oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Použitelnost soukromých zvukových a obrazových záznamů jako důkazu v trestním řízení

autor: JUDr. Petra Zaoralová
publikováno: 27.12.2017

Zákon č. 161/1961 Sb., trestní řád („trestní řád“ či „tr. řád“), stanoví poměrně podrobná pravidla při opatřování důkazů obsahem soukromých nahrávek orgány činnými v trestním řízení.[1] Nelze též přehlédnout, že právě výklad těchto pravidel je v současné době velmi frekventovaným tématem, kterému se dostává značné pozornosti jak ze strany rozhodovací praxe soudů,[2] tak prostřednictvím erudovaných komentářů odborné veřejnosti.[3] Pokud jde však o záznamy získané a předložené osobami od orgánů činných v trestním řízení odlišnými, je situace jiná. Explicitní právní úprava postupu při vyhledávaní, opatřování a předkládání soukromých nahrávek v českém právním řádu zcela absentuje, a není tak zcela jasné, za jakých okolností je možné k použití takového, mnohdy klíčového, důkazu přistoupit.

Obecně k přípustnosti důkazu soukromou nahrávkou

Samotná přípustnost zvukové či obrazové nahrávky pořízené soukromou osobou pro účely dokazování v trestním řízení vyplývá z obecné formulace ust. § 89 odst. 2 tr. řádu, které stanoví, že „za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání“.Demonstrativní výčet důkazních prostředků tak otevírá prostor pro využití nejširšího okruhu prostředků v procesu dokazování, a to včetně zvukových, obrazových a jiných záznamů. Obviněného, případně jeho obhájce, tak zákon opravňuje k tomu, aby zvukový či obrazový záznam, který mají k dispozici a který může podpořit obhajobu, předložili a učinili návrh na provedení takového důkazu s cílem dokázat nevinu obviněného či jeho domnělou vinu zmírnit. Obhajoba může takový důkaz nejen vyhledat a předložit, ale také pramen důkazu prověřit za účelem zjištění jeho obsahu, neboť je povinností obhájce dbát na to, aby byly soudu předloženy pouze důkazy, které obviněného viny zbavují nebo jeho vinu zmírňují (§ 41 tr. řádu).[4] V úvahu též připadá, aby provedení důkazu obsahem soukromé nahrávky navrhl poškozený, který se tímto postupem snaží pachatele trestného činu usvědčit, a dosáhnout tak kompenzace škody, jež mu byla způsobena trestným činem.

Je důležité si uvědomit, že k získání soukromých nahrávek dochází velmi často bez souhlasu a vědomí dotčené osoby. Nahrávání komunikace se tak dostává do střetu s garantovanými právy jednotlivce zaručenými v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod[5] („Listina“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod[6] („Úmluva“) v podobě práva na ochranu soukromí a respektování rodinného a soukromého života, a dále s právem uvedeným v čl. 13 Listiny na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, která Ústavní soud shrnuje pod pojem „právo na informační sebeurčení“.[7]

K tomu je však třeba uvést, že všechna ústavně garantovaná práva nejsou neomezitelná, a soubor základních práv tvořících „právo na informační sebeurčení“ je tak možné v odůvodněných případech omezit. Takové omezení však musí sledovat ústavně aprobovaný účel, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného zájmu, přičemž posouzení vzájemné kolize těchto hodnot musí dbát imperativu minimalizace zásahů do základních práv a svobod a musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny).

Při omezení základních práv je dále nezbytné trvat na respektování ústavního pravidla stanovujícího, že „meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (…) upraveny pouze zákonem“ (čl. 4 odst. 2 Listiny). Za zákonné omezení základního práva lze patrně již z povahypovažovat též ustanovení upravující dokazování v trestním řízení (§ 89 a násl. tr. řádu a další ustanovení upravující postupy při dokazování v trestním řízení). Této interpretaci ostatně odpovídají i závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1224/2004.“[8] K limitům možných zásahů do základního práva se výše uvedené rozhodnutí blíže nevyjadřuje a zůstává otázkou, zda je důkaz soukromou nahrávkou akceptovatelný bez jakýchkoliv omezení anebo zda existují určité meze, které již nelze s odkazem na ústavněprávní rovinu ochrany soukromí překročit. 

Meze přípustnosti z pohledu českých soudů 

Celá problematika limitů použitelnosti soukromých nahrávek jako důkazu v trestním řízení stojí na jedné základní otázce, a sice jak daleko jsme ochotni zajít při naplňování zájmu společnosti na odhalení a potrestání pachatelů trestné činnosti a v jakém rozsahu jsme ochotni za tímto účelem omezovat, resp. porušovat základní lidská práva. Obecně se české soudy v rámci své rozhodovací činnosti k možnostem a mezím využití soukromých nahrávek jako důkazu v trestním řízení vyjádřily postupně již v několika rozhodnutích.

Úvodem je třeba připomenout, že zákonná pravidla upravující postup orgánů činných v trestním řízení se na případy, kdy jsou tyto důkazy opatřeny a předloženy soukromými osobami, neuplatní, a to ani analogicky.[9]

Za jedno z nejznámějších rozhodnutí vztahujících se k otázce použitelnosti soukromé nahrávky jako důkazu v trestním řízení lze považovat usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 459/2007, ve kterém Nejvyšší soud konstatuje, že „s ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu zásadně nelze vyloučit možnost použití zvukového záznamu, pořízeného soukromou osobou

i bez souhlasu ostatních účastníků takového jednání, byť je nezbytné tuto skutečnost vždy posuzovat i v rámci respektování práva na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (…) práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (…) i ochrany osobnosti upravené v zákoně č. 40/1964 Sb.,

občanském zákoníku (…).“  V navazující části rozhodnutí se Nejvyšší soud zabývá podmínkami, za kterých je možné k provedení důkazu soukromou nahrávkou předloženou stranami trestního řízení přistoupit, a stanoví základní kritéria, kterými je nezbytné se při zvažování přípustnosti takového důkazu zabývat: „Významnou okolností v takových případech bude především to, zda takový důkaz stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele anebo má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě.“[10]

Další podmínky přípustnosti důkazu obsahem soukromých nahrávek vyslovil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2425/09. Předmětem posouzení v daném případě byla otázka přípustnosti usvědčujícího důkazu kamerovým záznamem, který předložil poškozený. Ústavní soud dospěl k závěru, že „při posuzování námitky porušení práva na soukromí pořízením uvedeného záznamu lze dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení

trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou čl. 10 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy (…). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (…).“ V daném případě však „poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam získaný jejím prostřednictvím nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.“[11]

Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 803/2009 dále plyne, že důležitým aspektem při posuzování limitů použitelnosti soukromých záznamů bude též povaha konkrétního trestného činu, pro který se trestní stíhání vede, a obsah záznamu ve vztahu k trestné činnosti, která má být objasněna. Nejvyšší soud zároveň výše uvedeným rozhodnutím potvrdil již dříve vyslovený názor ve svém rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 459/2007 a zdůraznil, že významným kritériem při posuzování přípustnosti soukromé nahrávky je existence, resp. absence jiných důkazů, které jsou způsobilé trestnou činnost objasnit. Ačkoliv šlo v posuzovaném případě o důkaz zásadního významu k prokázání viny obviněného (nikoliv však o důkaz výlučný), Nejvyšší soud shledal jeho plnou relevanci pro rozhodnutí a přípustnost. Ve vztahu k povaze trestné činnosti, která měla být soukromou nahrávkou prokázána, Nejvyšší soud konstatoval, že „poškozený nezasáhl nepřípustně do soukromí obviněné tím, že pořídil shora uvedený záznam týkající se výlučně útoků obviněné na jeho osobu“.[12]  

Další kritéria, která mají vliv na přípustnost důkazu soukromou nahrávkou, lze dovodit z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/06. V citovaném usnesení Ústavní soud připustil, že důležitým hlediskem při posuzování přípustnosti důkazu soukromou nahrávkou bude též význam chráněného zájmu, který je trestným činem dotčen, když uvedl, že: „kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, (…) bude mít rozhodující význam pro konečné posouzení věci i význam posuzovaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník, uplatňující tuto informaci, k dispozici k tomu, aby získal uvedené informace jiným způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby“.[13]

Za povšimnutí stojí také názor vyslovený Krajským soudem v Hradci Králové, jehož rozhodnutí bylo v tomto případě předmětem přezkumu Nejvyšším soudem ve shora uvedené věci sp. zn. 3 Tdo 803/2009.[14] Odvolací soud při posuzování opravného prostředku obviněné uvedl, že „nelze naopak pominout, že právě obžalovaná uplatnila v rámci své obhajoby skutečnosti, které výrazně zasahují do soukromí poškozeného (…)“.[15] Tyto teze naznačují, že nemalý význam při posuzování přípustnosti důkazu soukromou nahrávkou budou mít též prostředky, které k uplatnění svých práv zasahujících do práva na soukromí užila v trestním řízení protistrana. 

Pohled Evropského soudu pro lidská práva 

Vyjdeme-li z širšího kontextu a podíváme se na soukromé záznamy jako na důkaz z pohledu Evropského soudu pro lidská práva („ELSP“), dozvíme se, že ESLP zaujímá ve svých rozhodnutích k této otázce spíše zdrženlivý postoj a svou kompetenci posuzovat jakékoliv pochybení vnitrostátních soudů dovozuje pouze v případech, kdy došlo k porušení některého z ustanovení Úmluvy. Nicméně, jelikož Úmluva přípustnost důkazů ani důsledky porušení vnitrostátních pravidel dokazování nereguluje, nepřísluší ESLP se k této otázce v abstraktní rovině vyjadřovat.

V konkrétní rovině pak z dosavadní judikatury ESLP, víceméně v souladu se závěry českých soudů, vyplývá, že pokud

při vyhledávání nebo získání důkazů dojde k porušení čl. 8 Úmluvy, nebudou tyto důkazy a priori stiženy vadou a nebude je nutné pro jejich nezákonnost vyloučit. Judikatura ESLP důkazy získané porušením práva na soukromí dle čl. 8 Úmluvy v rámci trestního řízení nijak nezakazuje a vnitrostátní soudy k nim mohou přihlížet. Pravidla pro posuzování zákonnosti důkazů ve světle čl. 8 Úmluvy se zdají být aplikovatelná pouze na důkazy získané porušením práva na soukromí ze strany orgánů státu.[16] Porušení čl. 8 Úmluvy však přichází v úvahu také tehdy, pokud by národní orgány činné v trestním řízení podstatným způsobem přispěly k realizaci soukromého odposlechu s vidinou jeho využitelnosti v trestním řízení.[17]

Na zákonnost důkazů je možné pohlížet též prizmatem dodržení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 Úmluvy. Pozornost ESLP se v této otázce soustřeďuje na posouzení, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. K požadavkům na zajištění spravedlnosti řízení v případech, kdy jedním z důkazů je soukromá nahrávka, se ESLP vyjádřil ve věci Schenk proti Švýcarsku.[18] V citovaném rozhodnutí ESLP posuzoval případ, kdy nahrávku pořídila soukromá osoba sama z vlastní inciativy a tato nahrávka byla základním usvědčujícím důkazem ve vztahu k obviněnému. Obsahem nahrávky, kterou pořídil nájemný vrah, bylo zachycení jeho vlastní konverzace s obviněným ohledně návodu k trestnému činu vraždy. Záznam byl následně předložen příslušnému vyšetřujícímu orgánu. ESLP v tomto případě neshledal důvod porušení čl. 6 Úmluvy a řízení považoval jako celek za spravedlivé, přičemž své tvrzení opřel o dvě zásadní skutečnosti: a) nahrávka nebyla jediným usvědčujícím důkazem a b) práva obhajoby spočívající v možnosti vyjádřit se k takovému důkazu a zpochybnit jeho pravdivost byla dodržena.

Z dalších rozhodnutí ESLP lze dovodit, shodně se závěry vyslovenými českými soudy, že významným faktorem při posuzování spravedlivosti řízení jako celku může být i význam zájmu, který je trestným činem dotčen.[19]

V duchu závěrů vyslovených v rozsudku Schenk proti Švýcarsku posuzoval ESLP použitelnost soukromých záznamů i v dalších případech,[20] nicméně v jeho rozhodnutích nenalezneme jediný případ, kdy v použití důkazů v souvislosti se zásahy do soukromí jednotlivce shledal porušení čl. 6 Úmluvy.[21] 

Test přípustnosti důkazu obsahem soukromých nahrávek 

Na základě výše představeného shrnutí judikatury českých soudů a Evropského soudu pro lidská práva lze učinit následující závěry.

Posouzení přípustnosti důkazu obsahem zvukových a obrazových nahrávek předložených stranami trestního řízení náleží v konečném důsledku soudu a otázku, zda se jedná o důkaz přípustný či nikoliv, bude nutné posoudit v každém konkrétním případě zcela individuálně.

Pro úvahu soudu není a priori rozhodným kritériem to, zda byly záznamy pořízeny v souladu se zákonem nebo protiprávně. Byly-li záznamy získány v rozporu se zákonem, neznamená to, že by byly automaticky procesně nepoužitelné. Proto důkaz získaný porušením práva na ochranu osobnosti, i přesto, že byl získán protiprávně (jedná se např. o přestupek), nepřiměřeným zásahem do základních práv jedince není a bude důkazem procesně použitelným, pokud takové porušení zákona bude proporcionální ve vztahu ke sledovanému cíli.[22] Při posuzování limitů přípustnosti soukromých nahrávek jako důkazu v trestním řízení se není možné omezovat pouze na jejich přínos ve vztahu k zájmu společnosti na objasnění trestné činnosti a na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů.[23] Jinými slovy, z rozboru relevantní judikatury plyne, že v českém právním prostředí bude nezbytné na přípustnost důkazů soukromými nahrávkami aplikovat test proporcionality, který byl již v minulosti shrnut Ústavním soudem do tří kroků (vhodnost, potřebnost a proporcionalita), a to v modifikované podobě.

První krok testu proporcionality (tj. vhodnost neboli schopnost dosáhnout sledovaného legitimního cíle) bude při provedení důkazu soukromou nahrávkou téměř vždy naplněn, neboť připuštěním tohoto důkazu je a priori sledován legitimní cíl, kterým je objasnění trestné činnosti. Prostor k pochybnostem však ponechává druhý a třetí krok testu proporcionality. Při druhém kroku musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda provedení důkazu pomocí zvukového nebo obrazového záznamu předloženého stranami je potřebným důkazním návrhem ve vztahu k základnímu právu. Důkaznímu návrhu stran bude možné vyhovět jen tehdy, bude-li

použit důkaz, který je k základnímu právu dotčené osoby nejšetrnější v porovnání s ostatními prostředky umožňujícími získat informace potřebné pro objasnění trestné činnosti. Při třetím kroku testu proporcionality je zapotřebí zvažovat, zda újma na základním právu je přiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl v podobě objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů (tzv. proporcionalita v užším smyslu). V rámci tohoto kroku, na který se pozornost českých soudů zaměřuje ze značné části, bude základním kritériem poměřování chráněných práv a zájmů, které se ve veřejné a soukromé sféře střetávají.

Při aplikaci testu proporcionality bude proto ve druhém a zejména ve třetím kroku třeba vzít v úvahu tato specifická kritéria, která vyplývají z dříve uvedených rozhodnutí soudů, a to:

a) zda, se jedná o samostatně stojící důkaz v rámci hodnocení otázky viny pachatele anebo má soud k dispozici jiné důkazy;[24]

b) zda byla zaznamenána soukromá či veřejná událost;[25]

c) zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti; [26]

d) povaha konkrétního trestného činu, pro který je vedeno trestní stíhání, a význam veřejného zájmu, který je chráněn příslušnou skutkovou podstatou trestného činu;[27]

e) zda byl záznam pořízen bez souhlasu nebo se souhlasem nahrávané osoby;[28]

f) zda byl provedením záznamu sledován legitimní cíl nebo byl sledován cíl jiný;[29]

g) zda byl záznam využit jen pro nezbytně nutný účel nebo byl zneužit;[30]

h) zda se záznam týká výlučně trestné činnosti, která má být jeho obsahem prokázána, nebo zda zachycuje i jiné soukromé události.[31] 

Případy nepřípustných důkazů obsahem soukromých nahrávek 

Na druhou stranu je třeba uvést, že i přes výše uvedený test přípustnosti není zákonnost opatření záznamu soukromými osobami kritériem bezvýznamným. Případy, kdy není opatřený důkaz v trestním řízení možné použít, udává vylučovací klauzuleobsažená v ust. § 89 odst. 3 tr. řádu: „důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila“. Důkaz, který byl získán nezákonným donucením nebo hrozbou, je důkazem absolutně neúčinným a není možné k němu v dalším řízení přihlížet.[32] S ohledem na to, že až na zmiňované ust. § 89 odst. 3 tr. řádu trestní řád kategorizaci možných podstatných vad řízení, které by měly za následek neúčinnost jakýchkoliv důkazů, neobsahuje (což platí pochopitelně i pro důkazy obsahem soukromých nahrávek), bude zapotřebí tyto dovodit výkladem.

Závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 143/06,[33] které jsou podpořeny též výše uvedenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva,[34] jasně vypovídají o tom, že absolutně neúčinným důkazem bude záznam obstaraný na základě postupu orgánů činných v trestním řízení, jímž by se daný orgán pokusil obejít ustanovení trestního řádu, která jsou nyní prostřednictvím rozhodovací praxe soudů interpretována poměrně restriktivně. Zejména půjde o případy, kdy by policejní orgán s cílem získat doznání podezřelé či obviněné osoby, či ji jinak usvědčit, požádal či vyzval soukromou osobu, aby důkaz obstarala, popř. jí k tomu dokonce poskytl potřebné technické prostředky či jinou součinnost (nasazení odposlouchávacího zařízení soukromé osobě apod.).[35] 

Domnívám se, že s ohledem na extrémní zájem na zajištění ochrany komunikace mezi obhájcem a jeho klientem bude procesně nepoužitelným důkazem též záznam třetí osoby zachycující rozhovor zaznamenávající jejich důvěrnou komunikaci,[36] byť by se tato komunikace, v rozporu s povinnostmi obhájce, odehrávala na veřejném místě. Při opačném přístupu bychom legalizovali možnost získat usvědčující důkazy velmi jednoduchým způsobem, při kterém by docházelo k obcházení zákona.

Za neúčinný důkaz je podle mého názoru nutné považovat také neautentické nahrávky, které byly záměrně obsahově upraveny a změněny za pomoci technických prostředků, neboť pořízení takového důkazu bude nepochybně trpět tak závažnými vadami, které budou mít za následek jeho absolutní neúčinnost. 

Závěr 

Posouzení procesní použitelnosti důkazu, které strany v souladu se svým dispozičním oprávněním orgánům činným v trestním řízení předloží, náleží v konečném důsledku soudu, a bude tedy na něm, aby nezákonnost důkazního návrhu stran dovozoval v každém konkrétním případě zvlášť. V každém jednotlivém případě tak bude nezbytné pečlivě zkoumat všechna kritéria testu přípustnosti s ohledem na intenzitu zásahů do základních lidských práv, kdy jedním z nejvýznamnějších hledisek bude patrně existence, resp. neexistence dalších usvědčujících důkazů, a závažnost trestné činnosti, která má být soukromě opatřeným záznamem objasněna.

Testem přípustnosti založeném na modifikovaném testu proporcionality tak nemohou projít záznamy, které byly zneužity k záměrnému způsobení újmy dotčené osobě, tj. záznamy, které byly pořízeny s cílem veřejně znevážit dot­čenou osobu, případně záznamy zachycující vyprovokovaný trestný čin, případně též záznamy, které by zachycovaly skutečnost, jež by překračovala rámec trestního řízení. Absolutně neúčinným důkazem bude podle mého názoru poté záznam pořízený na základě součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, které se snaží obejít příslušnou procesní úpravu při pořizování zvukových či obrazových záznamů v trestním řádu, nebo záznam, který by byl pořízen za pomoci nezákonného donucení či hrozby, popř. další záznamy, při jejichž pořízení došlo k tak závažným pochybením, že způsobují neúčinnost předloženého důkazu, jako jsou neautentické nahrávky či záznamy pořízené in fraudem legis zachycující komunikaci mezi obviněným a jeho obhájcem.[37]



[1] Srov. § 88, 88a, 158b a 158d tr. řádu.

[2] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06 (N 88/45 SbNU 291), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 3 Pzo 3/2013, ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 4 Pzo 2/2010, ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2015, ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 6/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, a navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 a další.

[3] Viz např. P. Toman: Náležitosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, Bulletin advokacie č. 5/2017, str. 23-25.

[4] Srov. též usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 12. 10. 2004, k výkonu oprávnění advokáta vyhledávat, předkládat a navrhovat důkazy v trestním řízení, částka 4/2004, Věstník ČAK č. 13/2004.

[5] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2 ze dne 16. 12. 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (č. 2/1993 Sb.), ve znění pozdějších předpisů.

[6] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů.

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (N 52/60, SbNU 625).

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1224/2004. Shodně J. Potměšil: Použitelnost zvukových a obrazových záznamů jako důkazů, Správní právo č. 3/2010, str. 138.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 229/2008.

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 (č. 7/2008 Sb. rozh. tr.).

[11] Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09 (U 4/56 SbNU 841).

[12] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Td  803/2009 (Výběr NS 6813/2009).

[13] Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06.

[14] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Td 803/2009 (Výběr NS 6813/2009).

[15] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 14 To 379/2008.

[16]  J. Nejedlý: Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Praha 2013, Prameny a nové proudy právní vědy, str. 78.

[17] Srov. rozsudek ESLP ze dne 5. 11. 2002 ve věci Allan proti Spojenému království ve spojení s rozsudkem ESLP ze dne 8. 4. 2003 ve věci M. M. proti Nizozemsku, č. 39339/98 a rozsudkem ESLP ze dne 25. 10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, č. 38258/03.

[18] Rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 1998 ve věci Schenk proti Švýcarsku, č. 10862/ 84.

[19] Rozsudek ESLP ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas proti České republice, č. 5935/02.

[20] Srov. např. rozsudky ESLP ze dne 25. 9. 2001 ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98; ze dne 5. 11. 2002 ve věci Allan proti Spojenému království, č. 48539/99.

[21] J. Nejedlý, op. cit. sub 17, str. 96.

[22] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 (č. 7/2008 Sb. rozh. tr.), a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09 (U 4/56 SbNU 841).

[23] Tomuto závěru ostatně odpovídá i stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství poř. č. 2/2004, ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k použitelnosti magnetofonového záznamu rozhovoru

jako důkazu v trestním řízení.

[24] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 (č. 7/2008 Sb. rozh. tr.), a ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009 (Výběr NS 6813/2009). Srov. též rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 1998 ve věci Schenk proti Švýcarsku, č. 10862/84.

[25] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09 (U 4/56 SbNU 841).

[26] Tamtéž.

[27] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009 (Výběr NS 6813/2009); usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06.

[28] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 (č. 7/2008 Sb. rozh. tr.).

[29] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09 (U 4/56 SbNU 841).

[30] Tamtéž.

[31] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009 (Výběr NS 6813/2009).

[32] Nález Ústavního soudu ze dne 11  6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000

(N 69/26 SbNU 207); J. Jelínek: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a doplněné vydání, Leges, Praha 2016, str. 369.

[33] Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06,

dle kterého nebude pořízení zvukového či obrazového záznamu soukromými osobami a priori nepřípustným důkazem, „jiná situace může nastat pouze, když skryté operativní prostředky použijí orgány státní moci způsobem, kterým obcházejí zákon, a vyhnou se tak přísnějším podmínkám v ustanoveních trestního řádu shora naznačených“.

[34] Rozsudek ESLP ze dne 5. 11. 2002 ve věci Allan proti Spojenému království, stížnost č. 48539/99.

[35] Viz rozsudky ESLP ze dne 8. 4. 2003 ve věci M. M. proti Nizozemsku, č. 39339/98, a ze dne 25. 10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, č. 38258/03.

[36] Srov. § 88 odst. 1 a § 158d odst. 1 tr. řádu stanovící nepřípustnost odposlechu komunikace mezi obviněným a obhájcem.

[37] Tento text byl zpracován v rámci projektu studentského vědeckého výzkumu „Finance a informační technologie jako hybatelé právní regulace v zemích Evropské unie a jejich trestněprávní aspekty“ realizovaného v letech 2017-2019 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, SVV 260 360/2017.