Poskytovatelé služeb informační společnosti v hledáčku Evropské komise

autor: Mgr. Michal Nulíček, LL.M.
publikováno: 05.04.2017

Problematika zvláštního režimu vyloučení odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti v kontextu novinek, které do problematiky vnáší současná legislativní činnost Evropské komise ve spojení s její Strategií pro jednotný digitální trh z roku 2015 , je vysoce aktuálním tématem.

Zvláštní právní úprava poskytovatelů služeb informační společnosti (dále jen „ISP“) byla přijata z toho důvodu, že obecné právní předpisy, zakotvující různé formy odpovědnosti, jsou zpravidla psány tak, aby pokryly celou řadu situací především v off-line světě. Slepou aplikací institutů, jakými jsou například prevenční a zakročovací povinnost podle §§ 2900 a 2901 zákona č. 89/2012 Sb.,občanský zákoník (dále jen „OZ“), by ve specifickém prostředí digitálního světa mohlo docházet k nezamýšleným a nežádoucím důsledkům. Představme si situaci, kdy se subjekt rozhodne sdílet s ostatními uživateli internetu prostřednictvím služby YouTube protiprávní obsah. V případě aplikace obecných odpovědnostních pravidel by za takové chování mohla vzniknout odpovědnost nejen samotnému uživateli, ale také serveru YouTube a dokonce i poskytovateli internetového připojení. Tato konstrukce odpovědnosti poskytovatelů by musela nutně vést ke zvýšení cen jejich služeb, kompenzující nutné náklady na filtrování vkládaného obsahu a nebezpečí vzniku takové odpovědnosti, což by mohlo vést k omezení nabídky takových služeb.  

Z těchto důvodů byl pro definované kategorie ISP zakotven zvláštní režim vyloučení odpovědnosti. Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti (dále jen „ZSIS“), transponující směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES o elektronickém obchodu (dále jen „Směrnice ECD“), zakládá zvláštní režim vyloučení odpovědnosti pro kategorie ISP typu mere conduit, caching a hosting.[1] Pro tyto ISP zákon stanoví podmínky, při jejichž dodržení ISP za obsah ukládaný a přenášený na pokyn uživatelů neodpovídají. Dodržování tohoto tzv. „bezpečného přístavu“ (či také „safe harbour“) má za následek vyloučení vzniku odpovědnosti nejen za soukromoprávní, ale i za veřejnoprávní delikty. 

Významným institutem, doplňujícím bezpečný přístav, je vyloučení povinnosti dohledu zakotvené v § 6 ZSIS. Toto ustanovení vylučuje povinnost ISP dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací a dále vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace. Je tak reakcí na možnou aplikaci výše uvedené obecné prevenční a zakročovací povinnosti. Přestože se zavedení obecné povinnosti dohledu tváří jako elegantní řešení problému výskytu protiprávního obsahu na internetu, je třeba si uvědomit některé jeho praktické implikace. V případě zavedení povinnosti dohledu by musel ISP kontrolovat veškerý obsah, který přenáší či ukládá, tedy včetně obsahu ryze soukromé povahy. Počty souborů, které denně jednotliví ISP přenášejí nebo ukládají, přitom často dosahují stovek tisíc až miliónů. 

Iniciativa Evropské komise na poli jednotného digitálního trhu

V květnu roku 2015 přišla Evropská komise (dále jen „EK“) s ambiciózním projektem vytvoření jednotného digitálního trhu v EU, který prezentovala v rámci dokumentu Strategie pro jednotný digitální trh. Jedním z cílů této iniciativy je přitom též omezit porušování práv třetích osob v prostředí internetu, jehož negativní dopady jsou pro některé subjekty poměrně zásadní. V návaznosti na tuto iniciativu byl v září roku 2015 vydán tzv. druhý autorskoprávní balíček, skládající se ze dvou směrnic a dvou nařízení. Ustanovení, mající zásadní dopad právě na ISP poskytující hostingové služby, obsahuje především návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu (dále jen „návrh Směrnice DSM“). 

Tento návrh Směrnice DSM ve svém čl. 13 odst. 1 zakládá některým poskytovatelům služeb informační společnosti povinnost zajistit filtrování ukládaného obsahu: „Poskytovatelé služeb informační společnosti, kteří ukládají velké množství děl a jiných předmětů ochrany nahrávaných jejich uživateli a zpřístupňují je veřejnosti, přijmou ve spolupráci s nositeli práv opatření, která zajistí fungování dohod uzavřených s nositeli práv ohledně užití jejich děl nebo jiných předmětů ochrany nebo která zabrání tomu, aby byla prostřednictvím jejich služeb dostupná díla nebo jiný předmět ochrany, který nositelé práv na základě spolupráce s poskytovateli služeb identifikují. Tato opatření, např. používání účinných technologií rozpoznávání obsahu, musí být vhodná a přiměřená.(…)“ 

Citované ustanovení však vyvolalo živou diskuzi, a to z několika důvodů. V první řadě toto ustanovení obsahuje celou řadu neurčitých pojmů. Jmenujme například pojem „velké množství děl a jiných předmětů ochrany“, který ponechává ISP v nejistotě, zda se na ně bude tato povinnost vztahovat či nikoli.

Druhým sporným bodem je rozpor ukládané povinnosti se současným právním stavem. Ten spočívá nejen v přímém rozporu s čl. 15 Směrnice ECD, vylučujícím možnost vzniku obecného dohledu ISP nad přenášenými nebo ukládanými informacemi uživatelů, ale taktéž v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci SABAM v. Netlog C 360/10 čiScarlet Extended v. SABAM C 70/10. V těchto rozhodnutích došel SDEU k závěru, že s právem EU není kompatibilní ukládání povinnosti ISP zavést systém filtrování, který dohlíží na informace, ukládané na servery uživateli - vztahuje se na všechny uživatele bez rozdílu preventivně, je provozován výlučně na náklady ISP, a to bez časového omezení. Zavádění obecné povinnosti dohledu má i svoji lidskoprávní dimenzi, kdy zavádění filtrovacích mechanismů může být zásahem do některých základních práv zaručených Listinou základních práv EU, především pak práv na ochranu soukromí a práv na svobodu projevu a informací zakotvených v čl. 8 a 11.

Právě nejednoznačnost konkrétních ustanovení návrhu Směrnice DSM, stejně jako jejich rozpor s komunitárními předpisy, jsou důvodem, proč jsou tato ustanovení poměrně rozporuplně přijímána nejen zde v České republice, ale i odbornou veřejností napříč členskými státy.

Dne 15. 11. 2016 se v rámci Národního konventu o EU konal kulatý stůl na téma Autorská práva na jednotném digitálním trhu[2]. Skrze podkladové dokumenty odborného garanta – Národního centra pro digitální ekonomiku a dále stanoviska Ministerstva kultury, Ministerstva průmyslu a obchodu a paní Evy Martinicové z CEC Government relations, byl čl. 13 návrhu Směrnice DSM diskutovaným tématem. Dokumenty poukazovaly především na nesoulad s dosavadní komunitární úpravou a rozhodovací praxí, stejně jako na nejednoznačnost a neurčitost celé řady použitých pojmů.

Obdobně se k nově zaváděným povinnostem ze strany EK staví ve svém stanovisku i Německo, které, přestože iniciativu EK směrem k potírání nelegálního obsahu na internetu vítá, klade důraz na nezbytnost vyjasnění navrhovaných ustanovení, stejně jako jejich soulad se základními právy na svobodu projevu a přístupu k informacím. Dle jeho názoru současný odpovědnostní režim prokázal v tomto ohledu svoji užitečnost a vhodnost a neměl by být ze strany EK zásadně měněn.[3] 

V neposlední řadě se problematikou podrobně zabývá aktuální článek z pera celé řady odborníků na problematiku práva informačních technologií, kteří ve své práci docházejí k závěru, že je nezbytné provést přehodnocení a přeformulování čl. 13 a rec. 38 a 39 návrhu Směrnice DSM tak, aby byl uveden v soulad s Listinou základních práv a svobod EU, Směrnicí ECD a rozhodovací praxí SDEU. K rec. 38 se článek dokonce vyjadřuje tak, že by měl být z návrhu Směrnice DSM vypuštěn úplně. [4]

Nepovažujeme však za správné kvůli těmto negativním ohlasům k dílčím institutům plošně odmítnout celou snahu EK o vytvoření jednotného digitálního trhu, naopak je třeba činit kroky k formulaci kritické a kreativní zpětné vazby pro EK a poukazovat na možné negativní praktické dopady jinak dobře myšlené právní úpravy.

Předmětem diskuzí odborné i laické veřejnosti je však nejen výše uvedená iniciativa EK, spojená se snahou zavést povinnost implementovat filtrační mechanismy pro ISP, ale i snaha o zakotvení dalších nových institutů. Jako příklad uveďme nová práva pro vydavatele tiskových publikací zakotvená v čl. 11 návrhu Směrnice DSM či celý balík nových práv a povinností zakotvený v tzv. návrhu nařízení o vysílání[5], spojeném s vypořádáváním licencí pro přeshraniční poskytování některých autorských děl prostřednictvím on-line služeb. 

Závěr

Evropská komise v rámci legislativní činnosti v oblasti jednotného digitálního trhu adresuje velice problematické jevy, mezi které patří i internetové pirátství, a bylo by nesprávné před existencí protiprávního obsahu na internetu zavírat oči. Není však možné k regulaci této oblasti přistupovat neúměrně přísnou regulací poskytovatelů ISP, kteří hrají nezastupitelnou roli na digitálním trhu, a přenášet všechny náklady boje proti protiprávnímu obsahu právě na ně. Současná navrhovaná právní úprava povinností ISP má několik sporných oblastí, ať už jde o nejednoznačné pojmy, či rozpor se současným právem EU.

Panuje obava, že zakotvení těchto změn by mohlo mít za následek zásadní zvýšení cen služeb ISP či dokonce jejich odsun z evropského trhu. Právě z těchto důvodů zní napříč odbornou veřejností hlasy, volající po důkladném zvážení, opětovném projednání, přeformulování či dokonce rovnou vypuštění některých ustanovení navrhovaných EK. Vývoj digitálního trhu ukazuje, že příjmy z legální distribuce obsahu za pomocí služeb jako jsou Spotify či Netflix rostou.[6] Nabízí se proto otázka, zda právě kreativní způsob tvorby nových business modelů a způsobů, jak uživatelům legálně poskytnout dostupný obsah, není tím správným směrem, kterým se při boji s internetovým pirátstvím vydat.

Autor je partnerem AK Rowan Legal a je členem IAPP, mezinárodní asociace pro ochranu osobních údajů.