Právní povaha povinnosti platit pojistné a meze smluvní svobody

autor: Mgr. Robert Šimek
publikováno: 08.06.2018

Předmětem tohoto článku je objasnění právní povahy povinnosti platit pojistné podle § 2758 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) s ohledem na meze smluvní svobody přihlížející k podobným či odlišným znakům s jinými úplatnými závazky, jež představují směnu určitých majetkových hodnot.

Po jeho přečtení by měla být zodpovězena otázka, zda povinnost platit pojistné lze splnit pouze formou peněžitého plnění[1], a zda lze obhájit existenci některých pojištění tzv. „zdarma“. 

Nástin problému

Podle důvodové zprávy k OZ je pojmovým znakem pojistné smlouvy synallagma spočívající ve vzájemné povinnosti poskytnout pojistné plnění oprávněné osobě, nastane-li pojistná událost, a v povinnosti pojistníka platit pojistiteli pojistné, přičemž platební povinnost pojistníka je nepodmíněná, zatímco povinnost pojistitele je podmíněná[2], spojená s nejistotou, zda pojistná událost nastane nebo kdy tato událost nastane. Od toho se odvíjí aleatornost pojištění spočívající v nejistotě co do vzájemného hodnotového poměru mezi plněním a protiplněním.[3]

Pojistitel tomuto riziku čelí tím, že nekalkuluje jen s plněním jedné protistrany podle jednotlivé smlouvy, ale zabezpečuje se tím, že bere v úvahu kombinaci s dalšími platbami pojistného[4], na které mu již vzniklo právo z uzavřených smluv, nebo které zamýšlí uzavřít v budoucnu.[5] Pojistné je stanoveno jako průměrný ekvivalent zohledňující nikoli individuální riziko, ale riziko průměrné.[6] Obligační povinnost pojistitele je dle důvodové zprávy vymezena jako povinnost pojistné plnění poskytnout, nikoli zaplatit.

Z doslovného textu důvodové zprávy k o. z. by bylo možné dovozovat, že pojistník plní svůj dluh zásadně v peněžité formě, zatímco pojistitel může dluh plnit v peněžité i nepeněžité podobě.[7] Interpretační otázkou tak zůstává, zda je přípustná možnost splnit povinnost platit pojistné i v nepeněžité formě, tj. jinak než hotovostní nebo bezhotovostní platbou. 

Pojistné jako předmět plnění a druh úplaty[8]

Obecně je peněžitý předmět plnění ten, jehož kauza směřuje k peněžitému plnění. Peníze, resp. měna, jsou věcí (§ 489 o. z.) zuživatelnou, zastupitelnou, genericky určenou, dělitelnou apod. Aby tato věc mohla sloužit potřebě lidí, musí mít v rámci konkrétního závazku pro smluvní stranu určitou hospodářskou výhodu pramenící z životních potřeb. To, co dává povahu hodnotě, není předmět, nýbrž jeho vlastnost, poněvadž týž předmět lze hodnotit různě. Hodnota je stupeň určité vlastnosti, tj. kvantita kvality.[9] Výhodou neboli užitkovou hodnotu[10] peněžního plnění mohou být:

- vysoká likvidita plynoucí z všeobecně akceptovatelnosti tohoto prostředku směny,

- univerzální prostředek oceňování (zúčtovací jednotka),

- uchovatel hodnoty umožňující odložit směnu na neurčito bez nutnosti vynaložit udržovací náklady,

- dělitelnost bez narušení ekonomické podstaty věci,

- snížení transakčních nákladů směny, aj.[11]

Na rozdíl od hodnoty užitkové pro určitou osobu vyvstává otázka nutnosti srovnávat hodnoty různých věcí, jež vyjadřuje tzv. hodnota směnná ve vztahu jedné věci k druhé. Peníze (měna) pak představují jednotné měřítko pro vyjádření směnné hodnoty věcí a peníze tudíž slouží k udání všeobecné míry ceny.[12] Hodnotou věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena (§ 492 o. z.)[13], např. kupní cena (§ 2079 odst. 1 o. z.), cena díla (§ 2586 o. z.), případně cena stanovená podle cenových předpisů (př. § 1 odst. 2 zákona o cenách). 

Předmětem kupní smlouvy je úplatný převod vlastnictví k určité věci, zatímco u smlouvy o dílo jde o úplatné provedení určitého díla. Lze pak za kupní smlouvu nebo smlouvu o dílo považovat situaci, kdy plnění zhotovitele nebo prodávajícího je podmíněno nejistou budoucí událostí, u níž vzniká riziko hodnotového nepoměru? Anebo se již jedná o jistý druh diferenčního obchodu, sázky či pojištění? Je nutné i nepravidelné složky mzdy vázané na dosažení určité nejisté události (př. práce přesčas) považovat za odvážný závazek? Tyto úvahy o odvážném charakteru závazku je nutné odmítnout, neboť každý závazek v sobě skrývá určitý prvek nejistoty (minimálně co do nejistoty ohledně zajištění splnění dluhu).[14]

V tomto ohledu hraje důležitou úlohu projev vůle smluvních stran a záměr (motiv pramenící z určité potřeby), které touto transakcí sledují (§ 1794 o. z.). Účelem transferu majetkových hodnot u kupní smlouvy či smlouvy o dílo je nabytí, vytvoření, úprava, oprava apod. vlastnického práva k určité věci. V pojištění tento účel hraje roli podružnou, neboť předmětem tohoto závazku je ochrana před určitým nebezpečím projevující se v přání, aby určitá událost nenastala a v případě, že nestane, aby její následky byly zapraveny (převodem vlastnictví, vytvořením věci, opravou, náhradou vynaložených nákladů, aj.). Získání (zhodnocení) majetkových hodnot v pojištění tudíž není primární cíl, ale pouhý prostředek k saturaci majetkových a jiných potřeb plynoucích z nahodilosti. Až sama událost nezávislá na vůli smluvních stran tuto majetkovou potřebu vyvolává. 

U koupě a provedení díla je tomu naopak a výrazný nepoměr hodnot budoucích plnění je chráněn cenovými doložkami (§ 2154 o. z.), neúměrným zkrácením (§ 1793 a násl. o. z.), změnou okolností (§ 1764 a násl. o. z..), aj. S každým plněním, které je splatné v budoucnu, je spojeno určité riziko poklesu (výkyvu) hodnoty. Určitý typ odvážnosti v sobě skrývá koupě věci úhrnkem nebo koupě naděje (§ 2083 o. z.), při kterých nabyvatel nese ztrátu, bylo-li jeho očekávání zmařeno[15], avšak i zde jde primárně o nabytí vlastnictví a nikoli o (ryzí) ochranu před určitou eventualitou. Námitka laesio enormis je zde vyloučena.[16] Jinak je tomu u diferenčních smluv, které počítají pouze s určitým ziskem z rozdílu cen mezi nákupem a prodejem, ale úmysl stran nesměřuje primárně k převzetí zboží (věci) – převody vlastnických práv jsou zde jen zprostředkujícím činitelem.

Podobně je tomu při odlišení od předmětu plnění pracovní smlouvy (mzda/plat), obchodního zastoupení (provize), či jiných smluv, jejichž předmětem je plnění určitého „příkazu“. Za tuto činnost náleží obecně odměna, jíž lze poskytnout v peněžní i nepeněžní podobě. Lze se setkat s názorem, že pojistné se od ceny a odměny liší zásadně v tom, že je to úplata, jež není nutně podmíněna protiplněním (až na pojistné události, které jsou vymezeny jako doložení času čili je nejistá jen doba vzniku, tj. především pojištění rezervotvorná). Toto pojetí je však nepřesné, neboť pojistitel je do doby vzniku pojistné události v aktivní dlužnické pohotovosti a obligační vztah prochází pomyslným stádiem „nesení nebezpečí“.[17] Smluvní plnění pojistitele je tedy tzv. nesení nebezpečí.[18] Tento klid od nebezpečí může mít pro pojistníka určitou (užitkovou i směnnou) hodnotu.[19]

Z hlediska etymologie latinské slovo „praemium“ (vyjadřuje tzv. předpřijetí, z „pre“ a „emo“) jeodvozený význam od ceny nebo odměny.[20] Výše pojistného zpravidla odráží rozsah pojistného nebezpečí, které se pojistitel uzavřením pojistné smlouvy rozhodl krýt.[21] V pojistném jsou však obsaženy také další náklady spojené se správou pojištění (včetně předpokládaného zisku, vystupuje-li na straně pojistitele podnikatel). 

Stručné srovnání s jinými právními řády

Při pohledu na řešení situace v ostatních jurisdikcích nenacházíme z doslovného znění zákonného textu uspokojivou odpověď (platí např. pro Slovensko, Rakousko, Německo, Švýcarsko, Holandsko, aj.). Určitou výjimkou je občanský zákoník Quebécu, který v článku 2839 vedle pojistného umožňuje poskytnout zdánlivě široce pojatý tzv. „assessment“. V Německu se tamní doktrína vypořádává s pojistným jen velmi povrchně, když činí rozdíl mezi tzv. „Gefahrtragungs- und Geldleistungs-theorie“[22], anebo jestliže poukazuje na pouhý fakt, že stanovení výše pojistného je záležitostí privátní autonomie smluvních stran, resp. je možné stanovit přesnou částkou, procentem nebo peněžní hodnotou, jinak se použije § 315 BGB.[23]Výslovný zákaz nebo nemožnost sjednat povinnost platit pojistné jako nepeněžitý dluh není předmětem zájmu právní vědy ani judikatury příbuzných právních řádů.

Určitou výjimkou v této souvislosti je Spojené království Velké Británie a Severního Irska, které až na specifickou úpravu v Marine Insurance Act 1906 (Section 1) nemá definici pojistné smlouvy. Tamní právní věda[24] i judikatura[25] již před mnoha lety dospěla k závěru, že za pojistné je nutné považovat zpravidla platbu peněz, avšak pojistné může mít téměř jakoukoli podobu, dokud zde existuje určité právo, prospěch, profit, užitek nebo výhoda přináležející určité straně, nebo je zde nabídnuta, utrpěna nebo podstoupena druhou stranou určitá zdrženlivost, újma, škoda, nebo zodpovědnost. Například situace, kdy v námořním pojištění vzájemná dohoda mezi členy posádky stanoví, že namísto platby pojistného v penězích přispějí jednotliví členové k úhradě ztráty až teprve v případě vzniku pojistné události. Z toho se také ospravedlňuje možnost existence určitých pojištění tzv. zdarma.[26] 

Spravedlnostní obsah normy

Z výše uvedeného vyplývá, že účel pojištění směřuje k plnění spočívajícím v poskytnutí peněžních prostředků či jiných hodnot, v rozsahu a za podmínek stanovených právními předpisy, smlouvou, a to za úplatu, jíž je placení pojistného.[27] Pakliže směna majetkových hodnot není primárním účelem tohoto závazku, ale jeho pouhým prostředkem k saturaci pojistných potřeb, není důvod omezovat povinnost placení pojistného pouze na peněžitý dluh, ale na základě principu smluvní autonomie (§ 1725 o. z.) a ústavní zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ (§ 1 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 o. z.) je možné dohodnout plnění dluhu v jiné než peněžité podobě. Pravidlem však zůstává, že pojistné se plní v peněžité podobě, není-li dohodnuta jiná forma plnění (př. nepeněžitá) z důvodu ochrany majetkových zájmů pojistitele.[28]

Tuto interpretaci vůle zákonodárce a objektivního účelu pojištění lze zdůvodnit následovně. Zákonodárce dikcí povinnosti platit pojistné sleduje obvyklé případy a neřeší marginálie. Peníze jsou všeobecný ekvivalent vyjadřující hodnotu věci bez nutnosti podstupovat další rizika plynoucí ze směny hodnot. Směna hodnot v pojištění představuje pouze prostředek k dosažení cíle, jímž je uspokojení majetkových potřeb. Pakliže těchto potřeb lze dosáhnout prostřednictvím i jiných než peněžitých hodnot a je to prospěšné smluvním stranám, není důvod omezovat možnost specifikovat formu plnění (peněžní nebo nepeněžní), ale hledat spíše její meze.[29]

V daném případě je nutné zjistit, zda pojistné v podobě nepeněžitého dluhu je pro pojistitele prakticky využitelné čili zda má určitou užitkovou či směnnou hodnotu (např. zda a jakým způsobem přispívá ke způsobilosti plnit budoucí závazky vyplývající ze  sjednané smlouvy nebo více pojistných smluv). Dále je nutné zkoumat, zda povinnost platit pojistné v sobě neobsahuje určitý ochranný účel. Vzhledem k tomu, že jde o pohledávku pojistitele, nelze bez souhlasu pojistitele plnit v jiné než peněžní podobě. Je totiž na pojistiteli, aby posoudil, zda nepeněžité plnění má pro něho určitou hodnotu a zda odpovídá jeho potřebě.[30] Bez dohody s pojistitelem tedy nelze plnit jinými věcmi nežli penězi.[31] 

Opačný výklad by vedl k tomu, že pojistitel by byl povinen přijmout prakticky jakoukoli věc (např. akcie, dluhopisy, směnky, ovoce, sbírku motýlů, aj.), pokud by jiné než peněžité plnění smluvně nezakázal. To se jeví jako velmi nepřiměřené. Jiné věci sice mají majetkovou hodnotu, avšak mohou vytvářet administrativní náročnost na jejich zpeněžení, resp. jejich využitelnost pro plnění závazku pojistitele může být diskutabilní. V krajním případě mohou být některá nepeněžitá plnění doslova kontraproduktivní (např. svou povahou).[32] Je proto nežádoucí, aby volba plnění[33] byla ponechána na dlužníkovi (pojistníkovi), ale aby pojistitel jako věřitel (s odbornou péčí a obezřetně) vyhodnotil, který způsob plnění bude největším přínosem. 

Vliv sjednání formy úplaty na podobu závazku

Dále je nutné se také vypořádat s otázkou, zda sjednání plnění nepeněžitého dluhu pojistníkem je možné považovat za inominátní smlouvu neboli zda lze souhlasit s Pelikánovou, že vymezuje-li zákon pojmové znaky smluvního typu, nemůže je určit jinak než kogentně.^[34] Rozlišení na peněžitý a nepeněžitý dluh má své opodstatnění například při kupní a směnné smlouvě, u které představuje transfer možný vznik práv z vadného plnění jedné smluvní strany, případně obou stran. V pojištění je kauza odlišná, neboť pojistné nebezpečí nemá faktické nebo právní vady, ale určité vlastnosti zjistitelné postupem podle § 2788 a násl. o. z., které jsou předmětem ocenění. Navíc nepeněžitý dluh spadá do (neurčité části) rozsahu pojmu pojistné, takže nelze ani uvažovat o použití analogie.[35] 

Mimo tento argument formálně-logický nás k vyloučení možnosti vzniku inominátní smlouvy vedou i některé argumenty historické. Pojistná smlouva původně nebyla typizovaný kontrakt, neznalo ji římské právo[36], ale vznikla z praktické potřeby reagovat na určité následky nahodilých událostí jako určitý úzus.[37] V případě nepeněžitého plnění se nejedná o atypické plnění, ani o atypický obsah smlouvy příznačný pro nepojmenované kontrakty.[38] Tomu odpovídá i princip in dubio pro libertate[39], který má význam také z pohledu veřejnoprávního.[40] Inominátní charakter by totiž znamenal, že se pojišťovna dopouští neoprávněného podnikání, zatímco z opačného úhlu pohledu by činnost spočívající v uzavírání obdobných smluv s nepeněžitým plněním vykazovala doslova analogické znaky týkající se provozování pojišťovací činnosti.

Specifikace pojistného jako nepeněžitého plnění nemá per se vliv na podobu závazku, neboť se jím nemění podstatné kusy obsahu pojistné smlouvy. Obdobně lze konkretizovat formu plnění například u mzdy (př. mzdovým výměrem) nebo odměny (př. v podobě zájezdu), aniž by to mělo vliv na podobu pojmenovaného závazku. To platí i o kombinaci peněžního a nepeněžního plnění při placení pojistného. 

O možnosti vzniku inominátní smlouvy lze uvažovat například tam, kde úplata (placení pojistného) nezahrnuje pouze závazek pojistitele poskytovat pojistné plnění v případě vzniku nahodilé události kryté pojištěním (tzv. okolnosti nebezpečí)[41], ale i jiné plnění, které se nekryje s pojmovými znaky pojistné smlouvy. To by byl případ, pokud by pojistitel měl v diskreci, zda plnění poskytne[42], anebo pokud by toto plnění vůbec nebylo vázáno na vznik budoucí nejisté události, ale poskytovalo se například na žádost pojistníka, pojištěného nebo oprávněné osoby, či v případě, že by dosažení výsledku tyto osoby mohly jinak aktivně ovlivňovat. Pak by tato část nebo celé (proti)plnění podle své povahy mělo charakter darování, koupě, směny, nájmu, úvěru, úschovy, příkazu, účtu, apod. 

Možnost sjednat pojištění tzv. zdarma

Jinou otázkou je, do jaké míry se změní povaha smlouvy, pokud by závazek k placení pojistného byl roven nule. V tomto případě nelze vůbec mluvit o pojištění, neboť placení pojistného je nepodmíněným plněním. Tento závazek by mohl naplnit znaky darování, záruční smlouvy, slibu odškodnění, důchodu, jednostranné sázky, případně dalších bezúplatných závazků vázaných na splnění kauzální podmínky. 

To však neplatí v případě, kdy kombinace některých (peněžitých a nepeněžitých) plnění jsou z hlediska své kvantitativní stránky vzájemně započitatelná v rámci jednoho pojištění (např. běžné pojistné a sleva týkající se způsobu zabezpečení majetku) anebo v rámci jedné pojistné smlouvy, existují-li v ní závazky na sobě vzájemně závislé.

Praktickým příkladem nepeněžního plnění týkající se povinnosti platit pojistné (a vzájemné započitatelnosti) jsou některá tzv. doplňková pojištění asistenčních služeb, která se sjednávají s pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla nebo tzv. havarijním (majetkovým) pojištěním. U doplňkového pojištění může určitou hodnotu pro pojistitele představovat to, že je schopen v případě dopravní nehody efektivně směřovat poškozená vozidla do svých smluvních servisů za účelem včasné identifikace příčin škodní události nebo také čelit pokusům o nadhodnocení opravy vozidla či pojistným podvodům. To je možné přirovnat k určité slevě na pojistném týkající se způsobu zabezpečení majetku (např. uzavřením cennosti v trezoru).

Obě situace mají společný základ spočívající v prevenci vzniku či zvětšení rozsahu následků pojistné události (s přímým dopadem do hospodaření pojistitele) a tudíž i vliv na konečnou cenu. Jde o určitou obdobu snížení pojistného nebezpečí po uzavření pojistné smlouvy (§ 2794 o. z.). V této souvislosti není těžké určit konkrétní hodnotu pro pojistitele, kterou není nutné vyjádřit ciferně, ale postačí, že ji lze objektivně určit[43] a vhodně (přiměřeně) prezentovat v rámci plnění předsmluvních informací. 

Meze smluvní svobody při specifikaci povinnosti platit pojistné

V pojištění nedává rozumný smysl omezovat kogentně plnění jedné smluvní strany pouze na peněžitý dluh. Povinnost platit pojistné jako pojmový znak je založena na dispozitivní normě se spravedlnostním obsahem. Pojistitel je ten, kdo musí vyvinout určitou profesionalitu z důvodu zajištění splnění svého závazku, na rozdíl od pojistníka, který „pouze“ převede na pojistitele určité majetkové hodnoty. Automatické připuštění plnění nepeněžitého dluhu bez možnosti ingerence pojistitele by tuto faktickou nerovnováhu mohlo ještě více prohloubit.

Privátní autonomie pojistníka a pojistitele může ovšem narazit na limity smluvní svobody stanovené v § 1 odst. 2 o. z. Z dikce povinnosti platit pojistné nelze dovodit přímý nebo nepřímý zákaz, avšak větší relevanci budou mít kritéria dobrých mravů, veřejného pořádku, nebo práva týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 

Masivní odklon od dispozitivní normy bez rozumného důvodu by mohl v krajním případě i zde být považován za rozpor s dobrými mravy, případně za nepřípustné ujednání podle § 1813 o. z.[44] Za racionální důvod lze považovat případy, které lze spojovat určitým způsobem s primárním účelem závazku z pojištění. Tím je již výše zmíněný případ prevence vzniku či zvětšení rozsahu následků pojistných událostí (donucení pojistníka k určitému chování). Důvod může také spočívat v určité vlastnosti nepeněžitého dluhu, která umožní lépe (efektivněji) nakládat s touto hodnotou, nežli s jejím pořízením za peníze. Na závadu nutně nemusí být ani plnění, která jsou vůči protiplnění zdánlivě neutrální (např. využití kontaktních údajů pojistníka za účelem další nabídky služeb).

Veřejnému pořádku by zřejmě odporovalo hromadné a systematické vnucování nepřiměřených smluvních podmínek zájemcům o uzavření smlouvy[45], třebaže by šlo o činnost nepostižitelnou ani podle zákona na ochranu hospodářské soutěže, ani podle spotřebitelského práva. Skutečnost, že ujednání o předmětu plnění nebo o ceně bylo poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem (§ 1813 o. z.), nemusí být dostatečnou zárukou souladnosti s veřejným pořádkem anebo dobrými mravy. Musí však nabýt takové intenzity, že vynucení tohoto pravidla nelze přenechat autonomii jednotlivce.[46] Tento zásadní rozpor by zcela jistě naplňovala situace, při které lze v důsledku oprávnění pojistitele přijmout pojistné od pojistníkova zástavního věřitele, oprávněné osoby, nebo od pojištěného (§ 2784), dosáhnout situace obdobné lichvě (§ 1796 o. z.), ačkoli pravidla lichvy na tento „vnitřní“ vztah z doslovného textu nedopadají. 

Dalším limity tvoří právo na ochranu osob a statusové otázky, které přicházejí v úvahu především u pojištění osob (§ 2824 a násl. o. z.). Patří sem problematika vzniku (narození) a zániku (smrt) právní osobnosti[47], ale také pojištění odpovědnosti, neboť se týká deliktní způsobilosti. V konkrétním případě by charakter nepeněžitého plnění nesměl zasáhnout statky, které jsou mimo autonomní dispozici jednotlivce, nebo u nichž by souhlas se zásahem dosáhl nepřiměřené intenzity. Například v pojištění úrazu nebo nemoci nabídka slevy na pojistném výměnou za podepsání lékařského reverzu s cílem předčasně ukončit léčbu a vyhnout se nutnosti hradit výlohy na léčení směřuje ke zmenšení rozsahu následků pojistné události jen zdánlivě. 

Posledním okruhem, který by mohl tvořit limity smluvní svobody, je otázka ochrany slabší smluvní strany či ochrany třetích osob. Kromě obecného zákazu zkracovat uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele (§ 589 a násl. o. z.) by v úvahu mohla přicházet rovněž ochrana povinného dílu nepominutelných dědiců (§ 1650 a násl. o. z.)[48] v případě rezervotvorného pojištění, aj. 

Autor působí v Sekci dohledu nad finančním trhem České národní banky[49] a je doktorandem Katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.