuto vlivu vystavena. Pokud dochází k narušení vztahu dyády, následně pak triády či početnějšího svazku, výsledkem je narušený jedinec v oblasti emoční, rodinné, ale i ekonomické. Jestliže je v rodině matka, otec a dítě, jsou tu vlastně jen tři vzájemné vztahy. Jsou-li v rodině dvě děti, je takových vztahů šest. A jsou-li tři děti, pak vzájemných vztahů je již deset. Takovéto vzájemné vztahy silně obohacují společný a budoucí život.

Děti každý konflikt a abnormalitu v rodině prožívají obzvlášť silně, byť to nedávají najevo. Důsledek napětí a abnormalit se pak projevuje nárůstem neschopnosti udržet si v dospělosti dlouhodobé vztahy, vychovávat své děti a být ekonomicky a sociálně úspěšný. Naopak vede k nárůstu patologického chování.[11] Dle studií na tisících rodin, trvajících několik desítek let (a opakovaně je nutné zdůraznit potřebu zkoumat nejen jedince za dobu dospívání, ale následně i v dospělosti), skutečnost, kdy dítě nevyrůstá v rodině, se kterou psychika lidského jedince počítá jakožto primární – a vše ostatní považuje za abnormalitu (mnoha tisíciletá zkušenost vs. právo dané zákonodárcem v posledních několika desetiletích) – vede k poškození, a tedy újmě, která je chráněna Listinou i občanským zákoníkem.

V případě debaty o změně zákona (viz výše) měla žena dostat právo na asistovanou reprodukci, aniž by měla manžela či partnera. Šlo primárně o vyloučení muže, jakožto osoby bez konkrétna, z plození dítěte, odejmutí práva dítěte na otce ve smyslu biologickém i duševním.

Zdůvodnění novely bylo: „Neprovdaná žena volila rizikový způsob otěhotnění.“ (sic!) Žena má mít právo na rozhodnutí, že dítě nebude mít žádného otce. Zdravotnický výbor tuto novelu podpořil a podpořilo ji dalších 73 poslanců, když např. I. Gabal argumentoval: „Demografický vývoj této země znamená, že zhruba za 50 let nás bude méně než 7 milionů a budeme muset řešit 3 miliony imigrací. Uvědomte si to. To znamená maximální podpora mateřství, plodnosti a porodnosti je cílem debaty.“[12] Smyslem nové právní úpravy mělo být právo ženy mít dítě bez ohledu na práva dítěte. (Zmíněný návrh nakonec nebyl sněmovnou přijat. Zákon byl vyhlášen 12. 7. 2017 ve Sbírce zákonů pod č. 202/2017 Sb.)

Jak jsem již uvedl, jak mezinárodněprávní dokumenty, tak Listina zakotvují právo na rodinu. Rodina dle sociologických a psychologických studií je vždy nejméně muž, žena a dítě. Právně je možné upravit, že rodina je i muž a muž či žena a žena, ale vždy půjde o právní úpravu, která bude odpovídat menšinovému názoru, jenž nemá oporu v dokazování v psychologii a sociologii.

Dle § 855 odst. 1 o. z. mají rodiče vůči svým dětem nejen práva, ale předně povinnosti. Dle odst. 2 účelem povinností je morální a hmotný prospěch dítěte. Tento příkaz je dle důvodové zprávy „vykládacím právním pravidlem: lze totiž říct, že nenaplňuje-li výkon povinností a zejména práv rodičů k dítěti právě tento zákonný účel, pak jde o protiprávní chování, o zneužití práv atd. a nabízí se použít odpovídající sankce“. Důvodová práva pak rozlišuje tři skupiny práv a povinností: „Pro prvý druh (prvou skupinu) povinností a práv (§ 856) je charakteristický jednak moment statusový, jednak pak moment nemajetkový, osobní. Statusový poměr rodičů a dítěte je právní stránkou tohoto především biologického, ale rovněž společenského vztahu. Povinnosti a práva rodičů z tohoto poměru k dítěti vyplývající jsou podmíněny samou podstatou vztahu, který nutně existuje mezi rodičem a dítětem, a tudíž také samy nutně tento vztah provázejí.“ Pojem tzv. rodičovské zodpovědnosti je pak definován jako: „spojuje jej s řádným (odpovědným) plněním povinností a řádným (odpovědným) výkonem práv, jak se shoduje s civilizační tradicí evropského kontinentu, upřesněnou zejména obecně přejatým pojetím křesťanské morálky a intencemi ‚křesťanských tradic evropské právní kultury‘“.[13] Důvodová zpráva též vyzdvihuje: „Dále se jedná také o péči o rozumový, citový a mravní vývoj, jakož i zastupování dítěte.“ Stejný názor je zastáván v komentáři Wolters Kluwer od doc. JUDr. Michaely Zuklínové, CSc.[14] 

Zásahy do práv dítěte 

Pokud je tedy, jak ústavně, tak i občanskoprávně výslovně uvedeno, že dítě má právo na harmonický rozvoj své duše v principech morálky křesťanského učení, tak pokud rodiče nežijí v harmonickém manželství, tedy se např. nad míru hádají, čímž je dítě stresováno, a následně dokonce dojde k rozvodu, pak je nepochybné, že rodiče porušili své povinnosti a zasáhli do práv dítěte. Stejně tak půjde o soužití osob stejného pohlaví, které není biologicky přirozené a z pohledu vývoje psychiky dítěte nekomfortní. Vychovatelé jsou odpovědni za újmu, kterou tím dítěti způsobí. Tato újma je jak hmotného, tak nehmotného charakteru.

Z výše uvedených studií lze dospět k závěru, že dítě, které vyrůstá v harmonickém rodičovství, dosahuje lepších vztahových a prospěchových výsledků. Do budoucna má větší šanci mít samo dobrou rodinu, která bude zajištovat jeho duševní a ekonomický blahobyt. Díky lepším studijním výsledkům má velkou pravděpodobnost na dobré pracovní uplatnění. Rodiče nemohou dle § 2898 o. z. předem vyloučit svoji odpovědnost za zásah do přirozených práv dítěte. Dle § 2900 a § 2901 o. z. má každý povinnost počínat si tak, aby nedošlo k zásahu do práv jiného. Rodiče tedy mají přímou povinnost se chovat tak, aby nedošlo k budoucímu poškození dítěte. Zákon tím zcela jistě nechce říci, že se dospělí lidé nemohou chovat v rámci svobody nezodpovědně, pokud tím ubližují jen sobě, ale právní úprava jistě vyžaduje zodpovědné chování vůči svým potomkům.

Pokud je tedy reálně možné žalovat třetí osobu za to, že se narodilo zdravé dítě, pokud se navrhovalo, aby žena měla právo na asistovanou reprodukci bez muže, pak není důvodu, aby se dítě nemohlo domáhat ochrany před újmou a následného zadostiučinění za zásah a újmu.

Je nutné zmínit, že při této novele se projednávala i novela o darování spermatu a vajíček. Aby darování nebylo anonymní, protože každý má právo znát svého rodiče. Současnou právní úpravu, kdy darování je anonymní, je nutné považovat za neústavní. Proti zrušení anonymity při darování ostře vystoupila Vláda ČR ve svém stanovisku k sněmovnímu tisku č. 371: „Vláda současně konstatuje, že je v návrhu zákona pomýšleno pouze na některá práva dítěte. Nejsou však zohledněna práva rodičů dítěte, tj. neplodného páru, který podstoupil metody asistované reprodukce, ani práva dárců reprodukčních buněk na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, ke kterému by navíc mnohdy docházelo až přibližně 18 let po darování těchto buněk.“

Jde o nepochopení principů přirozeného práva a práva pozitivního. Mít dítě nikdy nebylo právo a žádný právní předpis takové právo zakotvit nemůže z podstaty plození. Pokud bychom totiž na toto právo začali pohlížet jako na právo dané ius naturalis, nelze pak odmítnout další právo rodiče, např. na inteligenci či barvu očí dítěte. Pokud ne současná věda, která před 50 lety též neuměla provádět umělé oplodnění, tak jistě věda budoucí dokáže již v lůně matky zjistit, zda dítě bude dost inteligentní či ne, popř. změnit genetický kód při umělém oplodnění. Takováto práva však vedou zpětně k legitimizaci tzv. norimberských zákonů o rase. Pokud totiž dospějeme k názoru, že vznik práva závisí bez ohledu na většinu jen na přání menšiny, a to přání sobecké (chci mít geniálně krásné dítě, chci mít dítě), jde o nebezpečnou situaci. Právo ženy na dítě, protože se nechovala zodpovědně, je právem nejméně menšinovým, protože proti tomuto právu vždy stojí právo dítěte. Taktéž právo homo/lesbického páru „zplodit dítě“. K zamyšlení budiž dáno, proč, pokud má matka mít právo na dítě bez muže, nemá mít muž stejné právo. Tedy mít právo, aby měl potomka bez nutnosti soužití se ženou. Jedna skupina si v blízké minulosti myslela, že poručí větru dešti. Tento vysmívaný názor se dnes opět stává skutečností, když se člověk snaží právem změnit podstatu společnosti.

To je příkladně vidět na nálezu,[15] který dle mého názoru je morální i právní chybou. Podstatou sporu je skutečnost, že dva muži požádali ženu, aby odnosila dítě ze sémě jednoho z nich (aniž se ví, kterého muže, přičemž to úmyslně stěžovatelé nechtějí vědět) a následně jim dítě přenechala do péče. Tak se opravdu stalo v USA, kde muži uzavřeli manželství. Protože jeden z nich byl české státní příslušnosti, když následně přicestoval do ČR, požádal, aby byl uveden v rodném listě dítěte jako matka. To Nejvyšší soud ČR odmítl, když poukázal na rozpor s veřejným pořádkem. Ústavní soud ČR toto odmítl, když odkázal na judikaturu ESLP a konstatoval: „Nelze také pominout, že vedle sociálního rodičovství je poloviční pravděpodobnost, že druhý stěžovatel je i biologickým rodičem třetího stěžovatele. Stěžovatelé sami nevědí a nechtějí vědět, kdo z nich je biologickým rodičem, což je skutečnost, kterou je nutno respektovat a v žádném případě nelze stěžovatele žádnými prostředky nutit, aby prokázali, který z nich je biologickým otcem dítěte.“

Nemohu souhlasit s tím, že by šlo o skutečnost, kterou je nutné respektovat. Pokud k tomu nález dodává: „U náhradního mateřství mají objednávající rodiče kontrolu nad tím, z jakého genetického materiálu dítě vznikne“,jde o situaci, kterou ve svém článku předvídám. O situaci tuze nebezpečnou. Kde končí práva „rodiče“ a začínají práva dítěte? Je dítě výsledkem vůle člověka, nebo následkem lásky?

Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoliv činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování. Nález ale dovozuje: „Z této judikatury ESLP jasně vyplývá, že v případě soudního rozhodování o dětech nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě… Při posuzování samotného nejlepšího zájmu dítěte Ústavní soud opakuje, že koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám.“

S tím nelze souhlasit. Zájem nemůže být flexibilní ani adaptibilní. Dítě má naopak právo na stabilní prostředí a podmínky. Musím se ptát, kde je právo dítěte mít v rodném listě jméno matky, jak je přirozené u každého živého tvora. Vzhledem k tomu, že není dána žádná právní možnost, jak vymazat ze svého rodného listu matku či otce, pak je nutné si klást otázku, zda nebude osoba soustavně stigmatizována tím, že bude předkládat rodný list při různých příležitostech, kde v kolonce matka, kde je většina společnosti zvyklá na ženu, bude uveden muž.

Každý advokát slíbil při svém advokátním slibu ctít právo a morálku, lidská práva. Dítě není předmětem práva jiných, je předně budoucností, ve které bude právo utvářet. To, jak se my dnes chováme k dětem, tak se budou děti chovat k nám ve stáří. Pokud dětem umožníme pochopit právo jako normu danou jen člověkem, bez ohledu na vyšší principy, není důvodem, proč by naše děti nemohly přijmout právní úpravu o eutanazii; povinné v 70 letech, protože již není na důchody, nebo proto, že chtějí mít svět mladý a bez nutnosti starání se o staré lidi. Mohou přece tvrdit, že koncept nejlepšího zájmu člověka je flexibilní a adaptabilní. Stáří člověka omezuje a společnost vysiluje. Nechť se tedy starý člověk připraví na flexibilní a adaptabilní smrt ihned po nastoupení do důchodu. 



[1] http://www.psp.cz/doc/00/12/74/00127495.pdf.

[2] I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017.

[3] L. Vajda: Soudní rozhodování v problematice „Wrongful birth“ v evropském srovnání, DP UK Praha, srpen 2012.

[4] http://legal-dictionary.thefreedictionary.com/Wrongful+Life (navštíveno dne 4. 4. 2015).

[5] W. F. Hensel: The Disabling Impact of Wrongful Birth and Wrongful Life Actions, http://www.law.harvard.edu/students/orgs/crcl/vol40_1/hensel.pdf (navštíveno dne 4. 5. 2017).

[6] http://www.bioethicsanddisability.org/wrongfulbirth.html (navštíveno dne 4. 5. 2017)

[7] W. F. Hensel, op. cit. sub 5.

[8] Rozsudek VS v Olomouci ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 1 Co 192/2008.

[9] I. ÚS 568/06.

[10] I. ÚS 2482/13.

[11] http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/070674371005501003 (navštíveno dne 19. 9. 2017).

[12] http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/056schuz/s056283.htm#_h.

[13] Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku in J. Hurdík: Institucionální pilíře soukromého práva v dynamice vývoje společnosti, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 98.

[14] M. Zuklínová: Komentář k § 855, in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala, M. Zuklínová a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek II. (§ 655-975) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2017-9-27]. ASPI_ID KO89_b2012CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

[15] I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017.