oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Pohled soudní praxe na některé otázky týkající se stanovení výše výživného

autor: JUDr. Pavel Kotrady
publikováno: 20.08.2015

Výše výživného pro nezletilé děti je otázkou, která zajímá bezesporu značnou část populace. Nejen v laické, ale i odborné veřejnosti lze pozorovat snahu o stanovení určitých mezí výživného, aby bylo účastníkům řízení o stanovení výživného zřejmé, v jakém rozmezí se může jeho výše pohybovat. Platí ovšem, že každý případ musí být posuzován individuálně, s přihlédnutím ke všem jeho okolnostem. Vycházet toliko z určitého tabulkového rozpětí by nebylo správné.

Pokud však v minulosti došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR (dále jen „ministerstvo“) k vytvoření doporučujících tabulek výživného (dále jen „doporučující tabulky“), lze takový krok vítat. Ministerstvo se při vytvoření doporučujících tabulek inspirovalo v Rakousku a Německu, kde mají podobné tabulky dlouhou historii, a zároveň při jejich vytvoření vycházelo ze statistických údajů týkajících se spotřeby dětí, jak tyto byly zjištěny Českým statistickým úřadem. Nelze však nezmínit, že podnět ministerstva z podzimu roku 2009, podaný Nejvyššímu soudu za účelem vydání sjednocujícího stanoviska, které by soudům poskytlo výklad zákonných norem pro stanovení výživného, nebyl Nejvyšším soudem vyslyšen s odůvodněním, že u stanovování výživného se jedná převážně o hodnocení skutkového stavu konkrétního případu, nikoliv o právní posouzení. Nejvyšší soud ovšem podpořil vytvoření podpůrného materiálu pro sjednocení rozhodovací činnosti soudů.

Zákonné zakotvení vyživovací povinnosti nalezneme v § 910 až 923 občanského zákoníku. Následující příspěvek má za cíl poukázat na některé skutečnosti, které mohou mít vliv na stanovení výše výživného, a k nimž je ze strany soudů při stanovení výše výživného přihlíženo, jakož i na skutečnosti, které jsou při stanovení výše výživného bez jakéhokoliv významu. Primárním zdrojem tohoto příspěvku jsou rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který má specializované odvolací senáty ve věcech opatrovnických, rozhodnutí Ústavního soudu a samotná praxe autora příspěvku.

I. Doporučující tabulky

Na začátku se nelze nezmínit o doporučujících tabulkách. Především je nutné uvést, že jednotlivé věkové kategorie byly nastaveny podle období, ve kterých v životě dítěte obvykle nastávají podstatné změny spojené se zvýšenými výdaji (např. začátek školní docházky, započetí přípravy na další povolání na střední škole, studium na vysoké škole). Čistým příjmem se rozumí průměrný příjem za období posledních 6 až 12 měsíců.

Podle tvůrců doporučujících tabulek je jejich spodní hranice dána k využití zejména v případech, kdy povinný má více než jednu vyživovací povinnost. Doporučující tabulky jsou navrženy pro použití pouze v běžných případech. Mezi takové lze řadit rozhodování o výši výživného u povinného s nejvýše třemi vyživovacími povinnostmi. Nelze je použít při nestandardně vysokém čistém přijmu, případně při nestandardně vysokých nákladech na potřeby dítěte. Je vhodné zmínit, že z podkladů tabulek vyplývá, že roční přímé výdaje na dítě ve věku do pěti let činily téměř 28 000 Kč a u dítěte ve věku 15 až 17 let okolo 50 000 Kč. Jedná se přitom pouze o přímé výdaje na uspokojování individuálních potřeb konkrétního dítěte, nikoliv o společné výdaje domácnosti, na jejichž spotřebě se podílí všichni její členové.

Doporučující tabulky:

Kategorie

Věk dítěte

Procentuální rozmezí

1.

0 – 5 let

11 – 15 %

2.

6 – 9 let

13 – 17 %

3.

10 – 14 let

15 – 19 %

4.

15 – 17 let

16 – 22 %

5.

18 a více let

19 – 25 %

 

Ve vztahu k doporučujícím tabulkám lze pro srovnání uvést přehled rozhodování o výši výživného za rok 2013, který vyplývá ze soudních statistik zpracovaných ministerstvem. Přehled zachycuje průměrnou procentuální výši z čistého příjmu výživou povinného rodiče, jemuž nebylo dítě svěřeno do péče (zaokrouhlenou na celá procenta) a průměrnou výši stanoveného výživného (zaokrouhlenou na celé stokoruny). Přehled poskytuje data z přibližně 47 000 soudních rozhodnutí. Průměrný počet dalších vyživovacích povinností výživou povinného rodiče, jemuž nebylo dítě svěřeno do péče, se pohybuje u uváděných dat (dle jednotlivých kategorií) od 1,25 do 1,39.

 

Průměrná procentuální výše výživného (průměrné stanovené výživné)

Věk dítěte

První rozhodnutí – povinný otec

První rozhodnutí – povinná matka

Pro rozvod  – povinný otec

Pro rozvod – povinná matka

Další zvýšení  – povinný otec

Další zvýšení – povinná matka

0 – 5 let

14 % (2 200 Kč)

12 % (900 Kč)

14 % (2 700 Kč)

12 % (1 300 Kč)

16 % (2 600 Kč)

20 % (1 300 Kč)

6 – 10 let

18 % (2 700 Kč)

12 % (1 200 Kč)

18 % (3 100 Kč)

12 % (1 300 Kč)

15 % (2 700 Kč)

15 % (1 500 Kč)

11 – 14 let

16 % (3 200 Kč)

14 % (1 500 Kč)

16 % (3 400 Kč)

13 % (1 600 Kč)

16 % (2 800 Kč)

17 % (1 600 Kč)

15 – 18 let

29 % (3 500 Kč)

14 % (1 600 Kč)

28 % (3 800 Kč)

15 % (1 800 Kč)

18 % (3 100 Kč)

17 % (2 000 Kč)

 

Poslední skutečností, kterou je vhodné ve vztahu k doporučujícím tabulkám uvést, je výše životního minima dítěte vyplývající z příslušného zákona:

Věk dítěte

Výše životního minima

do 6 let

1 740 Kč

6 – 15 let

2 140 Kč

od 15 let

2 450 Kč

II. Schopnost sám se živit

Podle § 911 občanského zákoníku lze výživné přiznat, pokud oprávněný není schopen sám se živit. Zákon takto vymezuje základní předpoklad pro vznik a trvání vyživovací povinnosti, která není jakkoliv omezena věkem výživou oprávněného. V praxi je nejčastěji tato otázka řešena v souvislosti s tzv. „studiem pro studium“ a s ukončením přípravy na další povolání na střední škole, případně studia na vysoké škole.

Odpovědí na to, zda jde o tzv. „studium pro studium“ nám budiž závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, podle nichž u nezletilého dítěte vykonávajícího povinnou školní docházku, případně připravujícího se na další povolání na střední škole, bude přiznání výživného odpovídajícího odůvodněným potřebám dítěte pravidlem. U zletilých dětí však musí být vyživovací povinnost odůvodněna konkrétními okolnostmi daného případu.

Ústavní soud samozřejmě nevylučuje, že studium zletilého dítěte na střední, případně vysoké škole, představuje okolnost, od níž se bude odvíjet vyživovací povinnost rodičů, kteří jsou odpovědní za všestranný rozvoj svých dětí, včetně povinnosti dbát o to, aby dítě našlo zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se může náležitě uplatnit.

Je však vždy důležité, aby se obecné soudy pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností studia, které by mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro životní potřeby prací. Nemělo by určitě jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze tzv. „prodlužovala mládí“.

Ve svém usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1247/13, Ústavní soud uvádí, že pokud studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte. Ústavní soud přitom uvádí, že nehodlá nikterak znevažovat či dokonce zpochybňovat i vzdělávání vykonávané pouze z důvodu zájmu, a nikoliv jako potenciální přípravu k budoucímu povolání, ovšem na takové studium se již nevztahuje zákonná a soudně vymahatelná vyživovací povinnost rodičů.[1]

Nepodaří-li se výživou oprávněnému najít po ukončení studia zaměstnání, popř. zajistit si jiný zdroj příjmů, trvá k němu vyživovací povinnost nebo nikoliv? Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2306/12, teleologie § 85 odst. 1 zákona o rodině (dnes § 911 občanského zákoníku – pozn. autora) je zásadně postavena na myšlence člověka plně zodpovědného za svůj osud. Od okamžiku nabytí schopnosti sám se živit má dítě své příjmové poměry objektivně ve svých rukou, je „strůjcem svého štěstí“. Záleží zpravidla jen na něm (na jeho píli aj.), v jakých majetkových poměrech bude žít; pokud v tomto ohledu aktivní nebude, negativní důsledky si ponese sám. Pokud je totiž dítě již objektivně schopno si samo své potřeby uspokojovat, bylo by nespravedlivé přičítat jeho případnou pasivitu v této sféře k tíži jeho rodičů v tom smyslu, že by rodiče byli povinni nadále své dítě živit.

Jak vidno z odůvodnění citovaného nálezu, primární a rozhodující skutečností je případná pasivita výživou oprávněného. Bezesporu jiná bude situace u čerstvého absolventa, který je evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, práci si aktivně hledá a v rodinné domácnosti pomáhá, než u zdravého, dlouhodobě nezaměstnaného absolventa, který se ani neeviduje u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, práci si nehledá, v rodinné domácnosti nepomáhá a takový stav trvá nikoliv jen přechodnou dobu.

Zajímavý příklad je možné nalézt v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 383/2014. Jde o studentku střední školy, která přes řádnou docházku a přípravu do školy, i za pomoci doučování z matematiky, ani v opakovaném termínu nesložila maturitní zkoušku z matematiky a přestoupila na učiliště. Krajský soud v tomto případě uzavírá, že pokud neuspěla z důvodu studijních předpokladů, přičemž k plnění studijních povinností přistupovala zodpovědně a přípravě na studium dávala maximum, a potom začala studovat druhou střední školu, je třeba preferovat její zájem na zvýšení kvalifikace, pakliže jejím aktuálně dosaženým vzděláním je vzdělání základní a studium učebního oboru rozhodně umožní její lepší uplatnění na trhu práce. Studium oboru kuchař – číšník přitom odpovídá jejím vrozeným studijním předpokladům a dle zprávy školy v této prospívá velmi dobře. Takové studium nelze posoudit jako studium samoúčelné, kterým by si žalovaná tzv. „prodlužovala mládí“, když toto studium nese znaky soustavnosti a cílevědomosti. Za této situace tedy lze po rodičích žalované zcela spravedlivě požadovat, aby i nadále nesli odpovědnost za její všestranný rozvoj, tj. za to, aby žalovaná našla zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se může uplatnit.

Ve vztahu ke schopnosti dětí samostatně se živit poskytuje zajímavé právní závěry také nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 3113/10. V něm Ústavní soud dovodil, že nelze akceptovat úvahu, že do příjmů dětí je třeba zahrnout veškeré finanční prostředky a dary od příbuzných a z logiky věci nejen od nich, a z toho dovozovat, že z těchto příjmů jsou schopny se samy živit. Mohlo by tak totiž docházet až k takovým absurdním situacím, kdy by např. výživné od matky dosahovalo výše, jež by plně odpovídala potřebám zletilého dítěte, a otec, který by se na jeho výživě nijak nepodílel, by byl této povinnosti zbaven s odůvodněním, že potřeby dítěte jsou v plném rozsahu uspokojovány matkou.[2]

Specifický případ představují výživou oprávnění s těžkým zdravotním postižením. V těchto případech se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem doktríny, podle nějž jestliže dítě nenabude schopnosti samostatně se živit např. z důvodu plné invalidity, vyživovací povinnost rodičů bude trvat po dobu celého jeho života.[3]

III. Schopnosti, možnosti, majetkové poměry a odůvodněné potřeby

Podle § 913 odst. 1 občanského zákoníku jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

Zásadním se jeví být nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4239/12, podle nějž je právem, nikoliv povinností rodiče, přivést na svět dítě. Pokud však tak učiní, musí si být vědom všech důsledků, tedy toho, že své nezletilé dítě musí vyživovat. Při rozhodování o výživném je vždy nutné zohlednit nejen fakticky dosahované příjmy povinného, ale celkovou jeho movitou a nemovitou situaci stran majetku v jeho vlastnictví a jeho životní úroveň.

Delší dobu trvající nezaměstnanost

Otázka dlouhou dobu trvající nezaměstnanosti osob výživou povinných je rozhodovací praxí Krajského soudu v Ostravě řešena následovně:

• rozhodnutí sp. zn. 13 Co 24/2012: s ohledem na dlouhodobou matčinu evidenci u úřadu práce, kdy matka si svou vyživovací povinnost k nezletilé je již též alespoň zčásti povinna plnit finančně, je ve schopnostech a možnostech matky být zaměstnána alespoň v dělnické profesi s příjmem ve výši minimální mzdy a jelikož matka má další vyživovací povinnost, byla by tak schopna svůj díl na výživě k nezletilému dítěti zajistit,

• rozhodnutí sp. zn. 14 Co 506/2013: z úřadu práce byl sice otec vyřazen sankčně, avšak v následujícím období, pokud nebyl zaměstnán a nebyl v evidenci úřadu práce, je možno vycházet pouze z příjmu ve výši minimální mzdy,

• rozhodnutí sp. zn. 13 Co 70/2014: matka jako uchazečka o zaměstnání nemá vlastní příjem a je odkázána na dávky od státu, přičemž její možnosti podílet se na potřebách nezletilých dětí finančním přispěním jsou pak více než omezené, neboť je již několik let evidována jako uchazečka o zaměstnání u úřadu práce, když s ohledem na zdravotní stav a nedostatek praxe, kdy téměř po dobu 30 let nebyla nikde zaměstnána, má poměrně omezenou možnost uplatnit se na trhu práce.

Jak patrno, praxe spíše obecně tenduje k závěru, že rodič může být zaměstnán alespoň s příjmem ve výši minimální mzdy. I tato otázka však musí být vždy posuzována s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu, zejména ke zdravotnímu stavu rodiče a situaci na trhu práce, zejména v regionu, v němž rodič žije.[4]

Z hlediska dokazování nelze podle Krajského soudu v Ostravě[5] při posuzování možností a schopností rodiče vycházet toliko ze statistik Českého statistického úřadu stran výdělkových poměrů. To, zda v otázce posouzení výdělečných možností a schopností rodiče bude možno vycházet z jeho takzvané výdělečné potencionality, je věcí zjištění objektivních podmínek. Podle Krajského soudu v Ostravě[6] dotazem na úřad práce soud zjistí, kdy a u kterých zaměstnavatelů konkrétně byla rodiči nabídnuta pracovní místa, zjistí dotazy u těchto zaměstnavatelů, zda se o práci zajímal a z jakého důvodu nebyl přijat, případně zda přijat být mohl, pokud by se zajímal, a za jakých podmínek, včetně finančních.

Shodné závěry lze nalézt také v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/13. V něm šlo o případ, kdy nalézací soud poté, co se rodič vzdal své výdělečné činnosti stavbyvedoucího dobrovolně rozvázáním pracovního poměru dohodou, vycházel z přehledu volných pracovních míst v daném okrese, z nichž mělo vyplývat, že se volná místa na pozici stavbyvedoucího nabízí, a ze zprávy příslušného úřadu práce, dle níž jsou v této profesi měsíční výdělky 15 000 až 45 000 Kč. Ústavní soud však dospěl k závěru, že místa uvedená ve zprávě o platových nabídkách stěžovateli nezaručují přijetí na dané místo, když úřadem práce poskytnutá evidence nabízených míst, navíc s přihlédnutím k všeobecně známému převisu poptávky po zaměstnání, sama o sobě nevypovídá o skutečných možnostech stěžovatele uzavřít pracovní poměr, či dokonce pracovní poměr se soudem předpokládaným platem. I v nálezu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 299/06, Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze vycházet toliko ze statistického průměrného výdělku tlumočníků, sděleného příslušným ministerstvem, který se v konkrétním případě může podstatně lišit od skutečnosti.[7]

Některé otázky potencionality příjmů

Podle § 913 odst. 2 občanského zákoníku při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

V ustanovení § 913 odst. 2 občanského zákoníku je zakotvena tzv. potencionalita příjmů, která soudu umožňuje vycházet nejen z faktických, ale i případně možných příjmů výživou povinného. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1303/11, potencionalita má postihovat zejména situace, kdy je výživou povinný bez prostředků, vyhýbá se práci, a proto nemůže a vlastně ani nechce plnit vyživovací povinnost.

Stran vazby a trestu odnětí svobody je právní teorie s praxí zajedno a lze tak bez dalšího poukázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1181/07, podle nějž zbavil-li se rodič svým úmyslným jednáním, pro které byla na něj uvalena vazba, a pro něž byl následně odsouzen k trestu vězení, objektivní možnosti plnit svoji vyživovací povinnost vůči svému nezletilému dítěti, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži tohoto dítěte, jež dle čl. 32 odst. 4 listiny má právo na rodičovskou výchovu a péči.[8]

Osobní péče o dítě

Ten z rodičů, kterému je nezletilé dítě svěřeno do péče, si svůj příspěvek do určitého věku dítěte vynahrazuje zcela, a poté do určitého věku zčásti, svojí osobní péčí o dítě. Obecně nepochybně platí, že na rodiči, s nímž dítě žije ve společné domácnosti, leží vyživovací povinnosti ve fakticky větším rozsahu než na druhém, výživou povinném rodiči.[9]

Otázka míry vynahrazení si příspěvku na výživné dítěte výkonem osobní péče o něj ve vztahu k věku dítěte je rozhodovací praxí Krajského soudu v Ostravě řešena následovně:

• rozhodnutí sp. zn. 13 Co 117/2011: při úvaze o rozsahu vyživovací povinnosti otce k nezletilému byl zohledněn taktéž rozsah matčiny vyživovací povinnosti k nezletilému, neboť matka již svoji vyživovací povinnost nevyvažuje osobní péčí o něj (věk 14 let), a je tedy i na ní, aby se vzhledem ke svým možnostem a schopnostem na úhradě potřeb nezletilého též podílela,

• rozhodnutí sp. zn. 13 Co 3/2015: nezletilá navštěvovala 2. třídu základní školy, přičemž matka si ještě ve významné míře plnila vyživovací povinnost k nezletilé osobní péčí o ni,

• rozhodnutí sp. zn. 14 Co 312/2009 a 13 Co 233/2009: s ohledem na věk nezletilých je též matka povinna finančně se na jejich výživě podílet, neboť osobní péče rodičů se považuje za vyvažující vyživovací povinnost pouze u dětí zhruba do 10 let věku.

Opět je nutné vycházet z individuálních okolností daného případu, neboť u každého dítěte je míra jeho soběstačnosti s přibývajícím věkem jiná. Rozdíl může být dán např. mírou aktivit, kterým se dítě věnuje. Jinak bude vypadat časový rozsah péče o žáka první nebo druhé třídy základní školy, který bydlí na vesnici a v nedalekém městě se věnuje několika zájmovým činnostem, jinak o stejně staré dítě z města bez jakýchkoliv zájmových činností. Rodiče prvního z nich, bude-li jej do města vozit či jej vyzvedávat, bude taková péče jistě více zaměstnávat. Také zdravotní stav dítěte může hrát velkou roli. Oproti zdravému dítěti rodič dítěte, které trpí nějakou chronickou nemocí, případně nějakou mírou postižení, bude muset takovému dítěti věnovat bezesporu mnohem více péče.

IV. Životní úroveň rodičů

Podle § 915 odst. 1 občanského zákoníku životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko přitom předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

Velmi významná změna oproti zákonu o rodině se objevila ve větě druhé § 915 odst. 1 občanského zákoníku, kde je explicitně zakotvena přednost shodné životní úrovně před odůvodněnými potřebami výživou povinného dítěte. Argumentovat tedy tak, že dítě požadované výživné ani nemá šanci spotřebovat, neboť jeho potřeby tomu neodpovídají, je nadále bezvýznamné. Ostatně v této souvislosti je vhodné zmínit i § 917 občanského zákoníku upravující možnou tvorbu úspor.

Již nyní se k těmto otázkám soudy běžně vyjadřují. Např. z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 14 Co 29/2010, vyplývá, že nezletilý je již téměř dospělým mužem, který je nepochybně schopen výživné ve stanovené výši spotřebovat osobně. Stejně tak v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 266/2013, se uvádí, že pokud otec vyjádřil obavu, že zvýšeným výživným nebudou hrazeny potřeby nezletilé, v řízení nebylo prokázáno nic, co by zpochybňovalo schopnost matky hospodařit s výživným ve prospěch nezletilé, a navíc částka 3 000 Kč měsíčně není výživným nikterak nadstandardním, které by nebylo možné spotřebovat na běžné potřeby dítěte.

Otázka životní úrovně výživou povinného rodiče byla řešena také v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/07, podle nějž k nezletilým dětem mají vyživovací povinnost oba rodiče, u nichž se musí náležitým způsobem zjistit a posoudit nejen jejich výdělkové poměry, ale rovněž skutečně dosahovaná životní úroveň, na níž se mají děti právo podílet. Tvrzení soudu, že při určování výše výživného je třeba přihlížet pouze k příjmům a majetkovým poměrům otce, nikoliv jeho manželky, i v situaci, kdy zvýšené odůvodněné potřeby nezletilých dětí byly prokázány a soudem akceptovány, neodpovídá nejen normám jednoduchého práva, ale ani zásadám spravedlivého procesu. Mezi manžely existuje vzájemná vyživovací povinnost a je věcí domluvy mezi rodiči, který z nich bude s nezletilým dítětem na rodičovské dovolené, a který z nich bude výdělečně činný. Nelze však otci přičítat k tíži, že se namísto manželky chopil osobní péče o nezletilou zdravotně postiženou dceru a jeho jednání nelze považovat ve smyslu § 96 odst. 1 zákona o rodině (dnes § 913 odst. 2 občanského zákoníku – pozn. autora) za vzdání se bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu.

Podobný závěr lze nalézt také v usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 338/09. V něm se uvádí, že jakkoliv se v případě manželky otce nejedná o osobu povinnou k poskytování výživného dle zákona o rodině, je zřejmé, že pokud by bylo prokázáno v neurčitém počtu případů stejného druhu, že manžel rodiče s ním žije ve společné domácnosti a podílí se na uspokojování potřeb rodiny, mohla by taková blíže specifikovaná částka nalézat odraz i v poměrech rodiče, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, a tím i poměrech nezletilého dítěte. Jedná se tedy o otázku životní úrovně rodiče nezletilého dítěte, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoliv na „pouhé“ právní stránce.

Životní úroveň rodičů však dítě sdílí v obou směrech.rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 459/2012, například vyplývá, že zájmová činnost, byť by byla finančně náročná, důvodem pro zvýšení výživného být nemůže, pokud si její financování rodiče nemohou dovolit, protože životní úroveň dítěte je závislá na životní úrovni rodičů. V souvislosti se zájmovou činností je vhodné zmínit rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 14 Co 312/2009 a 13 Co 233/2009, podle nichž zájmová činnost nezletilého dítěte otce, narozeného za jeho současného manželství, musí být úměrná jeho finančním schopnostem a možnostem, zejména za situace, kdy otec má kromě něj ještě další dvě zákonné vyživovací povinnosti.

S životní úrovní do jisté míry souvisí i otázka posouzení příjmů osob samostatně výdělečně činných. Řídit se totiž při stanovení výše výživného jen údaji z daňového přiznání těchto osob není možné. Je třeba si uvědomit, že se jedná o údaje k vykázání daňového základu, které nemusí nijak vypovídat o skutečném příjmu z podnikání. Osobní spotřeba, tj. čerpání finančních prostředků z podnikání pro vlastní potřebu, totiž v daňovém základu nefiguruje. Stejně tak některé daňově uznatelné výdaje mohou směřovat spíše k dalšímu rozvoji podnikání, než do zajištění samotného výkonu podnikání. V režijních a cestovních (paušálních) výdajích lze začasto také nalézt velké „rezervy“.

Tyto závěry jsou obsaženy i v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 10 Co 326/2004, v němž se uvádí, že při určení výživného pro dítě není u povinného rodiče, který je podnikatelem, rozhodující, zda rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji je kladný či záporný, nýbrž s ohledem na (ne)zbytnost výdajových položek je třeba rozlišit, zda jde o výdaje, bez nichž by nebylo možné dosáhnout zajištění výkonu podnikatelské činnosti, anebo zda jde již o výdaje, které co do svého druhu či rozsahu směřují spíše k rozšiřování podnikatelské činnosti za účelem dosažení vyššího zisku.

Nelze tak souhlasit s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 14 Co 729/2013, v němž se uvádí, že žalovaný působí jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru autodoprava, přičemž pro účely objasnění příjmové situace takto podnikající osoby jsou zajisté určitým vodítkem jeho údaje o příjmech a výdajích za jednotlivá zdaňovací období pro účely podání přiznání k dani z příjmu fyzických osob. Ve spise se přitom nacházejí údaje o tom, že po odečtení výdajů od dosažených příjmů činí daňový základ žalovaného 123 000 Kč, což představuje měsíčně kolem 10 000 Kč. Jakkoliv by bylo lze diskutovat o tom, že daňové přiznání se zpracovává především pro účely daňového zatížení osoby podnikající a není tedy jakýmsi potvrzením o výsledných příjmech, tak na druhé straně se ve spise nachází účetní podklady žalovaného o tom, že veškeré vynaložené výdaje za předmětné zdaňovací období jsou daňově uznatelné, a tedy nutno podle názoru krajského soudu k nim takto přihlížet. Z ničeho tedy nelze dovozovat, že by ve skutečnosti žalovaný dosahoval příjmu vyšších. Odtud plyne, že pro účely určení výživného ve prospěch žalobkyně skutečně nutno vycházet z té skutečnosti, že žalovaný ve svém podnikání dosahuje příjmu okolo 10 000 Kč čistého měsíčně.

Existuje totiž rozdíl mezi tím, co je daňově uznatelný výdaj, a jeho reálným vynaložením. Viz již zmiňované cestovní (paušální) výdaje.[10] Odkázat tak lze spíše na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 14 Co 312/2009, 13 Co 233/2009 a 14 Co 320/2011, v nichž sice soud také zjišťoval údaje z daňového přiznání, ale větší důraz kladl na samotná jiná tvrzení povinných rodičů, např. stran placení zájmových aktivit dětem narozeným ze současného vztahu povinného rodiče, či dokonce dětí z předchozího vztahu současné manželky povinného rodiče, a to v nezanedbatelných částkách. To vše v situaci tvrzených příjmů na hranici minimální mzdy. Ve zmíněných rozhodnutích se objevuje velmi častý jev, kdy sami rodiče uvádějí příjem z podnikání v daleko větším rozsahu, než který vyplývá z jejich daňového přiznání. Podle krajského soudu je nutné pro účely rozhodování dané problematiky opřít skutková zjištění zejména o účastnickou výpověď samotného podnikatele. Pokud ale i v této uvádí příjem velmi nízký, je nutné se zaměřit na jeho veškeré tvrzené výdaje a zdroje jejich pokrytí.

Shora uvedené závěry lze však vztáhnout i na zaměstnance. V nálezu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 671/09, totiž Ústavní soud uvádí, že zvláštní pozornost je nutno věnovat případům, kdy povinné osoby a jejich zaměstnavatelé evidenčně vedou a vykazují mzdu jednotlivých pracovníků jen ve výši mzdy minimální či nepatrně ji převyšující. Tehdy je třeba pečlivě zkoumat, zda vykazovaná mzda odpovídá skutečnosti a zda odpovídá výdělkovým možnostem povinného (a také jeho celkové životní úrovni – pozn. autora).

Z daňových přiznání bývá často pro soud mnohem důležitější než samotný údaj o výši příjmů, výdajů a daňovém základu údaj o výši zásob, pohledávek, závazků, ale také o uplatněných odpočitatelných položkách od daně (penzijní připojištění, splátky úroků u hypoték, životní pojištění apod.). Z nich lze vyčíst nejrůznější produkty, na které rodič provádí platby. Co do pohledávek by mělo být také zkoumáno, o jaké pohledávky se jedná a zda jsou dobytné.[11]

V. Změna poměrů

Podle § 923 odst. 1 občanského zákoníku změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.

S jakým okamžikem je tedy spojena změna poměrů na straně nezletilého, která by měla mít za následek, odpovídají-li tomu i aktuální poměry jeho rodičů, zejména toho z nich, kterému nebyl svěřen do péče, zvýšení výživného? Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě lze vyčíst jak obecné pravidlo spojené s plynutím času, tak konkrétní skutečnosti v životě dítěte, spojené zejména s jeho vzděláváním. Z velkého množství rozhodnutí[12] vyplývá, že uplynutím doby zpravidla tří let dochází k nárůstu potřeb každého dítěte v důsledku jeho fyzického a psychického růstu. Stejně tak tomu je v případě přechodu na vyšší stupeň vzdělávání, který podle názoru krajského soudu vždy klade zvýšené finanční nároky. V tomto směru ale jistě není bez zajímavosti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 459/2012, podle nějž nástup na vyšší stupeň základní školy sám o sobě dětem nijak nadstandardně nezvyšuje náklady a ani jeho potřeby.

Kvalifikovanou změnu poměrů, odůvodňující zvýšení výživného, krajský soud spatřuje zpravidla v nástupu do mateřské školy, byť i v tomto případě to nemusí být pravidlem.[13] Opět je vhodné zmínit, že každý případ by měl být posuzován individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vyšlým najevo při dokazování. Za kvalifikovanou změnu poměrů odůvodňující zvýšení výživného však krajský soud téměř vždy považuje nástup povinné školní docházky,[14] nástup do prvního ročníku střední školy,[15] jakož i nástup do třetího ročníku šestiletého gymnázia, tudíž 1. ročníku běžné střední školy.[16]

A jak postupovat při nezměněných poměrech na straně výživou povinného rodiče, kterému nezletilé dítě nebylo svěřeno do péče?

Podle rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 24/2012, přestože příjem otce zůstal nezměněn, přičemž otci rovněž přetrvává vyživovací povinnost k již zletilému synovi, lze po něm spravedlivě požadovat, aby se na zvýšených potřebách nezletilé spojených s nástupem povinné školní docházky podílel zvýšeným výživným. Shodný závěr lze nalézt v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 398/2014, podle nějž, byť příjem otce zůstal srovnatelný s příjmem v době posledního rozhodování soudu (před pěti lety), i tak lze po otci zcela spravedlivě požadovat, aby se na úhradě zvýšených výdajů nezletilého podílel.

Uváděná rozhodnutí krajského soudu lze bezesporu akceptovat, neboť v opačném případě by zvýšené odůvodněné potřeby dítěte nesl toliko druhý z rodičů. Nicméně v takových případech je nutné se v odůvodnění rozsudku náležitě vypořádat s prokázáním odůvodněnosti potřeb dítěte, neboť jen tak může rozsudek působit přesvědčivě. Jak již totiž bylo zmíněno výše, např. zájmová činnost, byť by byla finančně náročná, důvodem pro zvýšení výživného být nemůže, pokud si její financování rodiče nemohou dovolit, protože životní úroveň dítěte je závislá právě na životní úrovni rodičů. Jiná ovšem bude například potřeba financování studia na veřejné střední škole, pokud jsou s ní spojeny například povinné (finančně náročnější) praxe pro její úspěšné absolvování.

VI. Zohledňované výdaje

Rodiče uvádějí v řízeních o výživném celou řadu svých výdajů, pro které podle nich není v jejich možnostech a schopnostech výživné ve výši zpravidla jim nevyhovující platit. Pomiňme teď vyživovací povinnosti k dalším dětem, k nimž se samozřejmě přihlíží vždy. Nejprve je vždy nutné posoudit, zda vůbec může být k tvrzenému výdaji přihlédnuto. Jak vyplývá z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 14 Co 29/2010, výši příjmu otce ovlivňují náklady na dopravu do zaměstnání, neboť jde o náklady odůvodněné, které otec musí pro dosažení uvedených příjmů vynaložit. Takové náklady je tedy nutné vzít do úvahy, zvláště, jsou-li vyšší než obvyklé. Je však otázkou, zda to vyvažuje výše příjmů, zda je také vyšší než obvyklá. Dále je nutné přihlížet k výdajům souvisejícím se zdravotním stavem, zejména k platbám za nezbytné léky apod. Opětovně však platí, že se vše posuzuje v kontextu celého případu.

Pokud jde o jiné tvrzené výdaje, pak se k nim již většinou nepřihlíží, neboť vyživovací povinnost k dítěti má přednost před veškerými dalšími závazky rodiče. Pro soud tak obecně nejsou rozhodné ani rozsah nákladů na bydlení rodičů, ani splátky půjček či jiné závazky, ať už je jejich důvod jakýkoliv, neboť je nelze plnit přednostně na úkor zajištění řádné výživy nezletilých dětí, která je pohledávkou přednostní.[17] Platí totiž, že pro existenci takových závazků, které výživou povinná osoba na sebe dobrovolně bere, nelze dítěti právo na výživné upřít. Proto není možné přihlížet k žádným dluhům, půjčkám či splátkám hypotéky. Ani režim oddlužení, v němž se rodič nachází, nemá na stanovení výživného vliv.[18] Tím spíše skutečnost, pokud rodič přispívá třetí osobě na oddlužení.[19]

Začasto se rodiče odvolávají na dárky, které dětem poskytují a na náklady vynakládané v rámci styku s dětmi. Podle Krajského soudu v Ostravě vynakládá-li rodič finanční prostředky pro nezletilou v rámci styku, pak k tomu nemůže soud přihlížet, neboť se jedná o zcela dobrovolná plnění, která druhému rodiči při zajišťování základních potřeb nezletilého dítěte nepřinášejí žádné benefity.[20] Dále také není možné přihlížet k příspěvkům, které nepřekračují rámec běžného obdarovávání dětí.[21]

V souvislosti se zohledňovanými výdaji je vhodné zmínit, že ne každý příjem rodiče může být do příjmu, z nějž se vychází při stanovení výživného, započítán. Mezi výjimky lze řadit zemědělské dotace, kdy podle Krajského soudu v Ostravě se jedná o účelově vázaná plnění, která by měla mít dopad do výdajů spojených s udržováním a správou pozemků.[22] Stejně je pak nahlíženo i na příspěvek na péči, jakožto dávku určenou pro péči osoby závislé na pomoci jiné osoby.[23] Podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Co 322/2011, vyplacený příspěvek na péči třetí (pečující) osobě lze započítat do příjmu takové osoby jednou polovinou.[24] Pobírá-li rodič dávky státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi, soud k nim při své rozhodovací činnosti nepřihlíží, neboť se jedná o dávky státu účelově určené, takže není po rodiči možné spravedlivě požadovat, aby je použil k účelu jinému, než určenému, tj. na úhradu svého bydlení a živobytí.[25]

Na tomto místě je vhodné zmínit, že bez ohledu na rozhodný příjem je na Slovensku povinností každého rodiče platit na dítě minimální výživné, které stanoví § 62 odst. 3 slovenského zákona o rodině.[26] Nyní se jedná v přepočtu o částku okolo 750 Kč. Slovenský zákonodárce zavedení tohoto institutu odůvodnil nutností změny filozofie určování výživného na nezletilé dítě, která směřuje k tomu, že každá povinná osoba musí vždy, i na úkor svého minima, zabezpečit výživu dítěte.

VII. Vlastnictví nemovitostí

Vlastnictví nemovitostí, případně jiných cennějších movitých věcí, vypovídá o celkových majetkových poměrech rodiče. Proto je nutné takové skutečnosti zjišťovat, ovšem ne vždy je možné k nim přihlížet ve stejné míře. Např. podle rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 483/2014, pokud rodič vlastní byt, ve kterém bydlí, nelze po něm chtít, aby ho prodal, neboť někde bydlet musí a náklady na vlastní bydlení jsou nepochybně nižší, než by byly v bytě nájemním. Pokud také díky daru od svých rodičů vlastní rodinný dům, avšak tento je v jejich prospěch zatížen věcnými břemeny, není důvod, proč by ho měl zpeněžit.

Jiná je však situace, pokud rodič vlastní majetek, který je zpeněžitelný, a který přímo neužívá pro svoji vlastní potřebu, pokud není v jeho možnostech a schopnostech hradit odůvodněné potřeby dítěte jinak. To vyplývá i z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 14 Co 480/2014, v němž bylo přihlíženo ke zpeněžitelnému majetku. Rodič vlastnil několik pozemků, z nichž část byla zatížena zástavním právem a část nikoliv, přičemž ty nezatížené tak byly de facto zpeněžitelné za účelem plateb výživného. Také v případě, kdy z vlastnictví nemovitosti plyne příjem, případně by plynout mohl, ač neplyne (rodič poskytuje např. byt k užívání třetí osobě bezúplatně), je nutné k takovým skutečnostem při stanovení výše výživného přihlížet.[27]

Ústavní soud se k této otázce vyjádřil v nálezu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 244/03, v němž konstatoval, že obecný soud pochybil, pokud určil výši výživného k dětem pouze na základě příjmů, které rodič dosahoval v posuzovaném období, aniž by celkově zhodnotil jeho majetkové poměry a životní úroveň, přičemž pokud by rodič nebyl schopen ze svých nízkých příjmů platit odpovídající výživné, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze pro placení výživného použít. Tyto závěry Ústavního soudu je však nutné vykládat ve vztahu ke všem individuálním okolnostem daného případu, neboť, jak již bylo uvedeno výše, lze jen stěží chtít po rodiči s objektivně nízkým příjmem, aby si prodal „střechu nad hlavou“ v podobě jedno- či dvoupokojového bytu. Samozřejmě jiná by byla situace, kdyby bydlel sám ve čtyřpokojovém bytě. V takovém případě mu totiž nic nebrání ho prodat, zakoupit si byt menší a rozdíl kupních cen použít pro placení výživného.

Z hlediska finančních prostředků utržených z prodeje nemovitosti je podle Krajského soudu v Ostravě[28] zcela bezpředmětné, v jaké tvrzené výši byla rodiči kupní cena vyplacena a na úhradu čeho byla použita, když tyto skutečnosti pro rozhodnutí soudu nejsou právně významné, neboť rodič si musí být vědom své zákonné vyživovací povinnosti k nezletilému. Vyživovací povinnost rodičů k dítěti je totiž závazkem primárním a přednostním před všemi závazky ostatními. Shodně se Krajský soud v Ostravě vyjádřil také v rozhodnutí sp. zn. 13 Co 199/2014, v němž byla hodnocena výplata částky z prodeje podílu nemovitosti ve vlastnictví rodiče na jeho účet tak, že bylo zcela spravedlivé požadovat, aby s uvedenou částkou hospodařil způsobem umožňujícím mu řádný výkon jeho vyživovací povinnosti.[29]

VIII. Neuvedení údajů

Nově může být ustanovení § 916 občanského zákoníku aplikováno nejen na osoby mající příjmy z jiné než závislé činnosti. Vycházet z průměrného měsíčního příjmu ve výši pětadvacetinásobku částky životního minima jednotlivce[30] lze u výživou povinné osoby v případě, kdy neprokáže řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu.

V praxi bude zajímavé sledovat, jak se soudy postaví k případům, kdy povinným rodičem tvrzené výdaje opakovaně přesahují jeho příjmy, ale zdroj financování takových výdajů rodič neprokáže, ač prokáže své příjmy ze závislé činnosti či podnikání a umožní také zjištění dalších skutečností zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu. V takovém případě je totiž zřejmé, že tvrzené výdaje musejí být něčím pokryty. Prokázat lze přitom i existenci půjček od přátel a rodiny, které jsou nejčastěji v takových případech uváděny jako zdroj příjmů pro pokrytí pravidelnými příjmy nezabezpečených výdajů rodiče.

K povšimnutí stojí i závěr rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 13 Co 117/2011. Jelikož matka v průběhu řízení odmítla uvést cokoliv o poměrech svého manžela, jakož i o jeho zaměstnavateli, kromě toho, že disponuje nadstandardními příjmy, dovodil odvolací soud vzhledem k tomu, že manžel matky má k ní zákonnou vyživovací povinnost, neboť manželé mají právo na stejnou životní úroveň, že matka je schopna přispívat na úhradu potřeb nezletilého minimálně ve stejné výši jako otec, čímž jsou potřeby nezletilého plně zajištěny.

 

Autor je soudcem Okresního soudu Vsetín,pobočky ve Valašském Meziříčí.



[1] Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí, že se značnou nadsázkou tak lze přisvědčit rčení ze známého českého filmu, podle něhož „i skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále“ (ovšem bez toho, že by takové studium platili jeho rodiče – pozn. autora).

[2] V tomto konkrétním případě totiž nalézací soud opřel své rozhodnutí o to, že žalobci měli vlastní příjmy, které postačovaly k uspokojování jejich potřeb.

[3] Viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2306/12.

[4] Viz také nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/13, nebo ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 299/06, oba skutkově blíže rozvedeny v textu.

[5] Rozhodnutí sp. zn. 13 Co 244/2010.

[6] Rozhodnutí sp. zn. 14 Co 181/2008.

[7] V nálezu se také uvádí, že nelze paušálně tvrdit, že profese překladatele či tlumočníka (nepochybně může jít i o jinou profesi, byť je zřejmé, že u různých profesí bude dána různá míra regionální odlišnosti – pozn. autora) není vázána na místo bydliště a nevzít přitom v úvahu např. konkurenci na trhu překladatelů, která může být silně ovlivněna mimo jiné i místem bydliště uchazeče o práci, osobními kontakty apod.

[8] K podobným závěrům dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1276/10.

[9] Tento závěr lze nalézt např. i v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě,  sp. zn. 14 Co 506/2013.

[10] Ty mohou činit podle aktuální paušální výše náhrady za 1 km, vyhláškové ceny paliva a spotřeby běžného osobního automobilu cca 6 Kč za 1 km. Skutečný náklad na 1 km však zpravidla (i po započtení běžné údržby automobilu) bývá nižší.

[11] Viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 299/06.

[12] Např. sp. zn. 14 Co 29/2010 nebo 13 Co 546/2007.

[13] Viz rozhodnutí sp. zn. 13 Co 546/2007, v němž se uvádí, že ke zvýšení výživného bylo přistoupeno nikoliv nástupem nezletilého do mateřské školy, protože v posuzované věci to soud nepovažuje za tak zásadní změnu poměrů na jeho straně, na níž by bylo třeba vázat novou úpravu výživného, nýbrž až od data uplynutí tří let od posledního rozhodnutí o výživném.

[14] Např. rozhodnutí sp. zn. 13 Co 367/2013.

[15] Např. rozhodnutí sp. zn. 13 Co 24/2012 nebo sp. zn. 13 Co 319/2009.

[16] Rozhodnutí sp. zn. 13 Co 117/2011.

[17] Např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 14 Co 506/2013.

[18] Např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 24/2012.

[19] Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 266/2013.

[20] Rozhodnutí sp. zn. 13 Co 319/2009.

[21] Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 14 Co 315/2000.

[22] Rozhodnutí sp. zn. 14 Co 407/2010.

[23] Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 367/2013.

[24] Rozhodnutí bylo citováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013,  sp. zn. I. ÚS 2306/12.

[25] Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 269/2014.

[26] Podle něj každý rodič bez ohľadu na svoje schopnosti, možnosti a majetkové pomery je povinný plniť svoju vyživovaciu povinnosť v minimálnom rozsahu vo výške 30 % zo sumy životného minima na nezaopatrené neplnoleté dieťa alebo na nezaopatrené dieťa podľa osobitného zákona.

[27] Poukazuje na to Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí sp. zn. 13 Co 117/2011, v němž uvádí, že jestliže je rodič vlastníkem bytu, který sám neužívá, nelze zohlednit, že tímto způsobem poskytuje zdarma bydlení příbuzným svého partnera, potažmo i jemu samotnému, kdy, byť tuto okolnost lidsky pochopitelnou, nutno hodnotit jako vzdání se majetkového prospěchu v částce odpovídající běžnému nájemnému v místě a čase obvyklém.

[28] Rozhodnutí sp. zn. 14 Co 298/2010.

[29] Podle soudu mohl alespoň po dobu několika měsíců používat určitou částku z této kupní ceny za účelem plnění si své vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, kterážto pohledávka je ze zákona přednostní před jakýmikoliv dalšími, zvláště v situaci, v níž se nacházel v důsledku svého zdravotního stavu.

[30] Podle § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o výši životního a existenčního minima, v platném znění, činí životní minimum jednotlivce 3 410 Kč.