oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Poznámka k rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci souběhu obecné a insolvenční odporovatelnosti aneb když méně je …méně

autor: Mgr. Tomáš Troup, LL.M., JUDr. Adam Rakovský
publikováno: 09.10.2015

I. Úvod 

V minulém roce jsme publikovali článek, jehož předmětem byly určité úvahy nad některými otázkami, které vyvolává souběh mimoinsolvenční a insolvenční úpravy odporovatelnosti.[1] Část tohoto článku, kterou jsme věnovali analýze současné insolvenční úpravy, však byla, pro chybějící či vzácně se vyskytující judikaturní a doktrinální názory, tak trochu výsledkem hraní šachu za bílé i černé zároveň, a proto v tomto smyslu vítáme nejnovější příspěvek Nejvyššího soudu na tomto poli. 

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu a náš text se vzájemně minuly, když byly publikovány přibližně ve stejnou dobu, nemohla ani jedna „strana“ reagovat na argumentaci té druhé. Přítomný text tedy chápeme jako příspěvek na cestě k hlubšímu promyšlení shora naznačeného tématu.

Úvodem ještě podotýkáme, že jsme přítomný text (využívajíce k tomu formát poznámky) pojali poněkud odlehčeně, když jsme redukovali obvyklý aparát poznámek pod čarou a snažili jsme se soustředit výlučně na myšlenky a argumenty ve prospěch toho či onoho řešení. S odkazem na trefnou poznámku Harta v jednom z jeho děl[2] uvádíme, že účelem tohoto textu není napsat, co si o dotčeném tématu myslí jiní, ale to, co si o něm myslíme my.

Dříve, než se pustíme do merita, považujeme za užitečné připomenout základní rysy úpravy odporovatelnosti. Tento právní institut je upraven jak v obecném právu, konkrétně v občanském zákoníku (§ 42a zák. č. 40/1964 Sb. a § 589 o. z.), tak v insolvenčním právu, konkrétně v insolvenčním zákoně (ust. § 235 a násl. ins. zák.). Lze tak hovořit o obecném odpůrčím právu a o insolvenčním odpůrčím právu, přičemž podmínky odporovatelnosti jsou v obou úpravách nastaveny různě. Odpůrčí nárok, konstruovaný na základě insolvenčního odpůrčího práva, lze uplatnit pouze v rámci insolvenčního řízení (podle platné insolvenční úpravy ho může v rámci insolvenčního řízení uplatnit pouze insolvenční správce[3]). Odpůrčí nárok, konstruovaný podle obecné právní úpravy, se zásadně uplatňuje mimo insolvenční řízení (v našem předchozím textu jsme nicméně dovodili, že takový odpůrčí nárok by měl mít možnost uplatnit i insolvenční správce v insolvenčním řízení).

Níže nejprve rekapitulujeme dotčené nové rozhodnutí Nejvyššího soudu a následně podrobíme jeho jednotlivé závěry kritické analýze s tím, že se také pokusíme stručně předestřít náš návrh řešení.

II. Rekapitulace rozhodnutí Nejvyššího soudu

Oním recentním rozhodnutím je rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013; toto rozhodnutí již bylo taktéž publikováno v „zelené sbírce“.[4]

Skutková situace byla následující. V roce 2009 byla věřiteli vůči dlužníkovi pravomocně přiznána určitá pohledávka. V roce 2011 bylo vůči dlužníkovi zahájeno insolvenční řízení, kam věřitel svou pohledávku nepřihlásil. Insolvenční správce během insolvenčního řízení žádnou odpůrčí žalobu nepodal. V roce 2012 podal věřitel v režimu ust. § 42a zák. č. 40/1964 Sb. obecnou odpůrčí žalobu vůči osobě, která měla z odporovatelných jednání dlužníka prospěch. V roce 2015, po splnění oddlužení, bylo insolvenční řízení skončeno.

Soud prvního stupně řízení o obecné odpůrčí žalobě zastavil a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, a to s odůvodněním, že během insolvenčního řízení nelze obecnou odpůrčí žalobu věřitele projednat.

Nejvyšší soud, rozhodující o dovolání věřitele, rozdělil svou právní analýzu do dvou větví podle následujících skutkových situací, a to: (A) obecná odpůrčí žaloba věřitele je podána již před zahájením insolvenčního řízení a (B) obecná odpůrčí žaloba věřitele, který svou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení, je podána až po zahájení insolvenčního řízení.[5]

(A) Obecná odpůrčí žaloba je podána před zahájením insolvenčního řízení

V souvislosti s touto první větví dle Nejvyššího soudu platí, že zahájením insolvenčního řízení nastává ve vedeném obecném odpůrčím sporu „obdobný stav“ jako při přerušení řízení. Tento „obdobný stav“ se však od přerušení ve smyslu ust. § 111 o. s. ř. liší tím, že během něj nadále běží procesní lhůty a že jeho účastníci mohou procesně účinně jednat.

Takto pojatý „obdobný stav“[6] pak umožňuje, aby eventuální rozsudek v obecném odpůrčím sporu nabyl v mezidobí mezi dnem zahájení insolvenčního řízení a dnem právní moci rozhodnutí o úpadku právní moci, a aby tak ust. § 243 ins. zák.[7] dávalo v kontextu celého insolvenčního systému nějaký smysl.

Pokud se rozsudek v obecném odpůrčím sporu „stihne“ stát pravomocným do právní moci rozhodnutí o úpadku, pak plnění z obecného odpůrčího sporu přes probíhající insolvenční řízení nebude kolektivizováno a věřitel, který toto plnění v návazné exekuci eventuálně vymohl, si jej může ponechat a nemusí jej vydávat do majetkové podstaty.

Nenabude-li naopak eventuální rozsudek v obecném odpůrčím sporu včas právní moci, pak ani žaloba, ani eventuální rozsudek v obecném odpůrčím sporu nemohou být „způsobilým právním prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele“. Se zřetelem na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu lze soudit, že touto větou mělo být asi řečeno, že věřitel nemá aktivní legitimaci a jeho žaloba musí být zamítnuta.

(B) Obecná odpůrčí žaloba je podána po zahájení insolvenčního řízení, kam věřitel svou pohledávku nepřihlásil

V rámci druhé větve Nejvyšší soud použil jako premisu svého řešení insolvenční zásadu o tom, že věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení. Nejde-li o situaci první větve (viz výše), pak věřitel může dosáhnout uspokojení své pohledávky z plnění z neúčinného právního úkonu a nezpronevěřit se popsané zásadě jen tehdy, pokud se přihlásí do insolvenčního řízení a pokud insolvenční správce uspěje se svou vlastní insolvenční odpůrčí žalobou.

Toto řešení je pak v souladu také s jedním z účelů insolvenčního práva, a sice s ochranou potenciálně žalovaných v odpůrčím sporu. Tato ochrana má spočívat v tom, že potenciálně žalovaní v odpůrčím sporu nemají být po prekluzi odpůrčího nároku insolvenčního správce vystaveni odpůrčím nárokům věřitelů, kteří se nepřihlásili do insolvenčního řízení a kteří cestou obecného odpůrčího nároku chtějí dosáhnout vyššího uspokojení, než kterého by dosáhli cestou účasti v insolvenčním řízení. Na základě takto traktovaného účelu pak Nejvyšší soud dovodil, že marným uplynutím lhůty jednoho roku od účinků rozhodnutí o úpadku (ust. § 239 odst. 3 ins. zák.) zanikají veškeré dosud neuplatněné odpůrčí nároky (insolvenční i obecné).

Na základě těchto dvou argumentů (zákaz vymáhání odpůrčích nároků mimo insolvenci a zánik všech odpůrčích nároků během insolvence) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecná odpůrčí žaloba věřitele, podaná po zahájení insolvenčního řízení, musí být v každém případě zamítnuta.

Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů rozhodly o zastavení řízení a nikoli o zamítnutí obecné odpůrčí žaloby, byla obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším textu nejdříve analyzujeme řešení první větve problému a navrhneme jeho řešení a následně totéž provedeme u druhé větve problému. Pokud jde o analýzu týkající se první větve, ta bude poněkud stručnější, protože věc jsme již v detailu rozebrali ve svém předchozím článku (s tím, že základní teze naší pozice přirozeně níže zopakujeme). Naopak, pokud jde o analýzu druhé větve, ta bude rozsáhlejší, neboť tato větev nebyla v našem předchozím článku zkoumána.

III. Kritická analýza řešení první větve, přijatého Nejvyšším soudem

Analýzu vymezenou situací, kdy je obecná odpůrčí žaloba podána před zahájením insolvenčního řízení, rozdělíme do dvou částí. V první části se budeme věnovat kritice řešení Nejvyššího soudu, ve druhé části navrhneme vlastní řešení.

(A) Kritika řešení Nejvyššího soudu

Je celkem jasné, že hlavním interpretačním problémem první větve je ust. § 243 ins. zák., které je „tak nějak“ v rozporu s ust. § 239 odst. 1, věta druhá ins. zák. Podle těchto ustanovení se totiž na straně jedné v obecném odpůrčím sporu po zahájení insolvenčního řízení nesmí pokračovat a na straně druhé nabytí právní moci rozhodnutí v obecném odpůrčím sporu po zahájení řízení má za následek, že vymáhající věřitel si může vymožené plnění ponechat a nevydávat jej do majetkové podstaty. Lze se pak důvodně ptát, jak rozhodnutí v obecném odpůrčím sporu vůbec může nabýt po zahájení insolvenčního řízení právní moci, když se v něm právě od tohoto okamžiku nemohlo pokračovat.

Nejvyšší soud tento podivný vztah zmíněných dvou ustanovení vyřešil cestou konstruování stavu „obdobnému“ stavu přerušení. V tomto „obdobném“ stavu – na rozdíl od „klasického“ přerušení dle ust. § 111 o. s. ř. – jednak běží lhůty, jednak mohou účastníci procesně účinně činit procesní úkony (např. vzdát se odvolání).[8] Toto řešení považujeme jak za nesystémové, tak za nežádoucí.

Za nesystémové považujeme toto řešení proto, že se čistě z důvodu „aby to vyšlo“ vytváří jakási nepojmenovaná procesní ad hoc konstrukce.

Za nežádoucí považujeme toto řešení proto, že ve srovnání s alternativními řešeními nepřináší majetkové podstatě  a/nebo individuálnímu věřiteli prakticky nic, či přináší jen velmi málo (odpůrčí nárok se v důsledku tohoto řešení v praxi často reálně znehodnotí).

Z hlediska majetkové podstaty může být takové přerušení (anebo quasi přerušení dle Nejvyššího soudu) obecného odpůrčího sporu bez dalšího nevítané. Obecný odpůrčí spor je „zmražen“ a insolvenční správce do něj na místo vymáhajícího věřitele nemůže vstoupit (na rozdíl od konkursního řádu z roku 1931 pro tento vstup chybí zákonná úprava). Insolvenční správce sice může podat vlastní odpůrčí žalobu, ovšem v tomto případě je docela pravděpodobné, že v době jejího podání již budou marně uplynulé lhůty pro úspěšné odporování v kterémkoli z obou právních režimů odporovatelnosti. Jinak řečeno, přerušení či quasi přerušení fakticky zbavuje majetkovou podstatu šance, že z odpůrčího nároku něco bude mít (na rozdíl od režimu zákona o konkursu a vyrovnání, kde judikatura dovodila, že obecný odpůrčí spor běží dál a vymáhající věřitel se soudí na účet konkursní podstaty).

Z hlediska vymáhajícího věřitele je také přerušení či quasi přerušení nevítané. Tím, že soud po dobu insolvenčního řízení nemůže ve věci udělat žádné úkony směřující k projednání a rozhodnutí nároku, dochází ke snižování pravděpodobnosti úspěšného vymožení nároku po skončení přerušení, tj. po skončení insolvenčního řízení (důkazní situace, stejně jako dobytnost nároku, se v čase totiž často zhoršuje).

Jinak řečeno, řešení zvolené Nejvyšším soudem neprospívá nikomu jinému než tomu, kdo měl z odporovatelného právního jednání prospěch, což považujeme za krajně nežádoucí (k ochraně této osoby coby jednoho z účelů účelu insolvenčního práva – viz níže).

(B) Návrh vlastního řešení

Vědomi si v zásadě negativních důsledků řešení Nejvyššího soudu navrhujeme řešení jiné. Současně máme za to, že toto řešení je dovoditelné i při stávajícím znění insolvenčního zákona.

Zahájením insolvenčního řízení k žádnému automatickému přerušení obecného odpůrčího sporu nedochází. K přerušení dojde až dnem, kdy v téže věci podá insolvenční správce svou vlastní odpůrčí žalobu[9] (ust. § 243 ins. zák. tak dostává svůj smysl, když i po zahájení insolvenčního řízení běží odpůrčí spor dál a rozsudek v něm vydaný může do právní moci zjištění úpadku nabýt právní moci). Přerušení trvá do doby, než dojde k pravomocnému skončení insolvenčního odpůrčího sporu. Věřitel, který vede obecný odpůrčí spor po zjištění úpadku, se soudí na účet majetkové podstaty (stejně jako v režimu zákona o konkursu a vyrovnání), ledaže insolvenční správce (i) svůj insolvenční odpůrčí spor pravomocně prohrál, anebo (ii) vzal svou odpůrčí žalobu zpět (věřitel není od toho, aby napravoval chyby insolvenčního správce), anebo (iii) pokud insolvenční řízení skončí dřív než obecný odpůrčí spor (pomíjejí účinky kolektivizace).

Toto naše řešení dle našeho názoru zajišťuje odpůrčímu nároku adekvátní hospodářské zacházení. Po zjištění úpadku se správce rozhodne, zda má smysl podávat vlastní odpůrčí žalobu (zejména zváží, zda ještě neuplynuly odpůrčí lhůty). Pokud se rozhodne pro podání, vyřadí tím z vlivu vymáhajícího věřitele. Pokud se rozhodne pro nepodání, věřitel se soudí na účet majetkové podstaty s tím, že k plnění se dostane v případě, že insolvenční správce ve svém vlastním sporu pochybí, anebo pomine kolektivizační efekt insolvence. Základní modus, že se věřitel soudí na účet majetkové podstaty, je teleologicky odůvodněn tím, že i obecný odpůrčí nárok by měl být kolektivizován, že insolvenční správce nenese žádnou vinu na tom, že lhůty pro úspěšné vymožení odpůrčího nároku již uplynuly, a na tom, že insolvenční správce nemůže vstoupit na místo vymáhajícího věřitele.

IV. Kritická analýza řešení druhé větve, přijatého Nejvyšším soudem

V rámci této analýzy, vymezenou situací, kdy je obecná odpůrčí žaloba podána po zahájení insolvenčního řízení, opět nejdříve podrobíme kritice řešení Nejvyššího soudu a následně navrhneme vlastní řešení.

(A) Kritika řešení Nejvyššího soudu

Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud zakládá své řešení na dvou argumentech, a to na argumentu zákazu vymáhání věřitelských nároků mimo insolvenční řízení a na argumentu zániku všech odpůrčích nároků během insolvence coby naplnění účelu insolvenčního řízení. K oběma se níže vyjádříme.

(a) K argumentu zákazu vymáhání věřitelských nároků mimo insolvenční řízení

Nejvyšší soud zakládá svou pozici na tom, že zahájení obecného odpůrčího sporu věřitelem během insolvence by bylo v rozporu s principem zákazu vymáhání věřitelských nároků mimo insolvenční řízení. Podle našeho názoru je však taková linie argumentace v rozhodující části nepřiléhavá.

Nejprve je zapotřebí akcentovat, že dotčený princip zákazu vymáhání věřitelských nároků mimo insolvenci dopadá jen na situace, kdy věc (v širokém smyslu slova), která je předmětem plnění na věřitelský nárok, je součástí majetkové podstaty (anebo jí alespoň může být). Jinak řečeno, věřitel nesmí cestou nalézacího či exekučního řízení postihovat věci, které jsou ve vlastnictví úpadce anebo které jsou (či mohou být) na základě jiného právního důvodu sepsány do majetkové podstaty. Naopak tento zákaz nedopadá na situace, kdy předmětem plnění věřitelského nároku je věc, která součástí majetkové podstaty není, resp. nemůže jí být.

Důsledkem takto popsaného zákazu vymáhání věřitelských nároku mimo insolvenci a jeho limitů je tak například možnost věřitelů během insolvence vymáhat své pohledávky vůči třetím osobám cestou uplatňování zajišťovacích instrumentů vůči třetím osobám (ručení) nebo vůči věcem v majetku třetích osob (zástavní právo). Toto vymáhání kolektivizováno není, protože jeho předmětem není nic, co by se jakkoli týkalo majetkové sféry úpadce. Dosáhne-li věřitel touto cestou vyšší míry uspokojení své pohledávky, než jaké by dosáhl v insolvenci, nejde o uspokojení dosažené na úkor ostatních insolvenčních věřitelů, neboť z majetkové podstaty ničeho neubylo. Jinak řečeno, věřitel v tomto případě nebere ze společné „insolvenční masy“, ale z jiné masy, která nemá s tou insolvenční nic společného.

Pokud jde o obecný odpůrčí nárok, není asi sporu o tom, že ten je způsobilý kolektivizace a že tedy insolvenční správce je oprávněn tento nárok uplatnit a následně plnění z něj sepsat do příslušné majetkové podstaty. V tomto smyslu je tedy obecný odpůrčí nárok aktivem, na který se vztahuje zákaz vymáhání věřiteli mimo insolvenci, a potud je zřejmě argumentace Nejvyššího soudu správná.

Nejvyšší soud však ale zároveň nezohlednil, že insolvenční správce má insolvenčním zákonem stanovenu pevnou lhůtu, do jejíhož uplynutí se musí rozhodnout, zda obecný odpůrčí nárok kolektivizuje či nikoli (lhůta jednoho roku po dni nastání účinků rozhodnutí o úpadku ve smyslu ust. § 239 odst. 3 ins. zák.). Pokud v této lhůtě insolvenční správce odpůrčí žalobu nepodá, je postaveno zcela na jisto, že obecný odpůrčí nárok nebude již nikdy kolektivizován, resp., že plnění na něj se nikdy nestane součástí majetkové podstaty.

Jinak řečeno, marným uplynutím dotčené lhůty se přestává na obecný odpůrčí nárok aplikovat princip zákazu vymáhání věřitelských nároků mimo insolvenci a tento nárok se tak stává uvolněným nárokem, způsobilým uchopení individuálním věřitelem (lhostejno, zda jeho nárok je do insolvence přihlášen či nikoli). Ve své podstatě se takový nárok – po uplynutí roční lhůty dle ust. § 239 odst. 3 ins. zák. – „chová“ jako ručitelský nárok během insolvence, když jeho věřitel uplatňuje nárok vůči osobě odlišné od úpadce, když je lhostejné, zda se věřitel přihlásil do insolvence primárního dlužníka, a když vymožením nároku není nikterak zkrácena majetková podstata, resp. uspokojení insolvenčních věřitelů.

Je tedy zřejmé, že při splnění určité podmínky (marné uplynutí lhůty dle ust. § 239 odst. 3 ins. zák.) se na obecný odpůrčí nárok princip zákazu vymáhání věřitelských nároků mimo insolvenci neuplatní.

(b) K argumentu zániku všech neuplatněných odpůrčích nároků během insolvenčního řízení

Nejvyšší soud svůj závěr „pojistil“ ještě druhým argumentem, spočívajícím v tvrzení, že marným uplynutím lhůty dle ust. § 239 odst. 3 ins. zák. nezaniká jen odpůrčí nárok insolvenčního správce (jeho aktivní legitimace k vymáhání), ale veškeré odpůrčí nároky jako takové (insolvenční i obecné, bez ohledu na to, kdo je vymáhá). Toto tvrzení je pak podpořeno teleologickou argumentací o tom, že takový zánik je v souladu s účelem insolvenčního práva, které prekluzí odpůrčích nároků brání tomu, aby potenciálně pasivně legitimovaní z odpůrčího nároku byli neúměrně dlouho vystaveni riziku soudního uplatnění nároku nepřihlášeným věřitelem. Takový věřitel by tak dosahoval lepšího uspokojení, než jakého by dosáhl v insolvenci aplikací principu poměrného uspokojení.

V souvislosti s touto argumentací druhého sledu máme za to, že bude asi nejlépe, když začneme od konce, tedy od předestřeného účelu insolvenčního práva, a poté přejdeme k otázce zániku obecných odpůrčích nároků uplynutím insolvenční lhůty dle ust. § 239 odst. 3 ins. zák.

K účelu insolvenčního práva

Pokud jde o účel insolvenčního práva, lze souhlasit s tím, že nastavení institutu odporovatelnosti v insolvenčním právu má určitou souvislost s účelem insolvenčního práva. Pokud insolvenční odporovatelnost bude nastavena tak, že v jeho „sítích“ uvíznou i „relativně nevinní“, hrozí, že v úpadku a v insolvenčním řízení skončí i ty osoby, které by tam jinak neskončily. Konkrétně může docházet k tomu, že obchodní partneři hospodářsky nemocného dlužníka budou mít strach s dlužníkem obchodovat, aby nebyli později vystaveni odpůrčím nárokům. Dlužník pak v důsledku toho skončí v úpadku, přestože – nebýt těchto obav obchodních partnerů vyvolaných úpravou odporovatelnosti – by se ze svých hospodářských potíží zřejmě zotavil. Nastavení insolvenční odporovatelnosti je tak věcí vyvažování mezi zájmem věřitelů na postižení odporovatelného jednání a zájmem na nerušeném pokračování běžných obchodních vztahů mezi dlužníkem a jeho partnery.

Dle našeho přesvědčení zdaleka nejdůležitějším právním instrumentem shora řečeného vyvažování je nastavení jednotlivých skutkových podstat odporovatelnosti, a v jejich rámci pak zejména nastavení délky období před zahájením insolvenčního řízení, které může být podrobeno přezkumu (suspect period), a nastavení výjimky z odporovatelnosti pro běžný obchodní styk (ordinary course of business). Na základě toho, jak jsou jednotlivé skutkové podstaty dopředu nastaveny, si pak může obchodní parter dlužníka udělat relativně spolehlivou analýzu obchodního rizika zahájení či pokračování spolupráce s dlužníkem.

Naopak nastavení lhůty, navázané na rozhodnutí o úpadku, v níž může insolvenční správce podat v rámci insolvenčního řízení odpůrčí žalobu (lhůta dle ust. § 239 odst. 3 ins. zák.), shora uvedenou funkci vyvažování dle našeho názoru primárně nemá. Primární funkcí nastavení této lhůty je totiž očividně zajištění rychlosti insolvenčního řízení. Tím, že je totiž již v relativně rané fázi insolvenčního řízení dána jasná časová hranice pro vznesení odpůrčích nároků v insolvenčním řízení, nehrozí blokování skončení insolvenčního řízení v důsledku nevyřešených odpůrčích nároků, eventuálně uplatněných v pozdních fázích insolvenčního řízení.

Z výše uvedeného je zřejmé, že onen teleologický argument Nejvyššího soudu není přiléhavý, když hlavním účelem lhůty v ust. § 239 ins. zák. odst. 3 ins. zák. není chránit potenciálně pasivně legitimované v odpůrčím sporu, ale zabránit prodlužování insolvenčního řízení. K ochraně pasivně legitimovaných v odpůrčím sporu slouží jiná ustanovení insolvenčního práva.

K zániku obecných odpůrčích nároků uplynutím insolvenční lhůty

Kromě toho, i kdyby měl Nejvyšší soud ve shora uvedeném teleologickém argumentu pravdu, nevidíme žádné rozumné zdůvodnění, proč by insolvenční právo mělo chránit potenciálně pasivně legitimované před obecným (mimoinsolvenčním) odpůrčím nárokem. Jinak řečeno, pokud insolvenční právo provádí nějaké vyvažování ohledně jím vytvořených insolvenčních odpůrčích podstat, je to jeho prerogativ a je na něm, jak s ním naloží; to však nijak neodůvodňuje, aby současně intervenovalo v oblasti obecných odpůrčích nároků, které vznikají vně insolvence, nezávisle na insolvenci a na základě jiných předpokladů.

V obecném odpůrčím právu pasivně legitimované osoby žádnou ochranu analogickou ochraně dle ust. § 239 odst. 3 ins. zák. nemají. Jejich ochrana je zajišťována jen cestou formulace obecných odpůrčích podstat a v jejich rámci i prostřednictvím různé délky lhůt v suspect period. V této souvislosti stojí ještě za zmínku, že aktivně legitimovaná osoba může běh lhůt v suspect period dokonce zastavit (viz ust. § 593 o. z.). Takto jsou nastavena „pravidla hry v obecném odpůrčím světě“ a všichni s nimi takto počítají.

Podle výkladu Nejvyššího soudu však náhle do takto ustálených poměrů proniká fantom insolvence a uplynutím jakési insolvenční lhůty, která je obecnému odpůrčímu právu zcela cizí, zaniká nejen aktivní legitimace insolvenčního správce k vymáhání odpůrčího nároku (což je dle našeho přesvědčení v pořádku), ale celý obecný odpůrčí nárok jako takový. To vše v situaci, kdy takový nárok uplynutím dotčené lhůty ztratil kolektivní charakter (viz výše) a mohl by být k dispozici individuálním věřitelům. Jinak řečeno, podle výkladu Nejvyššího soudu by obecný nárok zanikal právě v okamžiku, kdy by se stal z hlediska insolvence naprosto bezcenným, bez možnosti jakkoli ovlivnit uspokojení přihlášených věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Individuální věřitelé by tak například přišli o svůj obecný odpůrčí nárok, přestože po uplynutí oné roční lhůty by byl například konkurs dodatečně zrušen. Dle našeho přesvědčení je takový výklad naprosto neudržitelný.

Insolvenční doktrína v této souvislosti dlouhodobě stojí na stanovisku, že insolvenční právo by mělo vytvářet zvláštní pravidla jen tehdy, pokud je to s ohledem na zvláštní povahu nezbytně nutné.[10] Zpronevěření se tomuto pravidlu pak způsobuje nežádoucí pobídku k jevu zvanému jako forum shopping, bez toho, aby výskyt tohoto jevu byl vyvážen významnou přidanou hodnotou v insolvenci. Insolvenční řízení tak bude zahajováno, aniž by k tomu byly dány zákonné podmínky a naopak nebude zahajováno v situaci, kdy by zahájeno být mělo.

V této souvislosti nelze podle našeho názoru než konstatovat, že výklad Nejvyššího soudu nese jasné znaky tohoto zpronevěření. Jak bylo uvedeno výše, dle výkladu Nejvyššího soudu insolvenční právo deformuje obecné právo v okamžiku, kdy je z něj plynoucí obecný nárok pro insolvenci již zcela bez významu.

Taková deformace pak představuje jasný návod pro zneužití insolvence. To lze namátkou demonstrovat na následujícím příkladu: dlužník je členem koncernu/majorita závazků dlužníka je koncernového původu/dlužník vyvede celý svůj majetek na členy koncernu za podmínek v rozporu s obecným odpůrčím právem/dlužník podá insolvenční návrh/koncern svými hlasy prosadí vlastního insolvenčního správce/insolvenční správce během lhůty jednoho roku po zjištění úpadku žádnou odpůrčí žalobu nepodá/konkurs je zrušen pro nedostatek majetku.

Z výše uvedeného příkladu vyplývá, že insolvenční právo v podobě prosazované Nejvyšším soudem vede k nežádoucímu vyvádění majetku z obchodních korporací, a to na základě důvodně presumované jistoty, že jakékoli nároky vzniklé z tohoto jednání v průběhu insolvenčního řízení zaniknou. K eventuální námitce, že k tomuto zneužití by mohlo dojít jen v důsledku porušení zákonné povinnosti insolvenčního správce konat s odbornou péčí a že právo obecně je relativně bezbranné tváří v tvář jeho nedodržování, uvádíme, že kdyby insolvenční právo nemodifikovalo obecnou odpůrčí úpravu ve formě zániku obecných odpůrčích nároků, k nežádoucímu následku by – i přes porušení povinnosti insolvenční správce – nedošlo.

Dle našeho přesvědčení lze tedy uzavřít, že ani způsob řešení druhé větve problému Nejvyšším soudem není správný.

(B) Návrh vlastního řešení

Poté, co jsme vyloučili řešení Nejvyššího soudu, je na místě předestřít vlastní řešení druhé větve problému. I v tomto případě máme za to, že toto řešení je průchozí i za současné insolvenční úpravy.

Dle našeho přesvědčení má věřitel (lhostejno, zda do insolvence přihlášený nebo nepřihlášený) právo podat i během insolvence obecnou odpůrčí žalobu. Monopol insolvenčního správce není podání této žaloby na překážku, když tento se vztahuje jen na odpůrčí žaloby, konstruované na základě insolvenčního odpůrčího práva.

Pokud věřitel tuto žalobu podal poté, co ohledně napadeného jednání úpadce marně uplynula lhůta dle ust. § 239 odst. 3 ins. zák., soud by měl bez dalšího žalobu projednat a rozhodnout, protože nebude sporu o tom, že odpůrčí nárok nebyl v rámci insolvence kolektivizován a je volně k dispozici kterémukoliv věřiteli.

Pokud věřitel podal žalobu před uplynutím oné roční lhůty, anebo před tím, než došlo k pravomocnému skončení odpůrčího sporu insolvenčního správce, bude spor věřitele přerušen. Zákonná opora pro přerušení by se dala patrně dovodit z ust. § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí závisí na otázce, kterou není soud oprávněn v řízení řešit). Konkrétně bude přerušení zdůvodněno tím, že soud obecného odpůrčího sporu věřitele není oprávněn řešit, zda vymáhaný odpůrčí nárok patří nebo může patřit do majetkové podstaty úpadce. Pokud insolvenční správce žalobu ve lhůtě nepodá, bude tato otázka vyřešena tak, že odpůrčí nárok do majetkové podstaty (již) patřit nemůže. Pokud insolvenční správce žalobu podá a pravomocně vyhraje, bude otázka vyřešena tak, že odpůrčí nárok do majetkové podstaty patří. Konečně, pokud insolvenční správce prohraje, nebo vezme svou žalobu zpět, bude otázka vyřešena tak, že nárok do majetkové podstaty (již) patřit nemůže. V případě, že otázka bude vyřešena v neprospěch náležení nároku do majetkové podstaty, bude soud v řízení dále pokračovat. V případě, že otázka bude vyřešena ve prospěch náležení nároku do majetkové podstaty, bude žaloba věřitele zamítnuta.

Vymůže-li věřitel cestou obecné odpůrčí žaloby, podané v průběhu insolvence, nějaké plnění, náleží plnění jemu a nemusí jej vydávat do majetkové podstaty. Konstrukce vymáhání odpůrčího nároku věřitelem na účet majetkové podstaty nemá v tomto případě žádné místo, protože insolvenční správce v situaci druhé větve (na rozdíl od větve první) měl v zásadě stejnou možnost podat odpůrčí žalobu jako individuální věřitel.

V. Závěr

Výše jsme analyzovali jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, které na poli souběhu obecné a insolvenční odporovatelnosti přišlo s jednoduchým a procesně úsporným řešením v tom smyslu, že věřitel během insolvence možnost vymáhat obecný odpůrčí nárok nemá. Toto řešení má na první pohled jistý půvab, když se v jeho souvislosti asociují slogany typu „méně je více“, či „v jednoduchosti je síla“. My jsme však přesvědčeni, že právě v tomto případě je na místě volit řešení podstatně méně jednoduchá, avšak o to funkčnější a že pro analyzované rozhodnutí je tak bohužel ve skutečnosti spíše přiléhavější slogan, že „méně je méně“.

Jsme přirozeně daleci tvrdit, že naše názory jsou jedině správné a bezchybné. To, o co stojíme a co nás na právu jakožto střetu myšlenek a konceptů skutečně baví, je diskuse k tématu a hlubší promýšlení dílčích otázek ve světle různých teoretických východisek. Pokud bude tento příspěvek dostatečným impulzem pro dosažení tohoto cíle, budeme spokojeni.

Autoři jsou advokáty v Praze, první z nich je též externím spolupracovníkem Centra právní komparatistiky při PF UK.



[1] Troup, T. a Rakovský, A.: Deformace obecného odpůrčího práva v prostředí insolvence aneb hůl do vody vnořená zdá se býti zlomená, in Obchodněprávní revue č. 10/2014 (na tento text pak ještě volně navazoval text věnovaný již konkrétně odporovatelnosti zástavního práva – Troup, T. a Rakovský, A.: Odporovatelnost zástavního práva v prostředí insolvence a mimo ni aneb „Pozor, zákruta!“, in Obchodněprávní revue č. 2/2015).

[2] Hart, H. L. A.: Pojem práva, přeložil P. Fantys, 1. vydání, Prostor, Praha 2004, str. 14.

[3] Ústavní konformita tohoto monopolu je aktuálně testována u Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1467/13.

[4] Rozhodnutí NS ČR ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, in Sbírka rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/2015.

[5] Z tohoto členění rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně vyplývá jeho úsilí o maximálně vyčerpávající judikatorní vyřešení dané problematiky (dovolání bylo totiž připuštěno jen pro druhou z těchto dvou právních větví tématu).

[6] Nejvyšší soud tento „obdobný stav“ nijak blíže nepojmenovává a ani v této souvislosti neodkazuje na jakoukoli předchozí judikaturu.

[7] „Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty.“

[8] Dlužno doplnit, že toto řešení je shodné s řešením obsaženém v jednom z komentářů k insolvenčnímu zákonu (Maršíková, J., Dančišin, M. a kol.: Insolvenční zákon: s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy, ve znění zákonů č. 69/2011 Sb. a č. 73/2011 Sb., 1. vydání, Leges, Praha 2011, str. 380). Nejvyšší soud však na tento doktrinální názor neodkázal.

[9] V této souvislosti srov. sousloví „v téže věci“ v ust. § 239 odst. 1 ins. zák.

[10] Jackson, T. H.: The logic and limits of bankruptcy law. Reprint 1. vydání z roku 1986. Beard Books, Washington D. C. 2001, str. 22.