oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Právní názor účastníků. Pravomoc soudu

publikováno: 08.04.2014

Vylíčení rozhodných skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce. Právní charakteristiku vylíčeného skutkového děje (skutku) není třeba v návrhu uvádět. Soud při svém právním posouzení věci není právním názorem účastníků vázán. O tom, že ochrana vlastnického práva podle občanského zákoníku spadala do pravomoci soudu, nikdy nepanovaly žádné pochybnosti.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1337/2011

Odůvodnění:  

Žalobkyně se domáhala vydání movité věci – osobního počítače, který byl dne 29. července 2006 zajištěn při domovní prohlídce na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. června 2006, č. j. 44 Nt 1307/2006-3.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. ledna 2013, č. j. 10 C 273/2011-56, ve výroku I. řízení zastavil a výrokem II. věc postoupil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že policejní orgán vydal usnesení, kterým rozhodl o vrácení počítače žalobkyni, proti čemuž podala stížnost, která byla postoupena k vyřízení žalované 2). Tato stížnost byla zamítnuta. Dopisem ze dne 5. června 2008 byla žalobkyně vyzvána policejním orgánem k převzetí počítače. Žalobkyně si však počítač nepřevzala. Dopisem ze dne 19. června 2008 sdělila, že domovní prohlídka byla nezákonná a na základě této skutečnosti požaduje vydání počítače podle občanskoprávních předpisů, nikoliv podle § 80 odst. 1 trestního řádu.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dána pravomoc civilního soudu k projednání a rozhodnutí řešené věci. Má za to, že neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v civilním řízení zasahoval do trestního řízení. Odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 4944/2007, ze kterého vyplývá, že postup při vrácení věci odňaté nebo vydané podle § 80 a násl. trestního řádu nelze obcházet uplatněním nároku na vydání věci v civilním soudním řízení, ve kterém by soud přezkoumával zákonnost postupu v přípravném řízení trestním.

Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 10. dubna 2013, č. j. 58 Co 110/2013 66, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci není dána pravomoc civilních soudů. Připomněl, že žalobkyně se domáhá vydání věci, o němž již bylo rozhodnuto v trestním řízení podle § 80 trestního řádu, v němž namítala nezákonnost domovní prohlídky, při které byla věc odňata. Pokud však rozhodnutí o domovní prohlídce nebylo pro nezákonnost zrušeno, není žalobkyně oprávněna se domáhat vydání věci v civilním řízení. Skutečnost, že si žalobkyně po opakované výzvě orgánu činného v trestním řízení věc nepřevzala, nemá pro určení pravomoci soudu v civilním řízení význam a podle odvolacího soudu spíše nasvědčuje šikanóznímu výkonu práva žalobkyně. Odvolací soud přitom shodně se soudem prvního stupně poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 4944/2007, ze kterého lze podle jeho názoru v souzené věci vyjít.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř“). Uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Dovolatelka vytkla nalézacím soudům, že nesprávně aplikovaly § 7 odst. 1 občanského soudního řádu, týkající se civilní pravomoci soudů, čímž jí odňaly právo na spravedlivý proces a vydání zákonného rozhodnutí. Uvedla, že počítač již není možné vydat podle trestně-procesních předpisů, neboť nelze vydat další rozhodnutí o vrácení věci. Okamžikem vydání usnesení orgánu činného v trestním řízení došlo k vyčerpání všech možností, jakými lze věc vrátit v rámci trestního řízení. Proto je nutné postupovat podle občanskoprávních předpisů a domáhat se vydání věci v civilním řízení, což je jediný prostředek, který může využít. Podle jejího názoru nelze § 80 trestního řádu interpretovat tak, že věc bude vrácena jen formálně na základě rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, nikoliv však fakticky. Poukázala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 4 Tz 6/2002 s tím, že účelem § 80 trestního řádu je obnovení původního stavu, tedy vrácení věci orgány činnými v trestním řízení na místo, odkud byla odňata. Má za to, že nelze připustit, aby orgán činný v trestním řízení formálně rozhodl, že bude věc vrácena podle § 80 trestního řádu, ale fakticky ji nevrátil. Upozornila, že i v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4944/2007 dovolací soud konstatoval, že soud není vázán rozhodnutím o vydání věci příslušným orgánem v trestním řízení podle § 80 trestního řádu. Pokud tedy bylo rozhodnuto o vrácení věci orgánem činným v trestním řízení, civilní soud takovým rozhodnutím není vázán. Pokud je zřejmé, že věc je stále v držení orgánu činného v trestním řízení, pak je také žaloba na vydání věci oprávněná. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) se k dovolání vyjádřila tak, že usnesení orgánu činného v trestním řízení o vrácení věci nebylo jako nezákonné zrušeno. Dovolatelka jej však nerespektovala a odmítla si věc vyzvednout, ačkoliv k tomu byla opakovaně vyzvána. Podle názoru žalované 1) soudy postupovaly správně, jestliže konstatovaly nedostatek civilní pravomoci.

Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnostitohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. května 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nalézací soudy shodně dospěly k právnímu závěru, že k uplatnění nároku žalobkyně není dána pravomoc soudu, ale Vrchního státního zastupitelství Praze.

Právní posouzení věci v této souvislosti dovolatelka napadá; protože rozhodnutí nalézacích soudů je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné.

Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

V žalobě musí být uvedeno, o čem a na jakém základě má soud ve sporu nebo jiné právní věci rozhodnout. Tomuto účelu slouží „vylíčení rozhodujících skutečností“, které, budou-li v řízení posléze prokázány, povedou k závěru, že požadavek navrhovatele (žalobce), vyjádřený v tzv. žalobním petitu, je opodstatněný. V žalobě musí být rozhodující skutečnosti vylíčeny tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (vylučuje možnost záměny s jiným skutkovým dějem). Vylíčení rozhodujících skutečností tedy v první řadě slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce. Právní charakteristiku vylíčeného skutkového děje (skutku) není třeba v návrhu uvádět. Vylíčí-li navrhovatel (žalobce) přesto v návrhu tzv. právní důvod žaloby, není to pro další průběh řízení směrodatné, neboť soud při svém právním posouzení věci není právním názorem účastníků vázán.

Žalobkyně se žalobou domáhá vydání osobního počítače s argumentem, že v rámci úkonů trestního řízení, mimo jiné i proti otci žalobkyně, byl na základě domovní prohlídky – posléze prohlášené za nezákonnou – zajištěn i počítač, jehož vydání se domáhá. Následně pak bylo orgánem činným v trestním řízení rozhodnuto o vrácení této movité věci žalobkyni.

Podle přesvědčení žalobkyně došlo v daném případě k nezákonné domovní prohlídce bez příkazu k domovní prohlídce a k zabavení a nevrácení předmětného osobního počítače. Zadržování osobního počítače po dobu delší tří let od vydání usnesení o jeho vydání považuje za nepřípustné a porušující její vlastnické právo, neboť žalovaní neoprávněně zadržují její věc.

V doplňujícím podání žalobkyně ze dne 14. srpna 2012 pak zdůraznila, že pokud nedošlo k faktickému vrácení věci po právní moci rozhodnutí vydaného podle § 80 odst. 1 trestního řádu, dochází na straně subjektů tuto věc zadržujících k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 občanského zákoníku. Domáhá se proto jeho vrácení, neboť odpadl důvod, pro který bylo možno danou věc zadržovat.

Z uvedených vylíčených rozhodujících skutečností bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že se žalobkyně podanou žalobou domáhá ochrany jejího vlastnického práva k osobnímu počítači, a to v režimu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Jinými slovy řečeno, domáhá se ochrany svého vlastnického práva formou vindikační žaloby, neboť žalovaní do jejího vlastnického práva protiprávně zasahují zadržováním věci.

O tom, že ochrana vlastnického práva v režimu § 126 odst. 1 občanského zákoníku spadala do pravomoci soudu, v soudní praxi nikdy nepanovaly žádné pochybnosti. Nejvyšší soud České republiky tento závěr výslovně formuloval např. v usnesení ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1337/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.

Na nedostatek pravomoci soudu nelze usuzovat ani z odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4944/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7155. V uvedeném roz-hodnutí Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého postup pro vrácení věci odňaté či vydané, stanovený trestním řádem, nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení. Jestliže v odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolací soud zmínil nedostatek pravomoci soudu ve směru, že „není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního (rozsudek ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3188, rozsudek ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3803)“, nelze z toho dovozovat nedostatek pravomoci soudu k projednání nároku žalobkyně. Vyjádřením absence pravomoci soudu totiž vystihl dovolací soud stav, kdy věc potřebná pro trestní řízení byla vydána či odňata a dotčená osoba se domáhá vrácení takové věci s poukazem na to, že nemělo dojít k jejímu odnětí či vydání. Jestliže přesto dotčená osoba požadavek na vydání věci uplatnila, soudy její nároky posuzovaly věcně a řízení o takové žalobě nezastavovaly pro nedostatek pravomoci, ale žaloby jako nedůvodné zamítaly.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tudíž dovolatelka uplatnila právem.

Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu stanoví postup v případě, že odňatá nebo vydaná věc již není potřebná k dalšímu trestnímu řízení. Podle uvedeného ustanovení není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází- li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.

  

Rozhodnutí zaslal JUDr. TOMÁŠ TĚMÍN, advokát v Praze.

Právní věta redakce.