oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Podruhé k žalobám o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb.

autor: JUDr. Zdeněk Jankovský ml.
publikováno: 06.06.2014

V čísle 1-2 ročníku 2013 Bulletinu advokacie[1] jsem dospěl k tomu, že nároky na zadostiučinění a na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu a územních samosprávných celků za škodu, jsou speciálními k právům na ochranu osobnosti a že jako takové se uplatňují žalobami ve sporném řízení podle občanského soudního řádu. Dále jsem uzavřel, že (ač tomu název zákona příliš nenasvědčuje a zmiňuje se výslovně pouze o odpovědnosti za škodu) je na místě před nároky na náhradu škody stavět práva fyzických a právnických osob na zadostiučinění za zásah do Ústavou zaručených práv a svobod.

Nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále „o. z.“) se zákon č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠK“) neruší. S ohledem na § 26 OdpŠk se však namísto vysloužilého občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) podpůrně užije nový občanský zákoník. Z něj mají v probírané souvislosti význam především ustanovení § 2956 a následující o náhradě při újmě na přirozených právech člověka. Podle prvého z těchto ustanovení spočívá povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu, chráněném ustanoveními první části tohoto zákona (tzn. na osobnostních právech, která jsou zaručena v § 81 a násl. o. z.) v náhradě škody a v kompenzaci nemajetkové újmy.

Dále jsem uvedl, že žaloby podle OdpŠK znějí na plnění anebo na určení právního vztahu. Tento názor je však třeba zkorigovat ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011 sp. zn. 30 Cdo 1684/2010. V souladu s ním je ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠK případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky, vyplývajícím z právního předpisu, a proto soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného označeným ustanovením.[2] Pro čtenáře předchozího článku musím upřesnit, že žaloby o zadostiučinění podle citovaného ustanovení neznějí ani na plnění, ani na určení právního vztahu [§ 80 písm. b) a c) o. s. ř.], nýbrž se opírají přímo o právní předpis. Právo na náhradu škody podle OdpŠK se však uplatňuje standardní žalobou o splnění povinnosti, která vyplývá z porušení práva [§ 80 písm. b) o. s. ř.].

V tomto článku rozeberu nejprve postup při podávání žádostí o předběžné projednání nároku u ministerstva nebo ústředního správního úřadu. Poté se budu zabývat podmínkami občanského soudního řízení o zmíněných nárocích, kumulací osob a nároků a postupy soudu v řízení o právech podle probíraného právního předpisu. Zmíním i otázku nákladů řízení a v závěru učiním několik podnětů de lege ferenda.

Předběžné projednání nároku

Ač to zákon č. 82/1998 Sb. v § 14 výslovně neuvádí, stejně jako nárok na náhradu škody, také zadostiučinění za zásah do práva je třeba projednat u ministerstva nebo ústředního správního orgánu, příslušného podle § 6 OdpŠK. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, konstatoval, že „zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je po novele zákona č. 82/1998 Sb. provedené zákonem č. 160/2006 Sb. Podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., byť k ní došlo před účinností zákona č. 160/2006 Sb.“ Tedy každý nárok oprávněné osoby podle zkoumaného právního předpisu musí projít nejen soudní, nýbrž i administrativní procedurou.

Předběžné projednání nároku správním úřadem uvedeným v § 6 OdpŠK není správním řízením. Na překážku by nebylo, že se v něm projednávají soukromoprávní nároky účastníků, nýbrž že není zakončeno rozhodnutím. V souladu s § 9 zákona č. 500/2004 Sb. (spr. řád) je totiž správní řízení postupem správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby, nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Jelikož příslušné ministerstvo žádost věcně nevyřizuje (to se ponechává až na soud), správní řízení se o ní nevede.

Protože ale (podle § 177 odst. 1 správního řádu) platí, že základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 téhož právního předpisu se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje, lze na postup ministerstva při projednávání žádosti uplatnit přinejmenším základní zásady o činnosti veřejné správy.

Dále na odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb. Speciálně pamatuje tzv. Desatero dobré praxe podle ombudsmana pro posouzení žádostí o odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup.[3]Tedy, ačkoliv zákon č. 82/1998 Sb. (ani k němu prováděcí právní předpis) postup ústředního správního úřadu při předběžném projednání nároku neupravuje a správní orgán není vázán ani zvláštními právními předpisy (zejména zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem) neznamená to, že má správní orgán při vyřizování žádosti libovůli.

Vyřízení žádosti

K vyřízení žádosti poskytuje zákon orgánu státní správy šestiměsíční lhůtu (§ 15 odst. 1 OdpŠK). V ní musí nárok nejen projednat, nýbrž i uspokojit. Ze základních zásad o činnosti veřejné správy plyne, že (v souladu s prvou větou § 6 odst. 1 správního řádu) správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. K tomu dodává ombudsman: „Ministerstvo odpoví žadateli do 6 měsíců, zda jeho žádosti vyhoví či nikoliv. Pokud z vážných důvodů nemůže ministerstvo věc vyřídit ve lhůtě 6 měsíců, vyrozumí žadatele o důvodech zpoždění, a termínu, kdy lze odpověď ministerstva očekávat“ (viz 8. bod jeho Desatera).

Podle § 15 odst. 2 OdpŠK platí, že „domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen“. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, však v té souvislosti upřesňuje, že „dá-li příslušný úřad při předběžném projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) najevo, že nehodlá nárok uspokojit, neuplatní se podmínka předběžného projednání nároku ve vztahu k částce, o kterou výše nároku uplatněného posléze u soudu přesahuje částku, která byla předmětem předběžného projednání“. Žalobu však lze podat i v případě, že žadatel dosáhne u správního orgánu úplné satisfakce. Všechny odškodňovací postupy veřejné správy musí být přezkoumatelné soudem.

Posledně jsem se vyjádřil, že pravidla o přiměřenosti peněžité náhrady za průtahy v řízení obsahuje zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, datovaný 12. lednem 2011, zatímco výši kompenzace nezákonné vazby staví najisto judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 237/2010 ze dne 11. ledna 2012. Jejich hledisky je nutné poměřovat i úplnost zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, přiznanou správním orgánem.

Ještě doplňuji, že zadostiučiněním ve formě konstatování porušení práva za zásah do Ústavou zaručeného práva či svobody žadatele se nerozumí pouze deklarace ve vyřízení žádosti,

že rozhodnutí orgánu veřejné moci (o zahájení trestního stíhání, o vzetí do vazby aj.) byly nezákonné, anebo že úřední postupy státu (spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě) jsou nesprávné. To v ní žadatel tvrdí sám. Jeho náležitou kompenzací však zákon rozumí teprve konstatování, že bylo dotčeno konkrétní Ústavou zaručené právo určité fyzické anebo právnické osoby, a jak k zásahu došlo.

Příklad č. 1:

Ministerstvo spravedlnosti konstatuje, že nezákonným vzetím žadatele A. B. do vyšetřovací vazby v řízení, vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 2/2012, bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, zaručené v článku 8 Listiny základních práv a svobod. Anebo (kupříkladu) „konstatuje se, že orgány činnými v trestním řízení způsobenými průtahy došlo ve stejném řízení k zásahu do práva téhož žadatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti článku 38 odst. 2 Listiny.“

Kumulace osob a nároků v občanském soudním řízení v probíraných věcech neplyne z právního předpisu. Jakkoliv mohlo zákonné společenství v rozepři anebo spojení věcí nastat v původním procesu (z něhož vznikla újma na právech či na majetku), ve sporu o odškodnění je na každém, zda se nárok rozhodne uplatnit a z jakého důvodu.

Subjektivní kumulace

Ve sjednocujícím stanovisku Nejvyššího soudu s datem 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, bylo postaveno najisto, že na aktivní straně odškodňovacího sporu může zadostiučinění za morální újmu požadovat více osob. Konkrétně, že „v případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno podle okolností částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám“. Tedy v kompenzačním řízení vystupuje každý ze žalobců za sebe. Větší počet účastníků původního řízení však může vést ke snížení zadostiučinění soudem, zejména s poukazem na nerozlučné společenství v pravomocně skončeném sporu.[4]

V této souvislosti má význam i to, že ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, bylo postaveno najisto, že „výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení u právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických“. Tedy, jako není důvod, aby osobnostní práva byla upírána právnickým osobám,[5] jsou si poškozené subjekty rovny i v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb.

Pluralita účastníků v odškodňovacích sporech však přichází v úvahu pouze na straně žalobce. Žalovaná je vždy Česká republika bez ohledu na to, kolik správních úřadů za ni jedná.

Příklad č. 2:

Ministerstvo financí odepře žadateli poskytnout informaci podle zákona č. 106/1999 Sb. Jeho rozhodnutí podle § 15 zák. č. 106/1999 Sb. však zruší správní soud v řízení podle § 65 a následující s. ř. s. Na to správní orgán zareaguje poskytnutím informace (v souladu s původní žádostí) a jeho úřední postup u správního soudu obstojí. Mezitím však vždy uplyne patnáctidenní lhůta k vyřízení žádosti o poskytnutí informace, stanovená v § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím.

Ve druhém příkladu může žalobce tvrdit, že nezákonným rozhodnutím o neposkytnutí informace došlo k průtahům při vyřizování žádosti. Již tím, že byl nucen podat žalobu a do zjednání nápravy soudem uplynula řada měsíců. Další průtahy však mohou nastat i v řízení ve správním soudnictví. Uplatní-li se nakonec jednou kompenzační žalobou právo na zadostiučinění za nesprávný úřední postup povinného subjektu a ještě soudu (viz čl. 38 odst. 2 Listiny), budou na jedné straně sporu za stát vystupovat Ministerstvo financí a Ministerstvo spravedlnosti (§ 6 odst. 2 a 3 OdpŠK). Žádné z nich však není nadáno právní subjektivitou a o kumulaci osob v odškodňovacím sporu se nejedná.

Podle zákona č. 82/1998 Sb. přichází kromě státu jako účastník odškodňovacího sporu na pasivní straně v úvahu ještě územní samosprávný celek v samostatné působnosti (§ 22 téhož právního předpisu). Ten právní subjektivitu nepostrádá. Avšak státní správa a územní samospráva se navzájem vylučují a nikdy neprojednávají stejnou věc jednoho adresáta veřejné správy. Jejich společné účastenství v jednom kompenzačním řízení proto nebude pravidlem.

Objektivní kumulace

Spojení osobnostních práv žalobce s nároky na náhradu škody, anebo kumulace více osobnostních práv téhož subjektu jedním návrhem na zahájení řízení, je vhodná z důvodu procesní ekonomie. Kupříkladu ve věci u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2773/2011 vyšlo najevo, že „pokud dojde k situaci, kdy trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno, neboť se předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nepotvrdil a z hlediska zákona č. 82/1998 Sb. je založena odpovědnost státu za jeho vedení, a zároveň bylo trestní řízení vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, lze zásadně z hlediska hospodárnosti řízení posuzovat oba tyto nároky v rámci jednoho řízení. Jde o případ tzv. objektivní kumulace nároků založené žalobcem. Pakliže soudy posuzují oba relativně samostatné nároky v rámci jednoho řízení, je třeba, aby v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně a jasně vymezily, jakou částku považují za odškodnění nezákonného rozhodnutí neboli nedůvodného trestního stíhání, a jaká část odškodnění připadá na nepřiměřenou délku řízení, jinými slovy řečeno, zhodnocení obou nároků (odlišných škodní příčinou i následkem v podobě jiné újmy) musí odpovídat požadavku na přiměřenou výši zadostiučinění“.

Každé sporné právo se však v občanském soudním řízení projednává jako nová žaloba. Z toho žaloby o náhradu škody jsou na plnění, kdežto žaloby o zadostiučinění za nemajetkovou újmu mají být vyřizovány v souladu s pravidlem v § 153 odst. 2 o. s. ř. To klade nároky nejen na advokáta, zastupujícího žalobce, nýbrž i na soud, který má poučovací povinnost (§ 5 o. s. ř.). Z rozsudku Nejvyššího soudu (ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 4453/2011) se podává, že „jestliže je žaloba neurčitá, tak bylo na soudu prvého stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby ve smyslu konkretizace nároku na zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve vztahu k jednotlivým řízením. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.

Příklad č. 3:

Žalobce v jednom návrhu na zahájení řízení tvrdí, že pravomocně skončené řízení v jeho trestní věci bylo nepřiměřeně dlouhé a že kompenzaci za průtahy požaduje zvýšit s přihlédnu tím k tomu, že se jeho obvinění ukázalo jako liché a ještě s poukazem na to, že byl zajištěn vazbou, než jej soud pravomocně zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. Bez rozlišení jednotlivých nároků.

Potom je na soudu, aby žalobce poučil, že má právo na kompenzaci každého sporného práva zvlášť a aby jej vyzval k rozlišení jednotlivých nároků co do skutkových tvrzení a označení důkazů, jakož i k tomu odpovídající úpravě petitu.

Uplatnění totožných skutečností na podporu několika nároků

Zejména z trestního procesu může pocházet více sporných práv zastupované osoby. Ty si však mohou konkurovat nejen

co do petitu, nýbrž i co do skutkového základu. Potom je nutné dbát, aby zástupce žalobce při formulaci tvrzení nepřinášel některé důkazy v rámci jednoho sporu dvakrát k prokázání jednotlivých nároků jednoho a téhož účastníka.

Příklad č. 4:

Uplatní se právo na zadostiučinění za průtahy v trestním řízení a tvrdí se, že trvalo důsledkem nesprávného úředního postupu státu deset let a že klient byl během stejného řízení obviněn ze závažné trestné činnosti, po které byla o jeho trestní věci informována veřejnost. Přitom předmětem téhož sporu je i právo na zadostiučinění za nezákonné obvinění z trestného činu. Opět z důvodu, že žadatel byl důsledkem neprokázaného obvinění z trestného činu ohrožen vysokou sazbou trestu odnětí svobody a že jeho obvinění bylo silně medializováno ve sdělovacích prostředcích.

V posledně uvedeném příkladu by soud sice nemusel žalobce vyzvat k odlišení sporných práv v petitu. Byl by však nucen hodnotit jednu skutečnost vícekrát.

K tomu uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011: „Domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku na místě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání, a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož. Obdobná korelace přichází do úvahy při posuzování obou zde uvedených nároků při posuzování kritéria délky trestního stíhání, jestliže ji lze mít zároveň za nepřiměřenou.“

Náprava v obdobných případech může spočívat v tom, že žalobce na výzvu soudu upřesní (a soud vyjde ze zjištění), že význam předmětu řízení byl vyčerpán skutečností, že šlo o řízení trestní. Naproti tomu závažnost nezákonného obvinění se odvíjí od trestní sazby, kterou byl poškozený ve skočeném trestním řízení ohrožen.

Dokazování s pomocí zákonných domněnek

Zkoumaný zákon neobsahuje speciální úpravu k § 133 o. s. ř. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, převzatá Nejvyšším soudem, však stanovila, že v některých případech se nemajetková újma ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. předpokládá a důkaz o ní se nevyžaduje. V jádru proto nejde o zákonné domněnky, nýbrž o domněnky vyslovené judikaturou.

Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1536/2011, datovaného 21. září 2011, plyne, že „ESLP vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu zásadně nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit, a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné.“

Nikoliv překvapivě judikoval Nejvyšší soud i to, že „při hodnocení následků neoprávněného držení ve vazbě v osobní sféře poškozené osoby je nutno vycházet z toho, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby“ (srovnej rozsudek NS ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010).

Újmu plynoucí z nezákonného obvinění z trestného činu naopak vždy presumovat nelze. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, datovaný 27. 6. 2012 uvádí, že „při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Tedy kompenzace za trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, s jistotou náleží obviněnému, který byl zproštěn obžaloby z důvodů v § 226 písm. a) a c) trestního řádu“. Ostatní případy [trestního stíhání končícího zprošťujícím výrokem soudu podle § 226 písmeno b), d) a e) trestního řádu] proto bývají sporné.[6]

Rozumí se, že ani presumpce ve smyslu citovaných rozhodnutí nezbavují žalobce povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ohledně nesprávnosti úředního postupu státu či nezákonnosti jeho rozhodnutí a příčinné souvislosti mezi těmito zásahy a vytrpěnou újmou. Samu újmu na právech sice není nutno dokazovat, je ji však pokaždé nutno tvrdit. Zvláště tvrdit a prokázat se musí škoda ve smyslu majetkové újmy navrhovatele. V řízení pod sp. zn. III. ÚS 712/06 totiž vyslovil Ústavní soud požadavek, že „vylíčením rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. je nezbytné v žalobě tvrdit i vznik nemajetkové újmy nepřiměřenými průtahy v řízení (§ 31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb.); uplatnění nároku a náhradu škody (materiální újmy) nezahrnuje bez dalšího i újmu nemateriální.“

I přes důkaz o nároku žalobce se však soudy někdy kompenzaci žalobce brání. Ponechme stranou, že vycházejí spíše z nižšího rozpětí Nejvyšším soudem doporučovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu,[7] a zabývejme se tím, že náhradu morální újmy či škody žalobci odepřou. Často tak donedávna činily s poukazem na to, že nárok odporuje dobrým mravům (§ 3 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb.). V té souvislosti judikoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 ze dne 27. června 2012, že „nárok na náhradu nemajetkové újmy nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Je však vždy třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení jako žalobce mohla cítit osobou poškozenou. Závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž ke způsobení újmy došlo, je také třeba vzít v úvahu při stanovení formy, případně výše zadostiučinění.“

Současně platí, že „v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené vedením trestního stíhání nemůže soud při hodnocení důvodů, pro něž došlo k zastavení trestního stíhání nebo ke zproštění obžaloby, znovu posuzovat vinu poškozené osoby, ani nemůže vycházet z úvah, podle nichž rozsudek soudu v trestním řízení naznačuje určité pochybnosti o spáchaném skutku, a především o tom, zda jej spáchala osoba posléze zproštěná obžaloby“. Viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 ze dne 3. července 2012.

Oproti tomu odpovědnost státu a územního samosprávného celku za škodu je ze zákona objektivní a bez možnosti liberace.[8] Zprošťovací důvody obsahují pouze § 10 a 12 OdpŠK a nelze je vykládat extenzivně. Nelze je tedy prolomit ani poukazem na rozpor s dobrými mravy. Náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. totiž nejsou odměnou za spáchaný (a vzápětí neprokázaný) trestný čin, nýbrž kompenzací toho, jak bylo proti poškozenému vedeno trestní stíhání. Může se jich domáhat (a také obvykle domáhá) i osoba obviněná ze závažné trestné činnosti, která na své straně nemívá často velmi přísná hlediska dobrých mravů.

Vypořádání účastníků soudem a dispozice s řízením

V probíraném řízení nelze podat návrh na vydání platebního rozkazu. To si lze představit ohledně nároků na náhradu škody, soudí-li se samostatně. Má-li však být uplatněna morální kompenzace, je to předem vyloučeno. Soud totiž může účastníky v případě zásahu do morální integrity žalobce narovnat odlišně od navrhovaného vypořádání. Zejména nemusí žalobci přiznat peněžitou kompenzaci a smíji nahradit samotným konstatováním porušení práva anebo omluvou. Potom není povinen vyhovět ani návrhu na vydání platebního rozkazu.

Například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11. ledna 2012 upřesňuje, že „omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též

vedle ní – zadostiučinění v penězích.“

Způsob vypořádání účastníků je vyložen v judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 ze dne 29. června 2011. Kromě již uvedeného pravidla, že „soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného označeným ustanovením“, tedy že nad rámec konstatování porušení práva či omluvy se přizná peněžitá kompenzace podle okolností individuálního případu, doplňuje, že „považuje-li poškozený za účelnější formu satisfakce pouhé konstatování porušení práva, žádá po žalované tuto formu zadostiučinění a soud je takovým jeho návrhem vázán.“ Tedy, má-li žalobce dosáhnout kompenzace morální újmy v penězích, musí ji do žaloby zahrnout, vedle některé z jiných forem zadostiučinění.

Pokud jde o peněžité zadostiučinění za zásah do práva, není zapotřebí žalobním návrhem disponovat co do jeho rozšíření ani částečného zpětvzetí. Protože v řízení, v němž z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), může soud i bez měnícího či zamítavého výroku přiznat zadostiučinění v jiné, než v žalobou požadované výši. Ryze škodní nároky však měnit lze a je přípustné je i brát zčásti (anebo zcela) zpět, za podmínek v § 95 a 96 o. s. ř.

Náklady řízení

Podle § 11 odst. 1 písmeno m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se „od poplatku osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.“ Tedy bez ohledu na to, kolik nároků, z jakého důvodu a v jaké výši se žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb. uplatňuje, není poškozený zavázán k zaplacení soudního poplatku za žalobu, ani za odvolací řízení a za řízení o dovolání. I tak ale platí, že každé sporné právo představuje další žalobu, spojenou s procesními náklady.

Náklady žalobce jsou zejména náklady právního zastoupení. Přitom podle § 9 odst. 3 písmeno d) a odst. 4 písmeno a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. platí, že ve věcech osobnostních práv (tj. i práv plynoucích z § 31a zákona č. 82/1998 Sb.) činí tarifní hodnota 35 000 Kč. Je-li žalobou uplatněno i právo na zadostiučinění v penězích, zvyšuje se tarifní hodnota na 50 000 Kč. S užitím § 8 téhož právního předpisu tedy lze vyložit, že výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí v prvém případě 2500 Kč, zatímco ve druhém 3100 Kč, bez ohledu na výši kompenzace.

Dále platí, že „rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu

§ 136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. To platí i pro rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě zastavení pro zpětvzetí žaloby z toho důvodu, že žalovaný po podání žaloby zčásti dobrovolně plnil (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2505/08 ze dne 11. května 2010).“ Je tedy zřejmé, že žalobce se nemusí obávat neúspěchu ve sporu, který by měl za následek snížení náhrady nákladů řízení soudem. I částečný úspěch v řízení o kompenzaci nemajetkové újmy mu zaručuje jejich úplnou náhradu.

Odměna advokáta za zastupování klienta v řízení o žalobě na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. se řídí důsledně podle toho, jaká částka je předmětem sporu, v souladu s pravidly v § 7 a 8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. Také soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení o nároku na náhradu škody postupuje podle standardní zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s úpravou § 31 odst. 4 OdpŠk poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Toto pravidlo lze prolomit s poukazem na novelizované ustanovení § 11 odst. 1 písmeno d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dle něhož mimosmluvní odměna (rozuměj advokáta) náleží i za úkon právní služby (spočívající) ve výzvě k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé. Pokud lze žádost o předběžné projednání nároku považovat za výzvu státu k plnění před podáním žaloby, může se žalobce u soudu v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení za zastoupení advokátem domáhat i náhrady za její vypracování. Lze uzavřít, že některé náklady za právní zastoupení před správním orgánem lze účastníku řízení refundovat i přes výslovný zákaz v citovaném ustanovení zákona.

I stát má v odškodňovacím řízení právo nechat se zastoupit advokátem. Nicméně s ohledem na závěry v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 platí, že „je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačním složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát.“Ve shodě s tím obsahuje i Desatero ombudsmana poslední (desáté) pravidlo, podle něhož „ministerstvo může přistoupit k advokátnímu zastoupení jen ve zcela ojedinělých, skutkově a právně složitých případech. Náklady vynaložené na advokáta jdou tak zcela na vrub státního rozpočtu.“ Proto stát, je li zastoupen advokátem, nemá ani v případě plného úspěchu ve věci samé právo na náhradu nákladů právního zastoupení. A to nehledě na charakter projednávané věci.

Závěr

V řízení o žalobě podle zákona č. 82/1998 Sb., ani v rámci předběžného projednání nároku, nemusí být účastník zastoupen advokátem. Nedostatek explicitní právní úpravy však může

zmást nejednoho profesionála, natož průměrného adresáta právních norem. Proto je zastupování poškozeného v kompenzačním sporu relativně náročné. Judikatura vykládající zákon č. 82/1998 Sb. je sice nápomocná, avšak i Nejvyšší soud byl nucen přijmout přinejmenším jedno sjednocující stanovisko k výkladu v § 31a OdpŠK. I tento článek je převážně opřený o judikaturu, základní zásady o činnosti veřejné správy a pravidla

jako doporučení ombudsmana, jejichž obecnou závaznost asi těžko někdo přijme.

Odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb. tvoří samostatný podobor občanského práva. Jeho rozmach lze očekávat tím spíše, že podle § 1 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, „se pro účely jiných právních předpisů trestním řízením rozumí i řízení vedené proti právnické osobě podle tohoto zákona.“ Všechny osoby tedy mohou s účinností od 1. ledna 2012 požadovat morální kompenzaci a náhradu škody způsobenou v řízeních, jichž byly účastny, včetně trestního řízení podle zákona č. 418/2011 Sb. Právnické osoby mohou uplatňovat kompenzaci nemajetkové újmy a právo na náhradu škody za nezákonné obvinění z trestného činu a za neprávem uložený trest či ochranné opatření, podle části třetí (§ 14 a následující) zákona č. 418/2011 Sb.

Nejen samotné zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, nýbrž celá stávající právní úprava zákonem č. 82/1998 Sb. se ve světle novodobé reformy soukromého práva jeví jako nedostačující. Bude nutné přijmout zákon nový, pamatující nejen na změny v oblasti soukromého práva, nýbrž i v oblasti práva veřejného. Z něj musí vzejít nejen širší okruh oprávněných, avšak i povinných osob. Bylo by spravedlivé, aby (nejméně) za nezákonné vzetí do vazby náležela morální kompenzace kromě poškozeného i jeho osobám blízkým. Bývá pravidlem, že kromě obviněného je vazebním stíháním nepravomocně odsouzené osoby dotčena jeho rodina. Manželka se zdráhá navštívit manžela ve věznici, dětem uvězněného rodiče se spolužáci ve škole posmívají či je dokonce šikanují otázkami na místo pobytu jeho rodiče a podobně. Také je třeba zmínit, že vysoké školy a samosprávné komory dosud žádnou odpovědnost podle probíraného zákona nemají. Přestože vykonávají veřejnou správu a jsou nadány vrchnostenskou pravomocí.

Ve světle vyloženého považuji za nevyhnutelné ex lexe upřesnit nejen to, čeho a jakých důvodů se může poškozený proti státu a veřejnoprávním korporacím domáhat. Jistě nestačí, že soudy namísto zákonodárce tvoří právo, které dopadá na právní poměry osob neznalých jeho výkladu. Také absentující úprava postupu ústředních správních orgánů před zahájením občanského soudního řízení vede k nižší právní jistotě účastníků. Tu lze obnovit pouze novým právním předpisem, vycházejícím z moderní rekodifikace soukromého práva a pamatujícím na změněné poměry v oblasti soukromoprávního odškodňování.

Autor je advokátem v Praze.

 



[1]V článku nadepsaném „Žalobní návrhy ve věcech nároků podle zákona č. 82/1998 Sb.“ jsem uvedl, že: „zásah státu do Ústavou zaručených práv a svobod jednotlivce, působící újmu ve sféře jeho občanských práv a svobod, je nejen hůře odstranitelný, nýbrž i citelnější než škoda na majetku adresáta veřejné správy. Proto je podle mého názoru po přijetí zákona č. 160/2006 Sb. Správnější probírat nejprve možnosti nápravy nemajetkové újmy, a teprve poté se zabývat právem poškozeného na náhradu škody podle probíraného právního předpisu.“

[2]Podle prvé věty § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.

[3]Dostupné mj. na www.justice.cz.

[4]Blíže byla uvedená pravidla rozvedena v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, v němž Nejvyšší soud České republiky formuloval: „při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu většího počtu účastníků je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich. Vodítkem přitom může být to, zda se posuzované řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně samostatných společníků procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám).

[5]Srovnej § 135 nového občanského zákoníku.

[6]Tím spíše, že podle § 12 odst. 1 písmeno b) zákona č. 82/1998 Sb. Výslovně zakazuje: „právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.“

[7]Rozsudek nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. Cdo 1151/2009.

[8]V § 2 zákona č. 82/1998 Sb. se uvádí, že odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. 9 Shodně viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09.